Kristýně

Tvůj smích mi v ušich zní,
jak spěcháš v záři sluneční.
Slůvek těch pár před sebou,
v ranní rose běžím za tebou.

Zpěv ptáků na střechách,
cvrkot cikád na lukách,
pohyb listů ve větru,
vidět tebe bez svetru.

Tikot hodin se zastavil,
čas se s námi domluvil,
že teď nemá běžet za rohem,
cesta naše končím obzorem.

Úsměv tvůj teď zazářil,
očím tvým jsem uvěřil,
jsou v nich tůně hluboké
a závoj lišky strakaté.

Bílý závoj mlhou utkaný,
cestou dlouhou znavený,
jen tvojí vůní zmámený
je to jak z hůry znamení.

Moje duše v rukách tvých,
na kopcích jen bílý sních,
slunce žár ho jednou rozpustí,
ale doufám, že ji ruce nepustí.

Hvězdy na nebi svítící
víš, jak tvé oči zářící,
vím, co chceš právě říct,
koukám, jak ti rudne líc.

Slunce den barvami naplní
i tamtu stranu západní.
Sen se ráno rozplynul,
krátký čas už uplynul.

Šedé stíny tam v ulicích,
pár lamp na ně svítících,
co brouzdaj' noční tmou,
buď teď jen stále mou.

V oknech těch svíčky hořící,
chleba s namazanou horčicí,
tlukot srdce v tichu znějící,
pár slůvek v parnu plující.