Velká pomerančová loupež

Pokusím se nejprve trochu nastínit atmosféru doby. Mnozí z vás a ani já jsem nezažila dobu, kdy vlastní názor někoho zajámal pouze v případě, že byl na správné politické vlně. Bylo parné léto a člověk měl prázdniny, ale co z toho, když jste se stejně nikam k moři na dovolenou nemohli dostat! Ani vzdělání nebylo pro všechny zadarmo a peníze byly tím posledním, za co jste si ho mohli koupit.

Přesně v takové době prožili svoje mládí mí rodiče, a tak jsem se skrze ně dozvěděla zajímavý příběh, který se odehrál na jedné zahradní narozeninové párty. Na tu párty nebyl nikdo z nich pozván, objevili ji náhodou při procházce městem a na první pohled zaujala svou velkolepostí a atmosférou, tak se rozhodli sledovat dění "dírou" v živém plotě.

Bazén byl plný osvěžující vody, stoly plné jídla a pití a všichni nádherně společensky oblečení. Zřejmě se jednalo o kulaté výročí. Po chvíli je pozorování omrzelo, a tak se rozhodli, že půjdou domů. V tom ale někdo položil mísu plnou pomerančů na stolek, který stál od ostatních docela bokem. A to neměl dělat!

Pomeranče a jiné exotické potraviny byly totiž velmi vzácným zbožím. Nebylo možné si je prostě koupit v obchodě. Najednou tu stály jen několik metrů daleko a vůbec nikdo je nehlídal. Skupinka pozorovatelů se za tu chvíli už značně rozrostla a je jasné, že každý myslel jenom na jediné: Jak si ty pomeranče nenápadně přivlastnit.

Příležitost se naskytla ve chvíli, když na zahradu vstoupil fotograf a všichni hosté se seskupili do hloučku čekajíce na společnou fotografii. Jeden z přihlížejících se tedy odvážil a vmžiku se plížil směrem ke stolu za zády nich netušících hostů. Pevně uchopil mísu oběma rukama, a protože fotograf zrovna začal vypínat svůj aparát, bylo potřeba rapidně zrychlit.

Ve spěchučlověk bohužel stěží stihne vnímat, kam šlape, a tak se pravá noha postavila do cesty stolu, což způsobilo nejen jeho hlasitý pád, ale především zakopnutí aktéra, takže ležel na zemi, hlavu v pomerančích, na noze stůl a kalhoty zelené od trávy.

Hosté se s křikem rozeběhli jako tlupa Indiánů a jejich, skoro jednohlasné,: "Chyťte zloděje!" vyburrcovalo k akci úplně každého. Dosud přihlížející skupinka se bleskově vrhla na pomoc zlodějovi, jedni mu pomáhali vstát a druzí sbírali rozsypané pomeranče. V posledních sekundách se stihli obrátit na útěk a zmizeli za větvemi živého plotu. Bylo by pošetilé myslet si, že tím akce skončila.

Účastníci oslavy se nehodlali jen tak vzdát, přestože byli evidentně v nevýhodě. Vyřítili se jako hejno sršní bránou a běželi v těch krásných střevíčkách a oblecích za nimi, ale neměli šanci. Asi dva kilometry od místa incidentu si skupina uřícených zlodějů vychutnávala pomačkané a špinavé pomeranče, všichni tam se smíchem rokovali až do pozdního večera a věřím, že dodnes jedí i ty nejkyselejší pomeranče se spikleneckým úsměvem na utech, i když je u toho už nikdo nehoní.