Zločin na posvátném místě

Pomník vedle pomníku, úzké uličky, malý příbytek, velký klid. Jedné bouřlivé noci někdo spáchal na tomto tichém místě, kde zazní jen pláč pozůstalých, zločin. Žulová deska vyprávějící příběh, při kterém tuhla krev v žilách, byla zničena a ztracena.

 V ohbí živého plotu stála již od nepaměti kamenná stéla, pokrytá popínajícím se břečťanem. Do místy oprýskané žuly byl vyryt příběh. Staré obyvatelky vyprávěly o desce příběhy svých babiček, které je znaly od svých předků. Říkalo se, že uctívala památku muže, jenž zachránil z rozvodněné řeky vyděšenou ženu s dítětem v náruči, když se s nimi převrhla loď. Bezpečně je dostal z kalné vody až na břeh. Poté se otočil a skočil znovu do ledové vody, za chvíli se objevil s vyčerpaným otcem malého hocha.  Zadýchaného muže postrčil na souš a sám se podržel ztrouchnivělého kořene staré břízy. Ten jeho váhu neudržel a s křupnutím se odlomil. Proud ho popadl a po chvíli se nad ním zavřela vodní hladina naposledy. Vděčná rodina pohřbila muže, bez kterého by neviděli další východ slunce, a postavila mu pomník, ke kterému připsali tento příběh.

Nezbyl ani odlomený kousek žuly, ani stopa pachatele. Hnědá zem byla uhlazená, jako kdyby tu nikdy žádný nebyl. A co se teď stane? Vzpomenou si lidé, proč tu stál? Kdo ho postavil? Komu byl postaven? Staří lidé vyprávění zapomenou, a pro mladé, kteří si ho nebudou mít za pár let kde připomenout, bude jen pohádkou z dětství. Hrdinství muže bude zapomenuto. Třeba se příběh nezapomene. Lidé si ho mohou vyprávět dál, ale jak přesné to vypravování bude? Každý si kousek pravdy přidá, či ubere. A z příběhu zůstane jen pověst opředená rouškou nevědomosti a tajemna. Kde potom bude pravda? Pokud někdo příběh sepsal, máme naději, že se rozšíří a tento úctyhodný skutek bude opěvován. Doufat je krásné, ale pomník, ten most z minulosti do budoucnosti, byl posledním zápisem tohoto příběhu, jehož pravá verze navždy usnula jako statečný muž, vděčná rodina a vyděšení přihlížející.