Queen of bitches 5

Myslel sis, že to, co jsem udělala bylo pro peníze? Myslíš, že jsem schopná si sama sebe vážit přesně pět tisíc? Vážně je moje cena tak nízko a dá se ocenit penězi? Můj motiv byl někde jinde. Byl mnohem ,,poetičtější“, pokud něco takového lze napsat o pravém důvodu. Lituju toho? Ne. Udělala bych to znovu? Nevím. Možná ano, možná ne. Až to přijde, bude ta správná chvíle, budu to tak cítit, třeba k tomu dojde znovu. Zatím nemám potřebu.

Nerozepsala jsem se o pravém důvodu, protože to sama v sobě nemám ještě ucelené. Není to ve mně hotové a připravené na jakoukoli interpretaci.

Dluhy, které mám se dají těmi penězi zaplatit. A jsou to rodinné dluhy, takže snadno odpustitelné. Ačkoliv se cítím potupně, když mám-byť i rodině- něco dlužit. Rozhodně mám co jíst, mám pěkné auto, občas i něco navíc než co vážně potřebuji. Nic, co bych si koupila by nemohlo mít nikdy cenu, kterou jsem byla ochotná zaplatit. Za co? Laickým pohledem by mohlo být něco z tohohle: za sebeúctu, za své mravní hodnoty, za to, že se již nikdy nemůžu na sebe podívat do zrcadla… Pro mě je to jiné. Do zrcadla se dívám celkem často.

 Za zkušenost, za lekci, za zjištění své vlastní ceny i hodnot. Za pohled, který mám nyní na život. Upřímně, nelituju toho ani v nejmenším. Víc mi ta zkušenost dala než vzala. Dnes se ještě k tomu pravému důvodu nedostanu. Je to čerstvé, jsem ve fázi zapomínání a přikrášlování si skutečnosti v hlavě, je to ještě pořád bolestivé. Snad s odstupem dovedu mnohem lépe popsat, co se ve mně stalo.

,,Ahoj! Jak je?“ klasická otázka zaznívající při příchodu do školy. Ačkoliv studuju vysokou školu ekonomickou v Praze, máme komornější fakultu a na oboru pár lidí. Od začátku jsem se snažila o dobrý kolektiv, takže jsem organizovala různé akce. Nejdříve jsme asi půl roku hodně chodili pít, přičemž já jsem začínala tam, kde ostatní končili. K ránu jsem zůstávala já a pár opilých spolužáků. Posléze jsem zapojila i ostatní, aby se taky angažovali v programu. Chodíme společně na festivaly, stále chodíme společně pít, ale děláme i různé sportovní akce. Holky jsou na naší fakultě celkem raritou, ty normální obzvlášť. Respektive, abych to uvedla na pravou míru, tak spíš je vzácná ta, která se mnou dokáže vyjít. Většinu času trávím konverzací mezi kluky. Málokterá holka unese moji přímočarost a až ošklivou upřímnost.

,,Tak jsem jednou přijel do školy taky sockou jako vy,“ zavolal na nás spolužák od vypůjčeného obřího luxusního mercedesu- minubusu z firmy jeho otce. Kenny-jak zní jeho přezdívka- je zvláštní člověk. Hodně rysů jeho chování je inspirováno jeho otcem. Ovšem Kennymu je dvacet a jeho tátovi dvakrát tolik. Pro byznys se perfektně hodí, umí vyjednávat, jeho chování je jednoduše autoritativní- aniž by kdokoliv věděl vlastně proč se jím řídí. Občas dokáže zahlásit něco, čemu se dokážeš smát půl hodiny. Jenže výchova ho donutila držet na sobě permanentně masku. Nedávat najevo své emoce. Neumí se od ní ale už odlepit, ani když se o to snaží. To, na co si hraje je jeho přirozenost, ačkoli tam někde hluboko je i to, čím by býval byl. Jenže to už nejde znovu odkrýt, protože nad tím je nános ,,bahna“- přetvářky. Stal se svojí maskou.

Seděli jsme na lavičce v parku, kolem šuměl zvedající se vítr a povlávalo listí, a on chtěl poradit s jeho začínajícím vztahem. Ve své podstatě je v citové fázi na samém začátku. Nikdy nebyl schopen se zamilovat. Buď to nepřišlo, nebo spíš- podle mě- on si to nepřiznával, protože nebyl zralý přiznat si, že může být na někom závislý v jakémkoliv směru. V podstatě mě potěšilo, že s tím jde zrovna za mnou. Kenny není člověk, co jen tak za někým přijde. Vzpomínáš si na mojí úvodní tezi o přátelství a lidech? V tomhle případě to platí dvojnásob. Když se chce bavit, je mezi přáteli, kteří ho dokáží pobavit. Když si chce s někým promluvit, jde za těmi, kteří mají podle něj nejlepší zkušenosti v dané oblasti. Uvažuje tak chladně. Racionálně. Když chce jen parťáka na jakoukoli aktivitu, zvolí někoho, koho zná dlouho a ten někdo je trochu jako chodící stín. Chtěl by se blížit tomu, co dokázal Kenny a tak jde v jeho šlépějích. A více či méně má vyšlapaný instantní úspěch nebo neúspěch. Každopádně jen kopíruje kroky, které sleduje z bezprostřední blízkosti. Ty na pohled úspěšné.Takový je jeho kamarád Pavel. Sice je přesvědčen, že to, co dělá opravdu chce. To je následek, jak žije celou dobu ve stínu a slunce nemá šanci ani zahlédnout. Skrz tu palmu, ze které mu občas spadne kokosový ořech…

Teď- jednou jedinkrát- se i Kenny ocitnul bezradný, vnitřně zklamaný a naplněný i prázdný zároveň. A stejně jako s jinými city s tím neumí nakládat. Naplněný pocitem, že konečně má někoho rád. A ten někdo není pes ani auto. Prázdný z důvodu, že  dotyčná dle jejích slov ,,neví, co chce“. Jsou jediné dvě možnosti. Buď je stejně citově nevyzrálá, a tudíž se cítí zmatená z náporu citů z jeho strany. Nebo zjistila z nějakého důvodu, že on není ten pravý. Řešení? Čas. Upřímnost. To je to, čeho ani jeden z nich není schopen. Ani Kenny si není jistý z jeho chování, jestli je ona tou pravou. Cítí to, co dřív necítil. Ale uvažuje pořád racionálně. Nad láskou se nepřemýšlí, láska je anebo není. Lásku prožíváš emocemi, ne mozkem. Vzpomněla jsem si na dopis, který jsem napsala před pár měsíci. Byl o mých pocitech. Mirek napsal začátek a střídavě jsme pokračovali v psaní. Četla jsem ho snad stokrát dokola. Věřila. Byla připravená na téměř všechno, co přijde. Ačkoliv jsem měla i obavy. Jedna věta v tom dopise zněla ,,Nechci prohrát, ačkoli jeden z nás musí být tím, kdo miluje víc. A ten druhý tím, kdo miluje méně. Nechci ti ublížit, jsem mrcha.“ U nich je to jiné. Nebojí se zranění. Hlavně se bojí ztráty tváře před milovaným člověkem.

Po několika dnech od víkendové párty u mě doma jsem dostala opět chuť vidět Petra. Už jsme se od té doby viděli. A? Nic. Já nemám potřebu na našem vztahu nic měnit a on nemá potřebu nic měnit na tom svém, ačkoliv ho zřejmě čím dál tím víc nahlodávám v jeho přesvědčení, že jeho přítelkyně není na celý život. Samozřejmě nechtěně. Mám se s ním přestat vídat? Kvůli tomu, co by stejně dřív nebo později zjistil dám- ať se už rozhodne jakkoliv? Mám po dlouhé době pocit, že jsem získala někoho, kdo pro mě znamená jednoho z těch přátel, kteří jen tak nezmizí. Otevřel se mi i já jemu. Necítím potřebu s ním být dál jako něco jiného než kamarádka. Tak trochu omylem jsem s ním měla možná i víc, než jsem doopravdy chtěla, než na co jsem byla připravená.

Přijela jsem se utvrdit v tom, že si máme pořád co říct. Že se náš vztah nijak dramaticky nezměnil. Že jsme pořád hlavně přátelé a ne milenci, ani partneři. Jenže jaká je definice přátelství a partnerky? Partnerka ti má rozumět, přítelkyně také, ale z nějakého důvodu tě má odpuzovat pro vztah. My dva se soudě dle noci ,,bez hranic“ rozmazané alkoholem, někde uvnitř chceme. Jenže já mám jinde nastavené hranice. Když se mi chlap líbí a lze se s ním bavit o surrealismu a dalších směrech (ví aspoň, co to je), nevadí mi s ním spát bez citů. Když se mi nelíbí, musí to něčím vynahrazovat. Petr má tohle určitě jinak. Proto je se svojí přítelkyní už pět let. Ačkoliv zrovna Petr je světlou výjimkou, cítím, že je mi vážně blízko smýšlením a chápe, o čem mluvím. A to je strašně moc, i když to třeba nestačí jako celek.

Jednoduše, mám k němu také svojí výhradu. Je úžasně cílevědomý, dělá milion a jednu věc. Ale nikdy nemůže dát partnerku na první místo svého žebříčku, protože by tím zabil svoje umění. Já nikdy nebudu vysloveně kariéristka a význam mému žití dává někdo, a ne něco. Nejsem tedy materialistka v pravém slova smyslu. Nemůžu sebe považovat za zlatokopku. I proto mým hlavním motivem nebyly peníze, když jsem ten podvečer jela prozkoumat hodinový hotel na druhém konci města. Právě proto potřebuji vedle sebe někoho, kdo má tohle stejně.