Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa zastávce
Autor
jahudka
Tak šťastné a veselé!
Prší. Ne neprší, ale leje jako z konve. Obloha je zatažená a tmavé těžké mraky se jakoby propíchly o výškové činžáky a tečou z nich proudy vody. A ke všemu je taková protivná vlezlá zima.
S kapucí na hlavě dobíhám na krytou zastávku tramvaje, kde je možno se alespoň na chvíli schovat. Zasunu se mezi čekající. Je prosinec, do nejkrásnějších svátků roku zbývá několik dní.
“Ale, paní, vždyť máte tolik dětí, přece vás na svátky nenechají samotnou,” ozve se těsně vedle mě.
“Já nevím, oni mají všichni t
olik práce. Už jsem je tak dlouho neviděla. Ani vnoučata. Ta asi vyrostla,” povzdechne si tichý hlas. Otočím hlavu a vidím starší udřenou ženu s nákupní taškou plnou dobrot.“To víte, všichni se honí za penězi, ale na starou mámu si nevzpomenou.”
“Ale o
ni nejsou zlí. Jen po smrti našeho táty to nějak snáším hůř,” smutně vysvětluje žena.“Mami, já ty džíny potřebuju,” ozve se na druhé straně zastávky vysoký dívčí hlásek.
“Ale, zlato, nepotřebuješ. Ty, co máš, ti stačí,” odporuje rodička své náročné dceři
.“Ty jsou úplně jiný, značkový. V těch starých už chodit nebudu. Všichni se mi smějí,” dívka začíná nabírat.
“Prosím tě, buď rozumná. Víš, že nemáme peněz nazbyt. Přece ti nemůžu koupit takové drahé kalhoty. Péťovi musím koupit bundu. Z té staré už vyrost
l a má krátké rukávy,” namítá matka tichým hlasem.“Když mi je nekoupíš, půjdu za tátou. Stejně bych byla radši na svátky u něj. Je tam větší legrace.”
Dcera se urazí a stoupne si před přístřešek zastávky. Mokne na dešti a trucuje. Matka si těžce povzdychne a sklopí oči k zemi.
K zastávce dobíhá mladá dvojice. On drží nad hlavou deštník, který se otáčí v prudkém větru. Vmáčknou se cestující, kteří netrpělivě čekají na tramvaj. Přístřešek zastávky je už skoro plný.
“Víš, já si chci ještě koupit tu sukni, no jak jsem ti ukazovala. Mohl bys mi na ní přidat,” žadoní dívka.
“No to nemyslíš vážně. Vždyť sis jednu koupila minulý týden,” mladíkovi se to zjevně nelíbí.
“To už je poslední. A pak ještě ty lodičky. No přece nepůjdu na radnici v těch starých. Co by si o mě hosti pomysleli?”
“Starých, jo? Mě je úplně jedno, co budeš mít na nohou. Zase tě budou tlačit a co si s tebou pak počnu? A vůbec, už tak mě to stojí peněz, až hrůza. Ještě musím počítat, že se budu loučit se svobodou. A ta svatební cesta, musí to být zrovna Kanáry? Vždyť v Krkonoších je taky pěkně,” uvažuje mladík a asi v duchu přepočítává finanční výdaje spojené se svatbou.
“Počkej, ještě jsme mluvili o tom nerezovém nádobí,” dívka se najednou rozpomene.
“Ještě hrnce do toho. Tak to sis, holka, měla namluvit Viktora Koženýho a ne chudého podnikatele,” už rezignuje mladík. Vidí, že proti ženské logice nic nezmůže. Okolo stojící muži se pobaveně usmívají. Oni už vědí, jak v manželství vypadá oslíček, který se nestačí otřásat, aby z něj padaly pení
zky.Na zastávku konečně přijíždí tramvaj. Všichni nastupujeme a odjíždíme vstříc našim starostem. Přejeme si, aby se nám ty nejkrásnější svátky v roce vydařily.