Čmelák 2. část

 

Večer po telefonu se bavila s nejlepší kámoškou Moniku o jejím nepovedeném zamilování. Monika si uvědomila, že se Tereza trápí, protože už rok je sama. Její poslední kluk byl pěknej pitomec, když ji opustil kvůli jiné. Ale už od začátku Terce říkala, že se k ní Jirka nehodil.

Tak víš, co uděláme? Navrhla Monika. Zajdeme si společně na nějakej drink, já ti tu samotu z hlavy vyženu, uvidíš.

Tereza z pití neměla moc velkou radost, protože její poslední párty nedopadla podle jejích představ. Opila se do němoty, věšela se na krku několika klukům, říkala jim, jak je strašně miluje, což jim zase tak moc nevadilo, ale že si stoupla na stůl a jednoho kluka od hlavy až k patě pozvracela, byla poslední kapka. Když se probudila, ležela u Moniky v posteli s neuvěřitelným bolehlavem a naprostým vymazáním včerejšího večera. Poté co trochu začala vnímat svět, vše se dopodrobna dozvěděla. Taková ostuda. Už to budou tři měsíce od toho večera. Po zdlouhavém přemlouvání nakonec přikývla, ale s jistou podmínkou.

„Jestli opět budu hodně pít, zastavíš mě a odvedeš domů, jasný?“

„Jasný…neboj, já si tě ohlídám. Takže dnes večer?“

„Už dneska?“ Vyhrkla Terka.

„Nač čekat život je krátkej, sraz u mě v půl osmý.“

„Rozkaz,“ a zavěsila.

Podívala se na hodinky, sedm hodin.

„Zbláznila se, vždyť od sebe bydlíme dvacet minut a za deset minut mám bejt připravená, fakt pěkný,“ zlobila se na Monču.

„Kašlu na to, vezmu si černý džíny, bílý tričko a kecky, na hledání jakých módních výstřelků nemám čas.“ Decentně se nalíčila, prohrábla rukou rusé vlasy, čapla kabelku a vyrazila k autu. Žádný žihadlo to není, ale hlavní je že pořád jezdí. Menší autíčko staršího typu škoda felicia červené barvy. Rodiče jí ho kdysi koupili, protože pěkně ladí s jejími rudými vlasy. Nasedla, připoutala se a vyjela kupředu za dobrodružstvím.

Monča už netrpělivě přešlapovala před barákem a vyhlížela Terku.

„No to je dost, že jedeš. Už jsem si myslela, že nedorazíš.“

„To bych ti přece neudělala. Kam vlastně půjdem?“

„Jé já ti to úplně zapomněla říct, ve městě se prý nově otevírá bar…sakra jak se jen jmenoval,“ bloumala Monča. „Hm…počkej, mám to na jazyku…U Tanečníka, už vím.“

„No to si mě moc nepotěšila, vždyť víš, jak nerada tančím.“

„Neboj, jmenuje se to podle majitele Oty Tanečníka.“

„Ach tak,“ oddychla si Tereza.

„Tak jsme tady, uvnitř na tebe čeká pár mejch kámošů, co tě chce poznat.“

„Další seznamka,“ pomyslela si. „Že tě to pořád baví mě s někým seznamovat.“

„Ale tihle se ti určitě budou líbit.“

„Uvidíme,“ odsekla.

Otevřela dveře baru a pořádně si místo prohlédla. Slušně vypadající barman, kulečník, několik puberťáků, spousta lidí co se dobře baví a nakonec stůl plný nedočkavých kluků.

„Á kamarádi.“

Než je Monika stačila představit, zkoumavě si je prohlížela.

„Tak tohle je Roman, Adam, David a Pavel.“ Postupně ukazovala jednotlivé kluky, co seděli za stolem. „Kluci tohle je moje nej zlatíčko Terka.“

Jak já nenávidím seznamování, řekla si v duchu. Pozdravila a přisedla si k nim.

Monča seděla hned vedle a nenápadně šťouchla Terku loktem.

„Kterej se ti líbí,“ špitla.

Znova si je všechny prohlédla. Roman vysoký, snědá pleť, blond…to mi k sobě moc nejde. Adam, hm docela hezký, černý vlasy, o něco vyšší než já, pronikavé zelené oči. David…frajírek už od pohledu...ztráta času. A nakonec Pavel zatím se moc neprojevil, také tmavé vlasy, ale spíš brunet, oči modré. Uvidíme, co se z něho vyklube.

„Tak co?“ Neustále naléhala.

„Kluci omluvíte nás na chviličku, holčičí záležitosti, tak pojď, táhla Terku stranou.“

„Už mi to konečně řekneš.“

„Vždyť víš, terej typ se mi líbí.“

„Já to věděla, že to bude Adam a co ostatní ani trošku?“

„No Pavel hezkej, trochu zakřiknutej…taky není k zahození.“

Všichni se dobře bavili, až s najednou Adam z ničeho nic se zvednul, přišel k barmanovi. Něco mu řekl a mířil si to přímo k Tereze.

„Smím prosit?“

Najednou se ozvala hudba, ploužák.

Monča na Terku radostně mrkla. A tak šla.

Hrozně se jí líbilo, jak ji pevně sevřel. Tančili a celou dobu si povídali. Hezky se k sobě jako pár hodili a Adam využil okamžiku, kdy se Terka rozhlížela po okolí a políbil ji. Líbilo se jí to a polibek opětovala. Když si šli sednout, zrovna přišel číšník. Páni to je, ale fešák a jak mu sekne ta zástěra. Zakoukala se do něj Terka.

Monča ji okamžitě vzala stranou.

„Co to tu sakra vyvádíš? Nejdřív se líbáš s Adamem a teď děláš oči na číšníka.“

„Když já ho předtím neviděla a on je prostě úžasnej.“

„Vždyť ho vůbec neznáš?“

„A Adama snad znám…ne. Asi ho pořádám o telefonní číslo,“ zasněně se vznášela v oblacích.

„Musím ti něco o Adamovi říct, je strašně žárlivej nestrpí žádný kamarády svý holky.“

No a co, jsem snad jeho holka, pokud vím tak ne. To, že jsme tu měli menší flitr, vůbec nic neznamená. A přestaň kecat do života. Snad si nemyslíš, že budu skákat, jak ty pískáš. Na to si najdi jinou oběť.“

„Sakra co je to s tebou?“

„Starej se laskavě o sebe. Od začátku jsem si myslela, že to není dobrej nápad sem chodit, jdu domů. Dej mi klíčky, až dorazíš domů, tak zazvoň, přijdu ti otevřít.“

 

„Jak myslíš, pokusím se to s Adamem nějak srovnat.“

„Tak Terka už šla domů, bylo toho na ni nějak moc. Kde je Adam s Davidem?“

„Adam se naštval a David ho šel doprovodit, byl docela nalitej…snad dojde domů v celku,“ ozval se Roman.

„Kam šla Terka?“ Otázal se neznámý číšník Moniky.

„Šla domu, asi ji to tu nebavilo.“

„A já myslel, že zavzpomínáme na staré dobré časy.“

„Počkej, ty ji znáš?“

„Jistě chodili jsme spolu na základku a asi v sedmé třídě jsem se musel s rodiči přestěhovat a změnit školu.

„Tak dlouho už se známe a já ani nevím, že jsi bývalým spolužákem mojí kamarádky.“

Byla to moje první dětská láska, dostal jsem od ní první pusu, už jsme si plánovali budoucnost, kde budeme bydlet, kolik budeme mít dětí, jak spolu zestárneme a nikdy se neopustíme, vše bylo perfektně naplánovaný, ale s jedním velice zásadním háčkem jsme nepočítali. Jednoho dne přišel domů táta a řekl, že se musíme přestěhovat do Británie, přímo do Londýna, kvůli zaměstnání. Nemohl jsem tomu uvěřit, být tak daleko od ní a možná už ji nikdy nespatřit, slíbil jsem si, že ji najdu, až dostuduju, vrátím se zpátky sem, najdu ji a řeknu, co k ní cítím i přes těch 10 let ji pořád miluju. Musím jí to říct, ale ona mě nepoznala a našla si jiného… zapomněla na mě. Snažil jsem se od ní odpoutat najít si někoho jinýho, ale nikdo to nebylo tak hezký jako s ní.“

„To je mi hrozně líto, tak to jsi ty, kdo jí zlomil srdce, hodně dlouho tě vymazávala ze vzpomínek ze svého srdce, až se jí to nakonec povedlo…zapomeň na ni je spousta jiných holek, Terka už si vytrpěla dost. Nech ji jít dál, prospěje vám to…vám oběma. Teď když se z toho konečně dostala, tak se má vrátit na začátek? To jí přece nemůžeš udělat, nebuď tak sobeckej a zapomeň na ni, přeci ji nechceš znovu ublížit, nechci tě nějak urazit, ale zase se může něco objevit a opět budeš muset odjet, tohle by už znovu nezvládla.“

„Máš pravdu, nemůžu jí jen tak skočit do života, přesměrovat ho jinak. Jestli je šťastná, tak jsem šťasten taky.“

---