Lyžařský výcvik

V neděli 15 února se na nás vynořil lyžařský výcvik. Naložili jsme se do autobusu, ze kterého tu čouhala jedna lyže, tu hůlka a tu dokonce celý snowboard a vyrazili na nekonečně dlouhou cestu z Krtkova až do jednoho města pod Sněžníkem v pokročilém věku.

V pořadí zážitků, které jsme celý ten skoro-týden zažili a které plánuju kritizovat bylo jako první jídlo. Nechápala jsem, proč toho ostatní vždycky zpucovali tak málo - asi nejsou zvyklí jíst – ale já jsem se tam docela najedla.

Na svah se jelo hned v pondělí ráno, ze svahu dolů se jelo podle individuálních schopností zhruba taky ve stejnou dobu. Nepochybně nejpřekvapivější byl ale pohled na sněhem zasněžený prostor všude kolem, rolby občas trochu nestíhaly rolbovat, zkrátka to bylo všechno o něco bělejší než obvykle.Div jsme z toho neoslepli a tak si ti chytřejší z nás vytáhli lyžařské či sluneční brýle.

V duchu sjíždění svahu proběhl vlastně už celý zbytek týdne, lyžaři později nenápadně vyměnili dlóúhé lýžé za kratke blady, ale jinak bylo vše úplně stejné.

Pobyt na místě pobytu – tedy v našem pensionu jsme si patřičně užili každý po svém. Přestože jsme měli zakázaný jakýkoliv alkohol, vyváděli jsme blbosti i bez toho a myslím, že to i pro naše učitele byl docela zážitek.

Když jsme tak v pátek stáli opět před školou unavení a vyčerpaní, s kabelou v jedné ruce, batohem na zádech a snowboardem či lyžemi v druhé,a mít tři ruce, tak bychom je měli určitě taky hned zaplněné - museli jsme konstatovat, že se nám do školy vůbec nechce. Naštěstí byl před námi ještě víkend a ten to všechno jistí…