Lovec 5

„Opate?“ promluvil Zehan na muže, který listoval v silném, kůží pobitém svazku.

            „Pojď sem,“ odpověděl Opat, „je to velmi zajímavé čtení. Věděl jsem, že to tady někde najdu. Opravdu úchvatné. Hm, a nebezpečné,“ opatrně obracel další stránky. „Neovládám tento jazyk dokonale a doufám, že až dorazí Marvel, tak mi pomůže s překladem. Posaď se sem,“ ukázal na židli „a já Ti zatím povím, velmi zajímavý příběh.“

            Zopakoval knězi, co viděl Pet po cestě do města.

            „Já bych mu věřil,“ zamyšleně hleděl na popsané listy. „Je to poctivý a zbožný muž. Jistě sis všiml těch jeho kruhů pod očima. Určitě vůbec nespal. Pro naše budoucí účely se tahle situace výborně hodí. Když budeme cokoliv potřebovat, jistě nám vyjde vstříc. A rád,“ dodal na konec.

            „Myslím, že máš pravdu,“ souhlasil kněz. „Je škoda toho kluka, zemřel zbytečně. Chceš tam vyslat…?“

            „Ano, pro naše přátele to je práce jako šitá na míru. Králi pošlu list. Ne, že by poslal vojáky, má svých starostí dost, ale aspoň vypíše odměnu. Zastihl jsi je všechny?“

            „Ano, přijdou. A, …no…“

            „Copak?“

            „Rád bych, aby se toho zúčastnil i Klark,“ vyslovil svou prosbu kněz. „Je bystrý, silný – může se hodit. A navíc, potřebuje zkušenosti, jednou bude mým nástupcem.“

            Opat zvedl překvapeně obočí. „Ten klouček? Sice ho tu občas vídám u knih, ale nevím, nevím, jestli to je dobrý nápad. Nemá rodiče a tak trochu za něj cítím odpovědnost.“

            „V knihovně čte, odpoledne má lekce šermu a taky patří do party Sokolů. Nemyl se v jeho vzhledu.“

            „On že patří k Sokolům? Vždyť to jsou výrostci, co po nocích kradou ovoce v zahradách. Mají prsty ve většině lumpáren ve městě. Tahle doporučení se mi nezdají moc prospěšná.“

            „Zadrž příteli, není to s nimi tak špatné. Dávají se jim za vinu i věci, které nikdy neudělali. Ale to je přeci vedlejší, zkrátka Klark je dostatečně silný na to, jít na výpravu. Zná i základní léčebná kouzla, bude z něj dobrý klerik. Jednou bude lepší než já.“

            Dobrá, jen věřím, že víš, co děláš,“ podlehl Opat. „Ještě musíme najít vhodnou zástěrku pro lidi. Marvela pošleme oficiálně pro součástky do hodin. Za týden přijede Opat z hlavního města, takže Zita se jako vypraví pro vzácné koření. Ostatní si musí pomoct sami. Přitom nesmíme dopustit, abychom s tím byli jakkoliv spojováni. Víš, jak se trestá používání kouzel. Hlavně mám obavu o Klarka.“

            „Jsou věci, které mu vtloukám do hlavy už od narození. To bude v pořádku. Oficiálně se vypraví jen Plaváček s Dagem. Ještě dopoledne zajdu za Vévodou. Teď, když dovolíš, musím za Klarkem. Je toho hodně na přípravu.“ Opat jen souhlasně pokýval hlavou a s povzdechem se vrátil k rozevřené knize.

            Mladík právě zametal schody Chrámu. Matka mu zemřela, když se narodil a otce nikdy nepoznal. Zehan jej vychovával jak nejlépe dovedl.

            „Klarku, chlapče, pojď sem,“ zamával na něj kněz. „Dnes je Tvůj velký den. Něco Ti ukážu.“

            Vešli do obývané části Chrámu. Zehan odemkl malé dveře od místnosti, ve které Klark ještě nikdy nebyl.

            „To je nádhera,“ užasl Klark. „To snad ani není možné. A to si můžu obléct?“

            „Ano, už je to tak. Dříve jsem to nosil sám, ale jsem již stár. Tobě se to bude hodit více. Dost ses naučil a je čas, aby sis své znalosti vyzkoušel. Zítra se vydáš na cestu.“

            Klark se dotýkal vyšívané tuniky, kroužkové zbroje, která se leskla v záři louče. V hlavě se mu honily příběhy o králích, velkých bitvách, o dracích a o velké slávě. Starý muž, jako by mu viděl do hlavy: „Zapomeň na slávu a bohaté hostiny. Tvá cesta je příliš nebezpečná na to, aby lidé mohli vědět, co umíš a co znáš. Jakmile by se Vévoda či dokonce Král dověděl o Tvém vědění, zemřeš. A my s Tebou.“

            „Máte pravdu, mistře. Dám pozor.“

            „Už jsem to vymyslel, Dag Tě vezme do učení. Nikomu pak nepřijde divné, když budeš nosit zbroj.“ Přemýšlel nahlas.

            „Ten kovář? Jen jestli mě bude chtít.“

            „Bude, neboj. O půlnoci mě čekej u kašny. Teď běž dozametat ty schody.“

            Klark však neměl stání. Rychle dodělal svou práci a vyrazil k vévodským zahradám. Pod jedním oknem se nenápadně rozhlédl.

            „Cisto! Cistóóo.“

            Z okna vykoukla černovlasá dívčina. „Co je, každou chvíli přijde učitelka zpěvu.“

            „Musíme se sejít, co nejdříve. Je to důležité!“ Naléhal Klark.

            „Dobře, po obědě pod stoletým stromem,“ odpověděla a rychle zavřela okno.

---------------------------------     

            Ten den někteří občané města balili zavazadla. Zelinářka Zita rozdělovala instrukce svým pomocnicím, jelikož se zrána vydá na cestu pro důležitá koření. Mervel zašel za velitelem stráží u brány. Ten měl radost, že je jeho oblíbená kuše opět v pořádku. Stejně tak obešel další zákazníky, protože bude na pár dní pryč. Starý kněz seděl v paláci a čekal na příchod Vévody. Mezitím Vévodova dcera přicházela k mohutnému stromu, kde už netrpělivě čekal Klark.

            „Ahoj, mám špatné zprávy. Musím na několik dní pryč a ani nevím, kdy se vrátím. Budeš mi moc chybět.“

            „Klarku, lásko, i Ty mi budeš chybět. Kdy odjíždíš?“ Prsty hladila jeho jemné vlasy.

            „Ráno, ale už večer se musím jít balit,“ sklesle odvětil.

            „Tak to máme pro sebe celé odpoledne,“ usmála se na něj dívka. Její rty se přiblížily k jeho tváři. Dosud po sobě jen toužili a kdykoli se jejich pohledy setkaly zajiskřilo to, jako ve výhni mistra kováře. Lesní ticho a možnost odloučení jen umocnilo jejich city.

            „Cisto, jsi tak nádherná,“ šeptal mezi polibky. Ruka rozepnula koženou blůzku. Pod ní našel kůži na dotek mnohem příjemnější a ladně tvarovanou. Líbal celé to tělo, o kterém dosud snil. A dívka mu vycházela vstříc.

Vítr ševelil ve větvích a sluneční paprsky se odrážely na kapkách potu. V obětí vychutnávali nové pocity. Klark zlehka hladil dívku a nahnul se, aby ji políbil na prsa. Touha se rozhořela a pod staletým stromem se rozpoutalo vlnobití těl.

-------------------------

V domě Opata se otevřely dveře a jimi z potemnělé ulice vešel mohutný muž. Když sundal kápi, objevila se černými kudrlinami pokrytá  hlava. Vesele se rozhlédl.

„Dlouho jsem tu nebyl. Ahoj Bet, doufám, že jsi udělala ty své fantastické taštičky s povidly. Koukej, co tu k nim mám,“ vyndal z torny malý džbánek. Druhou rukou vzal ženu kolem pasu.

„Ale Simone, jsi pořád stejný vtipálek,“ odpověděla se smíchem. „To víš, že už leží na stole. Ale pospěš, než Ti je Vet všechny spořádá.“

„Ten bídák, určitě se vykašlal na všechny ryby a sítě hodil do moře. To všechno jen, aby tu byl přede mnou,“ smál se. Mohutnou dlaní načechral ženiny zadní partie a zamířil do prvního patra, kde měl opat malý salónek. Hned na prahu jej přivítala vůně pečeného masa, čerstvého ovoce a hlas přítele:

„Jéé, Simone, vítej. Pojď si k nám sednout, ani nevíš, jakou práci mi dalo Ti uchránit aspoň těch několik málo kousků fantastických taštiček, jaké dělá jen Bet,“ snažil se hlasitě huhlat. V jedné ruce držel číši vína, v druhé nakousnutou taštičku. Pokoušel se ji protlačit do úst dříve, než bojovník obejde stůl. Vedle sedící Zita mu nenápadně strčila do lokte. Taštička minula rozevřená ústa a  dosedla na nos nešťastníka. Následoval výbuch smíchu, když stolovníci viděli Vetovy vykulené oči, mezi nimiž právě vznikl povidlový zoban. Drobky těsta na něm zastaly roli bradavic více než dobře.

„Ty bídný rybytnáči, máš štěstí, že Bet, ta dobrá duše, jich připravila víc, než kolik jsi jich schopen sníst. A podívej se do zrcadla, vypadáš už jako ty ryby, co lovíš z moře,“ přisedl si ke stolu. „Rád vás děcka vidím. Co nového?“

„Ty to nevíš? Otočila se Zita. Jsem sice obyčejná zelinářka,“ ušklíbla se, „ale jsem aspoň v obraze.“

„Obyčejná zelinářka!“ vyprskl Simon, „holka, mám sice meč, ale nechtěl bych se postavit Tvým létajícím blesčíkům. Nebo jim teď říkáš ohnivá jablka?“

„To víš,“ reagovala na to oslovená žena, „profesionální deformace. Když celý den pobíháš kolem zelí, brambor a koření, tak magoříš. Jeden zapomíná, kdo je. To se Tobě stát nemůže, po městě chodíš pořád s mečem. Nebýt toho idiotského zákona, jsem taky v pohodě. Na druhou stranu, člověk si krásně popovídá a doví se takových věcí.“ Usmála se významně na Veta. „Například, že jistá dívka často chodí do zálivu. Večer. Má krásnou postavu, dlouhé hnědé vlasy a velmi, velmi starostlivé rodiče. Navíc tito rodiče pro ni už vybrali ženicha.....“

„Cože?“ Neudržel se Vet. „Jaký ženich?“

„Ale? Že by to TADY někoho zajímalo?“ nevinně se rozhlížela po okolí. Nakonec se jí ho zželelo. „Neboj, řekla jsem jim, že se poptám, kdo je ten podivný rybář. A že jsem zaslechla něco o Tvých bohatých příbuzných v hlavním městě. Takže si to s tím ženichem třeba ještě rozmyslí....“

„Zito, jsi skvělá, nejlepší čarodějka, pardon, zelinářka na světě. Že bys pro mě zlatíčko něco udělala?“

„No tak, děcka, techtle mechtle si nechte na jindy. Raději mi řekněte o co jde?“ ozval se Simon.

„To máš tak, Simone, jeden kupec si takhle vleče k domovu nahrabané bohatství a po cestě se zastaví, aby si odpočinul.“ Pohodlně se opřela v křesle. „No a kousek od cesty najde pár mrtvých těl. Leží si tam, nic už je nezajímá, prostě běžný výsledek dnešních těžkých časů. Potíž je v tom, že některé hlavy se povalovaly opodál a krky měly nehezky pokousané.“ Napila se zamyšleně z poháru. „Ten kupec, stejně tak, jako Opat, si myslí, že to byl upír.“

Zavládlo ticho.

„Tak to je docela průser,“ zhodnotil to Vet.