Život běží jak ten jelen byvši....střelen. 2

Karlík po sobotách a nedělích opravoval chaloupku a bylo na něm znát jak ho to těší.
Betonoval základy na garáž,kde si chtěl vybudovat dílnu a vyrábět si tam meče a dýky.
Byl to jeho velký koníček a opravdu v tom byl dobrý.

Vyráběl je na zakázku,nebo kamarádům k narozeninám a některé jeho zbraně byly použity i ve filmu.
Jmenoval se Cesta na Jihozápad.
Všechno vypadalo nadějně.
Psal se rok 1989.
Narodila se nová republika.
Já jsem se pustila do podnikání.
Vysnili jsme si svůj sen,že se nastěhujeme na chaloupku jakmile bude natolik opravená aby se v ní dalo celoročně bydlet.
Karlík bude vyrábět své repliky a bude je prodávat.
V tomto roce byly však i smutné dny.
Zemřel mi otec . Jeden z mála férových mužských v mém životě.
V pubertě si se mnou dost užil. Byla jsem jako divoká kočka.Měla jsem svou hlavu.
Občas jsme při výměně názorů zajiskřili jako ostří meče v rytířském souboji.
Ale to už k mládí patří a myslím,že jsem z toho rychle musela vyrůst.
V roce 1991 jsem otěhotněla.Bylo to nečekané,ale nádherné.
Přestala jsem pracovat a všichni jsme se těšili na přírustek do rodiny.
Nějak jsem tušila,že to bude syn.Syn pro mého muže.Pokračování rodu.
Když se narodil nemohla jsem se štěstím ani nadechnout.
Přitiskla jsem ho v náruči jen pár vteřin po tom co svým křikem oznamoval světu,že se zrodila osobnost.
Že přišel na svět neuvěřitelný talent,který jen čeká na to aby jej někdo probudil a ukáže mu co všechno může v životě dokázat.
Chlapeček rostl jako z vody,jeho duševní vývoj šel ruku v ruce s fyzickým.
V pěti měsících málem vypadl z hlubokého kočáru,protože se přitáhl po sklopené „boudě“a postavil se.
Od toho okamžiku jsem ho musela přivazovat.V šesti měsících se postavil v postýlce a začal nesmělými krůčky obcházet kolem dokola.
Nejdřív se postavil a pak teprve sednul.V deseti měsících se rozběhl bez držení a od té chvile jsme měla o zábavu postaráno.
S tátou byli nejlepší kamarádi.Při loučení i vítání měli ti dva své rituály,které se zkrátka musely dodržovat.
Večer si na dobrou noc plácli do dlaní a ráno,pokud zrovna táta nevstával do práce,se mu synek zavrtal pod peřinu a taháním za vousy se ho snažil vzbudit.
Oba si rádi pospali a tak když vstávali,já už obvykle něco kutila v kuchyni nebo seděla u psacího stolu a malovala si svoje vize o podnikání.
Chtěla jsem si otevřít stánek s novinami a doplňkovým zbožím.
Můj muž mě v tom podporoval.
U domku ve městě mi postavil malý obchůdek abych mohla začít pracovat tak jak jsem si přála.
Do podzimku 1992 byl stánek pod střechou,měl vsazeno velké okno i dveře a podařilo se nám ho i zateplit.
Všechno nasvědčovalo tomu,že náš život bude pokračovat směrem jakým jsme si ho naplánovali.
Pomalu,ale jistě jsme si také plnili své sny o chaloupce.Prožili jsme nádherné Vánoce a těšili se na Silvestra.
Poslední den roku byl tady a my chystali hostinu a šampus na tu velkou chvíli kdy si popřejeme hodně štěstí a úspěchů v dalším roce
Jenomže odpoledne se něco pokazilo.
Náš malý divoch začal být po obědě nezvykle ospalý a tak jsem ho uložila v ložnici do postýlky.
Docela jsem to uvítala,protože mě čekalo ještě hodně práce.
Jenomže asi za hodinu se vzbudil s křikem a když jsem nahoru vyběhla a vzala ho do náruče byl rozpálený jako kaminka,sípavě dýchal a kašlal až se dusil.
Vyděsilo mě to.
Karlík zaběhl pro auto a jeli na pohotovost kde jsme ztrávili skoro celé pozdní odpoledne.
Domů jsme přijeli až kolem osmé večer.
Projevila se u něj nemoc dýchacích cest,česky ,zánět hrtanu-nemoc,která přijde náhle a u malého dítěte je dost nebezpečná,protože se může udusit při náhlém otoku hrtanu.
Jenže to jsem tenkrát nevěděla,nikdo mi to totiž neřekl.
Jen jsem s hrůzou sledovala jak sípavě dýchá a nijak jsem mu nemohla pomoct.
Dostal injekci a lék v sirupu.
To bylo vše.Zbytek Silvestra jsem proseděla v ložnici u chlapečkovy postýlky,obkládala ji mokrými plenami a ručníky,aby se mu lépe dýchalo.
Přesto jsme však nový rok přivítali s optimismem a vykročili tou správnou nohou. Hrozně jsem se těšila na to jak budu prodávat ve stánku,přímo jsem si to představovala.
Zavřela jsem oči a viděla to.
Věděla jsem,že mě nic nezastaví.
Tolik jsem si to přála a rozhodla se pro to udělat vše co je v mých silách.