Důležitost klíčů od zadního vchodu...

Tak dneska je můj velký den. Dneska, DNESKA všichni uvidí, co všechno ve mně je...

Osprchoval se chladnou vodou a když se natáhl pro zelenou osušku, narazil na svůj odraz ve velkém zrcadle. Prohlédl si svoje tělo od hlavy až k patě. No, pořád to je dobrý, Vláďo, pochválil sám sebe. 

Cesta do divadla netrvala tak dlouho jako jindy, protože jindy jel jenom na zkoušku, ale dneska, DNESKA ho čekala premiéra. PREMIÉRA!!! Konečně, konečně všechny přesvědčí o tom, jak je dobrej...

„Vláďo? Ahoj... nejseš tady nějak moc brzo?“ vítal ho letitý správce, který už skoro byl součástí inventáře. Vlastně byl hlavní součástí inventáře, po dubovém stolu z osmnáctého století, který stál u ředitele v kanceláři, ta nejhlavnější.

„Nemoh' jsem dospat, pane Málek, víte, já se tak těším...“

„Já vím, vždyť tě znám...“ Správce pokýval šedivou hlavou a dlouhé vousy se mu zavlnily na bradě. „Tak tfuj, tfuj, tfuj, Vládíku ...“

 

Sál se pomalu a jistě zaplnil. Vláďa stál za oponou a pozoroval diváky, jak hledají svoje místa, přesunují se z jednoho konce sálu na druhý a mezitím se srdečně zdraví a pouštějí do hovoru s každým koho potkají.

Vláďa natahoval uši, snažil se zaslechnout o čem se jeho diváci baví, ale z jeviště, a ještě k tomu za oponou, bylo slyšet dost špatně. Sem tam zaslechl nějaký ten útržek, ze kterého nebyl moudrý.

To nic, utěšoval sám sebe, to teprve všechno přijde. Až dohraješ, ozve se velký potlesk. Diváci vstanou ze sedaček a nepustí tě z jeviště. Panečku, to bude něco...

„Pane Vláďo, už tady máte ten kostým,“ zavolala na něj kyprá dáma s milým úsměvem.

„Už jdu, paní Marto,“ odpověděl mrzutě, protože mu bylo líto, že musí opustit svou pozorovatelnu.

 

„Tak vážení, za chvíli to vypukne,“ prohlásil v zákulisí režisér. „Prosím všechny, aby se drželi původních textů. Ano? Improvizujte jenom ve stavu nouze...“ Rozpačitě si hrábl do vlasů a s lehkým znepokojením se podíval na Vláďu. „Rozumíte mi, Vladimíre?“

„Ale jistě, já rozumím,“ přikyvoval Vláďa hlavou. „...jenom když to bude vážně nutné.“

Režisér se zachmuřil a dodal: „Víte, já bych byl nerad, kdyby to dopadlo tak, jako při poslední zkoušce...“

„Ne, ne,“ ujišťoval ho horlivě Vladimír, „nemusíte se bát, já si dneska dám opravdu pozor. DNESKA to bude jinak, vážně.“

 

Úderem osmé hodiny se roztáhla opona a Vláďa s tlukoucím srdcem vkročil na jeviště. Byl rozhodnutý ze sebe vydat maximum, chtěl všem ukázat, že on, Vláďa, je tím nejlepším hercem v tomto městě. 

Představení pokračovalo a Vláďa postupně ovládl celé jeviště. Hlediště s diváky pro něj přestalo existovat a Vláďa hrál a hrál, maximálně soustředěný sám na sebe a na svoji postavu.

Hra se přiblížila do finále.

Tak teď, teď to přijde. TEĎ konečně přijde potlesk. Odměna za moji práci, odměna za léta odříkání, KONEČNĚ se dočkám...

Padla poslední replika a nastalo hrobové ticho.

To je dobře, lebedil si Vláďa, diváci se z mého výjimečného výkonu musí nejprve vzpamatovat...

A opravdu. Najednou se ozval potlesk. Vláďa byl na vrcholu blaha. Hluboce se uklonil a užíval si odměny, která zněla jenom pro něho. A ten potlesk, ten nejlepší potlesk na světě, se k němu pomalu a jistě blížil, až se zdálo, že každou chvíli vstoupí přímo do něj a nadosmrti zůstane jeho součástí.

„Tak Vláďo, dneska to bylo moc pěkný,“ poplácal ho po rameni správce.

Vláďa se spokojeně usmíval, ale když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že věci nejsou tak, jak by měly být.

„Pane Málek, kde jsou moji diváci?“

„Ty už jsou přece dávno doma.“

„A kolegové? Kdepak jsou kolegové?“

„V hospodě, Vládíku, ty jsou dole v hospodě...“

 

Za pár minut oba muži vycházeli z divadla a Vláďa dojatě prohlásil: „To jste moc hodnej, pane Málek, že jste tu zůstal aspoň vy. Děkuju vám.“

Starý správce pokýval stříbrnou hlavou a zamkl zadní vchod na dva západy.

A ztichlou ulicí byly slyšet jenom dvoje kroky a lehké, lehoučké cinkání klíčů.