Bolest

Tma...tma černá. Černá jako voda v řece na podzim...podzim bolestivý.

Bolestivý a tak beznadějný...beznaděiný v upřimnosti své krásy.Krásy nedotknutelné a něco s toho všeho stihá na té myšlenky dívat pořad otevřně.A přece sebe lžeš a viš o tom ,ale nezastáviš svou ruku nad bytustkou jemnou.Hloupá,celá pro tebe sloupla!    zmizel prámen ,co dřiv tu žizeň nasladil.Věřila,vírou neodolatelnou,vždy sebe řikala,že jednou to sonči...Neni tomu konec,je tu valka mezi slíbem a zasnoubením,mezi porušením a manželstvim-co se stalo,co tak změnilo tvou předstávu o mě,tvé ženě ,co rád byl nesmírně?

Snad ne to ,že byla tebe věrná ,den anoc na tebe čekala.a zase tá tma,tma ,co drři mé tělo,děla v něm díry hluboké,tak hluboké,jako řeka,co mimo domova tekla...Ne dá se  to vic trpět a snašet,řikala jsem mamince,ať tak brzo do rukou muže nedává,proč neutekla do lesa duše má ,proč neumřela jsem dřiv ,něž ta doba přišla!!!Ten stesk po svobodě od stracha objeti bolávého nemůžu s myšlankami vyhnat v podnebí,jenom tak,že tu to vše zustané a já hudinka ze světa odejdu.Nevidim tu cestu,kam mám jit,kam kroky své můžu a smim nasměřovat,možna jsem.Možna spravná tá cesta po které ještě jem nešla,půjdu tam,nechci si vic dovolit čelat na dálší zachvat bolesti,ran má boli a nevim ,co přijde po ní,kde svět svůj najdu?Ach,voda tmavá,da,studená ,tělo mé zahltila,teď stmavneš o něco vic,než ten podzim pruzrační,schovej mě v království svym,schovej tajemství pod hladinou času.