Čmelák 3. část

 

Druhý den

Neznámý číšník právě balil všechny svoje věci a připravoval se na velké stěhování. Přece jenom Tereze nemohl takhle skočit do života. Byla šťastná, už na něj dávno zapomněla. Neustále rozmýšlel, jestli za ní má jít nebo beze slova zmizet. Do ruky mu přišla jeho první valentýnka od Terky zavzdychal…„už je to dávno pryč“ a hodil valentýnku na druhou stranu pokoje. Popošel k navoněnému cáru papíru a začal číst, po tváři se mu začaly linout slzy, vzpomínal na chvíle s Terezou. Jak si jako děti hrály na svatbu, rodinu a na jejich společný život.

Vojto, jak se budou jmenovat naše děti a kolik jich vlastně budeme mít? Chtěla bych dvě kluka a holku, a aby to byla dvojčátka.

Ale nebudeš je navlíkat do stejných oblečků, že né…vtipkoval

Jistě že ne, jak si budeš přát, vás budu oblíkat všechny tři, ať se nehádáte. Pokračovala Terka.

„Ale musím jí to říct, musí vědět, že jsem na ni nezapomněl.“

Všeho nechal a začal hledat klíčky od auta. „Sakra kde by mohly být, vždyť jsem je včera dal na noční stolek a nebo ne…“ Zrovna procházel kolem zapnuté televize, kde právě vysílali odpolední zprávy. Na chvíli se zastavil a pak zvýšil hlasitost. Reportérka stála u známého potoka a mluvila o pohřešované dívce.

Jednadvacetiletá dívka se včera pozdě večer vracela domů z místní putyky. Několik svědků ji vidělo, jak vrávorá po cestě sotva se drží na nohou. Zde jsou vidět znatelné stopy uklouznutí. Na neštěstí včerejší večer byl velice deštivý a rozbouřil jinak klidný potok v běsnící řeku. Údajně dívka neudržela rovnováhu a smekla se po rozbahněném břehu potoka a utopila se, od rána se hledá, bezvýsledně. Záchranáři říkají, že voda její tělo mohla odnést kilometry daleko a je možné, že už se nikdy nenajde. Cizí zavinění je zcela vyloučené. Ták to byla nejnovější zpráva o pohřešované dívce zde je její popis s fotografií, kdyby ji někdo viděl dejte nám vědět na toto telefonní číslo.

Proboha…Vojta zůstal nehybně stát jako by zkameněl.

Rychle sebral klíčky ze stolku a běžel k autu.

 

„Už jsi to slyšela?“

„Je to strašný…ještě včera tu byla a teď je pryč,“ třásl se Monice hlas.

„Že jsem ji nechala jít samotnou…viděla jsem, že na to není dobře a stejně jsem ji pustila, tohle si nikdy neodpustím,“ vzlykala.

„Není to tvoje vina,“ utěšoval ji Vojta a utřel si slzy, které se mu vyronily.

Pevně ji objal a přitom si myslel na Terezu, takhle už ji nikdy nebude moc obejmout, nikdy. Vyčítal si, že poslechl Moniku a nešel za ní. Mohl tomu zabránit, nic takového se nemuselo stát, kdyby se za ní rozeběhnul a všechno ji pověděl.

Monika plakala čím dál tím silněji, byla k nezastavení. „To já můžu za všechno, kdybych ji nepřemlouvala, aby se šla bavit, tak tu teď mohla stát s námi. Vůbec se jí tam nechtělo a já ji neustále přemlouvala.“ Strašně moc si dávala za vinu její smrt, vždyť to byl její nápad jít se večer pobavit. Za všechno může ona. Nikdo jiný jenom ona sama.

„To bude dobrý, sevřel ji ještě pevněji, uvidíš,“ utěšoval ji.

Monice bylo velmi příjemně v jeho náruči. Cítila se v bezpečí a kolem sebe tolik lásky, žádné obviňování.

„Děkuji, že si přišel.“

„Od toho jsem přece tady, půjdeme domů.“

„Stejně tomu nemůžu uvěřit, vždyť byla skoro střízlivá, a když odcházela, už přestávalo pršet. A proč by chodila tak blízko okraje. Nejde mi to dohromady.“

„Ale viděl jsi tam ty stopy? Musela uklouznout, třeba jí do potoka něco spadlo a šla trošku blíž, než měla.“

„Nejdeme mi to na rozum. Nechápu to.“

„Vím jak je to pro tebe těžký, deset let si ji neviděl a když konečně přijedeš, tak utone. Tohle si vážně nezasloužila.“

 

Druhý den ráno se konečně dostavil ke svému domu, tiše odemknul a otevřel dveře. Jen co je za sebou zavřel, nemohl uvěřit vlastním očím. „Jsi to ty? Co-co tady děláš?“

„Já…já nevím…“

„Proboha vždyť tě hledá spousta lidí, myslí si že jsi mrtvá, že si se utopila v potoku.“

„Já si toho moc nepamatuju jediné, co vím je, že mě srazilo auto a já ukouzla po bahně rovnou do vody…ani nevím, jak jsem se z ní dostala.“

Stála před ním v mokrých věcech, z oblečení padaly kapky vody, třásla se jako osika a sotva se držela na nohou. V tu chvíli se jí podlomila kolena a sesunula se na zem. Vojta k ní rychle přispěchat a pomohl jí znovu se postavit na nohy.

„Musíš být hrozně unavená, půjdeš si lehnout ke mně do postele, potom si o tom povíme.“ Opatrně jí sundal mokré oblečení a umyl její tělo zašpiněné od bahna, ručníkem šetrně osušil její rusé vlasy. Oblékl ji jeho oblíbenou košili, měla ji skoro až ke kolenům jak jí byla velká. Vzal ji do náruče a odnesl do postele. Přikryl peřinou, pohladil po vlasech, „ať si ti zdá něco hezkýho“, ještě řekl.

Tereza ještě z posledních sil pevně chytila Vojtovu ruku, „prosím tě neříkej nikomu, že jsem naživu, mám takový pocit jako by to nebyla obyčejná nehoda“.

„Ani Monice? Má o tebe veliký strach…“

„Řekla jsem nikomu“ a usnula.

Spala skoro celý den, večer si Vojta přisunul křeslo k posteli a čekat až se probudí.

Do pokoje vstupovalo měsíční světlo, byl úplněk, které osvítilo téměř celou místnost.

Pomalu otevírala oči a když byla vzhůru řekla. T“o se mi zdá ale podivný sen, zdálo se mi o mě, jak…“

„To nebyl sen,“ skočil ji do řeči.

„Proboha Vojto, jsi to ty? Co se stalo? Co tady dělám? Co tady děláš ty? Máš být v Anglii…jsem hrozně zmatená, nic nechápu.“

„Z Anglie jsem přijel před nedávnem a hledal tě. Když jsem tě konečně spatřil, objímala si se s jiným, chápal jsem to, ale byl jsem hodně zklamaný, pak jsem uviděl v televizi, že jsi nezvěstná a nejspíš si utopila v potoce a pak se najednou objevíš u mě doma v příšerném stavu, promočená, zmrzlá na kost a nesmírně vyčerpaná. To já jsem ten, co by se měl ptát, co se vlastně stalo. Co všechno si pomatuješ z toho večera?“

„Moc ne jenom útržky, jak se bavím v hospodě, hádku s Monikou a pak jenom oslňující světla od auta a palčivou bolest nohou od nárazu.“

„Měla si velké štěstí, že jsi to přežila, ale jak si se dostala z toho potoka to mi, je vážně záhadou. Tak co už se cítíš líp? Nemáš hlad?“

„Hrozně mě bolí hlava…“

„To bude asi tím alkoholem, počkej tady přinesu ti něco na bolest.“

 

„Co tu děláš říkal jsem ti, ať zůstaneš v posteli.“

„Mám hroznej hlad.“

„Dobře udělám ti míchaný vajíčka, ale musíš chvilku počkat…zatím si sedni.“ Na stůl položil plnou sklenici vody a k tomu jeden acylpyrin. Za nedlouho na stůl přibyly i dva vrchovaté  talíře s míchanými vajíčky. 

---