Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se4. Cesta k poznání vlastní minulosti
01. 07. 2011
0
0
720
Autor
Aleiska
Zapomínat se nemá, je to slabost, je to jakási lež. Minulost má svá práva. Alexandr Ivanovič Gercen
Řekli mu, že je musí sledovat a tak to i přes svůj neskrývaný odpor udělal. Od toho dne, kdy byl ve světě naposledy se podle něj nic nezměnilo. Jen lidé byli den ode dne více zahledění do sebe a nevšímali si krutosti, která se kolem nich děla. Zahlédl jak ubližují někomu jen několik metrů od policejní stanice anebo v blízkosti zcela nevšímavých lidí. Někde se někdo pokusil o pomoc a ne, nevyplatilo se mu to.
Byl sice netvorem, ale bezvýznamné bezpráví v něm od té doby vzbuzovalo zlost. Doopravdy nechápal jak jej mohla změnit jedna bezvýznamná čarodějka a to jen tím, že mu zachránila život! Anebo v tom bylo něco víc? Poslední dobou jej budily ze sna jeho vlastní výkřiky. Jeho jediným štěstím.... Anebo to byla smůla? ...bylo že si nic z těch snů nepamatoval.
Zatímco přemýšlel nad malichernými problémy, jejich stopa již pomalu chladla. Něco mu však říkalo, že by mu mohl pomoci ten prsten, který daroval tomu čarodějovi.
„Poomooc,“ ozvalo se téměř neslyšně. Seraphis se otočil po hlase. V jedné z temných uliček ležela na zemi dívka a byla celá od krve. Nechtěl jí pomoci, ale jako kdyby jej přitahovala přímo magnetickou silou a to bylo ještě horší než kdyby jej odpuzovala. Přesně tak se cítil, když byl v blízkosti toho neschopného čaroděje. Mohla by to být ta žena na kterou myslel? Něco v něm mu však říkalo, že to tak není. Musí jí pomoci, aby je našel. Něco za něco! Rozhlédl se a věšel do uličky. Došlapoval opatrně a rozhlížel se kolem sebe. Mohla by to být past. „Co se vám stalo?“, odvětil.
Dívka se roztřásla.
„Copak jsem vás vyděsil? Chci vám jen pomoc. Dejte mi ruku.“
Zavrtěla hlavou a schoulila se do klubíčka.
„Sakra ženská! Když nechceš abych ti pomohl tak nevolej o pomoc. Projevil jsem dobrou vůli, ale.. doopravdy vás lidi nechápu!“ Otočil se a měl se k odchodu, zastavil jej však její hlas. „Ty jsi... démon?“
„Jak...“ odvětil, ale neotočil se k ní čelem.
Pousmála se, on to však neviděl. Pokusila se vstát, ale i přes počáteční neschopnost se pohnout, se jí to nakonec podařilo. „Myslím, že to je vedlejší. Důležité je, že i vy chcete abych vám pomohla. Jinak by jste to nutkání překonal a šel byste dál. A možná jste to měl udělat, protože...“ Nedomluvila, zachytil její výpad jednou rukou a to se ani neohlédl. Nůž jí vypadl z bezvládné ruky a dopadl na zem. „Kdy a jak?“
„Neptejte se na takové hlouposti a pojďte se mnou. Jediné, co pro vás můžu udělat, je to, že vás nezabiju. Jen bych chtěl znát vaše jméno. Neměla byste se v této čtvrti toulat sama, protože je to tady velmi nebezpečné a právě v tuhle dobu...“ nedořekl, protože opět kdosi zaútočil. Tentokrát byl však ten útok mířen na dívku. Zachytil jí dřív než mohla dopadnout a rozhlédl se kolem sebe. Chtěla se mu vytrhnout ze sevření, ale držel ji pevně. „Nechceš přece zemřít, ne? Tak se mě drž a zavři oči.“ I přes to, že mu nevěřila, udělala to oč ji žádal anebo... Spíš splnila jeho rozkaz.
Rozhlédl se kolem sebe. Ty potvory, které se kolem nich objevili mu nic neříkali. Nejspíš nějaký nový druh. Byli to malinkatá stvoření ze kterých probleskávala elektřina. „Ach jo!“ odfrkl si a namířil na ně prstem....
Otevřela oči. Ležela na slunné louce a kousek od ní seděl ten neznámý cizinec... démon. „Jmenuji se Rehael, proč jsi mě zachránil? A hlavně, jak ses jich zbavil? Víš, že...“
„Co jsi zač, že tě pronásledovali?“ Neodpověděl na její otázky a sám položil svoji vlastní. Obrátil se k ní a tentokrát se jí díval upřeně do očí.
Odklonila se od něj a upřela oči do dálky. „Kdybych to věděla nejspíš bych... Víte, jediné, co si pamatuji je, že mě ty stvůry stále pronásledují. Kamkoli se hnu jsou mi stále za patami. Probrala jsem se asi před týdnem na podobné louce jako je tahle a...“ odmlčela se a zavřela oči. „Chtěla bych vědět vaše jméno, protože se mi zdá jako kdyby mě k vám něco přitahovalo. Jen nemůžu pochopit proč! A navíc ten odpor, který k vám cítím... je to prostě divné. Takové protichůdné pocity, jako kdybychom byli úplně jiní a přesto stejní. Není to ironické?“
„Také máte ten pocit?“ odpověděl zaujatě. „Mě totiž stále přepadají divné sny, jako kdyby v nich prosvítala má minulost o které nemám žádné zdání. Vždy se probudím strašně frustrovaný a plný zloby a přitom nevím proč!“
Oba dva jako kdyby se ztratily ve svých myšlenkách o kterých neměl nikdo jiný zdání a pak promluvili oba dva naráz: „Půjdete se mnou!“
****
Claudia se posadila na posteli a přiložila si k nahému tělu tenkou přikrývku. Nechala ze svých očí skanout několik neposlušných slz a s odporem se podívala na nahé tělo, které leželo vedle ní. Nemohla si pomoci, a to ho přitom kdysi dávno milovala. V této chvíli však nenáviděla více sama sebe. Jak to mohla Benovi udělat! Nikdy se mu už nemůže podívat do očí, nikdy!
Ten pohled jej nejspíše probudil protože otevřel oči a pohlédl na ni. „Copak, copak... pojďme pokračovat.“
„Ani omylem,“ vyprskla, „o pokračování si můžeš tak akorát nechat zdát! Kde tedy jsou?“
„Jak jsem řekl, něco za něco a tohle co jsi před chvílí předvedla to bylo NIC. Doufám, že se z tebe nestala frigidní ženská! A to jsi kdysi byla tak vášnivá!“
„Promiň, ale teď nemám čas na ty tvoje blbý nápady. Tentokrát mi jde o život, pokud nepřivedu jeho syna tak mě zabije.“ Musela změnit svůj přístup pokud z něj chtěla něco dostat. Snad k ní ještě chová nějaké city a nedopustí, aby...
„Tak se k němu nevracej a zůstaň se mnou, já tě ochráním. To přece víš! Nikdy bych nedopustil, aby se ti něco stalo. Kdyby byl tvůj otec chytřejší... měl souhlasit s mým návrhem.“
„Návrhem?“ zašeptala překvapeně. „O nějakém návrhu o kterém si řekl otci, slyším poprvé!“
„Ty přece víš o té kletbě, kterou uvrhla ta bláznivá ženská na jeho potomky, ne! Jen nevíš možná podstatnou část toho problému. Stačilo, aby přiznal to, že s ní spal... nebo spíš, že ji znásilnil. Tohle je pro tebe určitě novinka, že?“ zamumlal a nezapomněl se při tom uchechtnout. „Hlavní je, že nevíš co byla zač, ale to je nyní vedlejší. Důležitější je, že se jí pak narodila dcera!“
„Já mám... sestru?“ nevěřícně zamumlala a složila hlavu do dlaní. „Proč jsi mi to otče udělal!“
Jakmile jí řekl tu temnou pravdu o jejím otci, uzavřela se do sebe a jako kdyby zapomněla na svoji misi! Sledoval ji na každém kroku, tohle prostě nebyla ona. Nebyla to ta žena kterou miloval a přitom jí tolik ublížil. Věděl to, ale když mu to všechno došlo bylo už pozdě. Moc pozdě jak pro ni, tak pro něho. Teď už ztratil všechnu naději, nemohl ji získat pro sebe. Kdyby byl člověk, možná... ale jen možná, by ji nechal jít za hlasem jejího srdce. Nechal by ji proto, aby byla šťastná, ale... Jeho démonská část mu říkala – Buď bude moje anebo nikoho!
„Už jsi se rozhodla?“ Nepodívala se na něj, ani se nepohnula. Tohle jej už začalo pomalu štvát! „Sakra Claudie, jak ti můžu pomoci, když mlčíš!“
„Ty mě chceš pomoci?“ rozesmála se, „a jak to jako chceš udělat. Ty si myslíš, že máš proti němu nějakou šanci. Ty si myslíš, že se mu dokážeš postavit!“
„Ano! Ale měl bych tě upozornit na jednu důležitou věc. Myslíš, že by tě jen tak zabil? Ne, on to udělá mnohem chytřeji. Vezme ti všechno na čem ti záleží a pak se bude smát tvé bolesti. Chceš tedy vědět, co byla zač ta ženská, chceš to doopravdy vědět! Byla to jeho sestra, Sofie!“
„Sestra mého pána?“ zakoktala.
****
Erica se probrala ze svých vzpomínek v rozrušeném stavu. Rozhlédla se kolem sebe a pohled jí padl na starou ženu, která kráčela přímo k ní. Jako kdyby čekala na to, až se vrátí zpět do tohoto světa. Vyměnily si pohledy a pak promluvila stařena. „Vy jste to dítě, kterému se kdysi ztratil bratr, že?“ Dívka jen němě přikývla. „Tak tohle nejspíš patří Vám,“ zamumlala a ze záňadří vytáhla řetízek s přívěskem a ruku natáhla před Eriku. Ta natáhla ruku, jako kdyby ji ta věc sama přitahovala, ale pak s ní ucukla. „Vezměte si to, je to určitě Vaše. Jak jsem Vás uviděla, tak se ten řetízek sám od sebe začal zahřívat. Čekal na Vás.“
„Kde jste to vzala,“ vyhrkla dřív než se mohla zastavit. „Viděla jsem to naposledy před deseti lety, když jsem zde byla na návštěvě. Od toho dne, kdy se to stalo tady na tomto hřbitově jsem tenhle řetízek neviděla!“ Teď už jej držela v ruce a zírala na něj s náboženskou úctou. „Můj bratr jej strhl z mého krku a pak zmizel. Z ničeho nic zmizel a já jakmile jsem se probrala, držela jsem jeho prsten.“ Sama od sebe se rozmluvila. Nějakým zvláštním způsobem se jí zdálo, že tu ženu zná už strašně dlouho a že se jí může se vším svěřit.
„Ten den co se stala ta hrozná událost se mě policisté ptali jestli jsem něco neviděla, ale v té době. Doopravdy jsem neměla zájem na tom, abych byla popotahována policií. Měla jsem už tak dost svých problémů a tomu co jsem viděla jsem nepřikládala žádnou důležitost. Byl to jen malý chlapec, který šel v doprovodu svého otce ze hřbitova, ale pak... Poté jsem si dala pět a pět dohromady, ale bylo už pozdě. Odvolali pátrání a já nevěděla komu to říct. A teď jsem uviděla vás!“
„Co jste viděla?“
Stará žena pohlédla na Ericu, v očích slzy. „Kdybych nebyla v té době tak zbabělá, kdybych...“ vzlykla a utřela si oči do rukávu. „Několik dní po ukončení akce jsem viděla vycházet ze hřbitova podivnou dvojici. Byl to malý chlapec asi dvanáct let, v doprovodu asi... abych řekla pravdu v první chvíli nebylo možné vůbec rozeznat jestli šlo o muže anebo o ženu. Ta osoba byla zahalená od hlavy až k patě. Na tom by přeci nebylo nic divného, kdyby nebylo léto. Chlapec šel v těsném závěsu za tou osobou a pak k ní natáhl ruku a cosi řekl. Cosi, co znělo jako... otče! Muž se k němu obrátil a v tu chvíli mu z hlavy spadla kápě. Oněměla jsem hrůzou, nemohla jsem vykřiknout, ale v konečném důsledku jsem byla ráda za to, že mi došla řeč. Ten tvor... ano, určitě to nebyl člověk!“
„Co bratr, jak vypadal!“ skočila jí do řeči.
„Já... cítila jsem z něj velké množství energie, ale takové... temné! Určitě se mu muselo stát něco hrozného, protože nevypadal tak nevinně jako na těch fotografiích v novinách a pak pohlédl mým směrem. Nevím jestli mě viděl, ale ten pohled... byl tak děsivý. Ještě teď se v noci budím strachy, když si na to vzpomenu. Zborcená potem a s výkřikem na rtech.“ odmlčela se a na chvíli jako kdyby se ztratila ve vzpomínkách. „A pak, je to asi tři roky jsem jej viděla znovu. Opět byl tady a vypadal ztraceně, jako kdyby něco hledal! Možná se divíte jak jsem ho mohla poznat, ale prozradily jej ty oči! Nejspíš mě poznal také, protože mi dal tohle!“ Zvedla řetízek do úrovně svých očí a upřeně se na něj podívala. „Dal mi to a řekl... Vraťte to ženě, kterou tady potkáte přesně za tři roky!“
****
„Nechtěl jsem vám ublížit, ale kdybych to neuděl tak byste se bránil a on by vás na místě zabil.
Nemohl jsem... vás nechat zemřít po tom, co jste pro mě udělal. To mě naučila matka.“
Ben se druhý den probudil zcela jako nový člověk. Minulou noc spal zcela beze snů. Zdálo se mu jako kdyby kolem jeho duše bylo postavená vysoká zeď, která bránila okolním vlivům, aby jej jakkoli ovlivňovaly. Možná za to vděčil tomu chlapci anebo... neměl náladu přemýšlet nad tak zbytečnými problémy. Teď bylo důležitější přežít. Za prvé nevěděli kde jsou a za druhé jim určitě někdo šel v patách. Ben by se nedivil, kdyby to byl právě... Seraphis! Kdyby jen tušil, že právě tahle osoba má na starosti úplně jiné věci, určitě by se mu ulevilo, ale tohle on nevěděl.
„Jaký je vlastně Váš vztah k otci?“ promluvil zcela nečekaně Ben. Jeho slova byla mířena na mladého Draewa, ale i tak se musel zeptat. „Já?“
Jistě! Vidíte tady někoho jiného?“ optal se ironicky starší z nich. „Ne, ale nejsem tak starý abyste mi tykal. Jistě by nebylo od věci si trochu víc důvěřovat, protože spolu určitě strávíme ještě dost času. Zaprvé nevíme kde jsme a zadruhé…“
„Cože! Ty nevíš kam jsi nás dotáhl!“
„Vidíte, tedy vidíš, že to jde!“
Ben se uvolněně rozesmál a poté na chlapce upřel své šedé oči. Díval se a čekal jak mu odpoví na jeho první otázku.
„No,“ nervózně si poposedl a upřeně se zadíval do země. „Možná si myslíte, že bych ho měl nenávidět. Ale i tak, přes to všechno co my v posledních několika měsících udělal, je to stále můj otec. Je to člověk, který miloval moji matku a právě z té lásky jsem se narodil já. Možná si myslíte: Jak to může ten hlupák vědět, když svého otce prakticky neznal, ale… Prostě tak nějak cítím, že… cítím, že nás kdysi dávno miloval. Prostě jen na ten pocit zapomněl, nebo…“
„Nebo to byla jen hra!“ snažil se to uzavřít ten starší a zkušenější. „Prostě si hrál z city obyčejného člověka, jen proto, aby byla jeho pokrevní linie…“
Mladší jej však rozrušeně přerušil. „Mýlíš se!“
Nevím proč, ale vždy jsem měl takový vtíravý pocit, že je můj otec stále se mnou. Zdálo se mi jako kdyby mě hlídal a držel nade mnou ochranou ruku, ale když mi bylo dvanáct let tak ten pocit zcela zmizel. V prvních několika dnech jsem si myslel, že…
„Co se děje?“ vyrušil jej z rozjímání Ben. „V první chvíli jsem si myslel… jako kdybys upadl do transu a cosi sis mumlal…“
„Měli bychom pokračovat dál. Za chvíli bude opět soumrak a něco mi říká, že dnes by tu nemuselo být tak bezpečno jako včera. Možná je to tím, že dnes bude bezmračná noc a ten úplněk…“ oba dva pohlédli na nebe a Ben tiše přikývl. „Jistě, musíme si najít bezpečný úkryt. Kdoví co se tu za bestie může potulovat, když vlastně ani nevíme kde jsme. Na co jsi myslel, když si nás sem zanesl!“
„Na to, abychom byli co nejdál od toho místa a tak můžeme být vlastně kdekoli, protože ani jeden z nás neví, kde jsme se nacházeli předtím! Jen bych měl taky jednu otázku.“
„Jistě,“ přikývl starší.
Draew zavřel oči a poté se zhluboka nadechl. „Proč jsi stále s mým otcem i když tebou tolik opovrhuje! Možná je to ode mě moc troufalé, ale pokud si musíme věřit, chci to vědět. Ne,“ zavrtěl hlavou, „musím to vědět, abych si byl jistý tím, že ti mohu bezmezně důvěřovat.“
„Není v tom nic zákeřného, jen chci být nablízku osobě, kterou miluji!“
Zvláštní! On se nechá ponižovat člověkem kterého z hlouby srdce nenávidí, jen proto aby byl nablízko ženě, která... která mu právě v tuhle chvíli tolik ubližuje. Nesmí se nikdy dozvědět jak hluboko klesla aby jej zachránila a přitom. Vždyť by stačilo jen kdyby si věřili tak moc až by neměli žádný strach z toho co se tomu druhému přihodí. Proč nevěří tomu, že je ten druhý dost silný k tomu aby vytrval a dokázal že se na sebe mohou spolehnout!
„Proč pláčeš?“ probral jej jeho zmatený hlas. „Jen mi cosi vletělo do oka!“ zahuhlal a protřel si uslzené oči. „Teď už budu v pohodě.“
Ben k němu napřáhl ruku, mladší ji stiskl a tak mu pomohl aby se postavil. Poté se oba rozhlédli kolem sebe a mladší opět promluvil: „Měli bychom se vydat na tamten kopec,“ namířil prstem na nedalekou vyvýšeninu, „pak se uvidí!“ Nečekal na reakci druhého muže a rozběhl se jako malé dítě Nebudeme si nic nalhávat, stále to byl puberťák.dřív, než mohl ten starší zareagovat. Na vrcholku se ohlédl na udýchaného Bena a šíleně se rozesmál, ten jej chvíli naštvaně pozoroval a poté se i jeho smích vznesl nad tichým krajem. Stejně nenadále jak se rozesmáli, tak i přestali a uchváceni tou krásou oba pohlédli do údolí, které se před nimi rozprostíralo. Takovou nádheru si nedokázali představit ani v těch nejdivočejších snech. Připadali si jako v ráji a to ještě umocnil ten majestátný hrad, spíše zámek, který nad tou krásou vyčníval jako maják. Pohlédli na sebe. Jejich zrak byl však stále přitahován zámkem a tak se jako na povel k němu rozběhli jako staří blázni.
Oba se zastavili před obrovskými branami a nevěděli co dělat. Zámek i okolí bylo tiché. Bylo to přímo hrůzu nahánějící ticho, ticho které většinou nevěstilo nic dobrého. „Půjdeme dovnitř anebo budeme čekat až se něco stane a…“ Okolím se rozeznělo vytí, následované mnohohlasným vrčením a tak na přemýšlení nebyl čas. Oba dva vtrhli dovnitř jako velká voda a ztěžka vrata opět zavřeli.
Pomalými kroky procházeli celým honosným sídlem a jaké bylo jejich překvapení, když uvnitř nikoho nenašli. Celé panství bylo opuštěné a ponuré, o to větší bylo jejich překvapení, když se museli zastavit před těžkými dveřmi, které nešly za žádnou cenu otevřít. „Nejspíš budou zavřené.“ Zavrčel chytře jeden z nich. „Fakt,“ odvětil pobaveně ten druhý. Oba dva se rozhlédli kolem jako kdyby hledali nějaký tajný mechanismus, který tu na sto procent musel být. Chvíli na to ten mladší nadšeně vyjekl a dveře se s tichým vrzotem otevřely. Ta místnost, která se před nimi otevřela… byl to přímo pohádkový pokoj, který postupně přecházel z předsíně do jídelny, aby následně přešel do obývacího pokoje, po které následovala ložnice. „Bene, znáš pohádku o té spící krásce? To byl bylo bezva, kdybychom… Co se děje?“ Otočil se na toho staršího, který vyděšeně zíral před sebe a prstem ukazoval tím samým směrem. Mladík přiblížil tvář k jeho prstu a následoval směr, kterým ukazoval jeho třesoucí se prst. „No tedy, že bych to přivolal?“
****
Seraphis tu dívku stále pozoroval zdálo se mu jako kdyby ji měl odněkud znát, ale stále si nebyl schopen dát dvě a dvě dohromady. Ne, tyhle výpočty prostě nedávaly smysl. Zastavil se a počkal až k němu dívka dojde, než na ni konečně po několika hodinách cesty promluvil. „Rehael, říkáte že si nic nepamatujete, ale jak to že znáte své jméno?“ Dívka přešlápla z nohy na nohu a podívala se mu vzápětí do očí. „Tak mě totiž stále oslovují. Ti tvorové, vždy když na mě zaútočí, vždycky vykřikují tohle jméno. Vykřikují je s takovou radostí a chtivostí. V prvních okamžicích byli taky miloučcí, ale pak…“ otřásla se a pak pokračovala, „…otírali se o mě. Zpočátku měli heboučké kožíšky a ty vlhké čumáčky, ale nedlouho poté se z nich staly tahle monstra a začali mě okusovat a teď, jako kdyby mě chtěli sežrat.“
Muž zavětřil jako pes a pak přistoupil těsněji k dívce. „Chápu.“
„Co?“ vykřikla zmateně. „Sakra, co chápete!“ Z úst toho muže, který jí byl již zpočátku nepříjemný se rozezněl smích. Nebyl to však smích, který by normálně od takového tvora jakým je on neočekávala. Byl tak hřejivý! Nemožné! „Zpočátku jsem to nechápal, ale nyní to všechno dává smysl a konečně to zapadá do sebe. Ta vůně, kterou vydává vaše tělo, přitahuje ty bestie. Čím více se nasytí, tím větší mají hlad. Je to vlastně taková sysifovská práce anebo spíš... Tantalova muka.“
„Je skvělé, že se bavíte, ale mě to vtipné nepřijde. Stejně to ale nic nevysvětluje. Spíše to vyvolává další a další otázky.“
„Myslíte?“ odvětil a vypadal, že se tím hodně dobře baví. „Tak to vás musí zklamat. Právě tahle věc totiž všechno vysvětluje. Ta vůně totiž nepochází ani z lidského anebo snad z démonského světa. Co víc, je spíše jeho protipólem. To vysvětluje proč jsou k vám ta stvoření temnoty tak přitahována a já společně s nimi, Mezi mnou a jimi je však malý, ale o to podstatnější rozdíl. Já mám totiž svoji vlastní vůli a dokáži se ovládat, pokud chci. Ale z části patříte k nám... proto ten odpor. Jako magnet! Vy jste totiž potomkem světla a zároveň i temnoty.“
Rozespale se protáhla a narazila dlaní do čehosi měkkého, co vzápětí téměř vražedně zavrčelo. „Co děláte tak blízko mě!“ vykřikla, vyskočila na obě nohy a v ruce sevřela nůž, který stále měla z bezpečnostních důvodů u sebe.
Pamatovala si jeho slova, když se setměním ulehali kolem plápolajícího ohně. „Rehael, měla byste si vzít zpět ten nůž. V noci, během spánku to s tím ovládáním... nemuselo by to dopadnout dobře, ale budu se snažit.“ Alespoň ten příslib a snahu ocenila jednoduchým slovem: „Děkuji.“
Zamrkal a poté na ni několik vteřin mhouřil oči než se probral a pak jen cosi zavrčel a otočil se na druhý bok, snad se pokusil o to, znovu usnout. „Řekni něco!“ vykřikla tentokrát již hystericky. „Nic se neděje. Žiješ, ne? Prostě byla v noci zima a tvé tělo vydává tak příjemné teplo. Nemohl jsem prostě odolat, nejsem přeci z ledu.“
„D-Dobře,“ zakoktala, „měli bychom pokračovat v cestě. Kde vůbec právě teď jsme?“
„To kdybych věděl,“ odpověděl jako kdyby se nechumelilo. A také, že ne! Dnes byl krásný slunný den a večer se jevil jako téměř letní. Měsíc měl být v úplňku a na nebi se neměl objevit ani mráček. Noc jako stvořená pro tvory jako on.
Dvě skupinky lidí, kteří se nikdy neměly potkat a přeci se tak za několik dní, možná hodin, stane. Nic už však nebude stejné. Každý tvor se mění díky svému okolí a lidem kolem něj!
****
Přikrývka na nadýchané posteli s nebesy se pohnula a na světlo světa vykoukla půvabná dívčí dlaň. Určitě byla dívčí, protože tvář kterou předtím zahlédli byla stoprocentně ženská. Protáhla se a pak otevřela oči, kterými chvíli na to pohlédla na, pro ni neznámé muže. Oba nejspíše očekávali hysterický křik, ale překvapila je svým klidným chováním. Jen otráveně zívla a poté jen zamumlala: „Konečně jsi tady!“
„Co-cože,“ oba dva ve shodě koktavě vykřikli.
„Hej, ztište se!“ zavelela. Oba se pod tím rozkazovačným tónem jejího hlasu přikrčili. To ji samozřejmě rozesmálo. Ale nezabránilo jí to v tom, aby vyskočila na nohy a pomalým krokem se nevydala k nim. Její povýšený pohled, kterým si je oba měřila je sledoval, připadali si jako pod mikroskopem. Ben polkl a sklopil zrak k zemi, mladší z nich ji však stále sledoval a nemohl skrýt svůj zájem, který z jeho očí přímo zářil. Chtěl se dozvědět, co je tahle téměř nadpozemská kráska zač.
Dívka naklonila hlavu na stranu a přistoupila k tomu, který ji přímo hypnoticky pozoroval. Natáhla ruku a dotkla se jí jeho tváře. Oba dva ucítili jemné mravenčení a Dreawovi oči se rozšířili překvapením. Ona však zklamaně svěsila ruce podél těla a otočila se na druhého muže. Dreaw však nečekaně její ruku zachytil, ale když se na něj podívala, ihned ji pustil. Ten vražedný pohled! Vylekalo jej, jak se dokáže během jen nepatrné chvilky její chování změnit. „Nesahej!“ zavrčela zcela zbytečně, protože ruka byla zpět u jeho těla. Udělala dva kroky a zastavila se u staršího z nich. Konečky prstů se dotkla Benovi tváře, poté sevřela jeho bradu a donutila jej, aby na ni pohlédl. Nic se však nestalo. Tentokrát jen zklamaně vzdychla a Ben si úlevně oddychl. „Ani jeden.“ Její hlas byl... rezignovaný. „Ale...“ otočila se zpět na mladíka.
„Co to mělo znamenat!“ vykřikl Ben. Nyní již byl zcela při sobě a ani tahle dívka jej nemohla zastavit v tom, aby se konečně dozvěděl, co se děje a hlavně, kde právě teď je!
Dívka se pousmála a posadila se na volnou židli. „Ano, máš pravdu, Bene! Měla bych vám vysvětlit vaši situaci.“
Po vyslovení svého jména sebou Ben cukl. Jak sakra mohla vědět jeho jméno? Podíval se na ni. Ten její povýšený pohled se vůbec nezměnil. Nyní na něj zírala snad ještě více arogantně než před chvíli a to jej naštvalo na co možná nejvyšší míru. Nezná ho a ještě jej bude...
„Na koho jste čekala?“ ozval se Dreaw opatrně. „Damiane,...“ začala, ale on ji přerušil. „Tohle není mé jméno!“ Dívka se pousmála, vůbec ji nejspíš nepřekvapilo, že jí ten mladík odporuje. „Možná ne teď, ale bylo to tvé jméno. Jen si vzpomeň.“
Damian
-
význam jména
Toto jméno vychází ze starořeckého damianos, což znamená "pokořitel, krotitel".
„Mohla byste pokračovat ve vysvětlování?!“ promluvil Ben. Jeho hlas zněl naléhavě a právě proto se snad uvolnila k tomu, aby pokračovala tam, kde před chvílí skončila. Jen opět nasadila ten svůj pohled plný nadhledu. „Možná vám přijde zvláštní, že se v téhle bohem zapomenuté krajině vyskytuje někdo jako já. Anebo jste na takové věci zvyklí,“ pokrčila rameny. „V tomhle divném světe existovala jakási věštba, že se zde jednoho dne objeví muž, který dovede tenhle svět do záhuby pokud se spojí se mnou! Právě proto jsem zde byla zavřená, strážily mě tu bestie.
Ten muž, v jehož osudu bylo, že mě odsud dostane... v jeho životě už byla jiná žena a já to nemohla snést. Snažil se, ale jeho srdce... neměla jsem jinou šanci a tak jsem mu změnila vzpomínky, donutila jsem jeho srdce zapomenout. Ale od té chvíle se změnil i on. Už to nebyl ten muž, do kterého jsem tak moc zamilovala. Věděla jsem, že byl se mnou jen proto, že musel a teď, teď když jsem jeho minulost vymazala, neviděl žádný důvod proč zůstávat. Nevěděl, že kvůli mně opustil ženu, kterou miloval a právě ty...“ podívala se na Dreawa. „...jsi jeho potomek!“
„Můj otec byl... vy jste důvod proč... zapomněl na moji matku.“ Ano, byl naštvaný a v tu chvíli cítil... nevěděl co má vlastně cítit. Byl ale rád že se nemýlil, vždy věděl, že je otec miloval. „Děkuji,“ tiše zamumlal. „Cože!“ vykřikla. Nejspíše očekávala výkřiky plné obviňování, ale tohle...
„Nic si z toho nedělejte a hlavně se jej nesnažte pochopit!“
„Mno, ale tohle není všechno! Jak už jste nejspíš pochopili tak odešel a tím se můj osud změnil a stejně tak i osud všech co zde žili a měli za úkol mě zde držet. Ze dne na den zmizeli a já zde zůstala. Hledala jsem jakoukoli cestu ven, ale... jakoukoli zmínku o tom jak se odsud dostat, ale nikde nic nebylo, až...“ zmlkla a postavila se na nohy. „Našla jsem knihu, velmi starou knihu hovořící o ženě, která se nachází na temném a nebezpečném místě. O ženě jejímž osudem bylo změnit svět. Nebylo tam řečeno jakým způsobem, ale že jej změní. Jednoho dne se zde zjeví člověk, který ji odsud dostane a společně dokážou...“
„Jasně a proto na něj čekáte. Čekáte na někoho, kdo nejspíš nikdy nepřijde. Proč jste se sakra nesnažila odsud zmizet!“ přerušil ji opět Ben.
„Co si doprdele myslíš, že jsem těch třináct let dělala! Bohužel jsem mohla z této věže odejít jen do setmění, protože poté se všude kolem objeví odporná monstra. Monstra, která vznikla z těch co zde zůstali, když všechna ochranná kouzla padla. Jediná ochrana, která stále ještě pevně drží je kolem této části hradu. Kdybyste se zde objevili po setmění, zemřeli byste!“
„Ale...“ Dreaw se ohlédl na svého průvodce, „... my jsme včera spali venku a vůbec nic se nám do rána nestalo.“
„Pane, to nejspíš bude tím, že jste...“ Mladší na něj pohlédl téměř vražedným pohledem a tak Ben raději zmlkl. „Ale, atmosféra se nám trochu změnila. Copak se děje?“ zašveholila dívka, kterou stále ještě neznali jménem. Bavila se, doopravdy se bavila tak jak už dlouho ne! „Já jsem Alice a mohli by jsme brzy ráno vyrazit na cestu. V tuhle dobu jsou unavení z řádění a... tohle ani nemusíte vědět,“ nervózně se pousmála a s rozběhem skočila zpět do postele. Poté se k nim otočila zády a během chvilky spokojeně oddychovala.
„Asi bychom měli následovat jejího příkladu, co říkáš, Bene?“
„Jistě, pane!“ odpověděl mu oslovený a pokusil si lehnout na zem, na kterou před chvílí rozprostřel jednu ze svých dek. „Lehněte si na ten otoman a já...“
„Něco jsme si řekli Bene!“ mladík mu položil ruku na rameno a stiskl ho. „A hlavně, říkej mi Damiane. A také... nelekni se až mě ráno uvidíš. Dobrou,“ vykřikl a svalil se na právě ustlanou zem. Benovo: „Pane“ už nejspíš neslyšel, protože již tiše oddechoval. Anebo to jen hrál? Jeho druhá domněnka byla potvrzena slovy, která se mu po chvíli rozezněla hlavou. Jsi přece starší, ne?
Ben si jen tiše oddechl a posadil se na před chvílí zmíněný otoman. „Tohle nemůže dopadnout dobře, nemůže!“
****
Neberus s Claudií se vydali na dávno zapomenuté místo, na místo které bylo spojeno jak s příjemnými, tak s těmi méně příjemnými vzpomínkami. Claudiin dům se za ty dlouhé roky vůbec nezměnil. Jak podotkl Neberus hned, když vystoupili z auta, které řídil. „Drahoušku, pamatuješ si na den, kdy jsme se setkali poprvé?“
„Jistě, kdo by zapomněl,“ zavrčela naštvaně. Jak by mohla zapomenout na den, kdy ji její matka tak moc ponížila před člověkem kterého vůbec neznala.
„Matko, mohla byste mi podat...“ promluvila na ženu, která ji dala život. -O které si stále myslela, že je její matka.- Ona však jako kdyby ji ani nevnímala. Otočila se na muže, kterého jí ani nepředstavili a zaujatě si s ním začala povídat. Cítila na sobě jeho pohled a věděla, že jeho nutkání se zeptat na její osobu se minutu od minuty zvyšuje. A pak promluvil: „Kdo je ta dívka, která...“
„Nevšímejte si jí,“ odvětila s úsměvem a přímo jej hltala pohledem. Od toho dne, kdy otec zmizel o ni vlastní matka ani nezavadila pohledem. Jednala s ní jako kdyby vůbec neexistovala. Jako kdyby ji nenáviděla za to, že je... -kdyby v té chvíli tušila. Kdyby tušila, že její minulost je zastřena nenávistnými vzpomínkami plnými zášti. Jako kdyby nevinné dítě mohlo za...-
„Já jsem...“ pokusila se promluvit sama. Tentokrát na ni matka upřela svůj pohled ve kterém byla těžce skrývaná nenávist. Tak temná až se otřásla a sklopila zrak na stůl, aby se vzápětí s tichým „Promiňte.“ vypařila z jídelny pryč.
Žena která zůstala jen sklopila pohled a cosi tiše zašeptala.
Muž si skousl spodní ret a natáhl k ní ruku. „Je to přeci vaše dcera, proč...“ Žena divoce zavrtěla hlavou až se její vlasy divoce zavlnily kolem jejího souměrného obličeje. A pak na něj upřela své medově zářivé oči. „Tím chcete říct...“
Žena jen přikývla a hluboce si povzdechla, aby vzápětí začala ze svojí zpovědí. „Můj manžel a její otec byl vždycky hodně prchlivý a co chtěl to musel za každou cenu dostat, ať už to bylo cokoli. Kvůli jakékoli ženě dokázal zradit i vlastní přátele.“
„Proč o něm mluvíte v minulém čase?“
„Není to jasné? Pro mě už dávno zemřel, zemřel ten den kdy zradil vůbec poprvé. O to bolestnější ta zrada byla, že se z ní narodilo dítě. Prokleté dítě!“
„Vždyť ona nemůže za to, že...“
„Já vím, já to zatraceně dobře vím! Pokud tu ON je tak se dokáži ovládat a jednám s ní téměř jako s vlastní, ale pak... Víš proč tu dnes není?“ odfrkla si a kousla se do rtu tak silně až ucítila vlastní krev.
Neberus zavrtěl hlavou.
„Šel zradit své nadřízené, jako kdyby si myslel že tím svůj hřích vykoupí!“
„Hřích?“ polkl mladík a upřeně se podíval na ženu, které se v očích nahromadilo velké množství slz a ty se snažily proniknout ven.
Žena se pousmála a poté přikývla. „Bastard!“
„Ty jsi Claudia?“
Dívka přikývla a pohlédla na mladíka z výšky, sedíc na větvi stromu. „No a co?“
Chlapec se rozesmál. „Během oběda jsi vypadala že se hodně trápíš, ale teď vypadáš spokojeně a hlavně... jsi nádherná!“
„Cože?“ zakoktala a zrudla až po kořínky vlasů. „Co ti matka řekla?“ Snažila se příliš okatě odvést řeč jinam a poté seskočila ze stromu na zem. Dopadla na obě nohy a zářivě se rozesmála jeho udivenému výrazu.
Přistoupil k ní blíž a položil jí ruku na tvář. Poté s ní sjel na její rty a vzápětí sevřel v dlaních její bradu, zaujat jejími pootevřenými rty se přiblížil svými k těm jejím. Dívce se rozšířily oči, snad úlekem, a pak jej od sebe odstrčila. „Co děláš!“
Opět se usmál. „Co myslíš?“ a znovu ji k sobě přitáhl, aby ji vášnivě políbil na ty nádherně malinové rtíky. Položila mu ruce na hruď jako kdyby jej od sebe chtěla odstrčit, ale pak se poddala jeho naléhavému líbání plného vášně. Nechala jej aby do jejích úst pronikl jazykem a podnikla s ním souboj který již ze začátku neměl jasného vítěze. Udýchaně se odtrhla od jeho rtů a pohlédla na něj svýma zastřenýma očima. „Měla bych se vrátit domů.“
„Slečno, slečno, kde jste? Váš otec si vás zavolal k sobě! Potřebuje s vámi mluvit! Slečno!“
„Měla byste jít! Myslel jsem, že tu dnes není.“
„Není,“ odpověděla, „ale... právě dnes se přidal k Hawkovi.“
„Cože?“ odvětil zmateně, „Vždyť je to náš nepřítel! Tohle...“
„Ach, tady jste! Víte přeci slečno co by se my stalo kdyby... pane?“ pohlédla služka na muže překvapeně. Měla za to, že jeho vztah s paní... nebyli snad milenci anebo se zmýlila? „Slečno Claudie, váš otec čeká na hradě pana Hawka. Měla byste si pospíšit!“
Dívka se zamračila, ale druhou bez řečí následovala, po několika krocích se však otočila dozadu a pohlédla na stále stojícího muže. „Jak se jmenujete?“
„Neberus!“
****
Dost dlouho jej neviděla, přece jen její život utíkal o dost jinak během bojů než kdysi, kdy byla ještě nevinná a nic nevěděla o tom, co její otec dělá. Co dělají všichni z jejího rodu! Její matka ji držela dost daleko od toho všeho a vlastně se ani nikdy neměla dozvědět jak doopravdy přišla na svět. Ale přece jen ji mohlo napadnout, že je zvláštní proč k ní ta žena chová takovou zášť. Nikdy v životě ji neviděla a přesto jako kdyby si byli něčím, nejspíše jen vzdáleně, podobné.
„Claudie! Co nejdříve se dostav k pánovi, potřebuje tě tady!“
Bylo to už pět let co přišla do těchto bojů a vlastně ani nevěděla za co bojuje. Proč její otec zradil ty, kteří mu tak věřili a způsobil, že... Proč musela zemřít zrovna ONA? Tolik let, přesněji řečeno od té doby, kdy začala vnímat svět kolem sebe, se snažila aby ji její matka respektovala.... Nikdy se jí to nepodařilo i přesto, že si několik chvil před tím než ji zabili, myslela, že by se přeci jen něco mohlo změnit! Všechno štěstí jí vždycky pronikalo mezi prsty ať se snažila ze všech sil.
Následovala muže, který ji měl doprovodit k muži, kterému sloužila. Obdivovala jej a uctívala za to, že chtěl změnit všechny zaběhnuté zvyky těch zpátečnických vůdců. Proč ničit lidi, když s nimi můžeme žít ve vzájemné shodě! Kdyby v té době tušila, že jsou jeho cíle zcela odlišné od těch, které ventiloval na veřejnosti!
„Claudie, konečně jste zde! Dnes bych vás rád požádal abyste mě doprovodila na zem. Vím, že jste tam strávila největší část svého života a proto bych vám byl vděčen za váš doprovod.“
„Pane, já,“ polkla, „nezasloužím si, aby...“
Kdosi ze zástupu si odfrkl na což Hawk reagoval dost naštvaně. „Bianco, víš, kde je tvé místo!“
„Jistě, pane,“ ozvala se oslovená žena pokorně a co nejvíce se uklonila před svým pánem, kterého bezmezně zbožňovala. Udělala by cokoli, aby její city vyslyšel, ale osud a okolnosti tomu chtěli jinak!
Muž si odkašlal a pak se opět otočil na nervózní rusovlásku. S úsměvem ji vyzval, aby se postavila a přišla blíže k němu. „Připrav se, za hodinu vyrážíme!“ Claudia jen přikývla a vyrazila zpět do svých komnat, aby se mohla připravit na cestu.
Objevili se zrovna když byl měsíc v úplňku na místě plném magie. Ani jeden z nich nechápal co se stalo, ale celý svět se s nimi zatočil a oni upadli do bezvědomí.
Claudie ztěžka otevřela oči a vyděšeně pohlédla na muže, který seděl u jejího lůžka. „Ne-Neberusi?“ zakoktala. „Ach, konečně jsi se probrala, měl jsem strach.“
„Kde je pán!“ vykřikla dřív než se mohla zastavit. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Pamatuji si, že jsme měli být... co se s ním stalo?“
Byla to jasná otázka, ale Neberus na ni neodpověděl. „Měla bys spát.“
„Ale,“ snažila se jej přerušit, ale odpadla ještě dřív než mohla větu dokončit. Neberusovo „promiň“ už však nezaslechla. Přikryl ji až po krk a políbil ji na chvějící se rty. „Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil!“
„Nikdy jsem nezjistila co se s pánem stalo, ale slyšela jsem, že jej dostali nějací čarodějové a uzamčeli veškerou jeho moc. Ztratil se na dlouhých pět let a pak... všichni slyšeli o tom, že se kvůli svému osudu vydal do mezisvětí a nakonec se objevil zpátky zde, ale... tentokrát jako kdyby to byl někdo jiný!“
„Ano, a v té době jsi potkala toho....“ Už tolik let nemohl přijít na jméno tomu prašivému čaroději, který mu vzal jeho lásku. I když věděl, že to vlastně všechno byla jeho chyba. Neměl si ji přivlastňovat, tím by ji od sebe nevystrnadil a ona by ho nemohla začít nenávidět.
„Přesně. Potkala jsem lásku svého života a jsem za to vděčná... tobě!“
Kousl se do rtu. Ne, tohle nechtěl slyšet. Proč musela otvírat ty staré rány, které myslel, že už dávno pohřbil v nitru svého srdce, své černé duše. „Nikdo nevěděl co se stalo, ale šířilo se mnoho spekulací o tom jestli doopravdy tak moc chtěl lidem pomáhat. Protože když se objevil... jeho nenávist k lidem byla přímo hmatatelná. Nenáviděl je tak moc až začínal být trnem v oku i našim vůdcům a teď.... Jestli mají v rukou jeho syna, tak...“
„Tomu bych nepřikládala moc velkou váhu. Dreaw totiž nezdědil žádnou magii své matky a ani sílu svého otce.“
„Myslíš?“
****
Erica na chvíli zavřela oči, aby si mohla utřídit vlastní myšlenky, které se jako splašení koně rozběhly všude kolem. Pak je opět otevřela, aby si uvědomila, že žena se kterou před chvíli mluvila, je pryč. Nevěřícně zamrkala, poté se postavila a rozhlédla se kolem sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu před chvílí s někým mluvila. Když však otevřela svoji dlaň, věděla, že se nezbláznila – na dlani ležel řetízek o kterém si myslela, že se navěky ztratil. Myslela, že se ztratil stejně tak, jak její bratr.
„Drahoušku,“ ozval se nebezpečně blízko tichý hlas. Rozhlédla se a pohlédla do očí starší ze svých sester, „doufám, že jsi se tady nenudila.“
Nejmladší se nervózně pousmála a pak se vydala dolů z kopce, následována dvojicí svých sester, které si spolu vyměňovaly zmatené pohledy. Tohle se jim vůbec nelíbilo! „Erico, stalo se něco?“
„Cindy jsem v pohodě, jen jsem unavená z toho dlouhého letu ze států. Neměly byste si dělat se mnou starosti. Nyní je důležitější aby se Dreaw vrátil v pořádku domů!“ odvětila tiše. Na tohle ani jedna ze sester nereagovala a tak téměř neslyšně zastavily u svého vozu a stále bez jakýchkoliv slov vyjely zpět ke svému domu.
Stejně tiše jak vystoupila z auta, se vydala do svého pokoje a zamknula za sebou. Posadila se na svoji postel a řetízek si položila před sebe, do úrovni očí, aby jej vzápětí mezi prsty spustila dolů a nechala jej volně viset. Přívěšek, který jej táhl k zemi společně s gravitací se několikrát zatočil a pak... pustila ho na zem jako kdyby jí začal pálit. On se však několik centimetrů před dopadem na zem zastavil a začal zářit.
Rozesmála se jako šílenec, nemohla to ani za nic zastavit a pak stejně rychle jak začala, tak přestala. „Vždycky jsi byl vynalézavý, ale tohle překonává i tebe.“ Poté jej sevřela v dlani a schovala do skříňky kterou si s sebou přivezla ze států. „Tady budeš v bezpečí!“
Vzala si ze skříně noční košili a vlezla do koupelny. Po tak dlouhém a psychicky namáhavém dni si přeci zasloužila alespoň trochu relaxace.
Cindy a Sally se, chvíli poté jakmile Erica zmizela ve svém pokoji, na sebe podívaly a ve vzájemné shodě se vydaly do sklepa. Do sklepa ve kterém vždy projednávaly všechny důležité porady.
„Sally, tohle se mi nelíbí. Sice byla vždycky svéhlavá a dělala všechno na svoji pěst, ale tohle... vypadá jako kdyby před námi něco tajila. Takhle tajnůstkářská byla jen poté když zmizel on! A pak, když se dala dohromady s tím Seanem.“
„Já vím, Cindy, že mu nemůžeš přijít na jméno, ale zachránil ji! Kdyby nebylo jeho, tak...“
Starší sestra jen přikývla. Přesto všechno jej ale nikdy neměla ráda a nic na to nezměnil ani ten fakt, že zachránil jejich malou sestřičku. „Možná, ale stejně je to bastard. Jak jí mohl takhle do očí lhát!“
„V čem? Že jí neřekl o svém problému?“ pokrčila rameny, „Já sice nemám s láskou takové zkušenosti jako vy dvě, ale... Zdá se mi, že se ho na to nikdy neptala! Mělo jí to být divné už dávno před tím, než s ním začala žít. Člověk, který vychází ven jen za tmy nebude asi jen tak obyčejný člověk!“
„No a taky nám pil krev. Není to přímo do očí bijící?“
„Haha, to vůbec nebylo vtipný!“
Cindiny oči se zúžily v nepatrné škvírky a pak se podívala na Sally. „Nezdála se ti chvilku potom jak jsme přišly... vyděšená? Vypadala jako kdyby zahlédla ducha a to jak pevně svírala dlaně, cítila jsem z ní jen negativní vibrace.“
„Máš pravdu. Když jsem se na ni po očku podívala, ve zpětném zrcátku, její oči vypadaly jako kdyby byla někde daleko odsud a snad i v jiné době. Tak nepřítomný pohled neměla...“ na chvíli se zamyslela. Vložila si prst do úst a začala jemně okusovat vlastní nehet. „...hodně dlouho. Ano, naposledy poté, co ON zmizel.“
„Takže to bude mít souvislost s jeho tajemným zmizením před lety. Zmizením, které nám změnilo naše doposud klidné životy. Ne, já nechci, aby se to opakovalo!“
„To nikdo z nás!“
****
Hawk si podrážděně protřel oči. Už dlouho neměl tenhle děsivý sen. Noční můru, která mu nedala spát od toho dne, kdy sem přivedl svého syna. Když zmizel tak si myslel, že by jim mohl být konec, ale opak byl pravdu. Sny se den ode dne přiostřovaly a byly čím dál tím víc děsivější. Nemohl přeci připustit, aby jeho syn, jeho krev, pošlapala jeho cíle a změnila to o co tolik let usiloval. On přeci musel celý svět zničit, ne jej zachránit!
Protáhl se a otočil se na ženu, která spala po jeho pravém boku. Zálibně si prohlížel její zakulacené bříško, které vykukovalo zpod krátké noční košile jenž toho moc neskrývala – spíše jen odhalovala to téměř božské tělo. Ano, bylo to rouhačské, ale o to krásnější. Pohladil ji po tváři a ona cosi zašeptala, aby vzápětí otevřela oči a naklonila se k němu, jak ji její stav dovoloval, a divoce jej políbila. Vášnivě opětoval její polibky.
„Pane,“ ozvalo se za dveřmi. Jen zavrčel a vyskočil z postele, aby se na ženu vzápětí podíval a rozkazovačně ji doporučil, aby se ani nepohnula. „Za chvíli jsem zpět, tak tady na mě počkej!“ Pousmála se a přikývla. „Na tebe budu čekat vždy a klidně i navždy.“
„Co se děje,“ zahučel ihned jakmile za sebou zavřel dveře a vražedně se podíval na svého podřízeného. Jeho pohled říkal jediné: Doufám, že je to důležité – jinak tě zabiju! „Náš důvěryhodný zdroj nám podal informace ohledně faktu, kde se nachází váš syn, pane!“
„Ano?“ tohle jej zaujalo. Ten výraz ve tváři toho hlupáka byl za všechny prachy. Bylo vidět že má strach, ten strach byl přímo hmatatelný. Muž polkl a sklopil pohled k zemi. Hawkovi však nemohl ujít potměšilý pohled v jeho očích. „No tak... nemám na to celý den.“
„Odpusťte pane, nechtěl jsem...“
„Hmm... tak spusť, ať to máme za sebou.“ Nuriel (- dává vám moc nad jinými) pozvedl svůj pohled a upřel jej na Hawka. Tentokrát už ten potěšený výraz neskrýval. „Bastarde,“ zavrčel si sám pro sebe.
„Pane! Dovolíte? Možná byste si měl na chvíli sednout, jinak...“ Hawk na něj opět upřel svůj vražedný pohled. „Dobrá, varoval jsem vás.“ odvětil a opřel se zády o zeď. „Váš syn se nacházel u pána Sammaela...“
„Nacházel?“ navázal na něj Hawk. „Proč udáváš minulý čas, snad...“ Druhý muž se pousmál. „Ne, to není ten problém. Spíš by vás mělo zajímat jak se odtamtud dostal,“ rozesmál se, „...ten váš syn je tedy pěkné kvítko. Ošálit i vás!“
Více zmatený už nemohl být. Buď se jeden z nich zbláznil anebo... zavrtěl hlavou. Ne, nemohlo se stát, že by přede mnou dokázal skrýt svoji pravou sílu. „On se odtamtud dostal úplně sám a bez cizí pomoci? To je bláznivé. Nemůžete být tak bláhový a myslet si, že vám na to skočím, Nurieli!“
Nuriel jen pokrčil rameny. „Ano, je to bláznivé a máte právo nevěřit ani jednomu mému slovu, ale měl byste si přečíst tohle.“ domluvil a vylovil ze své kapsy dopis. „Je to od pána Azraela!“
„Dej to sem!“ zařval a téměř mu vytrhl psaní z ruky.
Drahý Hawku,
je to už několik desítek let, co jsme se viděli naposledy. Byl jsem nešťastný z toho, že jsi mě zradil, ale vím, že srdci rozkázat neumí nikdo. Sice jsem slyšel, že všechno co se stalo na zemi odmítáš a říkáš, že to byl tvůj záměr... nikdy jsem tomu neuvěřil. Ty jsi neviděl své oči, když jsme tě přišli zachránit. Nebo my jsme si alespoň mysleli, že tě zachraňujeme. Tvá slova, která jsi tehdy řekl mě vzala za srdce (i když se nejspíš teď této poznámce směješ). Chtěl jsi zůstat s tou lidskou ženou a přitom... ale to není to, co jsem ti chtěl říct.
Je to asi dva dny, kdy jsem u nás uviděl tvého syna. Je ti až neuvěřitelně podobný, takový jsi dřív býval i TY. Bohužel si už nejspíš na svoji minulost už nikdy nevzpomeneš a možná je to tak lepší. Na první pohled vypadal tak slabý a nemohoucný a na druhý jsem... ano, doopravdy takový je!
Hawk se rozesmál a na chvíli dopis odložil, aby poté pokračoval ve čtení. Upřený pohled druhého muže jej prozatím nechal zcela chladným.
Ale pak zavolali jeho a všechno se změnilo. Nejspíš o něm nic nevíš, ale ten tvor byl a vlastně je jeho výtvorem, hračkou, dítětem. Tyto přívlastky nemívají většinou nic společného, ale tentokrát ano. Společným jmenovatelem je jméno tvora, kterého se všichni ostatní tak moc bojí. Seraphis! Možná je to andělské jméno, ale když jej tak pojmenoval bylo to spíš rouhačství.
Kolem Drewa – tak jste jej přeci pojmenovali, se objevilo světlo a on zmizel. Nejděsivější však na tom bylo to, co ten tvor vyslovil chvíli před tím než byl pryč. „Myslím, že to už není třeba.“
Je to zvláštní, co říkáš?
Poté byl vyslán aby jej nalezl a přivedl zpátky. Od té doby však nám není ani o jednom z nich známo, kde se právě teď nachází. Seraphis byl naposledy spatřen v přítomnosti jakési neznámé ženy a Drew jako kdyby se vypařil.
PS: Doufám, že se setkáme a zavzpomínáme na společné chvíli, které jsme spolu strávili. Jsou nezapomenutelné, co říkáš?
S láskou Azrael
Dlouho nevěřícně zíral na ten cár papíru a pak se rozesmál. „Ten malý hajzlík, takhle mě převést! No což, je to doopravdy můj syn.“
„Pane? Dobré zprávy?“
„Jistě, nechte tu mladou ať si dělá co chce! Není naší prioritou abychom ji odstranili. Může klidně i selhat. Spíš by mě zajímalo jak se s celou svojí misí popere. Sledujte je z povzdálí... snad si ten malý hlupák nemyslí, že mě převeze.“
„Pane, ale já myslel, že váš syn...“
„V pořádku... nechte jej být. Však on se ještě rád vrátí.“ Nuriel jen zmateně zavrtěl hlavou. „Nemusíš si tu svou krásnou tvářičku zatěžovat takovými hloupostmi a hlavně... pozdravuj Azraela a řekni mu, že klidně můžeme pokračovat tam, kde jsme přestali. On už bude vědět, co jsem tím myslel.“