Pod okny

Chlapec se zamiluje do dívky a ona v srdci jeho lásku opětuje, jenže z nějakého důvodu - představme si ji třeba jako Julii nebo jako nešťastnici stiženou kletbou - ji nemůže opětovat otevřeně, nemůže na sobě vůbec dát znát, že ho také miluje, ba naopak musí k němu být přezíravá, či dokonce krutá. Ale milenec se nedá jen tak odradit a noc co noc stojí kdesi v rohu ulice před domem, kde bydlí jeho milá, pozoruje její okno, až dokud nezhasne, a pak ještě chvíli, dokud ji nepřemůže spánek, čeká za každého počasí, neobměkčí-li se a třeba na něj jen nevyhlédne a nekývne na pozdrav. Dívka o tom ví a těší ji tak mnohé důkazy lásky, je šťastná, když může cítit jeho přítomnost v tom šerém koutě, a pokaždé před spaním ho pozoruje ze setmělého pokoje škvírou v okenici, aby se nedozvěděl... A při všem stesku usíná šťastná, že na ni někdo myslí.

Potom jednoho deštivého večera mládenec prokřehlý zimou a znavený marným doufáním nevyčká jako obvykle, ale vrátí se sklesle domů o něco dříve. Milé děvče zhasne a vyhlédne celé natěšené zpoza okenice - a hle, místo, kde stává, je prázdné a ji nemá kdo doprovodit k branám snu. Ukládá se zklamaná a málem vyčítá svému vytrvalému obdivovateli, že v dnešním nečase odešel tak brzy.

Kolik lidí na nás někde čeká, když už máme svou snahu za marnou? Kolik lidí na nás hledí škvírou, když je nepozorujem, a kolik lásky je opětováno, aniž se to kdy dozvíme? Kdybychom to jen věděli, o kolik lásky více mohli bychom dát.