Reinlebensborn - 19.

neděle, 9. září 42

V noci zase pršelo – ach jo... Ve dne je bezútěšně zataženo, zima a větrno. Všude plno čoklů, jak neděle káže, a to i venku na pláni. Místo zvířat tam vidím rovnou dva psohlavce a ještě k tomu na houbách. Ďábelská kombinace. Čím byl pro nacistu Žid a ještě k tomu bolševik, tím je pro mne čoklař-houbař, tedy nepřítel číslo jedna a přednostní objekt k likvidaci. S tímhle místem je konec. I v takové sibérii, jaká panuje již mnoho dní, se tu ve dne v noci potulují zavilí milovníci (plundrování) přírody. S hlasitým hartusením, jímž se snažím překřičet poryvy vichru, se znechuceně odvracím a vracím se zpátky do lesa. Chtělo by to vymyslet nějakou novou trasu. Sice by určitě nebyla lepší, tedy pustší a liduprázdnější, to určitě ne, vždyť jsem už vyzkoušel všechno, ale aspoň by to byla změna. Takových vhodných tras už mi mnoho nezbývá. Už teď chodím velkými oklikami. Jinudy už to prostě nejde.

„Myšičky“ si udělaly z mého stanu úplnou prolézačku. Vídám je teď často zevnitř stanu buď sedět, nebo šplhat zvenku po moskytiéře. Jsou tak blízko, a mne přitom, zdá se, neberou vůbec na vědomí, že bych se jich mohl dotknout, kdybych chtěl. Ale neudělám to. Jen je s velkou radostí pozoruji a nechci si tu radost zkazit. Někdy to vypadá, že snad se na mě chodí také dívat. A mne baví dívat se na ně, jak je to taky baví. Divím se – a musím to zaklepat na dřevo! –, že ještě víc neprokousaly a nepodrápaly tu jemnou průhlednou síťovinu, jež je nám jedinou zbývající bariérou. Člověk by řekl: „Hloupé zvíře“, ale ony jistě nějakým paraetickým způsobem vědí, nebo tuší, že se to nemá. Vždy jsem tvrdil, co už vím dávno, že zvířata jsou lepší než lidi. Záplaty mám ovšem stále pohotově.

Pozdě odpoledne po siestě jsem se šel projít jen kousek po okolí tábora v mém sourozeneckém lese. To už jsem dlouho neudělal a zjistil jsem, že to není tak špatné. Tajné zvířecí chodníčky tu mám vyšlapané již z dřívějška. Rozhodně lepší si tu v klidu a nerušeně chodit mezi stromy, než venku na lesních cestách, které jsou čím dál rušnější. Sem nikdo nepřijde, ani nepřijede. Malý soukromý ráj. Dokonce jsem zde spatřil i pomyslné světlo na konci tunelu v podobě vysvitnuvšího zapadajícího slunce, jež svými šikmými paprsky ozařovalo vrcholky stromů. Sluníčko! To už jsem také dlouho neviděl! Koukám na tu lesní světelnou show s takovým zaujetím a úžasem, jako bych to viděl poprvé – nebo naposled. Nádhera. Zítra by mohlo být konečně hezky. Hezky na malý výlet někam ven, mimo les, kde už jsem málem jako ve vyhnanství.

Po setmění jsou na pláni asi tři zajíci, jinak nikdo. Až na dalšího myslivce, který se plíží podél protějšího lesa. Už zas člověk? To už není ob den, to už je každý den! To je konec. Myslím, že je načase zlomit hůl nad tímto prokletým, začlověčeným místem. Pořád tu někdo je. Na takové procházky se můžu vykašlat! A Já jsem si hned říkal, že je to nějaké divné, že nevidím nikde srny. Jako obvykle se všechny poschovávaly, když uviděli přijíždět autem myslivce. Já jsem se hned také schoval, jakmile jsem uzřel jeho nablýskané auto stát u lesa. I přes to šero svítí jako lampión. „Strašně nenápadné“! Teď ještě bouchal sundává pušku s ramene a na něco míří vzadu na strništi u lesa. Och ne! Chce se mi zařvat, zahvízdat na prsty, ztropit prostě poplach, ale zároveň se nechci prozradit. A tak s napětím očekávám osudný výstřel. Ne. Výstřel naštěstí nevyšel a bouchal se vrací k autu. Při tom, jak ho mám tak pěkně v hledí dalekohledu, mě zase napadla ta stará, stále se vracející myšlenka, co všechno by se dalo teď dělat se snajprovkou. To by byla věc! Lovit bouchaly! Člověk má chcípnout, tak jak žije! Zvláště do takovýho parchanta úskočnýho bych to „našil“ s potěšením! Nenávistně ho pozoruji, dokud neodjede. S nepořízenou. Ale netrvalo to dlouho a odjinud z lesa vyjelo další auto, určitě taky myslivecké! To je neuvěřitelné! Konec. Konec s tímhle místem!

pondělí, 10. září 42

Je zataženo. Dnes jsem šel jinou trasou, o ulici dál, abych nemusel procházet kolem toho krámu, kde se shromažďuje v obzvláště nasycené koncentraci všechna ta verbež. Tudy, touto novou trasou o jeden sídlištní blok dál, se jde o trochu lépe, neb tu nejsou žádné davy, žádní psi a je to změna, i když je to o kousek delší. Takhle jsem tedy dopadl. K travnaté pláni nahoře u lesa už ani taky nemusím vůbec chodit, protože tam stejně vždycky uvidím akorát nějakého čokla – jako dneska – nebo po cestě, lemující les, projede někdo na mopedu – jako dneska. Nemá to cenu. S odporem se odvracím. Na „Putinovce“ jsem zase viděl tu černou kočku s bílýma tlapkama, kterou zde občas vídávám a která někdy dojde až nahoru, blíž k mému táboru, jako se to stalo 31. srpna. Chvíli ji pozoruji, lidužel doslova jen chvíli, protože zanedlouho přijel bagr, a tak jsem se vytratil. Všechno mi ta verbež zkazí. Z posedu pozoruji proplétat se mezi stromy kunu s černou špičkou ocasu. Při procházení mou kdysi oblíbenou světlinkou, již mi lidáci nadosmrti zhanobili šprckama, jsem zaslechl šramot. Zastavil jsem se a čekal, jestli ten zvuk bude mít i viditelného původce. A měl! A jakého! Konečně se na mě usmálo štěstí! Srnec honil srnu s čenichem u jejího zadku a v tom milostném zápalu ztratili oba trochu ze své ostražitosti. Srnec pronásledoval srnku jako kdysi bůh Apollón nymfu Dafné. Na chvíli se mi oba ztratili z dohledu. Pak se nejdříve vrátila na světlinku napást srnka, ale neproměnila se v žádný vavřín, jako ta krásná nymfa Dafné z řeckých bájí, nýbrž zůstala dál krásnou bohyní volné přírody. Je opravdu hezká. Zanedlouho jsem zpozoroval blízko ní i toho srnečka. Krásný párek. Tyto autentické zážitky miluji na svých toulkách lesem nejvíc. I uprostřed okolní lidské pekelné vřavy lze občas najít uvolnění a oddych od totálně zhumanizovaného světa v podobě takovýchto bukolických scén. Jinak by vůbec nemělo cenu žít. Popošel jsem o několik kroků dál, když už jsem se domníval, že je ten srnčí pár pryč. Srnka sice pryč byla, ale zato srnec na mne náhle mezi stromy konsternovaně zírá. A Já na něho. Zase ten napjatý pohled z očí do očí! Nádhera. Srnec neutíká v panické hrůze, jako když vidí člověka, nýbrž pozorně sleduje, kam se to podivné zvíře – totiž Já – pohne. Pohnul jsem se pomalu směrem od něj a když jsem se naposledy za ním ohlédl, stál tam s napjatými slechy ještě. Paráda. Jsem obohacen. Pokračuji dál, ale tentokrát nemířím přímo do tábora, nýbrž prodlužuji si natěšen procházku o velký okruh kolem řídce obydleného pahorku Hirschlu. Je obydlen velmi řídce, ale stačí to. I kdyby tam žil jediný člověk, stačilo by to bohatě k pádnému důvodu obejít to místo zeširoka. Na cestě mi překáží dřevorubec, což by jindy bylo příčinou k návratu, ale ne dnes. Obcházím ho hustým podmáčeným lesíkem a prodírám se křovinami a těžko schůdným podrostem. Raději chodím po cestičkách, ale žádné tu nejsou. Překvapená káně vystartovala ze svého pozorovacího bidýlka na haluzi nade mnou. Jsou tu i velmi pěkné zapomenuté ostrůvky bučin. Malá připomínka toho, jak rozkošně by mohly vypadat zdejší lesy, kdyby zde nehospodařili lidáci. Ach to věčné lidské „kdyby“! V těchto polozpustlých prostorách musí být plno ukrývajících se zvířat. A opravdu! Dvě srnky vidím se plašit! Rostlinstvo je tu jinší a bohatější. Stále ještě kvetou některé z rostlin. Hmyz je ovšem ztuhlý zimou. Čmelák sedící na čertkusu vypadá jako mrtvý, ale když se jej zkusmo dotknu, mátožně pohne pouze jednou nohou, jako by se oháněl, a víc nic. Je to tragédie. Dvě chlupaté hnědé housenky bourovce ostružiníkového také vypadají jako mrtvé, ale také reagují více či méně na dotek. Jsou to ovšem reakce slabé, nepoháněné již žádnou sluneční energií. Tak takovéto smutné obrázky nemiluji. Obrazy uvadající a odumírající přírody. Jde z toho na mne deprese. Zase se blíží ten chmurný zimní čas. Teď by mi udělal dobře hodně dlouhý pobyt v tropech, nejlépe celoživotní. Že jsem tam nezůstal, dokud jsem měl alespoň minimální možnost! Já to vždycky tušil, že tady jednoho dne uvíznu jako v pasti! Široké a dálné obzory se přede mnou otevírají. Lákají mne vydat se jim vstříc a prozkoumat je. Jen kdyby se udělalo aspoň na dva tři dny hezky a kdyby pořád nepršelo! Ani ty ostružiny letos nejsou... Další srnka se na mě upřeně dívá! A nikterak se nebojí a neutíká! Co to dnes s nimi je? Asi se mi dnes zvlášť podařilo zkombinovat oděv tak, že splývám s přírodou jako její přátelská čili nelidská součást, takže možná skutečně vypadám víc jako zvíře, jímž se cítím být, než jako „člověk“. Mám na sobě zelené maskáčové kalhoty, černou bavlněnou mikinu, upnutou až ke krku, na rukách černé pletené rukavice a na hlavě teplou zimní polyesterovou čepici s kšiltem, též celou černou. Tady, mnohem dál za městem, je také víc rozličného ptactva, například černo-žluto-bíle velmi pěkně zbarvený čiperný ptáček konipas horský, rákosníčci a jiní nepříliš hojní ptáci. Radost pohledět. A ze zvířat tu jsou samozřejmě moje oblíbené krávy. Ty mám rád, ba snad nejraději. Jsem snad povahou víc hinduista než dědic antické kultury. Staří Řekové a Římané, jakkoli si vážím jejich filosofie a umění, byli na mne ještě příliš barbarští s těmi svými krvavými zvířecími oběťmi. Jedině bych schvaloval obětiny pro bohyni Hekatu; jí se totiž obětovali psi, jakožto démonická zvířata. Dospět k pravému opaku duchovního směřování, tedy k uctívání zvířat živých a svobodných, namísto mrtvých a zotročených, vyžaduje zřejmě mnohem vyššího ducha, ačkoli je to tak prosté a přirozené. Alespoň pro mne. Něčí přirozenost je ovšem, opět lidužel, tak zvrácená a zkažená, že tyto jednoduché a prosté přírodní axiomy nechápe či rovnou odmítá. Jsme holt mezi lidmi. Čímž je řečeno vše. Povždy budu zastávat názor, že jsme měli zůstat zvířaty. A krátký pohled na člověka mi dává jednoznačně za pravdu. Odporný živočich.

Ale krásně jsem si ten výlet dnes užil! Konečně zase nové a neokoukané zážitky! Pouze jeden do kopce supící, kouřící a smrdící trabant mi trochu pokazil výsledný dojem, když jsem neopatrně vstoupil na polní stezku, kde jsem ochutnával trnky, ale jinak jsem dorazil do stanu hladový, unavený, leč spokojený. Nejdřív jsem nakrmil „myšičky“, pak sebe. Na tvrdý rohlík se vrhly v jednu chvíli hned čtyři „myšičky“, což je rekord. Už byly asi vyhladovělé. Je s nimi sranda. Díval bych se na ně pořád, ale musím také číst Himmlera a spát. Musím přečíst denní penzum deset až dvacet stran, abych to stihnul do konce výpůjční lhůty, a oči se již klíží. Začíná zase pršet. Zavírám stan, vykláním se z něj, avšak „myšičku“ tím nijak nevyvádím z konceptu. Klidně se krmí dál, i když klečím face-à-face přímo vedle ní. Dnes se mě opravdu žádné zvíře nebojí! Usínám spánkem spravedlivých a spím až do tmy. V lese se spí nejlíp. „Člověk“ se probudí do úplně jiného a lepšího světa. Naprosto odpočatý na těle i na duchu. Na duchu především. Stále drobně prší. Na zpáteční cestě ještě na dovršení „zvířecího“ dne potkávám v lese velkého ježka. Viděl jsem ho i potmě, což je pozoruhodné, jinak bych do něj možná vrazil, kopnul ho nebo na něj šlápnul. Ale přiznávám, že jsem tušil, že tady bude, protože už jsem ho tu párkrát a na tomtéž místě viděl. Posvítil jsem si na něj. Je to macek! Pěkně vykrmený slimáky na blížící se zimu! Ten určitě nebude mít problém přežít zimní spánek! Je tak sebejistý, že se ani neschoulil do pichlavé koule, jak to ježci obvykle dělávají, když vycítí nějakou hrozbu. Dnes se mě opravdu zvířata nebojí!

úterý, 11. září 42

V noci bylo jasno a viděl jsem padat hvězdu. Přál jsem si zánik lidstva na Zemi. Ráno je zataženo, mokro po dešti. Veveruška vylupuje ze šišky semínka a svůj huňatý ohon si rozprostřela nad sebou jako stříšku. Po včerejším výletě kolem Hirschlu mám unavené nohy, jež se třesou slabostí i při pouhém stání, unavené tělo, jež sotva vleču do kopce a unavenou mysl, jíž se nedostalo řádného spánku. Šel jsem si lehnout až o půl páté a vstával jsem v devět. Jsem rád, že jsem konečně dorazil k posedu, kde se najím, natáhnu si nohy a v klidu lesního zátiší si odpočinu. Společnost mi přišla dělat srnka s mládětem. Na otevřených loukách nemají zřejmě tolik klidu na krmení jako tady v bezpečí lesa, kde okusují lesanky. Mládě pěkně povyrostlo a už to není to malé, skotačivé a bezstarostné stvořeníčko, co dřív běhávalo kolem mámy. Nyní už se také, po vzoru matky, rozhlíží obezřetně kolem sebe. Brzo i ono bude dospělé. Na pláni u lesa není nikdo; ani člověk, ani zvířata, ani ptáci. Zaměřil jsem pouze kdesi v dáli krásně sluncem zalitý kopec. Hned bych se tam vypravil! Láká mě to! Počasí je však stále špatné, je mi zima, teče mi z nosu, zebou mě ruce a od úst mi jde pára – jako obvykle v posledních dnech. Jen chvilkami vysvitne sluníčko. Hned pak ten svět vypadá lépe a radostněji, když se i slunce usmívá na tu naši promoklou a studenou hroudu. Je mi však zima. Závidím těm srnám tu jejich otužilost. Je vidět, že jejich předci si po staletí na zimu moudře navykali, zatímco mí nerozumní předci se u ohně hloupě balili do kožišin zabitých zvířat a navěky tak zchoulostivěli. K tomu nemělo nikdy dojít. Byli bychom teď svobodní jako divoká zvířata.

„Myšičky“ jsem dnes obdaroval novým rohlíkem a ze včerejška zbylými dvěma chlebovými kůrkami a jednou chlebovou patkou, již jsem připevnil pomocí stanového kolíku k rohlíku a toto vše pak k zemi. Jednu volně položenou kůrku záhy nějaká vykutálená „myšička“ nepozorovaně odnesla, nejspíš někam po boční straně stanu, protože z toho směru slyším pronikavé pištění, jak se tam o ni asi perou. Druhou kůrku si odtáhl jeden malý bráška blíž k díře, odkud ji okusuje. Tato kůrka zanedlouho také kamsi zmizí. Štěstí, že nedokážou pohnout tím ukotveným pečivem, jinak bych měl po tyjátru.

Zase už prší. Čtu Himmlera. A posléze usínám posilujícím spánkem, z nějž procitám občerstven a odpočat. Je po dešti, voda s uklidňujícím pleskotem skapává s větví na kupoli stanu i na lesní půdu a Já ještě dlouho, předlouho sním s otevřenýma očima. Nejen spánek, ale i probuzení je v lese nejlepší. Obloha se nakrátko vyčistila, je však zimavo. Jdu si sníst rohlík na sedátko pod modřínem a pak se procházím po mém sourozeneckém lese. Od pláně za lesem se znovu ozval výstřel. Zas je tam myslivec! To jsou parchanti! Dnes tam tedy rozhodně nejdu. Tady v lese je to lepší. A zvířata tu lze také potkat! Jako právě dnes večer: viděl jsem cosi hnědého v podrostu listnatého lesíka. Zastavil jsem se. Zase se tam něco hnědého mihlo! Asi veverka, pomyslil jsem si. Už nic nevidím, asi je pryč, takže jdu pomalu dál. Vtom to hnědé stvoření vidím zas a mnohem lépe. Ale není to žádná veverka, nýbrž – to mě podrž! – liška! Liška! To je shledání! Jde teď přímo přede mnou, pouhých pětadvacet kroků ode mne – schválně jsem si to potom změřil. To je neuvěřitelné! Vůbec mě přitom nevidí! Kouká totiž stále rovně před sebe a pravidelně se zastavuje, aby obhlédla terén. Stačilo by, kdyby jen trochu pootočila hlavou doleva a musela by mě vidět! Ale nestalo se. A tak jsem si ji mohl dobře prohlédnout. Není to však ta liška, již jsem před několika dny ještě vídával lovit hraboše na pláni, kde na ni vystřelil bouchal. Tamta byla víc rezavější, kdežto tahle je skoro hnědá, až našedle hnědá, jakoby zkřížená s vlkem. Nádherné zvíře. Ještě dlouho poté, co se mi ztratila z očí, stojím nevěřícně a ohromeně na místě a nemohu uvěřit svému štěstí. Ne, to není štěstí! To je umění! Umění pohybovat se v přírodě tak tiše, pomalu a nenápadně, že téměř splývám s okolím, což mi umožňuje zažívat takováto vzácná a neobvyklá blízká setkání a vzrušující pozorování, jež jsou lidem odepřena. To je prostě nádhera. Cítím se poctěn svým vlastním privilegiem. Jsem na sebe hrdý.

Po setmění se na zkoušku vracím domů tentokrát přes přehradu a po krátkém úseku silnice. Kdysi jsem tudy chodíval běžně, ale to ještě nebyla přehrada obestavěná rybářskými chatami a nebyl tam takový provoz, co teď. Nevím, moc se mi to nelíbilo se tudy vrátit. Některé věci už prostě nejde vrátit zpátky. Asi už to víckrát neudělám. Sice jsem nepotkal žádného čokla, ale lidi dva u přehrady stáli – i v té tmě! – a na silnici byl také dost velký provoz: deset aut mě minulo v průběhu asi deseti minut, než jsem po ní sešel až na předměstí. To je docela hodně, dost mě to štvalo. Jedno auto málem přejelo ježka, který utíkal přes silnici seč mu jeho krátké nožky stačily. Volal jsem na něho a povzbuzoval ho, aby ještě víc zrychlil, když jsem ho uviděl ve světle reflektorů přijíždějícího auta. Řidič ho musel jistě také vidět už z hodně velké dálky, ale že by alespoň trošku přibrzdil, o tom bych si mohl nechat leda zdát. Spíš se zdálo, že řidič schválně ještě víc dupnul na plyn, aby toho ježka zabil. Tomu bych věřil. Lidé jsou tak zvrácení, že by z toho mohli mít i jakési pro mne těžko pochopitelné perverzní potěšení. Natolik dobře znám lidi. Ale Já toho u nich nechápu víc než jen toto. Ježek taktak unikl! Bylo to o vlásek. Šel jsem to s baterkou pro jistotu zkontrolovat. Tentokrát to dobře dopadlo. Také šel naproti mně opačným směrem nějaký kluk s dost nahlas puštěným walkmanem na uších. To je taky odvaha! Pustit se ve tmě po takové vražedné silnici! Myslím, že jsem tudy šel naposled.

středa, 12. září 42

Stále zataženo. Každý den, když vycházím ven před barák, kontroluji nejdříve, zdali je na ulici takzvaně „čistý vzduch“, to jest není-li tam někdo, abych nemusel někoho potkat hned po ránu přede dveřmi. Dnes jsem na tento dobrý zvyk zapomněl a samozřejmě se mi to nevyplatilo. Sotva jsem totiž vyšel z baráku, venčila se tam zrovna jedna čůza s čoklem. Čokl na mě temně vrčel, jako kdyby mě měl v příštím okamžiku pokousat, a očmuchával mě jako kost. Strašně „příjemné“. Když jsem přitom předtím scházel ze schodů dolů, měl jsem zrovna takovou dobrou náladu a pohvizdoval jsem si veselou punkovou písničku od skupiny NOFX, již jsem poslouchal při oblékání. Teď, po setkání s psohlavcem, mám rázem po náladě. To bylo taky naposled. Příště už ztropím kravál. To je hrůza, „člověk“ aby byl furt ve střehu.

Nová trasa se mi líbí. Žádný čokl v cestě, žádný krám, kde je zvýšená koncentrace lidáků. Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše – jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník. Děti úplně jako by vymizely.

Provoz na silnici je dnes obzvlášť hustý, rachotivý a nesnesitelný. Hlavně těžké nákladní vozy a kamiony. Z některých mi úplně zaléhá v uších, jak jsou hlučné. Mám dojem, že se nalézám v pekle. Je čím dál těžší udržet si zdravý rozum a probít se v pořádku nahoru do lesa, kde je konečně aspoň trochu ticho a od každého svatý pokoj. Na okraji lesa ještě míjím nějakého důchodce, který tam pravidelně v tuto dobu řeže soušky na zátop a který na mě blbě čumí, a pak už jsem konečně sám. Konečně zase sám! Jaké blaho! Celý den opět v lese – není nic lepšího. Na vzrušující zážitky se zvířaty to byl ovšem den chudý. Neviděl jsem ani srnku, ani zajíce, ani žádné jiné větší zvíře, a tak alespoň pozoruji své „myšičky“ a procházím se po lese mezi stromy. Objevil jsem nemilou skutečnost, a sice tu, že mi někdo vlezl do lesa a hrál si s tou srnčí lebkou, s níž jsem se fotil 26. srpna. Našel jsem ji zavěšenou za oční důlek na větvi blízkého smrku. A spím a čtu samozřejmě Himmlera. Komunistických lží a fantasmagorií se v té knize vyskytuje sice požehnaně, když autor například soustavně nazývá „kvalitním výkvětem národů“ komunisty, socialisty, demokraty a „jiné levicové pokrokové síly“, ale líbí se mi tam některé citace z Himmlerových veřejných proslovů nebo soukromých názorů. Tak například, podobně jako Hitler, i on prorocky varuje před bolševismem, neboť po jeho vítězství (viz dnešek!) by to znamenalo „konec vší krásy a kultury, vší tvůrčí síly na tomto světě.“ Prorocká slova. Také se mi líbí jeho soukromá averze k vraždění zvířat, již vyslovil takto: „Jak můžete mít potěšení z toho, střílet ze skrytu na ubohá zvířata, která se tak nevinně, bezbranně a aniž co tuší pasou na pokraji lesa? Protože to je, když se na to pořádně podíváme, čistá vražda. Příroda je tak překrásná, a každé zvíře má konečně také právo na život. To právě je stanovisko, které tak obdivuji u našich předků. Takovou ohleduplnost vůči zvířatům naleznete u všech indogermánských národů.“ Nebo na jiném místě, u jiné příležitosti: „Nebudeme suroví nebo nemilosrdní nikde, kde to nemusí být. My, Němci, jsme jediný národ na světě, který slušně zachází se zvířaty.“ To sice není tak úplně pravda, ale je faktem, že ve třicátých letech minulého století mělo právě nacistické Německo nepropracovanější zákony na ochranu zvířat, i když podle mého ještě málo. Nebo tato Himmlerova dochovaná úvaha: „Mimořádně mě zaujalo, když jsem nedávno slyšel, že buddhističtí mnichové ještě dnes, jdou-li lesem, vyzvánějí zvonečkem, aby se jim mohla vyhnout lesní zvířata, která by mohli zašlápnout. U nás je ale každý šnek podupán, každý červ zašlápnut.“ To je také pravda, ale je to trochu jinak: mnichové nezvoní zvonečky proto, aby se jim mohli vyhnout nějací šneci nebo červi či jakékoliv lesní zvíře, jež by jinak mohlo být zašlápnuto, nýbrž proto zvoní, aby dali o sobě vědět hlavně šelmám, které by mohly na mnichy jinak samým překvapením zaútočit. Až na pár nepřesností nebo malých nedorozumění, svědčí tyto výroky nikoliv o jakémsi „chorobném rozdvojení mysli“ tohoto nacistického „vraha“, jak se nám snaží vtloukat do hlav oficiální propaganda napříč zhumanizovaným politickým spektrem, od komunistů až po pravici, nýbrž naopak o Himmlerově vysokém duchovním směřování, které nemá s žádnými schizofrenními stavy mysli vůbec nic společného, právě naopak. V úctě ke zvířatům a zároveň v nesmlouvavém jednání, až nenávisti k lidem nevidím žádný rozpor, žádný příznak chorobné vyšinutosti. Rozporuplné je spíše to, když někdo říká, že má rád zvířata a přírodu vůbec, ale má rád zároveň také lidi, kteří jsou přece největšími nepřáteli zvířat a škůdci a ničiteli přírody. To je daleko schizofrennější postoj. To už by mohli i o mně tvrdit, že jsem schizofrenik s mentalitou masového vraha. Není nic vzdálenějšího pravdě. Všechno mohlo být ostatně jinak, kdyby se povedlo nacistickému Německu vyhrát válku a uskutečnit zamýšlený poválečný plán na postupné přebudování národního hospodářství ze živočišné na čistě rostlinnou výrobu. Jsem si jist, že svět by vypadal podstatně lépe. Ale všechno dopadlo jinak, a tak nás teď můžou všichni špatní lidé, jichž je drtivá většina, osočovat a drze nám podsouvat chorobnou rozdvojenost mysli. Žádné překvapení.

Domů jsem se vracel potmě tentokrát opět pomalou procházkou kolem pastvin. V té tmě už jsem tam žádnou zvěř vidět nemohl, pokud tam vůbec nějaká byla, pouze v dálce svítila světla jakéhosi auta na kopci a na louce se s baterkou poflakovali nějací dva lidáci. Nedokázal jsem rozpoznat, co tam zase nekalého prováděli, ale zdálo se mi, že tam vidím i nějakého čokla – jak jinak. Buďto šílím Já, nebo šílí doba – to už není normální tohleto. S hrůzou a s vyplaveným adrenalinem v rozbouřené krvi postupuji obezřele předměstím, jako by to již více nebyl můj domov, nýbrž nepřátelské území. Naštěstí se to dnes večer obešlo bez obvyklých psích hlídek a nikdo mě neotravoval. To je však výjimka. Ráno mě stejně, jako vždycky, zburcuje jekot sousedčina čokla pod mými okny. Už nikdy nebudu mít pokoj, dokud se neodstěhuji pryč z tohoto pekelného psince. Nenávidím tohle město. A dostat se z něho pryč bude v příštích letech převládající myšlenkou, k níž upnu veškeré své úsilí pracovní i mimopracovní. To už se nedá vydržet.

čtvrtek, 13. září 42

Zataženo. Ta nová trasa okolo školy se mi tuze líbí. Ještě jsem tam nepotkal čokla a ani chodník není posraný. Zřejmě tu žijí o trošku kultivovanější a spořádanější lidé, než ta přivandrovalá pakáž z nového sídliště. Široká, prázdná třída téměř bez aut a se stromy, za okny domů květiny a krmítka pro ptáky. Staré dobré sídliště z dob protektorátu. Jako by se tu ten tehdejší pořádek jaksi podivuhodně udržel až do dnešních časů. Jdou na mne zase vzpomínky. Jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Na „Putinovce“ vidím zase tu černou kočku s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. To je taky pravidelnost, jako ta moje! Tady na sjezdovce teď vysvitlo sluníčko. Viditelnost je však nadále slabá. Na světlince v lese nalézám k svému zděšení a zhnusení další dvě šprcky. Už jich je tu nastláno šest. Stalo se, čeho jsem se nejvíc obával: že po prázdninách sem budou chodit mrdat dál. Tohle místo je prostě ztracené. Pošpinili ho tím svým nečistým, úchylným pářením tak, že je mi z toho špatně. Když si představím, že se tady v tom bordelu někdo válí a nevadí jim to; že navíc v takové zimě tu zřejmě musejí prcat oblečení, akorát bez kalhot (opravdu „romantika“!)... – no, co to musí být za hovada! Nechci to ani vědět a zhnuseně jdu dál. Asi jsou zvyklí žít v chlívku, Já však ne. Tohle přestalo být čistým zdrojem žití – Reinlebensbornem – protože už to není rein, především však ne menschenrein – očištěno od lidí. Takový konec po patnácti letech jsem si nepředstavoval. Musím pryč, je mi to čím dál zřejmější. Tohle je jediné nejbližší zalesněné místo v okolí, kam se dá jít, jinak už nezbývá nic. Musím pryč. V zimě mě čeká nechutná nutnost pracovat, bude mi tedy alespoň pomáhat, že budu mít cíl: pryč odtud. A abych si spravil náladu, vyrážím na pěší výlet okolo Hirschlu. Už jenom tady je to ještě jako za starých mladých časů. Alespoň zatím, než se napustí a zprovozní ten nový rybník. Pak to tu bude jistě zamořené lidáky stejně jako na přehradě. Tam už taky nerad chodívám, jedině občas za koupáním, jako letos, ale s koupáním je samozřejmě pro letošek také konec. Dnes je však přece jen o trochu tepleji než v uplynulých deštivých dnech a dokonce i slunce často vykukuje zpoza lehkonohých bílých oblaků. I ten polomrtvý čmelák na čertkusu z minula dnes jaksi obživnul a žije dál. Líbí se mi tady. Ta liduprázdnost, ty rozlehlé prostory, ta úchvatná panoramata, ty skvělé dálné výhledy do všech světových stran, ty roztodivné rostlinky a mnoho různých zvířat! A moje milé krávy! Nevím, jak lépe vypovědět, že je rád vidím. Pohled na jejich mírnou oduševnělost a výraz jejich životní moudrosti je lékem na všechny chmury. Kdybych byl svobodným sedlákem nejen podle jména, jež nosím a na něž jsem náležitě pyšný, chtěl bych chovat krávy. Měly by se u mne jako na svobodě, ba lépe, neboť bych je chránil jako vlastní život. Žít životem svobodného sedláka – to by se mi líbilo též. Tady v tom venkovském klidu a tichu a v té samotě si znovu uvědomuji, jaká to zvrácenost žít v lidmi přecpaném městě. Toho strašného rámusu tam a smradu – a lidí... Vzpomněl jsem si zase na dědu a na jeho venkovské stavení kousek odtud v nejbližší vesnici. Tam je také takový rajský klid. Tu jeho bývalou usedlost bych teď bral. Vždycky mě rozesmutní až skoro k pláči, že děda už není a jeho chalupa je mi navždy nedostupná. Tam bych byl šťastný. Musím si něco podobného sehnat. Musím. Dnes nesmím dopustit, aby mi to nějakej blbec zkazil. Vracím se proto tentokrát nikoli po polní cestě, kde bych akorát tak potkal nějaké auto nebo člověka vůbec, nýbrž beru to ještě po kopcích pahorku Hirschl s úchvatnými pohledy do kraje a pak rovnou přes les. Ten celkový pohled do kraje mi připomněl, kolik stromů se již odělo do pestrých podzimních barev listí. Krátí se to, krátí. Beru to rovnou dolů přes les. Tudy shora jsem snad ještě nikdy nešel. A je to tu nádherné! Skaliska, polojeskyně, skalní města, stoleté rozložité stromy, půlmetrová bedla, velký chrobák – a ticho, božské ticho a nikde nikdo. To je prostě nádhera! Musím sem chodit častěji. Škoda, že tu není vhodné místo pro stan. Ale nádherně tady je! A sluníčko svítí.

Po návratu do tábora krmím „myšičky“, vyvěšuji konečně spacák, aby se provětral a proschnul – a čtu dlouho do pozdního odpoledne, kdy už se pomalu zase šeří. Ach jo, jak ten čas letí, dny už jsou tak krátké... Usínám a probouzím se až potmě. Nebe září myriádami hvězd. Vracím se domů zkratkou přes motokrosové závodiště, pak kolem zahrádek, kde na mě odkudsi za plotem bojácně štěká čokl a přes liduprázdné sídliště.

Doma mě čekala zásilka nového kompaktního disku do mé početné a vzrůstající sbírky. Tentokrát jsem si vybral, objednal a zakoupil CD polské skupiny behemoth s názvem „Demigod“ – Polobůh. Je to dobrá muzika, nářez, který šlape od začátku do konce. Připomíná mi to některé americké deathmetalové soubory, jako například Death, Deicide, Cannibal Corpse nebo i Broken Hope. Na to, že to jsou Poláci, bych to nehádal. Hudba je to světová, texty v jakési oxfordské čili královské angličtině, velmi zajímavé a velice zvláštní. Zatím jsem je přejel jen tak povrchně zběžným zrakem. Ze zpěvákova smrtelného chroptění není pochopitelně ničemu rozumět. Většinou se ty texty zabývají různými pradávnými kulty, samozřejmě že těmi řádně temnými a hrozivými a podobně. Teď na to nemám čas, ale za dlouhých zimních večerů si možná něco přeložím. Aspoň se trochu pocvičím v angličtině. Pro Poláky mám slabost, protože umějí vyprodukovat výbornou muziku. Z našich se jim může rovnat nebo přiblížit možná jen Krabathor v rámci žánru a jinak nikdo. Z Poláků jsou výborní například ještě Vader – také mám jedno jejich album na kazetě. Poláci jsou mi sympatičtí i jako národ a líbí se mi jejich jazyk. Čeština se mi líbí také, ale k Čechům přílišnou láskou ani sympatiemi neoplývám. Poláci jsou sice Slované, ale je v nich cosi ze skandinávského naturelu, což je patrné nejlépe právě v hudbě. Zaujala mě hlavně zběsilá práce bubeníka a kytarová sóla, jež jsou krátká, úsečná a svižná jako údery bičem. Nekompromisní muzika. Sami tři hudebníci vypadají na umělecky stylizovaných fotografiích uvnitř obalu dosti nekompromisně až zarputile. Mám co poslouchat.