Život běží jak ten jelen byvši....střelen. 3

LEDEN - ÚNOR 1993
Klučík se zotavoval a my se chystali na oslavu jeho prvních narozenin.Měl je začátkem února.


Mladší dcera slavila své čtrnáctiny jen o pár dnů dříve a ta starší je bude mít jako blíženec v červnu.
Já jsem si jaksi odvykla u svých narozenin dělat nějakou slávu.
Měla jsem je týden po Silvestru,takže jsme z takzvaných dozvuků přešli k přiťuknutí na zdraví a to jsem si většinou oddechla ,že už to mám za sebou.
Ale děti,to bylo něco jiného,pokud to jen trochu šlo,tak se slavilo a bylo príma když se sešla celá rodina.
Letošní oslavy byly docela bouřlivé,protože Silvestra jsme si moc neužili.
A tak jsme se sešli všichni na Dedáčkově první oslavě.
Dort si klučík samozřejmě docela podal,ručičky zabořil do krému a kdybychom mu v tom nezabránili,tak by snad i svíčku sfouknul ručičkama.
Za okny se sice stále držela zima,ale u nás bylo příjemně teploučko.
Byly s námi obě babičky,které okořenily už tak veselou atmosféru několika perličkami z našich prvních narozenin.
Když mě byl jeden rok fotilo se ještě černobíle,ale dnes jsme zvěčnili synkovy narozeniny kamerou.
Pokrok zkrátka nezastavíš a v budoucnu tyto záběry nabudou vzácného významu.

Vzpomínalo se na staré časy,když jsem byla dítě a babička pořádala pravidelná rodinná setkání.
Vánoce ,Nový rok,Velikonoce a narozeniny.Byla jsme hodně velká rodina.
Měla jsem čtyři tetičky a strýčka s rodinami.
Dětí nás bylo dvanáct a později čtrnáct.My se sestrou jsme vlastně byly nejmladší.
Když jsme se všichni sešli tak babiččina chaloupka praskala ve švech..
Na vánoce pekla babička kouzelné vánočky pro všechny své dcery.
Dodnes ani jedna z nich takovou nedokáže upéct.
Další oblíbené menu byl Boršč,ten jsem se naučila vařit také a vždycky jsem se návštěvám zavděčila.
Přidávala jsem do něj trochu Tajemství.
Kdykoliv jsem byla přítomna na těchto rodinných setkáních,věděla jsem,že další pravidelná pochoutka bude domácí sekaná dle speciálního babiččina receptu a netradiční bramborový salát.

Na dětství mám opravdu hezké vzpomínky .

BŘEZEN 1993
Narozeniny jsou za námi a přišly další všední dny.Já běhala po úřadech a manžel po práci dělal ještě
nějaké úpravy na stánku.Blížilo se jaro.A přijela k nám velmi příjemná návštěva.
Příbuzný z Kanady.Byl to manžel mé oblíbené setřenice.
Utekli do ciziny v pětaosmdesátém a po revoluci vždy tak jednou za rok přiletí do Evropy aby navštívili příbuzné.
Pozvali jsme ho na soukromé zvěřinové hody.Manžel si totiž občas rád zalovil a zásobil rodinu zvěřinou.


A tak se podávaly srnčí biftečky a svíčková.Seděli jsme při dobrém vínku a slivovici až dlouho do noci a hovořili o životě,o byznysu a samozřejmě o dětech.
Pojem jako byznys pro nás tenkrát bylo něco nového.
Dost dobře jsme si neuměli představit co to znamená.
Ne že bychom byli vyloženě neznalí ,ale po čtyřiceti letech života bez objektivních informací kdy jsme znali pouze výrazy jako kšeft,fuška a šmelina,taky bony- hlavně s těmi se hodně kšeftovalo.
Podnikání jakýmkoliv způsobem bylo trestné.
Hodně nového jsme se dozvěděli a dokonce jsme se domluvili,že zkusíme nabídnout Karlíkovu práci v Kanadě nebo Americe kde studoval sestřenčin nejstarší syn.
Byl to příjemný večer a nikdo z nás netušil že setkání v této sestavě se již nikdy neuskuteční.

Přišel 31.březen.
Sluníčko se dralo z mraků a i když ještě po ránu mrzlo,zahrádka už se pyšnila bělostnými hlavičkami sněženek a krokusy vystrkujícími své barevné hlavičky blíže k zářivému teplu.
Před pár dny roztál poslední špinavý flíček sněhu pod jabloní a na višni se nalévaly pupeny až k prasknutí.
Jaro na nás dýchalo z každého ptačího písknutí a rozsévalo kolem sebe vůni ,která nutila každou bytost ke zpěvu milostných písní a předvádění vábivých tanců.

Přesto byl všední den,děvčata se rozběhla do školy trochu veseleji,zřejmě také pod vlivem toho nastalého zmatku plného cvrlikání a rošťáckého zlobení slunečních paprsků.
Karel marodil s průduškama a tak se ještě se synkem slastně protahovali v peřinách zatím co já organizovala odchod děvčat do školy.
Chystal se odpoledne na toulky po lese,s mladší dcerou a se svým Lovečkem,jak říkal naší fence.
Taky jsme jí nazývaly Dobrman křížený s netopýrem,to kvůli jejím věčně vlajícím uším.
Všechno bylo tak jak má být.
Na třetí hodinu byl přichystán oběd,aby jej děvčata měla ještě teplý.
Karlík byl vášnivý kuchař,pokud měl volno a čas.
Zkrátka poklidná domácí idylka.

Já s malým odjela na pravidelnou středeční návštěvu ke kamarádce a mladší dcera s manželem se chystali do lesa.
V té době ještě nefungovaly mobilní telefony takže jsme se museli spoléhat jen na to jak jsme se domluvili.
Obvykle jsem z této návštěvy přijížděla před osmou večer,protože klučík stejně dřív jak v devět neusnul.
Měli jsme své zvyky,své rituály a věděli jsme kdy má kdo být doma,nebo kde najdeme případně vzkaz pokud se společně v určitou hodinu nesejdeme.