Jak nejlépe uspořit, aneb „paradox kladné externality“

Jak nejlépe uspořit, aneb „paradox kladné externality“

Pokusil se o to jistě každý z nás, uspořit menší či větší finanční částku, a proto také každý z nás ví, že je to úkol vskutku nadlidský.

Koncentrace finančních prostředků vede nevyhnutelně k tomu, že jsou užity ke zcela jinému účelu, než bylo původně zamýšleno. Není totiž často vídaným jevem, aby si jedinec s určitou potřebou a s jistou mírou úspor šel vypůjčit peníze proto, aby ze svých vlastních naspořených peněz neubíral. Jedná se zde o ekonomický jev popsaný již klasickými ekonomy typu Adama Smithe. „Přímý produkt práce každý jedinec dříve či později spotřebuje, spíše dříve, nežli později.“ (Smith, A., 1768, s. 155)

Zásadní problém spočívá v tom, že lidé s určitým příjmem snaží se z tohoto část oddělit a v nezměněné podobě, tedy v podobě peněz ukládají onu část buď do banky, nebo do vlastního polštáře. Úskalí jednání tedy nespočívá ani tak v místě úschovy, nýbrž v podobě, v jaké je uschováváno – tedy v podobě peněz. Peníze jakožto prostředek směny totiž fungují okamžitě, tzn., že je samotné již měnit nemusíme, a proto je velice jednoduché, ale především velice lákavé, směnit peněžní úspory za zboží.

Problém neúspěšného spoření lze tedy velice snadno vyřešit tím, že ke spoření využijeme něčeho jiného nežli peněz. Nesmí se však jednat o komoditu, kterou lze za peníze vyměnit příliš obtížně, nebo o komoditu, která je příliš závislá na okamžitých podmínkách trhu. Zde již bystřejší čtenáři uhodli, že náš problém vyřeší pití piva. Nejde samozřejmě o pití piva jako takového, ale o kladnou externalitu, jež se nám po vypití piva nabízí. Prázdná zálohovaná láhev je onou externalitou. Vezmeme – li v úvahu, že denně vypijeme šest piv, uspoříme díky prázdným lahvím (v případě standardní zálohy 3 Kč/láhev) osmnáct korun. Jestliže v domácnosti pije pivo více jedinců, vezměme v úvahu třeba tři jedince, dostáváme se již na 54 Kč uspořených za jediný den. V ročním úhrnu pak uspoříme 19 710 Kč a za deset let se dostáváme bezmála na 200 000 korun. Spoření pivních lahví se pak stává hlavní náplní na místo pití piva, které se paradoxně stává onou kladnou externalitou. O takto popsaném jevu hovoří ekonomie jako o „paradoxu kladné externality“.

Samozřejmě že i spoření pivních lahví s sebou přináší určité problémy, jde především o prostory k uskladnění, riziko inflace nebo neochotu výkupu velkého množství této komodity. Stejně tak ovšem můžeme díky zvýšení výkupních cen zhodnotit své úspory vysokým úrokem, případně můžeme úspory, respektive kapitál až násobit, jestliže jej poskytneme začínajícímu pivovaru, neboť právě koupě nových pivních lahví bývá pro malé pivovary neúnosnou investicí.

V dnešní společnosti se tento druh spoření stává velice populárním. Novým způsobem podle průzkumu spoří již 5 % populace, což samo o sobě značně zvyšuje pivní poptávku. Pomalu tedy přestává platit „Peníze dělají peníze.“, ale začíná platit „Pivo dělá pivo.“  O největší reklamu se tak postarali jak sami spořící, tak i první pivní zbohatlíci, kterých už je u nás v zemi po nemálu, ale především finanční instituce, které vidí v pivních lahvích jistotu a stabilitu svých investic v současné neutěšené ekonomické situaci.