Reinlebensborn - 21.

středa, 19. září 42

Vstávám s dobrou náladou, s chutí na Mozarta. Abych tu náladu podtrhl, pouštím si k oblékání Mozartovu symfonii č. 9 C dur. Pohvizduji si s sebou. Avšak sotva vyjdu ven, čeká mě zase zmrazení. Nejenže je zima, ale navíc na ulici přímo před domem leží velké rozšlápnuté hovno. Což mi připomnělo můj noční sen. Zdálo se mi, že chodba domu je celá pokálená od psů. To jsou ty moje prorocké sny. Sny, které se až nepříjemně plní. Hlavně, že se lidáci pořád vyvyšují nad zvířata; ale nejenže nejsou lepší, nýbrž naopak jsou ještě daleko horší, ba srovnání jakéhokoliv čistotného zvířete – a taková jsou všechna! – s člověkem, nebo s lidmi obecně vůbec, je pro zvířata urážlivé. Lidi jsou prostě hovada, jimž není rovno. O čemž vypovídá nejlépe to hovno. Nejde samozřejmě jen o to psí hovno, ale na ilustraci to bohatě stačí. Jádro samotného člověčenství, jeho výměšek, abych tak řekl, je rozmazáno po chodníku. Ostatní je jen slupka předstírané kulturnosti. Sotva misantrop vykročí před barák, už se musí naštvat.

 

Počasí je chladné, velmi chladné. Je mi zima. Kavky pod alejemi se mě nikterak nebojí a dokonce mi ani neuhýbají z cesty, takže kráčím majestátně mezi nimi, mezi těmi černými ptáky, sám oblečen celý do černého, jako jejich král, pán kavek. Na pokraji lesa, kde také roste jeden dub, ale ne tak solitérně a tudíž není tak mohutně rozložitý a krásný jako ten můj posvátný dub dál nahoře v Reinlebensbornu, tak pod tím dubem probíhá čilá aktivita dvou tmavě hnědých veverek. Horečně sbírají žaludy a mne si nevšímají. Kousek dál jiná veverka sedí se žaludem v ústech v rozsoše stromu, kouká na mě a mává přitom ocasem ze strany na stranu jakoby na pozdrav. Skoro té iluzi podléhám a chce se mi také na ni zamávat, nikoli však ocasem, nýbrž po lidsku, rukou, rozumí se samo sebou J. O něco dál vidím dvě srnky. Pěkné přivítání mi přichystal les! Hned se cítím lépe. Zcela ten pohled na čistotná, ušlechtilá zvířata vyrovnal mé pocity hnusu z prvního ranního vykročení před ten nenáviděný barák. Konečně mezi svými, konečně v lese! Tu pakáž lidskou nečistou, již jsem nechal za zády, nechci nejméně celý den vidět. Po tradiční snídani, po pikniku na posedu, jak ji lze též zvát, jsem si usmyslil projít se zase jednou za bílého dne podél plání u lesa. Zvěř tam vidět není, protože i kdyby se tam za světla odvážila, zcela jistě by je zaplašil Ferda, pes, který sem chodí pravidelně v tuto dobu venčit tu starou tlustou ohyzdu, která se omylem považuje za jeho paničku. Ale za zvířaty mě to sem ve dne netáhne. Dlouho jsem si zde za plného světla neprohlédl stromy, byliny a kvítí, jež tu roste. Chtěl jsem jít ještě dál vzrostlým smrkovým lesem až k tůňce, ale od mého záměru mě odradili dva houbaři, z nichž jeden vypadal na tu dálku jako můj známý, jejž bych nerad tady potkal. Nechci potkávat žádného člověka, avšak známého člověka, jenž by mohl vytrubovat, že mě tady viděl, potkat nepotřebuji dvojnásobně. Jdu tedy rovnou k táboru. Stejně je mi už zima. Těším se, až se navleču do zimního kabátu a až si vlezu s knížkou do spacáku.

 

„Myšičky“ zase vykously kus moskytiéry, a to zrovna na místě, jež jsem nedávno záplatoval. Ach jo... Ale není to tak hrozné. Tentokrát záplatu nemusím použít; stačí ji jen znovu přilepit. Žádnou paraetikou tedy „myšičky“ netrpí, tou trpí jen lidé a navíc ještě jen jako svým výmyslem. Zase jeden prorocký sen, který se naplňuje; sen o tom, jak mi „myšičky“ sežraly stan. Ten sen byl však daleko horší než střízlivá skutečnost. Ve snu vystupovala žravá monstra, jež jsem nestačil odhánět. Ve skutečnosti jsou mé „myšičky“ velice milí společníci – i přes ty občasné rádoby „škody“, jež se dají celkem snadno opravit. Ta zábava za to stále stojí. A ten pocit, že žiji s divokými zvířaty fakticky pod jednou střechou, ten je k nezaplacení. Letos, těch pár týdnů, jež mi zbývají, už to ten stan vydrží. Po včerejším hladovém deštivém dni měly „myšičky“ ne snad hlad, to jistě ne, neboť si lehce dokážou najít potravu i beze mne, nicméně měly již obrovskou chuť na rohlík. Dnes dostaly rovnou dva, aby měly co kousat a neokusovaly víc můj stan. Sešly se na tom nášupu zase čtyři pohromadě, ale rekord tím nepřekonaly. Napadlo mě, že už jsem dlouho mezi nimi neviděl našeho malého Nebojsu, který měl z počátku na zádech tu ošklivou jizvu. Možná je mrtvý, protože byl už starý. Teď jsou tu k vidění převážně jen tito čtyři mladí, menší. Strkají se u jídla, boxují jako klokani, piští a honí se jako obvykle, lekají se okolo poletujících ptáků; všechny dírky jsou tím rázem zapomenuty. Je to prča. Bez nich by to nebylo ono.

 

Nějaký houbař zase přešel okolo! To už je tady letos čtvrtý, nemýlím-li se. Takový provoz těch vlezlých šmejdilů nepamatuji. Je to čím dál horší. Prohánějí se tudy ve zvýšené míře houbaři, myslivci, psohlavci, výletníci, záletníci, souložníci, cyklisti, automobily, motorky. To jsem také jasnozřivě předpověděl, že si motokrosovou dráhu jednoho dne prodlouží až sem, do lesa, a budou tady rajtovat mezi stromy. Kdysi to tu bývalo tak pěkně opuštěné – a teď? Příště, bude-li nějaké „příště“, se musím poohlédnou po něčem jiném. Možná na Hirschlu. Tam je takový klid... Ten houbař si tu počínal jako..., jako... nu, chtělo by se říct jako „slon v porcelánu“, ale to by bylo zavádějící a pro slona v porcelánu urážlivé. Ten šmejdil houbařská si tu počínal prostě jako člověk v lese – to je asi nejvýstižnější přirovnání. Neboť nejenže se dupáním a praskotem větviček ohlásil už dlouho dopředu, ale navíc ještě vyhnal z pelíšku srnku, která odpočívala v hustém mlází kousek od mého stanu. Mne také nadzvednul z matrací, ale zase mě nenašel a minul! Dobré umístění jsem si zvolil pro můj tábor! Ale měl jsem po houbařově vpádu zase ty děsné sny o davech lidí, před nimiž marně prchám.

 

Dočetl jsem Himmlera. Byl to blbec. Jako většina lidí. Také on nestál nohama pevně na zemi, když uvažoval o možném árijském původu Japonců, protože se jejich písmo vzdáleně podobá některým starogermánským runám. V tom by si mohl podat ruku s našimi českými neonacisty, kteří tvrdí, že Adolf Hitler byl český, nebo dokonce československý prezident a že agrární teorie Waltera Darrého jsou „blbost“, nebo by si Himmler zajisté mohl rozumět s naším českým panem Horákem, který si v knize O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) pouští hubu na špacír, když uhaduje na praslovanský původ Číňanů, protože prý staří Slované mívali také mnoho dětí. Tak k takovýmhle nesmyslům už se nehodlám vracet a knihu pana Horáka vrátím do městské knihovny nedočtenou. Ztráta času. Urážka inteligence. Pokud mě něco v té knize o Himmlerovi vysloveně překvapilo či zaujalo, tak asi nejvíc jedna malinká zmínka, či spíše dodnes sporný a nanejvýš ožehavý údaj, týkající se takzvaného „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung). Autor zde uvádí, že se nikdy nepodařilo určit přesný počet vyhlazených Židů (v knize ovšem nesprávně, zato však důsledně psáno s malým „ž“ – není to přece národ, nýbrž konfese) a sám tento počet odhaduje na pouhých pět miliónů, namísto šesti. Dnes by ho za takový názor nejspíš zavřeli jako takzvaného „popírače holocaustu“. – Ještě dovětek k tomu autorovu pravidlu psát ve slově „Žid“ malé „ž“. U autora – jménem Hamšík – ovšem nehraje roli jeho snad jakási fatální historická neznalost, nýbrž jedná se o čistě špinavé ideologické příčiny z důvodu neuznat vůbec existenci židovského národa jako takového. Komunisté také trpěli rasovými předsudky vůči Židům, jakkoli se to snažili skrýt, a to minimálně v sovětském Rusku od dob mocenského střetu Stalina se židobolševikem Bronštejnem, alias Trockým a v Československu od dob Gottwaldova vnitrostranického spiknutí proti Židovi Slánskému. Také vznik a existence židovského státu Izrael na arabských územích byla trnem v oku východního komunistického bloku, protože to popudilo Araby, přirozené to spojence proti Západu, a navíc se tím stal Izrael východní výspou proamerického kapitalismu, tedy jakousi obdobou komunistické Kuby u amerických břehů. Nacisté samozřejmě nenáviděli Židy s velkým „Ž“, tedy jakožto národ, z předsudečných, rasových důvodů, ne kvůli jejich náboženství, kvůli judaismu, kvůli židovské víře s malým „ž“ na začátku slova. Pro nacisty byl Žid jako Žid, ať ortodoxní, ať konvertovaný katolík, ať to byl ateista, nebo komunista (tím hůř pro něj!), nebo ať to byl třeba i jen poloviční míšenec – všichni byli sakumprásk odsouzeni k vyhlazení jakožto národ, nikoli jakožto sekta. Není tedy naprosto namístě psát ve slově „Žid“ malé „ž“, jako kdyby to nebyl název národnosti, nýbrž pouhé označení příslušníka židovské víry, jímž se může stát teoreticky i prakticky kdokoliv chce, třeba i čistokrevný árijec. Zaměňovat tedy Žida s velkým „Ž“ za „žida“ s malým „ž“, v souvislosti s konečným řešením, není omyl, nýbrž záměrné zkreslování historické skutečnosti! A Hamšík to ví! Nic divného u takového kovaného komouše! Nacisti chtěli Židy vymazat fyzicky, komunisti teoreticky.

 

Večer mě zastihuje opět u pastvisek. Po tom houbaři jsem našel na kraji mého sourozeneckého lesa několik kusů hajzlpapíru. Ještě i tady nakonec do něčeho šlápnu! A jsme zase u těch jejich věčných „nukleárních“ hoven. Hovada. Moji pomalou, zahloubanou procházku – tentokrát výjimečně vzácně nikým nerušenou – doprovázejí asi čtyři zajíci, sova a netopýr, neslyšně mi kroužící přímo nad hlavou, a srna, šramotící neviditelně po přilehlém lese. Obzor je jasný, půlměsíc je mírně zamlžen, Jupiter září vpravo nahoře od něj. Také můj dalekohled se zamlžuje, neboť je mrazivě vlhké chladno. Z úst mi stoupá pára, ze studeného nosu mi teče voda. Zimní kabát, rukavice a zimní čepice jsou nezbytností. Připomíná mi to začátek dubna v táboře R1. Jako by to bylo včera; tak to uteklo. Došel jsem alejemi šťastně domů. Náladu mám dobrou. Při svlékání si pouštím opět Mozarta, symfonii č. 10 G dur. Slyším v ní zřetelnou inspiraci ptačím zpěvem. A píše tyto řádky, poslouchám z počítače zpěv lejska malého, nahraný v lese. Chybí mi ta zpěvavá atmosféra jarního lesa.

 

čtvrtek, 20. září 42

Ráno zase hlídkoval před barákem čokl a vrčel na mne. Ta čůza, která k němu patří, měla štěstí, že to bylo až od druhého vchodu, jinak už bych jí něco od plic pověděl! Schyluje se k dalšímu nevyhnutelnému konfliktu. Jsem na ni už připravený. Mám z toho samozřejmě zase zkažený den. Pakáž otravná.

 

Po ránu je mrazivá zima. Z „Putinovky“ je báječný výhled na sluncem osvětlené hřebeny hor. K posedu dnes nezacházím a mířím rovnou k táboru. Snídám ve stanu a vyrážím s foťákem a se stativem na výlet kolem Hirschlu. Musím dofotit film, dokud je hezky a dokud je listí na stromech a tudíž příroda fotogeničtější. V lese, kudy začíná moje obvyklá trasa, pracují drvoštěpi. Je tam s nimi také ten svalnatý superkomoň. Nechce se mi jít kolem nich, to dá rozum, a tak se rozhoduji k okruhu ve směru opačném, proti chodu hodinových ručiček. Nejdřív tedy docházím přes pláň do mého zamilovaného lesa s četnými skalními útvary. Zase se mi odsud nechce. Naexponoval jsem tam všechny zbývající snímky z filmu. Až na jeden snímek to budou všechno autoportréty, pořízené samospouští. Zachmuřený misantropický světec, sedící na skále uprostřed lesní divočiny. Doufám, že se aspoň jedna fotka povede. Ale je tam krásně v tom lese! Znovu to musím opakovat. Tady by se mohly natáčet fantazijní ságy z bájné minulosti. Krása. Prolezl jsem všechny skály. A objevil jsem tam nepochybně liščí noru! Nebo jezevčí; vloni zjara jsem tu večer jednoho neopatrného jezevce zahlédl. Evidentně ji někdo obývá, protože k ní vede čerstvě vyšlapaný zvířecí chodníček! Byl jsem v tom pohádkově krásném lese tak dlouho, až mi úplně vytrávilo z toho chození sem a tam a z toho šplhání po skalách. Nádhera. Snědl jsem rohlík, ještě jsem pak dlouho poseděl, nemoha se s tou nádherou a pohodou rozloučit, a šel jsem dál nahoru na vrchol pahorku, odkud je skvělý rozhled do širého, dalekého kraje. Zpočátku mi byla zima, ale potom jsem se jednak zahřál chůzí, a za druhé se později díky božskému slunci oteplilo. Pokračuji tedy dál po okruhu podél polí, luk a pastvin, kde se pasou moje milé krávy. Nedivím se, že všechny lepší civilizace starověku uctívaly krávu jako posvátné zvíře: indická, babylonská, egyptská... Já sám mám pro „obyčejné“ krávy jen slůvka obdivu. Také pro mne to nejsou tak zcela obyčejní tvorové a posvátné pocity se blíží i mým citům k nim. A kdyby se původně kráva vyskytovala i na japonských ostrovech, jistě by ji i japonský šintoismus zahrnul mezi posvátná, nedotknutelná božstva. Zatímco u nás... – hanba povědět. Právě japonské šintoistické náboženství, které zbožštilo veškerou přírodu, stálo u zrodu prvních přírodních rezervací na světě (například ostrov Okinošima), a to tisíc let dříve, než to někoho napadlo u nás v křesťanské Evropě či v Americe. Jen se těm rezervacím neříkalo „rezervace“ nebo „národní park“, což je úplně slovní paskvil evokující spíše rezervaci pro národ, pro lidi, než pro divokou přírodu, ale říkalo se jim prostě „svatyně“. V anglofonních zemích se také podle tohoto následováníhodného vzoru začalo říkat některým přírodním rezervacím „svatyně“ (Sanctuary)... V takové svatyni bylo hříchem utrhnout jedinou rostlinku! A tak to bylo správné. Předkřesťanská Evropa ovšem také měla své přírodní rezervace: byly jimi pohanské posvátné háje a okrsky, zasvěcené přírodním božstvům. To všechno zhatilo to prokleté židokřesťanské šílenství na dlouhá staletí! Později sice Angličané zaváděli na východoafrických pláních i jinde na svých koloniálních územích takzvané „národní parky“ (native reserve), ale ty původně nesloužily na ochranu přírody a zvěře před lidmi, nýbrž naopak – jako lovecké zálohy. Až němečtí šlechtici, pod vlivem romantismu, začali proměňovat části svých panství na opravdové nedotknutelné přírodní svatyně, jak to vyčetli ze slavných pragermánských dějin.

 

Na polní cestě nacházím mrtvého hraboše. Není zabitý ani přejetý, prostě jen vydechl naposled. Oči má otevřené, pohled klidný, smířený, není v něm kouska dramatičnosti, ani stopa po zápasu, po agónii. Je veliký jako náš malý Nebojsa. Ten už jistě také dodýchal, když jej tak dlouho není vidět. Čeká nás to všechny. Slunce má stále sílu, pokud vůbec vyjde zpoza bílých oblaků. I hadi jsou stále ještě aktivní. Před nohama se mi esovitě mihla užovka. Jedné utrmácené housence, černo-červeně-žlutě zbarvené a chlupaté, jsem pomohl z prachu polní cesty do zeleně při jejím okraji. Utrhl jsem list jitrocelu, housenka si na něj sama přelezla a takto jsem ji přenesl do trávy. Vykonal jsem dobrý skutek. Pomáhám, kde se dá. Pak už jsem došel na konec okruhu. Dřevorubci tam trčeli v cestě pořád, ačkoliv jsem byl pěkných pár hodin pryč. Kolik hodin přesně, to nevím, protože hodinky nenosím, ale dlouho to bylo. Slunce už mezitím řádně pokročilo na své pouti oblohou.

 

(Ještě bych měl asi vysvětlit, proč odmítám nosit do přírody hodinky. Je to jednoduché, jakkoli důvodů je víc: hodinky mě prostě ruší. Nejenže slyším tikot jejich sebejemnějšího mechanismu, ale také mě poněkud ruší jejich překotný běh, při němž mám pocit, že někde musím být, něco do určité hodiny stihnout, pořád kontrolovat čas, a tak dále. Připadám si pak jako nesvobodný otrok času a koukám víc na hodinky, než abych si všímal přirozeného rytmu života. Raději mám, když se mohu v přírodě řídit podobně jako zvířata a rostliny podle slunce nebo podle intenzity světla. Je to totiž něco, co umocňuje základní instinkty a upevňuje je. Zároveň se cítíte víc plnohodnotným zvířetem, dítětem přírody, součástí přírody. A splynutí s přírodou, to je lepší než sex, než tělesné spojení se ženou, protože je to absolutnější, ano duchovnější vztah, který můžete kdy navázat. To ani s tím sebelepším člověkem není možné. Nejenže to není možné, nýbrž dokonce absurdní, ve srovnání s absolutním spojením s přírodou. Dokud jsem nepoznal tento absolutní pocit, žil jsem ve falešném, úzce uzavřeném světě lidí a nechápal jsem nic z toho, čemu se říká „skutečný život“. Teprve jako zvíře jsem plně pochopil, co jsou lidé zač, jak funguje svět, jak vypadá a jak by vypadat měl – a kdo je na vině, že tak nevypadá. Nikterak přitom není chyba ve mně, že jsem po tom poznání zcela zanevřel na lidstvo a odvrátil se od něj s nenávistným šklebem a nesmiřitelnou záští a pohrdáním až za hrob. Totálně vylhaný, umělý svět lidí a reálný život v přírodě jsou dva zcela protichůdné světy. Sloučit oba v jedno je těžké, ne-li nemožné. Snad jen takový „blázen“ jako Já to dovede. A ještě k tomu u mne příklon k přírodě převažuje, a nebýt zim a nutnosti občas pracovat, přiklonil bych se, přichýlil k přírodě o to úžeji. Hodinky jsou nejen řetěz, připoutaný k času, nýbrž také pouto k lidem. Ze stejného důvodu nechci kupříkladu mobilní telefon; nechci žádný přenosný kontaktní přístroj, jenž by mne v přírodě mohl spojovat se světem lidí. Tedy ani hodinky. V přírodě nepotřebujete vědět, kolik je přesně na minutu hodin. Na co? Dokud je světlo, jste aktivní a můžete něco dělat, něco vidět, někam jít, nebo si číst. Když se stmívá, pomalu začnete ukončovat všechny činnosti, k nimž nezbytně potřebujete světlo a když se šeří, je to pro mne signál k pravidelné a oblíbené večerní procházce, neboť tehdy vím, že nebude venku mnoho lidí. Když je tma, cítím se o to víc bezpečněji, ačkoliv, nebo právě proto, poněvadž u lidí, u mých úhlavních nepřátel a nepřátel vůbec všeho živého, je tomu přesně naopak. Tak se ze mne stal nakonec soumračný a noční tvor.)

 

Bolí mě nohy a tlačí batoh do ramen. Dřevorubce jsem obešel přes louku. Superkůň zrovna jedl ve svém přívěsu. Skončila mu šichta. Vím, jak mu je. Také Já budu brzy muset otročit pro lidstvo. Nejnádhernější je však to, že jsem za celý výlet nepotkal človíčka. Takhle to bývávalo dřív pořád, vždycky a všude. Zvyknul bych si na to rád. „Myšičky“ dostaly po návratu do tábora nový tvrdý rohlík na okusování, třebaže jim ještě dva malé ohlodané kousky zbyly od včerejška. Tentokrát nezlobily, byly hodné a nic se stanem neprovedly. Chvilku se těším jejich pozorováním a pak otevírám rozečtený cestopis z let 1924/25 Napříč Afrikou. Přečetl jsem ale jen pár stran a hned jsem usnul. Probudil jsem se až v noci. Mdlé světlo měsíce proniká skrz stromy a kouzlí v lese duchové přízraky. Vypadá to krásně strašidelně, ale nehrozím se toho. Já sám jsem přízrak noci. Ulice jsou pusté, až na jednoho psohlavce. Ať dělám co dělám, ať chodím kudy chodím, a kdy chodím, i kdyby trakaře padaly, i kdyby byla nejtmavší půlnoc, i kdyby byl na světě jediný psohlavec – tak Já ho potkám, když jdu domů nebo z domu. Co to udělali se světem? Co to udělali z vlka? A co to udělali sami ze sebe?

 

pátek, 21. září 42

Ráno jsem se probudil do skvostně slunečného dne. Teploměr ve stínu sice ukazuje pouhých osm stupňů Celsia, ale na sluníčku je pěkně teplo. Otevřel jsem okno, abych se nadýchal svěžího ranního vzduchu, ale musel jsem ho okamžitě zase zavřít, protože dole pod okny někdo hulil tak příšerně, že veškerý cigaretový dým šel rovnou ke mně do pokoje. Pakáž jedna! Už je to tady zas, už to zase začíná – nebo spíš pokračuje! Misantrop nemůže ani otevřít okno. Rychle pryč odsud! Ještě musím počkat alespoň do devíti hodin, než se všechna ta pakáž rozleze do práce a na sociální úřady do front na podporu, abych nevyšel ven zrovna do té největší tlačenice. Jsem sám doma, a tak toho využívám, abych promazal panty od dveří do bytu, které už delší dobu vržou. Musím to udělat sám a rychle, než se vrátí rodiče, protože pak by se mně do toho pletli a neudělal bych nic. Konečně je „vzduch čistý“, a to i doslova, tedy bez nikotinu. Jen kuřte, holoubci, kuřte, aspoň dřív chcípnete!

 

Cesta alejemi je po deváté hodině ranní jako vymetená. Paráda. To si musím zapamatovat. Na pláni za městem u lesa se venčí nějaká nová dvojice psohlavců. Povedený páreček! Toho chlápka v teplákové soupravě, s distingovaně šedivými vlasy a s velkým buldokem, jsem tu ještě neviděl. Rozhlíží se kolem dokola jako každý, kdo je někde poprvé. Ta slušně vychovaná paní s těmi dvěma velkými černými, ale hodnými psy se tu přitom poslední dobou už neobjevuje. Hned ji tedy po zákonu schválnosti nahradil jiný otravný psohlavec. Pohled na něj je mimořádně odporný: kouří a u držky drží mobil – debil. Jen kuř – a chcípni! Čokl se hrabe v hraboších dírách. Mám dost. Tady už jsem za světla taky asi naposled. Příště půjdu raději nejhlubším lesem rovnou do tábora. Cestou ještě vidím mezi stromy proplétat se houbaře. Je to nějaký Cikán. Pracovní den a tady si chodí přebyteční lidé klidně po procházkách. Vsadil bych se, že si to svoje volno nehradí ze svých úspor, jako Já. Já bych jim dal „sociální dávky“! Stejně je blbě utratí za čokly, za cigarety, za chlast, za mobil a za benzín do auta, až si pro ně pojedou „přes kilák“ na úřad sociální péče. Já bych jim dal „péči“! Nemůžeš se poctivě živit? Pak je to známka, že jsi přebytečný a máš chcípnout! Žádná ztráta pro lidstvo to nebude. A pro svět devateronásob! Tím méně pak pro mne! Pro dnešek mám dost. Odcházím do tábora. Poseděl jsem ještě chvilku pod modřínem, než jsem se odebral do stanu. Pozoroval jsem myš, zatímco moje „myšičky“ zase vykousaly do moskytiéry nový rozparek. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neštve. Já se snad budu muset přece jen přestěhovat jinam na těch pár zbývajících týdnů, to není možné! Všechno jídlo snědly, a tak se pustily do té mé asi obzvláště chutné moskytiéry. Musím je víc krmit. Samozřejmě: sotva jsem jim dal nové dva tvrdé rohlíky, už byly vcukuletu u nich dvě hladové „myšičky“. Stačí však jediný pohled na ně a přestávám se na ně zlobit. I kdybych se přestěhoval jinam, stejně bych lákal jiné „myšičky“ na potravu i tam. Je to totiž skvělá zábava je pozorovat. A „člověk“ není konečně tak osamělý. Jen je musím víc krmit, aby neměly pomyšlení na lumpárny. Myslím, že podobnou strategii uplatňuje i sociální stát pro své přepočetné „lidičky“. Z „lidiček“ však žádné potěšení nemám, spíš žaludeční neurózu – a to se ještě vyjadřuji dost mírně. S přelidněním se nejenže nic nedělá, ale ještě se podporuje. A s miliardami přebytečných lidí se také nic nedělá. Nic, žádný Endlösung. Proč? Žádná povinná kastrace, žádná sterilizace, žádné zákazy, výkazy ani povolenky, žádná eugenická opatření – nic. Proč? Bojí se snad na nejvyšších vládních místech nové revoluce přebytečných mas, příchodu nové pradleny Charpentierové, či nového Lenina? Oni sami jsou luza, jíž vděčí za svou moc a díky níž vládnou nad aristokraty ducha. Oni sami jsou – přebyteční. Spíš by měl přijít nový Hitler, než nový Kristus. Slyšel jsem takto mluvit jednu Cikánku:

„Mám deset dětí, které mají hlad.“ –

-          ona to ovšem neříkala tak spisovně a kultivovaně jako Já – a pokračovala:

„To mám krást, abych je všechny uživila?“

Je zajímavé, leč typické, že jí první přišla na mysl právě krádež, a ne obyčejná poctivá práce.

 

Dnes je krásně. Ptáčci cvrlikají a poletují a poposedávají kolem po větvích i po mém stanu. „Myšičky“ běhají kolem i přes stan. Slunná idylka. Jsem z toho příjemně zmámený. Chvilku si čtu v cestopisu Napříč Afrikou a pak upadám do sladkého spánku. Probudil jsem se zase až po setmění, za šera. Ach jo..., to to zase uteklo... Velký jasný půlměsíc, blížící se k úplňku, ozařuje les. Zase taková kouzelná noc! Domů se mi ještě nechce. Ta krásná noc láká k procházce za svitu Luny. Nikdo a nic mě neruší. Dokonce není ani přílišné chladno. Dole v ulicích je také pusto a liduprázdno. Takhle by to mělo být pořád. Mozartova Eine kleine Nachtmusik se nyní výborně hodí k mé skvělé náladě, již už dnes nic nepokazí.

 

sobota, 22. září 42

Nádherná noc plná hvězd. Je vidět Mars a nad ránem i Venuše, opět tak oslnivě krásná a zářící jakoby halogenovým světlem. Zvykl jsem si v pokoji pouštět jako zvukovou kulisu nějaký ptačí hlas, vybraný podle vlastního výběru. Nastavím hlasitost počítače těsně nad práh slyšitelnosti a cítím se jako v jarním lese. Vytváří to velmi příjemné prostředí. Za toho ambientního zvuku mohu dělat všechno, co chci, aniž by mě rušil: psát, přemýšlet, číst, učit se řečtinu a všechno ostatní. Je to skvělé. Budu to takhle dělat každý den, každičkou noc.

 

Ráno je slunečné, obloha bez mráčku. Z jedné garáže podél aleje se ozývají nesmělé začátečnické pokusy o hru na bicí. Také jsem takhle bubnoval v zahradní chatce – a mnohem náruživěji a lépe! – ale nechal jsem toho, protože si na mě chodili stěžovat lidi, že prý jsem fašista (?). Procházím kolem kavek. Na modrém nebi krouží káňata i s patřičným jejich hlasovým doprovodem, jímž plaší hraboše z úkrytů a zároveň se ohlašují ostatním svým druhům. Na „Putinovce“ se zase pracuje; vidím tam kopat cosi v zemi samé známé tváře: jednoho nynějšího souseda, jednoho bývalého souseda a konečně jednoho mého bývalého učitele branné a pracovní výchovy. To jsem netušil, že takoví prohulení strejci budou mít něco společného s lyžováním, či se sportem vůbec. Do toho učitele bych to řekl, že aktivně sportuje, ale ti dva ostatní jsou tu určitě jen na práci. Na severním okraji za městem vidím ze sjezdovky, jak tam někdo zkouší na louce nebo na poli cosi s padákem a s lyžemi na nohou; něco, co by se snad dalo nazvat ski-paraglidingem. Moc mu to nejde, ani moc nejezdí. Žádná velká zábava to asi nebude, spíš dřina. Tohle by mě nebavilo. Radši bych se proletěl v balónu, to je mnohem klidnější a romantičtější.

 

K pláni u lesa se teď za světla nejdu ani podívat, ani tam jen nahlédnout. Stačí, že odtud slyším řev motorové pily, vidět to už nemusím. Padá listí i z některých druhů javorů, bez ochrany lesa vystavených nepřízni počasí a krutým vichrům. Jdu rovnou z posedu a kolem posvátného dubu do tábora. Prostor pod dubem, kde jsem měl postavený stan už opět pěkně zarůstá zelení, ale také se pokrývá spadaným dubovým listím. Dnes není nejvhodnější doba na delší procházky mimo můj les, kde mě nikdo z lidí neuvidí ani nenajde a kde Já neuvidím je. Nevím proč právě teď jsem se rozpomenul na dvě dávno zapomenuté životní epizody, zasunuté kdesi v depozitáři mého mozku a nyní se zázračně objevivší. Vybavily se mi dvě různé vzpomínky na tu moji věčnou „hru na schovávanou“ s lidstvem. Jedna už z dětství a druhá z vojny. Tu epizodu z dob mého vojančení si pamatuji ještě docela dobře: tenkrát jsem jel domů na dovolenku a protože jsem nechtěl, aby mě v rodném městě vidělo víc lidí, než by mi bylo příjemné, schválně jsem si nechal ujet několik vlaků, jenom proto, abych přijel až v noci. Ještě se dobře pamatuji, jak jsem uprostřed noci nemohl vzbudit rozespalého, rozmrzelého a nadávajícího esenbáka na služebně, který mi měl potvrdit příjezd do vojenské knížky. Znal mě, jaký jsem rebel, a myslel si, že mu to dělám naschvál. A Já se přitom plížil pustou nocí kvůli sobě, abych nepotkal moc lidí, a ne proto, abych naštval nějakého esenbáka, který chrápe ve službě. Doma jsem potom sundal vojenskou uniformu, oblékl se do punkového ohozu a druhý den jsem jel za kamarády do Hradce. To byly doby! Už je to neuvěřitelných dvaadvacet let a Já si to pořád pamatuji, jako by to bylo včera. To je paměť! Však ji také procvičuji – už jen tím, že si občas píšu deníkové memoáry.

 

Trnu obavami, jestli mi „myšičky“ nežerou stan. Jestli to dnes udělaly znovu, v pondělí se stěhuji. Ukaž...? Ale ne, neudělaly. Když jim zbude jídlo, tak jsou zřejmě hodné. Postavil jsem jim za odměnu jedlý hrad ze zbytků pečiva a z nových dvou rohlíků. Mají z toho pěknou prolézačku pro zpestření a pro ozvláštnění a Já si také přijdu na své. Běhají uličkou mezi dvěma rohlíky, šplhají po nich a natahují se na zadních, aby dosáhly až nahoru, nemohouce se rozhodnout, do čeho kousnout dřív a co ochutnat potom. Je patrné, že z toho hradu mají upřímnou radost. Jsou jako děti v cukrárně, která je zároveň i hračkářstvím a zábavním parkem dohromady. Můj jedlý hrad ze starého ztvrdlého pečiva přilákal dokonce i sýkoru koňadru! Frr! Ohlásila svůj přílet hlučnými údery křidélek a nejprve usedla stranou na okolní větve smrčků, kde krátce zazpívala svým sykavě skřípavým trylkem. Hned jsem pochopil, že něco uvidím. Koňadra, stejně jako „myšičky“, pobíhala a poskakovala od jednoho rohlíku k druhému a tu i onde ochutnávala po drobtech jako pravý gurmán. Nádhera. Frr! A už byla zase pryč. Tohle mě baví, tohle mě vážně moc baví.

 

Večer je u protějšího lesa za plání pořád ještě ten dřevorubec – nebo možná jiný. Naštěstí už aspoň přestal řezat, než jsem tam dorazil, takže tam sice někde ve tmě je – a dalekohledem ho vidím – ale pokud je zticha, tak mi nijak zvlášť nepřekáží. Zvěř je pochopitelně zaplašena, pouze jednoho flegmatického zajíce vidím na louce před sebou a jako obvykle tu poletuje netopýr. Západní obzor je zpola pokryt řídkými oblaky, které kreslí po obloze roztodivné černo-fialovo-oranžové ornamentální skvrny. Krása. Luna se cudně halí do závoje z cárů mlh, jakoby z nejjemnějších pavučin upředených. Připomínám si krásná slova Oscara Wilda z jeho hry Salome: „Luna je chladná a cudná... Určitě je panna. Je krásná jako panna... Ano, je panna. Nikdy se neposkvrnila. Nikdy. Nikdy se neoddala lidem jako ostatní bohové.“

---