Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
nyní se před námi objeví osudy pětice kluků, kteří žijí své vlastní životy, svoje pády a následné povstání z popela, poučení se z chyb které nadělali oni anebo jejich blízcí
zpočátku se nám může zdát, že více odlišní už ani nemohou být, ale opak je pravdou
setkávají se v ústavu pro lidi, kteří nejsou zas tak úplně normální, ale do bláznů mají ještě dost daleko
musejí se naučit žít s vlastním proviněním
postupně bude před námi vyvstávat jejich minulost, osud každého z nich a jak budeme moci poznat, ani jeden z nich není takový jak by se vám na první pohled mohlo zdát
Daniel, Michael, Richard, Erik, Damián a Samuel
Daniel 17 let, 30. 6. - rak
chlapec z lepší společnosti, který to bohužel nemá ve svém životě lehké (jak jinak-je bohatý) jeho rodiče se více starají o to jak nabydou ještě většího bohatství a tak jim na jejich jediného syna nezbývá moc času. Snaží se aby se mu od nich dostalo uznání, ale když se nedaří – bouří se a...
má krátké blonďaté vlasy, které se mu bohužel ježí do všech světových stran a právě to je na něm tak roztomilé
jeho zelené jiskřivé oči jako smaragdy vám připadají jako kdyby vám viděl přímo do duše a možná tomu tak je, když vás uvidí, hned ví kam si vás zařadit a tohle je vlastně jedna z jeho negativních stránek. Prvně soudí!
bouří se jak oblečením, tak svým chováním, ale jak je vám nejspíš jasné pokud se něco nestane ani jeden z jeho rodičů si nevšimne změny v jeho chování. Co se však doopravdy stalo neví zatím nikdo.
je mu sedmnáct let a právě proto nemůže udělat nic s tím, že jej rodiče pošlou na převýchovu do domu, který se jmenuje – Pyxis (kompas)
Damián18 let, 8. 8. - lev
tenhle chlapec je také z bohaté rodiny oproti Danielovi je však svojí rodinou bezmezně milován a právě to je výsledkem jeho pádu do téměř bezedné propasti ze které někdy není návratu
stává se členem sekty a propadá se do jejího zhoubného vlivu avšak sám pochopí, že tudy cesta nevede a přihlásí se na vlastní pěst do tohoto podivného ústavu do kterého se nikdo kdo má všech pět pohromadě nikdy nedostane sám od sebe. Všichni kdo zde jsou neměli na výběr anebo se nám to alespoň tak všichni snaží podat, ale je tomu doopravdy tak?
osmnáctiletý chlapec se světle hnědými vlasy s o jeden odstín světlejším melírem, nosí výrazné barvy a krk má vždy ověšený různými serepetičkami
straní se všech kolem sebe, on přeci není blázen i když jej poprvé uvidíte mysleli byste si, že tohle je určitě blázen
pochází z početné rodiny jenž vydělala na vynálezu, který by mohl změnit celý svět.
Michael 18 let, 23. 4. - býk
nadějný zpěvák z metalové skupiny (mno, nevím jestli se jim dá říkat zpěváci) který zapadá do bahna společnosti i proti své vůli – jeho tzv. přátelé jej navedou k činu, který... a proto se ocitá v domě U Tří růží a tím se vlastně stává tajemným cizincem o kterém se všichni chtějí dozvědět víc. Co se vlastně stalo?
má červené vlasy s platinově blonďatým pruhem, která mu spadá přes levé oko. A tím to oko skrývá před světem, je v tom ale něco víc, jak si myslí všichni kolem něj?
o vlastní rodině toho moc neví, vlastně vůbec nic, vyrůstal v sirotčinci (no, tento typ tu prostě nesmí chybět - klišé jak hrom)
je stejně starý jako Damián a je mu v mnoha ohledech podobný, ale i on něco skrývá. Anebo ne?
Richard 16 let, 30. 5. - blíženec
druhý a zároveň mladší syn jednoho politika, který celý život vyrůstal ve stínu svého bratra. Chlapce, který byl vždy alespoň o jeden stupínek lepší než on. A právě z toho důvodu jej začal nenávidět anebo ne?
blond vlasy, zlaté oči, na první pohled je to povrchní floutek, který ale skrývá – snad křehké srdce
je nejmladší z naší pětice a právě proto se stává tím, kterého chtějí chránit. Ne, nehledejte za tím nic zavádějícího!
snaží se stále vybřednout ze škatulky mladšího a toho méně schopného syna a právě proto je terčem pro ty kteří dokážou využít slabosti jiných
je mu šestnáct a místo studia se věnuje malování a fotografování, patří k těm více nadaným, ale plachým jedincům i on však v sobě skrývá něco jako dravou šelmu která se občas vydere na povrch
Samuel25 let, 22. 3. - beran
nejstarší z nich, pětadvacetiletý manažer slavné mediální hvězdy, která se stala obětí vyšinutého fanouška. Dává si za vinu, že JI nedokázal ochránit a tak se postupem času stává ochráncem téhle podivné skupinky zvláštních jedinců.
sportovní typ s krátkými téměř černými vlasy a s o nic světlejšíma očima, každá dívka, žena, by udělala cokoli aby jej získala jen a jen pro sebe
je sice vyhledáván slabším pohlavím, ale jako kdyby o ně neměl zájem. Není to však tím, že by byl gay, i když si to většina žen myslí. Jen už prostě svoje srdce dal někomu jinému.
Erik20 let, 28. 9. - váhy
tenhle člověk do naší skupinky zas tak úplně nezapadá, ale bude hrát v našem příběhu docela důležitou roli. Jakou? To je prozatím tajemství.
je synem ředitele tohohle ústavu a je mu devatenáct let, zajímá se o tajemno a zvířata. Chová dravé ptáky.
má tmavé vlasy, které jsou snad ještě o odstín tmavší než Samuelovi žije temně gotickým stylem a vždy byl outsiderem a nikdy neměl žádné přátelé
vlastní rodina jej nechápe a tak se stává vyděděncem i v okruhu těch nejbližších
a samozřejmě jako většina postav má jedno tajemství a pár negativních vlastností jako... rád si hraje s city ostatních lidí
I.
Život si s nimi se všemi jen hrál, prožili své velké a malé starosti.
Možná i někomu ublížili, zranili někoho, ale stále byli lidmi a měli právo na to začít znovu, od začátku.
Právě takové osoby měli právo přijít sem a pokusit se začít od nuly, s čistým štítem a srdcem.
Nebylo mnoho těch, kteří tak učinili z vlastní vůle anebo se tak alespoň tvářili.
Nechtěli přece před nikým ukázat, že se chtějí změnit!
Byli to povětšinou jen puberťáci, kteří svým rodičům přerostli přes hlavy a zakotvili zde protože tak rozhodli oni, dospělí!
Proti všemu protestovali, nic pro ně nebylo dost dobré a všichni byli proti nim.
Museli však pochopit, že pokud se semknou, mohou být silní.
Musejí se naučit podělit se s ostatními jak o své radosti, tak i strasti.
Musejí si najít důvod proč žít, pro koho!
Právě proto, zde byl tenhle dům.
Dům, který jsem se rozhodl postavit pro takzvané černé ovečky.
Ovečky jak z dobrých rodin, tak dítka slavných rodičů, či dítka která se jako hvězdy už narodily.
Chlapci, kteří žili proto, aby zářili, ale asi ne dost na to, aby si zasloužili lásku svých rodin, jejich uznání, pochopení.
Byli zde však i tací, kteří jen nedokázali se svoji slávou žít a podlehli té bláznivé třpytivosti věhlasu.
Lidé je poznávali kam se pohnuli, neměli žádné soukromí, všechno právo na soukromí padlo jakmile se prodali lidem.
Vždyť tyhle hvězdy jsou tady pro nás.
Jsou náhradou za ty, které září na obloze a my jako jejich fanoušci máme právo si na ně sáhnout!
Oni existují pro nás a udělají cokoli, aby si naši náklonnost zasloužili a hlavně, udrželi!
A když padnou?
Byla to jejich chyba, nedokázali nás dost upoutat anebo se našel někdo jiný, lepší a pro ně už není na tomhle světě plném slávy, místo.
Drogy, sex, násilí, alkohol!
Proč jen chlapci?
Protože i já byl kdysi dávno právě takovým chlapcem a trpěl jsem nevšímavostí svého okolí.
Až jsem dopadl na úplné dno, někdo mi podal pomocnou ruku.
Nebyl to však někdo od koho bych takovou pomoc očekával.
Jak bych mohl čekat pomoc od někoho komu jsem tolik ublížil?
Ale dost o mě, mých potížích.
Tenhle příběh není o mě, ale o nich!
Všichni byli zranění a sami.
Všichni chtěli zachránit, chtěli aby je někdo vytáhl z toho bahna do kterého zabředli.
Natahovali ruce a místo aby je někdo za ně chytil a vytáhl je na pevnou zem... uhodili je přes ruce a ještě se smáli tomu jak zapadli zpět do bahna a možná ještě hlouběji než byli předtím.
Potřebovali jen trochu pochopení, alespoň upřímný úsměv, který by osvětlil jejich temnou cestu.
Někteří z nich si vybrali tu snadnější z cest.
Cestu, která vedla přes nebezpečnou čtyřku jménem – drogy, alkohol, sex a násilí.
Ono to totiž bylo tak lákavé, jednoduché!
Stačilo si užívat a všechny strasti byli pryč.
Jakmile však člověk vystřízlivěl z toho tzv., rauše, všechno do vás udeřilo znovu a možná i s větší razancí než předtím.
Soudy, rodiče je postavili před hotovou věc a nikdo z nich neměl možnost volby.
Museli se podřídit pokud chtěli žít jako lidský tvor!
Museli zatnout zuby a vstoupit do vody, která je měla očistit a učinit z nich někoho lepšího, někoho kdo si zaslouží aby dostal druhou šanci.
Museli podstoupit tento křest ohněm, jak tomu sami říkali a přitom stačilo jediné – dodržovat pravidla!
Jak kdysi dávno kdosi řekl: „Všechny cesty vedou do Říma!“
Tak já říkám, že každá z cest nás může dovést na rozcestí a ty si vybereš, kterou z nich se vydáš a jestli jsi se rozhodl správně, ukáže až čas.
Cesta někam vede a ty se po ní můžeš vrátit zpět po vlastních stopách, ale zvládneš to?
----------------------------------------
Před domem zastavila limuzína a po několika minutách z ní vystoupila žena, následována mladým chlapcem, nejspíše synem.
„Tak tohle je ono?“ prohodila pohrdlivě.
Mladík protočil oči a chytil ji za rameno. „Uklidni se, matko. Náhodou je to nádherný dům a do tohohle prostředí se skvěle hodí a hlavně... je to místo jako stvořené pro vyvrhela jako já! Na konci světa a daleko od rodiny, tady se mě bezvadně zbavíte!“
„Co to říkáš, vždyť...“ vyhrkla a pokusila se jej obejmout. Syn ji však od sebe dost nešetrně odstrčil. Vytáhla z kabelky kapesníček a začala si s ním stírat neviditelné slzy. Do toho všeho samozřejmě nezapomněla posmrkávat a po očku mrkala na mladíka.
„Nehrej si na milující matku, tohle na mě dávno neplatí!“ odfrkl si a otočil se k ní zády. „Konečně budu mít svatý klid.“
„Dobrý den,“ konečně jsem se ozval. Tohle divadlo totiž začalo přitahovat moc velkou pozornost. „Jsem moc rád, že u nás mohu přivítat....“ odmlčel jsem se, protože jsem doopravdy netušil, který z pěti mých nových chovanců je právě tenhle.
Než mohla matka reagovat mladík se ke mně doslova vrhl a díval se jako kdyby viděl... „Super, konečně milá tvář!“
„Ach... tak vy se budete starat o mého Danielka. Nečekala jsem že budete tak mladý...“
Mladý! Vytřeštil jsem na ni oči a moje ústa se dost neeticky otevřela. „Tatíííí?“ vykřikl kdosi a kolem krku se mi omotal můj mladší syn.
Tati!? Bylo možné vyčíst s tváří maminky se synkem. „To je váš... syn?“ promluvil jako první Daniel a šokovaně se otočil na svoji matku, která vypadala jako kdyby to s ní právě teď mělo... seknout.
Cosi zakoktala a pak se otočila na svého syna, Daniela: „Nezlob tady a hlavně napiš jak to s tebou vypadá!“ vyhrkla.
A než bys řekl švec zaplula do auta a byla pryč.
„Tatííí... co je tohle za klukááá?“ vykřikl můj mladší synáček. Poté se otočil na neznámého mladíka a zamračil se na něj. „Mě se nelíbí, ať jde pryč.“
„Ale prosím tě,“ pohladil jsem jej po rozčepýřené hlavě. „tohle říkáš o každém, kdo přijde a pak když odchází, nemůžu tě od něj odtrhnout.
Danielovi oči kmitaly z jednoho na druhého a pak se na jeho tváři rozlil úsměv. „Doopravdy to tady vypadá jako v pravém domově. Takhle nějak jsem si vždycky představoval milující rodinu. Ještě by to dovršila krásná žena a...“ nedořekl, protože se celá milá atmosféra změnila jako mávnutím kouzelného proutku. A stačilo jediné slovo.
„Otče!“
Daniel se ohlédl. Jejich směrem, z temného lese, kráčel tmavovlasý mladík. Staršímu muži jako kdyby z oka vypadl, ale až na ten výraz ve tváři. Jeho postoj jasně vyřazoval, co si o tomhle všem myslí! Jeho chladné oči, mrtvolně bledá tvář bez jakékoli grimasy. Celý jeho obličej vypadl jako maska a na ústech bylo vidět že se již dlouho nezvlnila do úsměvu. Když promluvil... krev vám zchladla v žilách a musel jste se otřást, stejně jako Daniel.
Jakmile Daniel mladíka uviděl, cukl pohledem k zemi a zmlkl.
Nevšímavě prošel kolem skupinky, která se utvořila na příjezdové cestě, všichni se vyhýbali jeho pohledu, který jako kdyby je ani nevnímal.
Zastavil se u otce s bratrem a pohlédl na mlčícího Daniela. „Další ztracený případ...otče?“ zašeptal tak tiše, až jej všichni slyšeli.
„C-co?“ zakoktal Daniel a udělal krok vpřed. Zastavil jej však sám neznámý mladík. „Pokud mi můžeš dokázat opak... budu se na to těšit.“ odvětil posměšně. Ani se nepokoušel zastírat, že mu nevěří. Nepodíval se mu ani do očí.
„To je v pořádku, takhle se Erik chová pořád!“ zametl to pod stůl s úsměvem jeho otec.
----------------------------------------
„Drahoušku doopravdy si si jistý, že tady chceš být? Našli bychom ti něco blíž k nám a někoho doopravdy kvalitního! Nějaký psycholog by mohl...“ Snažila se přemluvit svého syna se slzami v očích.
„Mami,“ pohladil ji po tváři, „jsem už dost starý abych se o sebe postaral sám a vybral si toho, kdo mi pomůže. Víš, že sami to nezvládnete...“
„Společně jako rodina můžeme dosáhnout čehokoli!“
„To ale není ten problém a ty to víš! Nikdy nebudete tak silní abyste mi dokázali něco odmítnou, budu využívat vaši ochoty a laskavosti.“
„Dobře, máš pravdu. Ale slib mi, že budeš stále psát. Jinak,“ políbila jej na tvář a počkala až vystoupí z vozu a vejde do srubu. Do srubu schovaného v temných kanadských lesích daleko od civilizace.
Jen několik set metrů od domu, bylo možné zahlédnout modré pruhy značící nedaleké jezero, které v sobě skrývalo mnohá tajemství. Včetně nádherných a majestátních hor zvoucích k výšlapu do nedotčené téměř panenské přírody.
I když jí to trhalo její upřímné a mateřské srdce, věděla že tohle je pro jejího syna jediná cesta jak neskončit na úplném dně té propasti, které se říká – závislost!
Damián své matce s úsměvem zamával a přehodil si batoh z jednoho ramene na druhé. Díval se za mizejícím autem a několik minut pozoroval cestu na kterou pomalu sedal před chvílí zvířený prach.
Zhluboka se nadechl a opřel se zády o zárubeň dveří. Necítil se dost silný na to aby se mohl právě teď setkat se skupinou pro něj neznámých lidí. Ne v tomhle rozpoložení v jakém byl. „Ach tady jsi!“ ozvalo se mu za zády milým hlasem. „Tvůj otec říkal že tě přiveze matka, ale...“ zmateně se rozhlédl kolem sebe, ale to Damián neviděl. Stále stál k neznámému zády a vypadalo to tak že to nemíní za žádnou cenu měnit. „Jsem šťastný, že konečně poznávám syna svého nejlepšího přítele!“
„Vy jste...ten Yuki o kterém otec vždycky tak mile mluvil?“
„Ale, to snad ne! Ten hlupáček je pořád stejný! Přivádí mě do rozpaků a to tady ani není.“ Styl toho hlasu jej donutil, aby se na muže podíval a výraz v jeho tváři hovořil za vše... takhle si jej doopravdy nepředstavoval. Tenhle pohledný a mladý muž rozhodně nemohl být spolužákem jeho otce!
„Já...“
„Doufám, že jsi nechtěl říct, že tomu nevěříš... moc by mě to zklamalo, protože tvůj otec stále vypadá mladě. Možná to bude tím, že jsem se brzy oženil a musím být pro své syny nejenom otcem, ale i kamarádem. Když jsem...“
„Otče,...“ přerušil jej nesmlouvavě starší z synů, který se objevil jako duch. „...myslíš si, že někoho z tvých milých chovanců zajímá tvoje smutná minulost?“ Poslední slova zněla dost posměšně, ale on si stále zachovával úsměv na tváři. „Ty víš jak potěšit, co?“
„Ty musíš být Erik. Mohl bych vědět kde bude můj pokoj? Rád bych se v něm zabydlel a umyl se po té zdlouhavé cestě. Několika hodinová jízda přes celé státy je totiž strašně moc vyčerpávající.“
„Jasně... maminčin mazánku!“ zamumlal si pro sebe Erik a vešel do domu. Damián jen pokrčil rameny a vydal se za pánem domu, který následoval svého staršího syna. „Tvůj pokoj bude v prvním patře. Každý pokoj má jen postel a psací stůl, toaleta a koupelna je bohužel společná pro každé patro. V prvním jsou ložnice pro šest osob, samozřejmě v každém bydlí jenom jeden člověk. Budíček je v sedm hodin a večerka se řídí podle věku a je nejpozději v jedenáct hodin. V současné době vás tu bude jen deset včetně mě a mých dvou synů. Nějaké otázky?“ otočil se na Damiána. Mladík kráčel po jeho pravém boku a nemohl se vynadívat na obrazy které vyseli na stěnách. „Kdo to maloval?“ zašeptal téměř s náboženskou úctou. „Můj syn, Erik!“ odpověděl mu na to hrdě. „Má talent, že?“
Damián se zmohl jen na přikývnutí.
„Tak to je další nováček? Vypadá hodně namyšleně, co říkáš?“ zaslechl když kráčel kolem jednoho z pokojů v přízemí.
„A jaké pokoje jsou tady?“ zeptal se dřív než by na to mohl zapomenout. Pán domu se na něj otočil, na rtech stále neměnný úsměv. „Tady nejsou pokoje, ale společenské místnosti, jídelna a kuchyň. Vždy od desíti do dvou hodin tady probíhá něco jako výuka! Jednou týdně sem dochází psycholožka z města, aby se ujistila že je všechno v pořádku. Je to totiž asi pět let, co se tady stala ta tragédie!“
„Tragédie?“ polkl, ale dál se neptal.
----------------------------------------
Graf ohledně jejich úspěšnosti začal strmě klesat, když se jeho psychický stav začal dost drasticky zhoršovat. Nepomáhali psychiatři a ani rodina, kterou pro něj byli jeho přátelé. Přátelé, kteří jej do toho dostali a teď se snažili, aby ten, který jejich skupinu povznesl, ji teď nestáhl sebou do pekla. Právě on byl tím pověstným světlem za kterým se slétaly můry – fanoušci. On měl to pověstné charisma, které dalo jméno jejich skupině!
Až jeho manažer zahlédl v novinách článek, který inzeroval soukromou kliniku specializující se na návrat, povětšinou, mladých mužů do běžného života!
„Jsi si jistý, že jsme tady správně? Ten chlápek co stojí před tím domem nevypadá moc autoritativně a schopně! Nerad bych jeho jméno hledal v černé kronice!“
„Neměj strach, prohledal jsem úplně všechno a o tomhle místě nekolují ani žádné divné historky. Kdokoli, kdo zde byl si nemohl vynachválit přístup ředitele! Chová se k nim jako kdyby patřili do jeho rodiny, cítí se tu jako doma a neradi odsud odcházejí!“
„No, ale to by mohl být problém!“
„Michael to zvládne!“
„Když myslíš! Ty jej přece jen znáš nejlépe ze všech! Díky tobě se snad z toho všeho dostane a bude to zase ten skvělej muzikant jako dřív!“
„Jo! Jen nesmí potkat ty své takzvané přátele, kteří jej stáhli do toho bahna!“
Slyšel jejich rozhovor, ale nepřikládal mu žádný význam. Ne, nikdo z nich nemůže vědět jak se cítí! Vždyť jej zradili ti, kterým nejvíce věřil! Povzdechl si a vzal za kliku, aby mohl vystoupit. Hlas jeho manažera jej však zastavil. „Michaele, nedělej žádný hlouposti! Odsud se nemáš šanci dostat, kdybys náhodou odešel... ztratil by ses a nikdy by...“
„Jasně,“ mávl rukou a vystoupil ven z auta, „neměj strach Tobiasi! Chci začít od začátku a to nedokážu pokud se alespoň nepokusím dát tomuhle tady šanci. Ale nečekej, že...“
„Super, už jste tady!“ vyrušil je milý hlas. Když Michael zvedl pohled od svého manažera na chvíli jako kdyby viděl ducha. Přesně tak se zatvářil. „Vy jste...“ vykoktal ze sebe a posadil se zpět na sedadlo.
„Nejspíš jste si mě s někým spletl!“ mávl rukou. „Naposledy jsem tohle místo opustil před patnácti lety a to vy jste byl ještě na houbách.“
Michael si protřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Promiňte, ale jste podobný na jednoho člověka kterého jsem kdysi dávno znal. Jen... omlouvám se!“
Dva muži v autě si vyměnili zděšené pohledy a oba polkli.
Pán domu se rozesmál prohrábl si podlouhlé černé vlasy a natáhl k mladíkovi ruku. „Tak bychom mohli začít od začátku. Já se jmenuji Sanada Yukimura a lidi tady mi říkají Yuki-chan. Jen se nelekejte toho, že nevypadám jako Japonec, ale... moje matka byla fanda všeho co se týkalo Japonska.“
„Yuki-chan,“ zašeptal jakoby omámeně Michael.
Manažer vyskočil z auta a objal svého svěřence kolem ramen. Podíval se mu zpříma do očí a promluvil tichým, ale o to důraznějším hlasem: „Je to jen shoda!“
Druhý muž taktéž vystoupil z auta a podíval se na Yukiho. „Takhle se chová už dost dlouho a my už si s ním doopravdy nevíme rady! Tyhle stavy se opakují přímo s neuvěřitelnou přesností, ale poslední dobou se intervaly mezi atakama zkracují. Potká někoho poprvé v životě, ale jako kdyby je znal.“
„A tím myslíte co?“
„Mohli bychom si někde v klidu popovídat?“
„Jistě,“ odvětil a vyšel směrem do domu. „Michael může jít zatím do svého pokoje. Erik, to je můj starší syn, jej doprovodí!“ Nemusel jej ani zavolat a Erik vyšel ze dveří.
„Michael se dal dohromady s nějakou skupinkou dost divných lidí a pak se na dlouhé měsíce ztratil. Nikdo o něm nic nevěděl a stejně tak jak zmizel se i objevil. Nikdy neřekl co se s ním celou dobu dělo, ale zbyla z něj strašná troska. Vždy byl veselý a přátelský a naopak teď je neustále zasmušilý a bez jakékoli energie. Nic neudělá sám od sebe, ke všemu se musí nutit! Jako kdyby ani nechtěl žít!“
„A vy si myslíte, že tady... Máte pravdu my mu tady vrátíme tu jeho starou povahu, pokud je to tedy to po čem tak moc toužíte!“
„Tady nejde o mě, ale o něj!“ vyhrkl jako kdyby jej ten druhý obviňoval, že to všechno dělá sám pro sebe a ne pro Michaela.
„Opravdu?“ zeptal se ještě jednou. Druhý jen přikývl.
----------------------------------------
„Richarde nesmíš nám tu udělat ostudu, stačí že...“ začal otec, ale syn jej přerušil. „Jasně, neměj strach otče, nebudou ani vědět o tom, že tam jsem!“
Když jsem zaslechl ty dva hlasy nemohl jsem odolat a začal jsem poslouchat. Takový typ rozhovoru jsem však za celou svoji dobu praxe zde neslyšel. Nezažil jsem, že by otec mluvil se svým synem tak spatra a snad jako kdyby ho ani nezajímalo co mu odpoví na jeho otázky. I když mi nedávno bylo čtyřicet, vehnalo mi to slzy do očí!
„Dobře! Tvůj bratr se nesmí za žádnou cenu dozvědět o tom...“
Dál jsem nemohl poslouchat a tak jsem se vzdálil. Patnáct minut na to se ozvalo startování auta a chvíli na to se rozezvučel domovní zvonek. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel ke dveřím následován svým synem, který se mi držel za nohu a za žádnou cenu se mě nechtěl pustit. „Dobrý den?“ ozvalo se hned jakmile se dveře otevřely. Stál tamnevinně vypadající mladík, v očích měl slzy a já k nim neměl daleko. Sakra! „A-ahoj,“ zakoktal jsem a zrudl. Patrik vykoukl a na tváři se mu rozlil úsměv. Pustil se mě a skočil mladíkovi kolem krku. Myslím, že jsme na něj oba koukali stejně nechápavě. „Patriku! Uklidni se!“
Nasadil jsem svůj, tentokrát, křečovitý úsměv a snažil se jej od zděšeného kluka odtrhnout. „Omlouvám se, ale takhle se většinou k cizím lidem nechová!“
„To je v pořádku. Nevím proč, ale zvířata a malé děti si mě vždycky moc oblíbí. Bohužel se to nedá říct o mé vlastní rodině,“ dodal již o něco tišeji.
„Mám tě rád, budeš spát se mnou v pokoji!“ zahuhňal Patrik a přitiskl se k mladíkovi ještě těsněji. Tati, dovolíš to, že jo!“ Koukl na mě psíma očima tak podobným těm na které jsem toužil tak dlouho zapomenout. Povzdechl jsem si a tázavě se podíval na Richarda. „Záleží jen tady na Richardovi!“ Mladík se jen pousmál a pak přikývl. „Pokud to tomuhle malýmu tyranovi udělá radost... budu jen rád!“ Slovo tyran řekl s tak upřímným úsměvem, že jsem pochopil proč jej mají ti malý nevinní tvorové tak rádi.
Neslyšně, jako vždy, k nám došel Erik a naklonil se k mému uchu. „Nezapomeň, tenhle kluk bude dělat jen problémy, ale... já tě varoval!“ Podvědomě jsem sebou cuknul a zavrtěl hlavou. „Proč na každém vidíš jen potíže?“
„Ty nevíš? Kdyby jste mě před lety poslechli tak máma...“
„Tatííí,“ ozval se opět Patrik. A já se tak vyhnul tomu, abych musel reagovat na Erikovu poslední větu, která mě dokázala znervóznět jako vše co řekl. „Ri-chan říká...“
„Kde jsi přišel na takové jméno?“ se smíchem jsem mu rozcuchal vlasy. Takhle přirozený kdysi býval i Erik až do té doby kdy se to stalo!
„Ri-chan říkal, že se mu líbí,“ popotáhl smutně. „Když to Ri-chan říká... tak to jooo.“ Nejmladší z mých synů se šťastně rozesmál a odtáhl nepřítomně se tvářícího Richarda do svého pokoje. Podíval jsem se tím směrem kterým mířil jeho pohled a dokázal jsem jen zavrtět hlavou. Skupinka čítající asi pět osob je sledovala tak zvláštním pohledem až jsem se musel otřást. Že by měl přeci jen Erik pravdu? „To je hloupost,“ řekl jsem polohlasně a také vešel do domu.
Richard následoval chlapce do jeho a nyní již i svého pokoje. I když se pokoušel vyprostit svoji ruku se sevření té menší, nedařilo se mu to. Nikdy neměl žádného blízkého přítele, bratr se o to postaral. Stačilo, že vypustil nějakou lež či polopravdu z úst a pro všechny se z toho stala čistá pravda. Mohlo to být jakkoli nemožné, ale jemu každý uvěřil! Možná měl několikrát šanci zničit tu bariéru, ale... vždy se objevilo ale! Chtěl začít znovu, ale i tenhle chlapec chtěl rozhodovat za něj... ne, nemohl to už připustit. Zastavil se a co nejsilněji se zapřel, aby donutil chlapce zastavit. S mladíkem to cuklo a obrátil se na staršího. „Stalo se něco?“
„Já... nechci,“ sklopil oči k zemi a kousl se do rtu. Patrik pustil jeho ruku a přišel k němu blíž, tak aby mu mohl vidět do očí. Dřepl si před ním a čekal až se jejich oči spojí. „Ri-chan, stalo se něco?“
Richard na něj po chvilce pohlédl, v očích slzy. „Ublížil jsem ti?“ ozvalo se tázavě z úst toho mladšího. „Já už znovu nechci,“ zavrtěl hlavou.
„Ublížil jsem ti?“ zeptal se znovu. Tentokrát se snažil aby jeho hlas zněl jasně. „Ne... jen nechci aby se mnou bylo manipulováno!“
„Mani... co je to?“ zeptal se zmateně. Teď se ten starší i přes slzy v očích rozesmál. „Byl bych rád kdybys mě nechal abych se rozhodl sám! Moje rodina... vždy mi říkali co smím a nesmím dělat a tak...!“
„Dobře,“ přikývl Patrik. „Mám tě rád a tak nechci aby ses tu cítil špatně. Jen mi řekni co bys chtěl a já to pro tebe udělám.“
Nikdy si nepředstavoval, že by jeho nový život mohl začít takhle! Ale teď byl rád, že jej osud zavedl sem na tohle místo. Sem, daleko od rodiny a zhoubného vlivu vlastního bratra, který ho bral jen jako hračku a ne jako člověka sobě rovnému.
----------------------------------------
Samuel měl v očích slzy. Nikdy svého přítele neviděl takového... zlomeného. Člověk, který byl vždy pro všechny oporou a nikdy neodmítl podat pomocnou ruku. Co mohlo vždy tak silného člověka zlomit!
Takhle to nesmí skončit!
Ptal se všech známých jestli neví o někom kdo by mu mohl pomoc. Prošel všechny známé doktory, psychology, ptal se i samotného Samuela, ale ten byl stále duchem nepřítomen a pak se to dozvěděl z novin.
Samuel býval před nedávnem manažerem jedné slavné herečky a ta se stala cílem doposud neznámého šíleného fanouška. Alespoň tak to bylo reprezentováno ve všech médiích. Jen nechápal – Proč mu to jeho přítel neřekl, proč se nesvěřil. Proč se nepodělil o svoji bolest s někým, kdo... Nešťastně zavrtěl hlavou a rozhodl se že mu i přes jeho zatvrzelost pomůže. Ne nadarmo byli již od dětství nejlepšími přáteli.
„To snad nemyslíš vážně! Já do žádnýho debilního cvokhausu nepůjdu! Nedotáhneš mě tam ani za nic, to si pamatuj!“
„Za prvé to není blázinec a za druhé – takhle se nechová dospělý člověk! Budeš tam jeden z nejstarších a hlavně... měl bys jim jít příkladem. Poslechni svého přítele!“
Jen cosi zamumlal a vyhlédl ven z okýnka šíleně jedoucího vlaku. „Kam to vlastně jedeme? Vypadá to na nějakou divočinu!“
„Jo, bude se ti tam líbit. Všechen ten ruch velkoměsta, novináři... nikdo tě tam nebude obtěžovat. Co vlastně dělá tvůj brácha? Dlouho jsem ho neviděl a co jeho manželka?“ Snažil se jeho přítel odvést řeč jinam, aby zapomněl na temné myšlenky, ale způsobil s tím pravý opak.
„Ty si nepamatuješ že před pěti lety zemřela? Byl jsi se mnou na jejím pohřbu, chudinky ty děti... také nevím, kde je mu konec, ale naposledy vedl nějakou záchrannou akci. Založili dům který měl pomoci dětem aby se dostaly zpět do normálního života!“
„Ah, tak to promiň! A co nějaká přítelkyně?“ Nyní pochopil, že ťal do živého. Pohled jeho přítele se opět po dlouhé době zamlžil. „Přítelkyně?“ polkl a rozplakal se jako želva. Přítel jej co nejrychleji jak to šlo objal a nechal jej aby se vyplakal do jeho ramene. „Přítelkyně,“ štkal, „já ji měl tak moc rád!“ polkl a otřel si tvář do svého rukávu. „Všichni si mysleli jestli se mnou něco není v nepořádku, jestli nejsem gay anebo..., ale já ji miloval, nemohl jsem ji přeci podvést!“ Odmlčel se a opřel se zpět do sedačky, kde zvrátil hlavu vzad a nečekaně se rozesmál. „Miloval jsem ji a přitom o tom ani nevěděla a než to mohla zjistit, tak jí ten bastard zabil! Kdybych věděl, kdo to udělal tak...“
„Co bys udělal?“ ozval se tázavě a zamyšleně si prohlížel výraz jeho tváře. Nikdy nevěřil těm povídačkám, že je jeho nejlepší přítel na kluky. Nedokázal si to představit a teď už věděl ten důvod. Jen nechápal jak mohl někdo, kdo dokázal vše, nenajít dost odvahy k tomu, aby se vyznal ženě, kterou miloval.
Samuel jen zavrtěl hlavou a složil ji do dlaní.
Rozhlédl se kolem sebe, něco mu říkalo že to tady zná, ale poté nad tím jen mávl rukou. Přítel jej objal kolem ramen a společně kráčeli dál, do jámy lvové. Vypadalo to tak jako kdyby kráčeli uličkou hanby, kolem nich se utvořil špalíř všech mladíků, kteří zde byli a prohlíželi si je jako nějaké vzácné exempláře. Nejspíš jsme dorazili jako poslední!
„Samueli?“ ozvalo se pro osloveného známým hlasem. „Ty jsi ten poslední? Tebe bych tu, po tom co se stalo, nečekal ani v těch nejdivočejších snech!“
„To já zase nevěděl, že po tom všem budeš pokračovat v její práci, když jsi to tak nenáviděl!“
„Možná právě proto!“
Než se mohla jejich trochu ostřejší výměna názorů změnit v bitku, přerušil je, jak jinak, Erik. „Strýčku, co tady děláš? Tebe jsem neviděl… nech si mě vzpomenout!“ Zamyšleně si položil prsty na spánky a zamnul si je. „Pět let?“
Ten jen přikývl a bouřlivě jej objal.
„Tati?“ ozvalo se nesměle za Yukiho zády. Ten tenký hlásek nepatřil nikomu jinému než nejmladšímu z rodiny! „Kdo je ten pán?!“ Než mohl tatínek jakkoli reagovat, Samuel se odtrhl od Erika a pohlédl na benjamínka rodiny. „Když jsem tě naposledy viděl, tak jsi byl takhle malinkej!“ Položil svou dlaň asi půl metru nad zem a zazubil se na Patrika. Ten na něj chvíli vyjeveně hleděl a pak se chytil svého otce za kalhoty a schoval se za něj. „Nemám tě rád,“ zavrčel a přivřel oči jako šelma která číhá na kořist.
„Patriku! Co to má znamenat! Hned se omluv!“ vykřikl Erik a udělal dva kroky směrem ke svému bratrovi, z očí mu šlehaly plameny. „To stačí,“ promluvil otec rázně. Nenechá je aby tady před všemi předvedli nějakou lumpárnu. Patrik z úkrytu na svého bratra vyplázl jazyk a vběhl do domu, aby se vzápětí vrátil v těsném závěsu za Richardem. „Já mám rád Ri-chana, ne tebe!“ Samuel měl co dělat aby se nerozesmál, ale pak se podíval na mladíka a úsměv mu zmrzl na rtech. Takhle vypadala ona, to je… nemožné!