Svíce

Jen za nejhlubši noci, když měsíc a hvězdy pějí svou chladnou píseň a suchá, zmrzlá zem jen strnule naslouchá, když ticho zavládne kolem mne a já sedím tváří v tvář vzpomínce na starého mistra, jen tehdy zapaluji svou svíci. Tak jako tehdy, když listoval jsem tím svazkem, ve kterém mistr zanechal ty největší z pravd, aby byly objeveny, tak jako tehdy se cítím živý. Toužím tvořit, toužím rozjímat o světě, pozvednout se z hlubin ke světlu a hřát se radostí z toho, že jsem méně člověkem, než jsem býval.

Bojím se rána, protože ráno s východem slunce započne můj zánik.

Ale není to slunce, které obviňuji. Jsou to lidé. Lidé, kteří mluví příliš mnoho, neznají velké pravdy, a i kdyby znali, nepochopí, nepřijmou. Postaví raději chrám z prázdných slov, před prázdnotou v něm budou padat na kolena, v nihil budou věřit. A jejich víra bude pravá, rozezní jejich srdce i duše.

A tito budou chodit okolo mne, plít na mne, trhat malé i velké pravdy, rozpouštět je v jejich prázdných slovech. Jsem sám, ale protože nectí mou samotu, nesnesu je vedle sebe.

Když usínám, zavřu oči a rozmlouvám sám se sebou. Kocháme se oba krásou velkých pravd, slovy starého mistra, čistotou velkého vědění. Ale když usnu, nemám vládu nad svými sny; tehdy již zhasíná má svíce, protože tehdy započíná můj zánik.

Ale velké pravdy jsou věčné. Pak se tedy musí najít někdo, kdo zapálí novou svíci, až moje zhasne navždy. A to je má víra, se kterou ulehám na lože; ta samá víra, se kterou budu ulehat do hrobu.