Hrana

Koukám na hranu toho kovovýho stolu už dobrou hodinu a nic tam nevidim. Abych to vysvětlil, v hranách kovových stolů jsou ukryty brány, když dost dlouho koukáš upřeně na určitý místo hrany, bránu zahlídneš, pak stačí strčit dovnitř jeden, dva prsty, roztáhnout, a můžeš přejít na druhou stranu. Je to cesta jedni směrem, není možný se vrátit, aspoň se to říká. No, důkazem je hlavně to, že se odsud opravdu nikdo nevrátil. Jsou dvě možnosti, buď je to tam tak nádherný, že se ti ani vracet nechce, nebo fakt neexistuje cesta zpět.

Já nemám co ztratit, tenhle svět mě nebaví, zabíjet se nechci, nejsem magor, ale ani nechci žít zbytečnej, prázdnej život a chcípnout někde sám s hromadou koček. Když je tady tahle možnost, tak proč do toho nejít, žejo.

Možná by bylo dobrý, kdyby všichni, co jsou na tom jako já - a že je jich v dnešní zasraně uspěchaný, zbytečně nepochopitelně jednoduchý, ale zároveň příšerně složitý době hodně - koukali na hrany svých kovových stolů. Planetě by se ulevilo, beztak už tu váhu lidskýho masa nemůže pár let unést a dává to docela najevo, akorát si toho nikdo nějak moc nevšímá. Stejně drtivá většina žije tak, že jde do práce (když nějakou má, protože to taky neni prdel), přijde domů, sedne ke kompu, jde spát a zase do práce. Nezáleží na tom, jestli jsou sami, nebo někoho maji, je to úplně stejný. Když jdou mezi lidi, tak se ožrat, nebo když jsou singl, tak ožrat a pokud možno zašukat. Až někdo vymyslí jak tyhle věci dělat zdarma a bez jakýhokoliv většího snažení po netu, tak budou lidi naprosto v hajzlu. Jediný co teď drží společnost pohromadě a trochu živou, je chlast a sex. Naštěstí.

Já si pořád myslim, že nejlepší skupina lidí na světě jsou umělci. Je jedno, jestli je to malíř, režisér, muzikant, kovář, nebo truhlář, hlavní je, že jsou to poslední lidi, který si dokážou užívat maličkostí. To je ta nejhlavnější věc. Hlavní ingredience receptu proti šoku z budoucnosti. Bohužel se na takový lidi paradoxně kouká jako na blázny.

 Vim o čem mluvim, snažil jsem se bejt jednim z nich, ale nevydržel jsem ten tlak většiny, podřídil jsem se, našel si práci která mě srala a spadnul jsem do apatie. Chci se odsud dostat, nebo to špatně skončí.

Už koukám na tu hranu skoro dvě hodiny a pořád nic.