Reinlebensborn - 22.

neděle, 23. září 42

Krásný, slunný den, doslova Sunday. Musím se však nejdřív prokličkovat do lesa přes čtyři lidi, z nichž tři byli psohlavci. Strašné. První psohlavec u nás na orwellovském sídlišti Vítězství, kvůli druhému jsem pozměnil trasu v parku, čímž jsem jako z podělání vlezl rovnou do cesty třetímu psohlavci. Hrůza. Tenhle park si už zřejmě taky zabrali pro sebe. Nakonec jsem těmito nedůstojnými oklikami došel ke studánce, kde nabíral vodu do dvou obrovských plastových barelů nějaký chlap, který navíc opodál právě chcal. Může mít někdo větší smůlu na lidi kromě mne? Myslím, že ne. Štěstí, že tam ten chlap bídná nesral, jak bývá u podobných dobytků zvykem, že to beze studu udělají rovnou u cesty, nebo vůbec štěstí, že tam neprovozoval ještě něco horšího. Chudák studánka. Co ta už toho musela vidět a přetrpět! Štítím se lidí. Mám z nich husí kůži. Je mi z nich blivno. Jsou mi odporní. Ani klackem bych se jich nedotknul. Avšak to už se ke mně blíží z druhé strany zase ten druhý psohlavec, jemuž jsem se vyhnul před chvílí! To už přestává všechno! Někdy mám silný dojem, jenž se blíží jistotě, že mě snad takto pronásledují schválně, když vidí, že se jim chci stůj co stůj vyhnout. Vidět to však nemohou, protože to dělám nenápadně a zcela přirozeně a mimochodem, jako bych původně chtěl jít právě mimo nich a ne jinudy. Nemohou to být tedy naschvály, leda by na to lidáci měli zvláštní smysl, zvláštní čich. Je to jednoznačně zákon schválnosti. Přesto se však zdá, že z toho mají náramný plezír, ba až jakousi zvrácenou poťouchlou radost; možná si dokonce někteří z nich myslí, že mi tím svým lezením na nervy prokazují nějakou laskavou službu, nebo co; vím Já? Možné je u nich všechno; misantrop do těch jejich úchyláckých mozků nevidí a neví, co za zvrácenosti se jim tam ještě vylíhne. A dost! Rychle pryč! Rychle do tábora! Rychle do nejhlubších lesů Reinlebensbornu! Nevolám to již nějak příliš často?

 

Pod alejemi až sem to bylo v pohodě: tam jsou jen černé kavky a černý misantrop. Bubeníkovi v garáži to jde dnes o trochu lépe; už je v jeho hře náznak jakéhosi jednoduchého rytmu a také skromné pokusy o zatím nešikovné přechody; ještě tomu chybí větší razance a rozezvučené činely, jako to předvádí třeba Inferno, bubeník polské kapely behemoth – ale do tohoto mistra nad mistry má daleko každý. Až na ty odporné lidi za prdelí-před prdelí je dnes krásně. Ptáčci zpívají jako na jaře a jejich veselé švitoření se rozléhá tichým, prosluněným lesem jako v koncertní síni. Líp než v koncertní síni! Líp než v nejprostornější gotické katedrále, protože les je pro takovou rajskou hudbu prostě nejlepší. Opodál hopká zajíc. Nízko nad stromy přeletěla káně s roztaženými křídly. Idylka. Doufám, že moje celoživotní smůla na lidi si už pro dnešek vybrala svou krutou daň a že budu mít po zbytek dne svatý pokoj ode všech.

 

Hrad z pečiva jsem našel pobořený, rozvrácený v základech a napůl roztahaný po okolí. Jeden z rohlíků jsem nalezl o kus dál i se zapíchnutým stanovým kolíkem, jenž jej kotvil k zemi. Nesmím ty hrady asi stavět do takové výše, pak jsou příliš nestabilní, když kolík nemůže čnít dostatečně hluboko v zemi. Poučení pro příště, jinak přijdu o kolík. K mým „myšičkám“ se dnes přidala i jedna červenka a další čekala opodál. Chvilku, frr!, poletovala kolem stanu a strategicky poposedávala po okolních větvičkách, načež se snesla přece jen k „obětišti“, čímž vystrašila „myšičky“. Je to rozkošný pohled takhle zblízka na nehybného milého ptáčka s karmínovou náprsenkou, který si zvědavě prohlíží hostinu. „Myšičky“ se jej nebojí a klidně se vedle něho krmí dál. Až když zase, frr!, odletěl, vyplašilo je to. Ta červenka mě asi viděla v pootevřeném okně stanu, protože koukala jedním svým velkým kulatým okem přímo na mne. Ovšemže jsem naprosto znehybněl, jinak by odletěla hned a ani by vůbec nebyla přiletěla. Nádhera.

 

V 11 hodin a 51 minut letního středoevropského času se Slunce ocitlo přesně na světovém rovníku, vstoupilo do znamení Vah a zahájilo astronomický podzim. Ach jo..., už je to tady. Konec se blíží. A bolí mě zuby. Jako vždycky na podzim. Všechny dosavadní operace jsem prodělal na podzim. Snad je to tím, že při hlubokém nadechnutí ústy proudí přes nemocné, opotřebované zuby chladnější vzduch než v létě. Nejradši bych je nespravoval, ale nechal místo toho všechny vytrhat, abych měl od nich jednou provždy pokoj. Jako lidstvo. Jedl bych jen kaši a polévku. Zvířata mají všechno lepší, i ty zuby, které jim některým neustále dorůstají nové. Žraloci, hlodavci, sloni, sirény..., ti se mají.

 

Dnes se mi nechce jen tak lehkomyslně zahodit takový krásný den. Po obědě, místo obvyklé mé siesty, se ještě dlouho potuluji v okolí tábora, postávaje tu i onde, posedávaje buď unter den vier Linden, nebo pod modřínem, pozoruji ptáky, veverky, cizí hraboše, vyhřívám se na sluníčku s očima zavřenýma a hledím do korun stromů s hlavou zmámeně zvrácenou nazad. Je mi jako v nádherném snu, ze kterého se nechci probudit. Teprve až se dosyta nabažím denního snění s otevřenýma očima, zatoužím konečně i po opravdovém spánku, po spánku nejsladším, jaký znám – po spánku v lůně přírody.

 

Za dnešek jsem nepřečetl ani jedinou stránečku, což je u mne velmi neobvyklá zvláštnost. Dny už jsou tak krátké... Večer z pláně právě odjíždí nějaké auto, když k ní přicházím. Zas ta auta tady! Jsou tu skoro každý večer, nemluvě o dnech. Nikdy si nezvyknu. Hned však před sebou vidím srnku. Krátký pátravý pohled z očí do očí a už se raději klidí zpátky do lesa. Další tři srnky vidím již ne zcela zřetelně vzadu u protějšího lesa, jiné slyším chodit v ztemnělém lese všude kolem mne. Obzor je čistý, s temně oranžovou horizontální linkou. Měsíc se blíží k úplňku, má jasné kontury se zřetelně vystouplými krátery na povrchu a zpoza lesa vrhá na louku ostrý pás lithiově stříbřitého světla. Tichá noc. Nádherná noc. A světlem měsíce pohádkově nasvícený les.

 

pondělí, 24. září 42

Opět hezky a slunečno. Kličkuji nahoru do Reinlebensbornu. Aleje už jdou také ve psí. V aleji na mne též zblízka promluvila černá kavka sedící na plotě školního hřiště. Říkala něco v tom smyslu, jaká to je pohroma ti čokli všude. „Plaší nás“, řekla doslova. Úplně jsem s ní souhlasil. O kus dál mi přeběhla černá kočka přes cestu. Nebyla však tak zcela černá. Při bližším pohledu, když na ni dopadly sluneční paprsky, jichž bylo dnes požehnaně, objevily se v její srsti hnědě žíhané skvrny, podobně jako tomu bývá u černého pantera. Lidužel, ta krásná kočka mi věštila pro následující minuty jen smůlu a neštěstí. Začalo to už ve stanu. „Myšičky“ zase vykously malou dírku do záplaty v moskytiéře. Vrším záplatu na záplatu. Neměly jídlo. Večer, když jsem odcházel, zbýval jim nakousaný rohlík a půl, ráno nic. Někdo jim to musel ukrást. Možná se to povedlo vyviklat té sojce. Jednu jsem viděl cestou sem.

 

Dnes se chystám zase na Hirschl, a tak jdu snídat rovnou do stanu. Po snídani jsem se tedy vydal z tábora k Hirschlu, ale po pár krocích jsem se málem znechuceně vrátil, protože se po stezce poflakovalo stádo hulákajících školních parchantů. Řvali jako na lesy. Je smutné, že řve-li někdo, používá se k tomu expresivní rčení „jako na lesy“. To také hodně vypovídá o lidech. Nevím, co ty parchanty v té škole učí. Číst pořádně se tam nenaučí, psát také ne, mluvit kloudně rovněž ne, a chovat se slušně v přírodě to už teprve ne. Hlavně se tam nenaučí získat lásku k něčemu: k četbě, ke kultivovanému jazyku, k sebevzdělávání, k sebezušlechťování. Nás ve škole učili, že v lese se máme chovat tiše.

 

Říkám – málem jsem se vrátil, rozhodnut již nikdy nevytáhnout paty ven z klidného ústraní mého tábora. Ale když parchanti přešli a rozhostilo se opět velebné ticho po lese, vyrazil jsem přece na výlet kolem Hirschlu. Problémy ovšem pokračovaly jak započaly. „Je-li jeden, jsou všichni.“ Musel jsem obejít přes louku dřevorubce se superkoněm. Při té příležitosti jsem zpozoroval vzadu na pláni opět našeho nového psohlavce, toho „distingovaného“ kuřáka v teplákové soupravě. Zdá se, že se mu tu zalíbilo. To mám „radost“! A co takhle najít si práci, pane? Černé pondělí pak pokračovalo i dál v lese, kde jsem se musel vyhýbat dvěma houbařům, kteří se blížili ke mně. Neviděli mne, protože jsem si jich všimnul na velkou dálku, díky jejich křiklavému oblečení, červenému jako lampióny. Sešel jsem z pěšiny do lesa, abych je tudy po půlkruhu obešel a nemusel je potkat a dívat se na jejich odpudivé zjevy. Ale zase ta smůla! No nešli do toho lesa jako z podělání přímo za mnou? Zase jako naschvál! Tak kdo tady má nejsmůlovatější smůlu na celém smolném světě? Možná jsem měl dnes opravdu zůstat v táboře, jak mi prve radil můj instinkt. Koho by to napadlo: školní a pracovní den a po venku se fláká a otravuje lidí jako ve svátek! Kdypak jindy už má misantrop chodit ven, ne-li ve všední dny dopoledne, kdy má být ta pakáž v práci a ve škole, abych ji tu neviděl a nepotkával? To je hrozné! Někdy si už myslím, že to nevydržím; že se vzdám života, jenž mě stejně netěší; že si někam zalezu, lehnu, zavřu oči a jednoduše zemřu hlady a vysílením, nebo v mrazu usnu navěky. Stejně nemám žádné zářné vyhlídky do budoucího života, žádné další pracovní plány.

 

Dál už to bylo naštěstí dobré, nikoho dalšího jsem nepotkal a užil jsem si volné přírody. Je teplo. Chodím jen v hnědém triku s dlouhým rukávem a v maskáčových kalhotách. Až ve stínu skalního lesa si oblékám zelenou bundu, abych při sezení neprochladl. Ale popořádku, ještě tam nejsem: Ze čtvrtečního mrtvého hraboše zbyla na polní cestě jen smutná krvavá hromádka vyvržených střev a žaludku. Dlouho pozoruji mé milé krávy. Jsou tu hned dvě různá stádečka na různých místech. Nepřestávají mne fascinovat, víc než kterékoli divoké zvíře. Krávy mají v čele nekorunovanou vůdčí autoritu, která kamkoli se hne, ostatní sestry ji následují na nová pastviska. Dnes vyhledávají stín pod roztroušenými porosty černého bezu, pijí z lučních vývěrů spodních vod a zabředají v bahně močálišť. Jednou jsem viděl městské turisty vzkřiknou úžasem, když se před jejich zraky náhle otevřel výhled na louku plnou krav. Asi je viděli poprvé v životě, ti bídníci z velkého města, kteří znají celý život jen davy lidí, kolony aut, špínu ulic a ze zvířat nanejvýš čokla, jenž je stejně zdegenerovaný jako oni sami. Oproti nim jsem šťastný muž – někdy. Přesto jsem se neubránil pocitu, že ten jejich úžas nebyl tentýž, jaký zažívám při pohledu na krávy Já. U nich mi to připadalo spíš jako úžas nad těmi horami dosud živého masa, jež mají mrtvé dennodenně na talíři.

 

O kus dál se sluní u okraje cesty bíločerná kočka. Nebude se chtít zpřátelit? Ne. Kdepak! V přírodě ne. Tam ožívají její divoké instinkty a utíká přede mnou. Připomíná mi mne. Já si musím na lidi také dlouho zvykat a ještě ani pak nesnesu dlouho jejich otravnou přítomnost. Natož v přírodě. Tam jsem plachý jako ta kočka.

 

Sýkorka modřinka ozobává zralé červené šípky. Lejsci z plotu vodárny jsou pryč. Že by už na cestě do teplých krajin? Motýli stále létají. Jsou tu i straky, drozdi, vrány, poštolky, káňata a další. Žlutě kvete mochna husí i nátržník. Tohle ještě není konec. Dlouho sedím nahoře na pahorku, odkud je tak báječný rozhled. Ve skalním lese opět sedím dlouhé minuty a nemohu se odpoutat od zádumčivého ticha a pohádkové nádhery zdejší přírody. Stopy po lidech jsou tu samozřejmě také, jako lidužel všude; ale samotné lidi, třeba houbaře a podobnou verbež, tu nevidím, neslyším, necítím. Je tu sice krmelec, různé lesnické značky na stromech, zaražené kůly do země, i trochu toho průmyslového odpadu se tu najde, jako lidužel všude, ale přesto se zdá, že to tu není moc frekventované – rozhodně méně než v okolí mého nynějšího tábora R3. Zajímalo by mne, jak to tu vypadá později odpoledne, nebo o víkendech. Někdy to prověřím. Letos už se však nestěhuji. Na ty čtyři, nanejvýš pět týdnů, jež mi zbývají, to už nemá cenu. Snad příští rok. „Příští rok“. Ach ano: copak budu dělat asi příští rok?

 

Na zpáteční cestě se po lese couraly zase nějaké školní děti, asi i s jedním učitelem, nebo co to bylo, který držel v ruce poznámkový blok. Nejspíš tady hrají nějakou terénní, branně orientační sportovní hru, či co. Nakonec jsem rád dorazil k táboru a sedl si vyčerpaně pod modřín. Vyčerpán tělem i duší. S tímhle lesem je konec.

 

Dnes jsem se dostal i k četbě starého cestopisu z roku 1925 Napříč Afrikou. Dočetl jsem až po konec a už mi zbývají jen stručné dodatky. Kniha končí hrozným vychvalováním pokroku, civilizační expanze starého světa, jenž se prý dusí, a chlubí se zlikvidováním prý roztroušených, nejednotných divošských kmenů. A les, ten původní africký prales, jejž teď všichni honem na poslední chvíli jakoby zachraňují, tam nazývají „poslední hradbou prehistorie“ – no prostě strašné. Lidé, kteří nikdy nečetli Mein Kampf, většinou prohlašují, že tato Hitlerova kniha, je ta nejhorší fašistická slátanina, jaká může existovat, ale Napříč Afrikou je skutečně tou nejhorší trestí fašisticko-humanistického šovinismu nejtvrdšího ražení, jaký znám. Pak už je snad jen Bible. Nejhorší však je, že tento zhyzděný postoj k životu, toto celkově falešné nazírání na svět, nebylo ve své době nijak neobvyklé, ba dokonce bylo naprosto běžné a normální, a ještě dnes, nebo právě dnes, se od takového zvráceného světonázoru odvíjí podstatná část našich životů a nakonec i těžce poznamenává tvářnost naší totálně zničené planety. Když čtu, nebo vidím v televizi, po sto letech nějaký současný cestopis či přírodopisný film, nedávají mi příliš většího optimismu a nadějí. Spíš v nich vidím jen obměnu starého humanistického zlořádu v novém balení.

 

Spal jsem až do tmy, kdy už Luna promítala na stěny mého stanu stínové přeludy okolních stromů a na nebi zářily hvězdy. Celý les je zase tak pohádkově nasvícen měsíčním světlem, že bez dechu zhasínám baterku a jsa naprosto uchvácen tou nádherou nechávám se vést jako náměsíčný tmou zářné noci po lesních pěšinkách dolů k městu. Cestou jsem sebral v lese dvě odhozené plastové flašky a vyhodil je do nejbližšího koše na odpadky. Už se na ten bordel nemohu dívat. Nejradši bych je těm lidem hodil někam na zahrádku, aby viděli, jaké to je, když jim někdo dělá z útulného domova člověčník. Projít ulicemi domů je opět kaskadérský výkon vhodný jen pro nervově otrlé – což Já nejsem. Už i pod těmi alejemi si na mne otevřel hubu čokl. I kdybych si prokopal vlastní podzemní tunel z mého pokoje až do lesa, stejně bych v něm zanedlouho potkal nějakého psohlavce.

 

úterý, 25. září 42

Ráno mě vzburcovalo děsivé vrtání v hlavě. Ne, ještě jsem se nezbláznil, i když k tomu nemám daleko – to jen dělníci začli opravovat lodžie. To zas má někdo „kšeft“! V osm hodin ráno! Vrtání do zdí je nesnesitelné. Musím vstát, i když se stále nemohu probrat z pouze tříapůlhodinového spánku po napůl probdělé noci. Ten kravál je ale tak nesnesitelný, a opravdu svou intenzivní bezprostředností navozuje živý dojem jako by mi někdo vrtal přímo v mozku, že sbírám všechny burcující své síly, abych vstal. Rozbolel mě zub z těch hlubokých vibrací, jež otřásají celým barákem pitomým. Má hlava je tenká, křehká skořepina. Ještě, aby toho rámusu nebylo málo, se přidala se svým ječením sousedčina čuba pod mými okny. Musím ven. V tomhle baráku pitomým se vážně nedá bydlet!

 

Další dva čokli pod alejemi! Normálního člověka bez čokla už je vzácnost spatřit. V lese mě předbíhá běžec. Na světlince, kde jsem ještě vloni mohl tábořit a kam teď nechodím bez pocitu hnusu, jsem našel další dvě šprcky. Už sem do toho mrdníku v životě nevkročím – dnes to bylo naposled a jen ze zvědavosti. Už na ten bordel nejsem zvědavý. Konec. Na pláni není výjimečně nikdo. Na polích orají těžké zemědělské stroje a v brázdách za nimi se táhnou hejna černých vran. Cestou do tábora potkávám dalšího chlapa, jenž sem chodí pravidelně na procházky. Tentokrát nekličkuji, neschovávám se. Sklopím hlavu a rychle jej míjím. Aspoň že je pěší a nemá psa.

 

Konečně jsem v táboře. Tady je nejlíp. „Myšičkám“ zbyl jen jeden ohryzek rohlíku, druhý je zase pryč. Po chvilce pátrání nalézám jeho dva ohlodané zbytky. Rohlík ten musela přehryzat nějaká vychytralá „myšička“ přesně uprostřed v místě ukotvení, čímž jej uvolnila a odnesla. Takhle tedy to pečivo mizí! Tušil jsem to. Po pravdě řečeno jsem si už dlouho říkal, kdy to některou chytrou „myšičku“ napadne nebo to náhodně zjistí a poučí se z toho a začaly mě trápit pochybnosti o jejich inteligenci – a ono už se to stalo! Vida, vida, jak jsou chytré! Spotřebu ale mají! Doma ani nestačí tvrdnout pečivo. Dnes jsem použil i třetí náhradní kolík na ukotvení posledních ztvrdlých kousků rohlíků, jež jsem doma našel. Zítra jim budu muset vzít čerstvé.

 

Počasí je nádherné, vyvěšuji „vlajku na stožár“, neboli spacák na břízu, a užívám nerušené pohody slunečného dne. Kdyby byl červen, červenec nebo srpen, ležel bych za takového slunného dne jistě nahý v dokořán otevřeném stanu. Ale teď na podzim, ačkoli slunce svítí, nesundám ve stínu stromů dva svetry. Hlavně nyní, po ranních ránách do hlavy, oceňuji to lesní ticho, oživované ptačím zpěvem. Hlavu mám přesto jako střep a zub bolí dál. Dočetl jsem dodatky k cestopisu Napříč Afrikou, prohlédl si ještě jednou vložené mapy, a hotovo. Po chvíli meditace a rozjímání si lehám, pokládám svou bolavou hlavu na polštář a umírám. Neumírám sice doslova, neb bych to již nezapsal, ale smrti se ten hluboký spánek, do nějž upadám, podobá víc, než se obecně o spánku soudí.

 

Vzbudilo mě pleskání deště o střechu stanu a mokré krůpěje na mé tváři. Začíná pršet. Rozespalý vstávám, jako živá mrtvola zavírám okno a vchod do stanu a uléhám opět. Déšť je vydatný a doprovází jej hromy a blesky. Je též vytrvalý, neboť když kvečeru procitám, prší stále. Jedna zmoklá „myšička“ se suší a olizuje nahoře na moskytiéře v suchu pod střechou. Je šero již. Číst se tudíž nedá, třebaže mám co: Je to útlé kapesní vydání Carlyleova díla z roku 1841 Hrdina jako božstvo, s podtitulem Ódin a jiné skandinávské báje. S tímto svérázným skotským myslitelem sdílím jeho obdiv k německé kultuře, odpor k industrializmu a k liberálnědemokratickým tendencím a úctu k vynikajícím osobnostem. Prší i celou cestu domů. Ulice jsou alespoň liduprázdné. Na bolavý zub mi trochu pomáhá homeopatická medicínka v podání dunivého hardcoru brazilské skupiny Dorsal Atlântica. V noci nepřestalo pršet. Dole pod mým oknem prošla černobílá kočka.

 

středa, 26. září 42

Prší celou noc a ráno také. Zůstávám doma ve vyhřátém pokoji. Přeložil jsem si na ukázku jeden text od behemoth. Mísí se tu temná staroegyptská mytologie s mezoamerickou. Zajímavé. S tou básnickou angličtinou potíže nemám, jen musím občas nahlédnout do slovníku pro přesný výraz. Text skýtá i poučení, když narazím na mně neznámou veličinu jak z egyptských kultů, tak i z mezoamerických a hledám ji pak různě po encyklopediích. Mám v tom ještě rezervy. Později jsem si přeložil ještě jeden text od behemoth, a to eponymní skladbu Polobůh. Texty jsou uvozovány vždy mottem a krátkou přemluvou. Polobůh má za motto úryvek z Nietzscheho Antikrista. Cvičím se též ve francouzštině překládáním revolučního kalendáře z let 1793-1806. Takhle se „člověk“ nejvíc naučí, když se zabývá tím, co ho zajímá. Rovněž jsem se pustil do úklidu. Už to můj pokoj potřeboval. Našel jsem si konečně čas na můj oblíbený rozhlasový pořad Trylek se starou barokní hudbou a kongeniálním slovním doprovodem. Dnes byly na pořadu skladby pro harfu. Zašel jsem dát zhotovit fotky a zastavil jsem se v městské knihovně vypůjčit si nějakou další knihu. Vybral jsem si první, která mi padla do oka: Periklovo Řecko. Jsou to čtivě psané dějiny každodennosti se spoustou obrázků a mapek. Hned jsem se do ní s chutí začetl. Ve městě byl frmol. Školáci se právě vyrojili do ulic a aut jezdilo tolik, že kdyby mě dvakrát nepustilo policejní auto, stál bych u toho přechodu asi doteď. Ale zvládnul jsem ten civilizační šok dobře. V parku před školou bylo nahuleno jako v havířské hospodě po šichtě. Měl jsem z toho strach, jít ve špičce do města, což normálně nedělám a vyhýbám se tomu, jak se dá, ale když už jsem dnes zůstal doma... Nakonec to bylo docela v pohodě, ani mi ty tlačící se davy příliš nevadily. Ono to půjde, se zase otrkat! Dorazil mě až návrat, když se za mnou před naším barákem pitomým zase hnal čokl. Tato závěrečná příhoda mě vehnala opět do misantropické samoty mého zavřeného pokoje. Už v tom lítám zas. Naštěstí už jsem doma a nikdo na mě nemůže. V baráku pitomým však samozřejmě žádný klid není; furt někdo někde něco vrtá, bouchá do zdí, práská dveřmi, okny... – a ti věčně otravní čokli uvnitř i venku, to je kapitola sama pro sebe. Trpím. Stýská se mi po přírodě, ale stále prší...

 

sobota, 29. září 42

Konečně hezky po třech deštivých dnech! V lese výrazně přibylo spadaného listí, což lze přičítat hlavně silnému řádění živlů uplynulých dní; i dva spadlé stromy jsem zaznamenal – břízku a smrk. Po obvyklé snídani na posedu a po krátké procházce lesem a podél pláně, již mi zkazili dva houbaři, dvě ženské a jeden cyklista, mířím rovnou do tábora. Mám obavy o stan, neboť „myšičky“ byly dlouho ponechány bez mého přikrmování a bez mého dozoru. A jak se vzápětí ukázalo, byly to obavy vskutku oprávněné. V moskytiéře jsou další dvě díry. Mohlo to být horší, hlavou se mi doma honily hrůznější představy... Stan už pokrývá dohromady třináct různých záplat různých velikostí, z různých materiálů a na různých místech – nejvíc na moskytiéře. „Myšičky“ tentokrát pronikly až dovnitř a pokoušely se prohryzat skrz uzavřenou krosnu, kde jsem neprozřetelně nechal trochu zbylého pečiva. Poučení pro příště: nikdy nenechávat ve stanu žádné jídlo – ony to ucítí, dojdou si pro to a najdou to. Sice píšu „ony“ – „myšičky“ – ale dělá to ve skutečnosti jenom jedna a tatáž; ta, která udělala první díru (a všechny ostatní) a která sídlí před vchodem do stanu, kam si tak chytře odnáší odkousané kusy pečiva; je to ta chytrá. Dnes jsem ji pozoroval.

 

Nasypal jsem všechny zbytky jídla na „oltář“ a přidal ještě tři další staré a tvrdé rohlíky. To by jim mělo stačit. Před stanem vyrostla houba a opodál další dvě. Asi to jsou pravé hříbky. V houbách se moc nevyznám, protože je nesbírám a ani je příliš často nejím, ježto mi ani kdovíjak nechutnají. V tom jsem zajedno například se starými Indy, kteří kromě toho považovali houby za výsledek psího čurání. Mně houby připomínají svým vzhledem po uvaření, nebo spíše po naložení, slimáky. Některé i tak chutnají. Jako ozdoba lesa jsou houby ovšem velmi dekorativní, například muchomůrky červené. Zcela nepostradatelné jsou však houby jako ekodynamický činitel a podporovatel zdraví lesa. To je neoddiskutovatelný fakt. K jídlu však nejsou.

 

Další houby, nebo spíše plísně, se pokoušejí rozbujet uvnitř stanu po těch třídenních deštích. Zítra to budu muset zase vysušit suchým hadrem. Uvnitř stanu jsem nalezl též jednu housenku. Nevím, co je to za druh; je černobíle podélně pruhovaná, chlupatá, s jedním trnem a velkou černou hlavou. Pustil jsem ji nejprve na malou procházku po prkně, jež mi slouží jako práh, ale když se vydala zpátky do stanu, uchopil jsem ji opatrně do žlutého březového lístku a hodil ji daleko do trávy.

 

Sluníčko svítí, ale je zima. S „myšičkami“ dnes zase hodovala i červenka. Milý ptáček. Je mi skoro milejší než „myšičky“ – nu, aspoň není tak okoukaný, i když „myšiček“ se také nelze dost nabažit. Červenka je také oproti „myšičkám“ podstatně plašší a nikdy se nepřiblíží, dokud nejsem úplně zticha a schovaný za síťovinou okénka. Dnes jsem ji však vídával dokonce častěji než „myšičky“! Jo, tak tohohle se vzdám... – leda až mě studený pařát zimy vyrve lesu a mrští se mnou domů ke kamnům! A do práce... Vernichtung durch Arbeit... Blíží se to. Neodbytně. Myslím na to čím dál častěji. „Zničen prací“...

 

„Myšičky“ mi užírají stan, ale mně to přestává vadit. Kdysi jsem měl velmi živý sen o tom, jak mě zděšení lidé jednoho dne najdou otrhaného, zarostlého, zpustlého, podvyživeného, na kost vyhublého a zcela němého a autistického, leč naprosto šťastného, uprostřed hejna krys, s nimiž se budu dělit o poslední sousto chudé potravy. Popsal jsem ten sen již 29. října 39 v knize Škarohlíd, dávno předtím, než jsem poznal své „myšičky“ zde. Co jsem říkal o těch mých prorockých snech! Začínám věřit, že se vyplňují. Tehdy mi právě začínaly tři slastné roky prázdnin. Nyní pomalu končí...

 

„Myšičky“ a červenky dnes mají díky mně posvícení. Nemohu odtrhnout zrak od jejich hodování. Nediv se, vzácný čtenáři, že se o nich pořád dokola zmiňuji, a promiň mi tento malý nedostatek, jenž nedostatkem není. Oni, tato má posvátná zvířata, mi teď zcela nahrazují veškerou ostatní přírodu, která postupně pomalu odumírá a z níž mi požitek ještě navíc kazí lidský, čím dál víc rozlezlejší a zlejší mor. Nediv se proto, příteli, že je mám v lásce a chovám k nim bezmeznou, skoro až sebezničující úctu. Neb takový čistý by měl být vztah člověka k přírodě. Bezmezný až k pokraji sebezničení člověka. Neboť člověk má být zničen. Jen tak by se zachovalo zvíře v člověku, jen tak by byl člověk zase přírodním tvorem, ne lepším, ne horším, než ostatní pozemští tvorové. A tak zatímco stránky novin se plní drastickými radami, jak se zbavit myší či jak je rovnou vyhubit, Já s nimi žiji v absolutní harmonii a uctívám je jako přírodní božstvo. V mé knize o Japonsku, již jsem četl na jaře, se píše, že Japonci nikterak nesdílejí evropskou zášť k myším, krysám a potkanům, ba diví se té zášti a připadá jim směšná a neodůvodněná. Je to přece vyznamenání pro každý dům, vilu či chatrč, že i ten nejubožejší příbytek navštěvují a oživují malá, rozmilá zvířátka. Japonci, to je národ podle mého gusta!

 

Ta vypůjčená kniha o každodenním obyčejném životě ve starověkém Řecku je ovšem také výborná. To byla doba! Jak jednoduše, prostě a levně se kdysi žilo! To už se nikdy nevrátí. Aspoň tou historickou četbou se misantrop může ještě načas vrátit do lepších časů a představit si tu klidnou pohodu, zvlášť u takového národa, jakým byli staří Řekové, a u takové kultury, již vytvořili; u kultury, která zdůrazňovala sepětí s přírodou a harmonii duše a těla.

 

Konečně tedy zase po třech dlouhých dnech doma bytuji teď celý den v přírodě, kde se tak nádherně žije, bdí i spí. Jaký rozdíl oproti koncentráčnickému baráku pitomýmu na orwellovském sídlišti Vítězství! Dlouho sladce spím a po procitnutí do ticha lesních samot mohu vstát a jít se projít na čerstvém vzduchu, aniž bych hned potkával a viděl davy otravných lidí jako tam kdesi dole, hluboko pode mnou, ve městě. Už mi to chybělo. A uvědomuji si tím více, jak mi to bude chybět v zimě, která bude po třech letech navíc ještě pracovní. Hrůza. Měl jsem zůstat v tropech. Nápad to byl dobrý, provedení nebylo dobré. Teď jsem tu jak v pasti a nevím, jak z ní ven. Poprvé v životě si s něčím nevím rady.

---