Kronika Upírova

ýt nesmrtelný. Žít věčně. Nebát se nemocí a nehod.

Mnozí lidé si to přejí, přáli, vlastně se dá říct, že si to přál každý. Podle mě určitě ano, ale nabízí se základní otázka, kterou si už málo lidí položí a odpoví si na ni. Co je za oponou? Kde je ten háček? V čem je to úskalí pro věčné žití?

Jsem jeden z těch, co zná odpovědi, které se týkají života a smrti. Jsem jeden z těch, co tu v prokletí ´´žije´´ stovky let. Jsem jeden z těch, co drží určitý řád mezi živými, tedy lidmi a námi nemrtvými. Upíry. Říkejte tomu potravinový řetězec, nebo evoluce, to už nechám na Vás.

Den po dni přemýšlím, století po století a jediné na co jsem přišel je slovo, které, bych řekl, vystihuje mě. Prokletí. Žiji už pouze sám v sobě, společnost mi dělají proudy myšlenek, které jen tak neustanou. Proudí ve tmě a pachu mé zatuchlé rakve, mé lože s nebesy z pavučin.

Stovky let a jediné co mi zbylo, je prach z předešlého, smrtelného života. Chodím světem, krmím se lidskou krví, kterou mi dokonce někteří chtěli dát dobrovolně a stát se nemrtvými. Ale já nejsem zrovna ten požitkářský typ. Nejsem obžerský upír. Nejsem jako komár co lítá z člověka na člověka, napájí se, roznáší zkázu, věčnou bolest a hořkost samoty.

Krmím se lidmi, co už prakticky nežijí a dopřávám jim zaslouženou smrt. Nikdy jim nevyhovím pro to stát se upírem, protože to není řešení jak naložit se svým zmařeným životem. Každý jsme ho dostali a je na nás jak s ním vynaložíme. Jejich selhání je jen květ plísně jejich sobeckosti, lenosti a malichernosti.

Tyto řádky mého deníku, list po listu, každé písmeno je výkřik, strach, myšlenka na smrt. Srdce a duše těch, které jsem zbavil života.

Nesmrtelnost znamená, vidět své přátelé, rodinu, všechno a všechny co jsme kdy měli rádi umírat v bolestech, pomalu, ale jistě. Chyba je vůbec věřit, že nesmrtelnost je dar, požehnání od bůhví koho, natož od Boha. Takhle se jen lidé vymlouvají a utěšují, protože se vlastně smrti bojí.