Mojí součástí

Stála jsem před nově zrekonstruovanou budovou střední školy a snažila se uvědomit si, proč jsem zrovna tady, ke všemu úplně dobrovolně.
Když jsem se sem teď, po deseti letech, vracela, měla jsem zvláštní pocit. Ne proto, že by ta budova sama o sobě působila strach nebo snad respekt. Důvodem byl pouhý fakt, že jsem na téhle škole právě před deseti lety prožila těžké chvíle svého života.
Zatřepala jsem hlavou. Na to bych teď neměla myslet. S　hlavou čistou a vztyčenou jsem vystoupila po schodech na kamenné prostranství. Nikdo tu nebyl. Nemohl. Bylo ještě moc brzy na studenty. Pro ně škola začíná až za týden. To jen profesoři sem musí chodit
o týden dřív.
Vytáhla jsem z　tašky klíče a našla ten od vchodu. Odemkla jsem si vchodové dveře
a vstoupila do haly.
Bylo to tu znovu. Když jsem zahlédla ty známé prostory, ucítila ty samé pachy, vrátily se mi vzpomínky, které jsem se zbytek střední a celou vysokou školu snažila přebýt něčím hezkým. Nemohla jsem si pomoct, do očí mi vstoupily slzy.
„Uklidni se!“ nařídila jsem si tiše. I ten šepot se halou rozléhal. Dala jsem se chodbou vpravo směrem ke sborovně, kde byla schůzka. Díky novým cedulím na dveřích jsem to našla hravě. Zaklepala jsem a pak vešla.
„Á, výborně. Prosím, přivítejte mezi námi novou profesorskou posilu,“ zvučným hlasem mě uvedl pan ředitel Pecka. Byl to muž vysoký, vyhublý a starý, ale vedení školy měl pevně v　rukách a každý student z　něj měl respekt. Znala jsem ho dobře, když jsem tu byla coby studentka, učil mě. „Je to naše bývalá žákyně, slečna Anna Jánská, český jazyk, hudební výchova.“ Představil mě zbylému pedagogickému sboru, který se vesměs skládal z　těch samých, jen o deset let starších tváří, které jsem si pamatovala.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem nahlas a s　co největší dávkou sebejistoty. Několik učitelů na mě kývlo, jen jedna jediná tvář se usmála. Byla to moje bývalá třídní Marie Vodičková. Vedle té jsem se také posadila.
„Vítej mezi námi, Aničko,“ pošeptala mi vesele. Vděčně jsem se na ní usmála.
Přípravný týden utekl jako voda. Přidělili mi kabinet s　ostatními češtináři a dali mi klíče od učebny na hudební výchovu, kde byly nástroje, stojany na noty, schválené učebnice
a hlavně nádherné staré piáno.
Hned první hodina v　pondělí byla právě hudební výchova třídy 1. C. Třída nebyla početná, dětí tam bylo dvacet pět a hned po první hodině jsem si pamatovala jména všech šesti kluků a také tří děvčat, která seděla v　první řadě a vzorně a bezchybně zpívala stupnici C-dur.
Hodiny českého jazyka bývaly náročnější, ale naučila jsem se trpělivosti a nikdy jsem žádnému dítěti neodmítla vysvětlit cokoli znovu. Většina dětí vypadala, že si mě docela oblíbila a to mi pomáhalo víc, než jsem si myslela, že je vůbec možné.
S　většinou kolegů jsem si povídala jen na obědě, jen s　paní Haškovou a panem Jílkem jsem se bavila i v　kabinetu. Pan Jílek, křestním jménem Karel, byl nový učitel, nastoupil vloni. Paní Hašková, které jsem směla říkat ‚Evo‘, mě znala jako svou bývalou studentku, ale chovala se ke mně stejně profesionálně jako k　ostatním.
„Docela jsi zapadla, že?“ usmála se na mě na začátku října na obědě Marie Vodičková.
„Ano, bylo to jednodušší, než jsem myslela,“ přiznala jsem. Marie se na mě stále usmívala přes stůl. Její obličej měl o moc více vrásek, než jsem si pamatovala, ale ty upřímné přátelské oči byly pořád stejné.
„Dobrou chuť, kolegyně,“ popřála nám paní Marková.
„Dneska jsem byla učit v　sextě matematiku! No to vám povím, ten Štěpánek je stejný drzoun, jako jeho otec!“ stěžovala si rozhořčeně Marie. Neznala jsem Štěpánka, sextu jsem neučila, ale paní Marková vedle mě kývala hlavou. Zřejmě to byla místní ‚známá firma‘.
„Víš, koho je to syn, Aničko?“ ptala se mě Marie.
„To nevím,“ přiznala jsem a nabrala si sousto na vidličku.
„Představ si, to je syn Viktora Skály, víš kterého?“ V　tu chvíli se mi zastavila krev v　žilách. Vidlička mi vypadla z　náhle roztřesených prstů a před očima se mi zamžilo. Nemohla jsem popadnout dech a musela jsem se rychle napít. Samozřejmě že jsem znala Viktora Skálu. Nešlo na něj zapomenout!
„Aničko? Jsi v　pořádku?“ strachovala se Marie. Vzpamatovala jsem se a sebrala vidličku, která mi spadla do omáčky.
„Ano, jen… to bude v　pořádku. Omluvte mě.“ Zvedla jsem se ze židle a vytratila se z　jídelny dřív, než se stihla Marie ptát dál. Nevěděla jsem, kam mám namířeno, ale vzala jsem si v　kabinetu bundu a vyšla před školu. Měla jsem ještě půl hodiny čas, tak jsem se šla projít. V　hlavě se mi honily vzpomínky na mou minulost ve zdech téhle školy a v　popředí těch vzpomínek byl krásný, ale namyšlený obličej Viktora Skály.
Svůj zděšený útěk jsem zdůvodnila jako náhlou nevolnost a Marie se o to dál nestarala. Jen jsem se stále častěji setkávala s　nepříjemnými pohledy paní Markové.
Jednou, to jsme byly ve sborovně samy dvě, ke mně přistoupila s　hrnkem kávy v　jedné a s　třídnicí kvarty v　druhé ruce.
„Ty si myslíš, že tě tu budeme všichni litovat?“ zeptala se pohrdlivě. Nechápavě jsem se na ní podívala, ale ona pokračovala: „Byla jsi nejhezčí dívka na škole, perfektní studentka, koketa.“ Odfrkla si. Její pohled byl pevný. Nevěděla jsem, co po mně chce, ale byla jsem trochu zmatená z　jejích slov.
„O čem to mluvíte?“ zeptala jsem se.
„Ty nevíš? Já vím moc dobře, proč jsi utekla z　té jídelny. Špatné svědomí, nemám pravdu? To kvůli tobě přece odsoudili Viktora! Kvůli tobě se nedostal na vysokou!“ křikla na mě zlobně, oči měla přimhouřené zlostí.
„Vy nevíte, jak to tenkrát bylo!“ hájila jsem se, protože už mi začínalo docházet, o co tu šlo. A nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela.
„Viktor mi to všechno řekl, děvenko! Sprostě jsi lhala, jenom aby ho vyhodili ze školy!“ stála si paní Marková na svém. Zavrtěla jsem hlavou a chtěla k　tomu něco říct, nějak se hájit, ale do sborovny vešli další dvě učitelky a paní Marková si strčila třídnici do podpaží a s　nečitelným výrazem vyšla ze sborovny.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně si všichni tady myslí právě tohle? Myslí si, že jsem lhala jen proto, že jsem Viktora neměla ráda?
Došla jsem k　nástěnce, kde visely rozvrhy všech učitelů a našla jsem si rozvrh Marie Vodičkové. Teď dvě hodiny učí, ale pak má hodinu volnou. Já sice za hodinu končím, ale počkám tu na ní. Chtěla jsem s　ní mluvit. Zdálo se, že ona jediná tu událost viděla objektivně.
„Mohla bych na chvíli?“ zaklepala jsem na kabinet matematiky.
„Aničko, jistě, pojď dál,“ pozvala mě srdečně Marie a nabídla mi volnou židli. Sedla jsem si a podala jí kafe, které jsem pro ni koupila v　automatu. Poděkovala mi pohledem
a pak se mě zeptala, co se děje.
„Vy… víte, co se stalo, že?“ začala jsem neurčitě.
„Stalo s　čím? Kdy?“ Marie chtěla přesnější informace. Dala jsem si s　odpovědí chvíli na čas, chtěla jsem se zeptat dobře a trochu jsem se bála, že o tom nebudu umět ani po deseti letech mluvit. Marie mě pobízela vřelým úsměvem.
„Ta věc s　Viktorem Skálou a… se mnou, před deseti lety…“
Marii se ve tváři objevilo pochopení a téměř okamžitě se jí tvář zvrásnila ještě o něco víc, jak nakrčila čelo. Ano, věděla, co se stalo, ale jen z　doslechu. Samozřejmě že jen z　doslechu, nemohl u toho být nikdo, kromě tehdejšího dozoru. A ten muž, který nám dělal tenkrát dozor, byl už dávno kdo ví kde.
„Na co se chceš zeptat?“
„Co si o tom myslíte vy. Nemyslím jen vás, myslím všechny tady.“ Rozhodila jsem rukama, abych dala najevo, že myslím lidi ve škole, personál. Marie se na mě dívala se zvláštní směsicí pocitů v　obličeji. Chvíli byl její pohled soucitný, chvíli smutný. Až když už to ticho bylo příliš dlouhé, nadechla se k　odpovědi:
„Každý má na to jiný názor,“ vyhýbavě začala Marie, „já si třeba myslím, že jsi byla plně v　právu, znala jsem Viktora a vím, že by toho byl schopen. Ale Hanka Marková si myslí opak. Podle ní jsi Viktora provokovala už dlouho a on přece tvrdil, žes na něj dělala oči, žes ho vlastně svedla…“
„To ale není pravda!“ vyhrkla jsem dřív, než stihla Marie říct cokoli dalšího. Už zase jsem měla v očích slzy, v krku knedlík a v　hlavě živé vzpomínky na tu událost. Jako bych znovu cítila jednu Viktorovu ruku pod svým tričkem a druhou na zipu u kalhot, jeho zrychlený vzrušený dech u svého ucha, jeho sílu a zlost, kdykoli jsem se chtěla bránit…
„Je to minulost, Aničko, už je to za tebou, proč to nenecháš být?“ vyrušila mě Marie.
„Já jsem chtěla, ale… je to pořád ve mně, víte?“ vzlykla jsem a utřela si slzy hřbetem ruky. Marie se přisunula na své židli až ke mně a objala mě okolo ramen. Chvíli jsme tam takto seděly, já jsem brečela Marii na rameni jako malá holka a ona mě trpělivě držela. Nechtěla jsem na to už víc myslet, chtěla jsem umět jít dál. Jenže to nebylo jen ve mně, bylo to všude kolem, v　myslích lidí tady, ve stěnách téhle budovy… Nemohla jsem před tím utéct, věděla jsem, že to navždycky zůstane mojí součástí.