Lexaurinová prokrastinační skica

Zvykl jsem si chodit do barů  dřív. Nasaješ atmosféru, vůni kouře, obhlídneš barmanky, zanalyzuješ nápoják, abys hned věděl, co si dáš a byl u toho pozérsky fakt dobrej. Nebo fakt dobrej pozér.

Dostal jsem chuť na cigaretu, a protože nekouřím, tak jsem si rovnou poručil navoněnej doutník z Dominiky. Baví mě nasávat a převalovat kouř na jazyku  a pak ho líně pouštět mezi rty, zaklonit hlavu dozadu a pozorovat kroužky, který se nakonec rozpliznou. Nehledě na to, že s falickým symbolem moci v hubě musím vypadat stejně drsně jak s tou vodkou, co jsem tak dlouho vybíral.

Pak přijde zbytek a plká se o všem, spíš dohromady o ničem a většinou to nudí. Nebo se houká na nějaký kundy, který obvykle slyší na obehranou písničku nějakýho levnýho chlastu s džusíkem a všichni se pitomě chechtáme tomu, jak se ty dvě olizujou, nebo spekulujeme, kdo co komu olizuje právě teď a tady za zdí na hajzlech.

Občas vzduchem začpí tráva a ty máš pitomý nápady, jakože se strašně zfetujem. Jenže není co, tak se prostě sedí, lemtá se pivo a tvrdej a ty baby. A každej druhej sedí s rukama v klíně a já tam sedím rozvalenej v rohu s doutníkem, protože někde je moje milá a nakolik mi po týhle myšlence společensky ochabuje ten doutník, tak je mi prostě smutno.

A najednou to vidím jinejma očima. Ty holky si vzaly podpatky, aby byly vyšší a štíhlejší, a aby připadaly samcům jako lovné laně, jenže ty na těch ochlastanejch bakchanáliích pozoruješ akorát kulhavý krávy. Všechno je pomalý a upatlaný a vlastně slizký. Vodka hořkne. Stahuju se do sebe a ne, nejdu si dát prda. Co to s těma děckama je? Byl jsem taková píča, házel jsem tácky po barmankách, cintal pivo po stole a smál se každý kokotině? No jéžiš. A teď jsem ohromně dospělej, jak smrdím směsicí potu, parfémů, chlastu a kouře a dělám, že jsem byl jinej.

Střih. Skrz žaluzie kape měkký světlo a vzduch voní jako stromy. Oba jsme vrabčí hnízda zachumlaný v bezpečným šlehačkovým pelechu, chichtáme se, a znovu usínáme. Voní. Jsem strašně krásnej kluk, když mám na očích ospalý drobky a ona je strašně krásná holka s tou stružkou slin na zmuchlaným polštáři. Ohřejem si oběd od včera a podíváme se na nějakou blbinu, odkopnem mastný talíře a nazí si cucháme prstýnky vlasů a zase spíme.

K večeru vezmu deku a jdem se projít k rybníku. Leze po nás havěť a nám to nevadí. Cachtá si nohy a já mžourám do zapadajícího slunka. Uděláme oheň a budem si povídat, dokud nás večerní rosa nerozklepe a nevyžene nás do vychladlejch postelí.

Střih. Tvůj nejlepší kámoš do tebe drbne loktem v zápalu zevrubné dentální prohlídky nějaké pop-art kundy, kterou drtí v chapadlech hned vedle tebe. Jděte s tím doprdele. Dopiju vodku a poručím si ještě jednu. Šklebím se na všechny. Evil Boy. Ztělesnění Immanuela Kanta samotného. Dejte mě na pětitisícovku, mějte ze mě respekt. Nesmějte se mi. Budou vás bolet hlavy. Budete shánět postinory, škrábat si vyrážky, brékat nad vybílenejma portmonkama. Hej jako! Kurva!

Má to několikero scénářů. Ten dnešní napsal nějakej pesimistickej kretén. Vracím se podrážděnej domů poslouchat blbý řeči svejch rodičů a špatně se mi usíná. Uprostřed července mě čeká další deštivej den strávenej honěním, hraním her, stahováním kokotin a jiných kratochvílí mladého nevyrovnaného muže. Asi.

V šest večer telefon. Přepíšem scénář.