25. SUPERKOULE - dílo č. 3

Ahoj,
chvíli jsem si říkal, zda Ti mám psát, ale nedalo mi to. Je možné, že Ti tento dopis nikdy nedojde, alespoň za mých časů se běžně stává, že pošta mezi dvěma sousedními baráky putuje klidně i týden a není výjimkou, že někdo dostane přání k Vánocům sice 24. prosince, ale o čtyřicet let později, přesto to risknu.
Víš, ať jsi na tom ve chvíli, kdy moje řádky čteš, jakkoli, věřím, že Tě potěší. Kdo ví, kdo ti napíše – možná už si vůbec nepíšete, ani esemesky. Předpokládám, že jediným zdrojem dorozumívání je u vás telepatie. Já Ti nevím, mě by chybělo to šustění papíru a vůně rukopisu. Knihu Ti bohužel žádnou neposílám. Neumím z té haldy, co jich mám, jednu konkrétní vybrat a bojím se, že bys zrovna na tu jednu neměl náladu. Něco mi říká, že slovo „kniha“ ve vašich slovnících není.
Nevím, jestli si vzpomeneš, ale já nikdy nesnášel vedro. Zajímalo by mě, zda jsi zlitý potem, nebo zda se choulíš někde v mrazu a cvakáš zubama. Možná se mi vysměješ, že je úplně normální mírné klima, tak co plácám. Tím lépe.
Je to zvláštní, že člověk toho má sice na srdci tolik, ale když to má svěřit papíru, jakoby nevěděl, co psát. Nechce se mi příliš líčit, co dělám a tak, to by Tě mohlo nudit, anebo vyvolávat nežádoucí nostalgii. Vzpomeneš-li si sám, skvělé, nevzpomeneš-li, také dobře.
Chci jen, abys věděl, že vím, co pro Tebe psaní znamenalo. Přál jsem jen, abys měl něco na památku. Možná je to ješitné a narcistické. Ale kdo ví. Třeba jediným, na koho si nevzpomeneš, budu právě já.
Přitom Ti trvalo dlouho, než jsi mě poznal – a bylo to často bolestivé a složité poznávání. Přesto nelituji.
Odpověď nečekám, i když věřím, že je v Tvé moci mi ji poslat. Tak jako jsem přesvědčen, že se nerozpadne kus obyčejného papíru počmáraného propiskou za pár korun a vhozeného v uzavřené skleněné láhvi do atmosféry. Začali jsme právě lítat na takzvané pogalaktické dovolené. To víš, poté, co byl vydán přísný zákaz pro úniky ropy koupat se ve všech dostupných mořích a co na horách zase vyšlehly spící vulkány, nebylo kam jezdit. Stejně se všude jen bojovalo a surfování v dešti kulek bylo jen pro pár vyznavačů adrenalinových sportů.
Tyhle vesmírné lety nejsou úplně špatné. Ale znáš mě. Dělá se mi blbě od žaludku – a vidět místo modré černorudou planetu není také zrovna hezký pohled. To ty už možná žiješ v úplně jiném vesmíru a vidíš jiné hvězdy než já. Doufám, žes našel tu jednu, kterou už já tak dlouho hledal za bezmračných nocí. To bych Ti moc přál,
Tvé já z minulosti (psáno dne 5. 10. 2035)