Na sklonku života

Potměšile dne i rána,

přec uchovávám si v sobě živého ducha,

však na pahýlu věčnosti já nejspíš odejdu bez mrknutí oka,

neb jsem chtěl psát o všech slukách, nedostanu usmíření,

leda by mě probudila něžná víla,

jenž potají mi šeptá do ouška něžnosti,

které uvítám já navždy vzplanut v ráj pozemský.

 

V podstatě jsem dílo boha,

v podstatě jsem křehká nádoba,

však neumírám nikdy dosti,

co zpravila mě k mé radosti utkvělá představa,

že životem tímto se ploužím a odnáším čas na oltář svědomí, pokory a pekla.

 

Strašlivá dobrodružství, špatná nálada a útěk od míru světa nesou malá poselství,

je se mnou veta,

na stole prázdný talíř od oběda,

sklenice prázdná,

mapuji holá ghetta.

 

Na sklonku života cítím bušení srdce,

není mi pomoci,

neslavím radost včerejší,

čas trávím na dně propasti,

toužím probudit se ze spánku marnosti.

 

 

Světlo v tunelu,

káva silná jak smrt,

broskve poddajná chuť,

víra v živého člověka ustane na věčnost,

co dokážu - je nastydlost,

hnutí sebe sama, a to je ta pravá podstata pozemského bytí a snění,

ukaž co v tobě není,

ukaž co miluje jen rarach a pak už spát.

 

 

---