Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVe tmě čekáš na semeno, semínko není bez ní
07. 08. 2011
0
0
780
Autor
Daniel Dvořák
Je zábavné, když vyndáte slova z času, tak jako byste je jen zaslechly nějakým nedopatřením. (Totiž to pak chtěli slyšet učitelé danou látku, a tu máte, známku z učiva školního předmětu.) To vám ale pak přestane okolí rozumět. Tak jsem si i já myslel, že jsem objevil společný kořínek a jádro věci. Myslím teď obrazy, o kterých jsem se měl učit. Na co? Obraz je majetek a nadšenci a umělci je vlastní, tvoří je třeba náruživě. Já jsem se ale poněkud, vlastně hodně odcizil.
Určitě záleží i na tom jak prožijete první kroky vašeho intimního života, vy a uspokojení smyslnosti, znáte to, krev a tekutiny, bouří se to, chcete zdvíhat vlny. Chcete se spojovat, být neomezen! Mladé vření pod povrchy!
(Vím, že dokud nevznikne nová rodina, je to hrozné hledání možností, nejsou ani slovy popsatelné, rodiče se tak snaží a zajímají, dokonce vlastní stát, ale ty jsi ticho, ano to je tvoje možnost, ale ne každému synu se to podaří! Nuceně jsi chtěl pokračovat.)
Pohyb je takové puzení, ale i odpuzující a nechutné, přesto, že to tak je, jsi chtěl být, a proto ti do úst cpali tolik jídla, úkolů i jejich cizího nadšení například. Co ti zbylo, jak jsi utvořil novou chvíli stvořenou jen pro tebe, aby tě poznali? To je jen prostá reakce, odpověd. Otázka už bývá záludná. Podle toho si tě i okolí měří. Podle hustoty, vůně, prudkosti a klidu. To jsi celý ty: nezvladatelný.
Být to já, hned se rozběhnu a třeba budu bouchat hlavou do zdi. Na co si jen vzpomeneš, všechno to tu napiš, ale přesto, je to tvůj výběr. Písmena hopsají sem tam, není to ještě rukopis, to ještě není žádný příběh, jen zábava na čtveraté straně, užitek prstů a vlněný svetr. Tak se může seběhnout společnost, můžeš vstoupit mezi vztahy? Dali ti jméno a ty si stejně bereš nějaké jiné a lepší. Zaplatit z toho měsíční poplatek nepůjde.
Je to taková blblá bíla strana, která ještě nic neví. Abecedy se rozběhly do světa jako nějaké brebentění, někdy spíš i plivání a jindy třeba vynášení k nebesům nebo zatracování pekel. Zvuk se stal obrazem, ale barvu přidalo až světlo, aby mohlo vzklíčit semínko z tmy.
Určitě záleží i na tom jak prožijete první kroky vašeho intimního života, vy a uspokojení smyslnosti, znáte to, krev a tekutiny, bouří se to, chcete zdvíhat vlny. Chcete se spojovat, být neomezen! Mladé vření pod povrchy!
(Vím, že dokud nevznikne nová rodina, je to hrozné hledání možností, nejsou ani slovy popsatelné, rodiče se tak snaží a zajímají, dokonce vlastní stát, ale ty jsi ticho, ano to je tvoje možnost, ale ne každému synu se to podaří! Nuceně jsi chtěl pokračovat.)
Pohyb je takové puzení, ale i odpuzující a nechutné, přesto, že to tak je, jsi chtěl být, a proto ti do úst cpali tolik jídla, úkolů i jejich cizího nadšení například. Co ti zbylo, jak jsi utvořil novou chvíli stvořenou jen pro tebe, aby tě poznali? To je jen prostá reakce, odpověd. Otázka už bývá záludná. Podle toho si tě i okolí měří. Podle hustoty, vůně, prudkosti a klidu. To jsi celý ty: nezvladatelný.
Být to já, hned se rozběhnu a třeba budu bouchat hlavou do zdi. Na co si jen vzpomeneš, všechno to tu napiš, ale přesto, je to tvůj výběr. Písmena hopsají sem tam, není to ještě rukopis, to ještě není žádný příběh, jen zábava na čtveraté straně, užitek prstů a vlněný svetr. Tak se může seběhnout společnost, můžeš vstoupit mezi vztahy? Dali ti jméno a ty si stejně bereš nějaké jiné a lepší. Zaplatit z toho měsíční poplatek nepůjde.
Je to taková blblá bíla strana, která ještě nic neví. Abecedy se rozběhly do světa jako nějaké brebentění, někdy spíš i plivání a jindy třeba vynášení k nebesům nebo zatracování pekel. Zvuk se stal obrazem, ale barvu přidalo až světlo, aby mohlo vzklíčit semínko z tmy.
Světlo je překrásné, vytváří každý pohled, jeho paprsky jsou blahem pro všechny, proniká tam, kam oko nedohlédne, je životem pro les i každou tkáň, která touží po vodě. Světlo ozářilo každý obraz, světlo nepatří nikomu, ale můžu i říct, že je tvoje. Lampy známých cest platí tvoji blízcí... Díky malému světélku, na které si možná nevzpomeneš, přicházíš na svět... Kde je tvé vroucné srdce? Chlad pracuje jako daleký konec jednoho tvaru. Chci tě zahřát, aby kapky, jenda ke druhé, vytvořili proud. Hle, mluv a zpívej!
Mít rád, jejda promiň před chvílí jsem něco důležitého zapomněl! Mít rád a milovat, jen to zkusíš, ty slova se ztratí. Mastné prsty, nehty, vlasy jako kartáč, jindy jako by tě mokrým hadrem od podlahy přes hlavu vzali. Mít rád, co jsou ti kluci vůbec zač! Tak se pokouším znovu trochu psát, trochu něco popsat, hlavně dobře spát a zároveň i něco získat. Práce už jsem nechal, jak jsem říkal, teď chci se s tebou bavit, zkušenosti, dobrotu i zločin probírat. Hodíš po mě dortem. Abych si pochutnal. Zabíjet, to už vskutku není jen taková nevinná slast.
Tudy vedla u nás doma vždycky přísná linie a neústupný bod. Co jeden považoval za útok, útok to jistě pak byl. Jak z toho ven? Už abys byl v posteli, jedenáct. Tasím kapsle, láduju pistoli. Běhám kolem domu, mířím do krajiny.
Už tehdy se něco napnulo, to ale když jakkoli zahraješ, ta struna má své body, z něčeho je vyrobená a zní, kmitá, tlak o buben naráží. Dál a dál, rozplyne se, možná že se někde v poli pták vyplaší. To by jich pak nebylo město plné, i tu jsou stromy...
Vlna sílí. Chci slyšet zprávy.
Mít rád...
Mít rád, jejda promiň před chvílí jsem něco důležitého zapomněl! Mít rád a milovat, jen to zkusíš, ty slova se ztratí. Mastné prsty, nehty, vlasy jako kartáč, jindy jako by tě mokrým hadrem od podlahy přes hlavu vzali. Mít rád, co jsou ti kluci vůbec zač! Tak se pokouším znovu trochu psát, trochu něco popsat, hlavně dobře spát a zároveň i něco získat. Práce už jsem nechal, jak jsem říkal, teď chci se s tebou bavit, zkušenosti, dobrotu i zločin probírat. Hodíš po mě dortem. Abych si pochutnal. Zabíjet, to už vskutku není jen taková nevinná slast.
Tudy vedla u nás doma vždycky přísná linie a neústupný bod. Co jeden považoval za útok, útok to jistě pak byl. Jak z toho ven? Už abys byl v posteli, jedenáct. Tasím kapsle, láduju pistoli. Běhám kolem domu, mířím do krajiny.
Už tehdy se něco napnulo, to ale když jakkoli zahraješ, ta struna má své body, z něčeho je vyrobená a zní, kmitá, tlak o buben naráží. Dál a dál, rozplyne se, možná že se někde v poli pták vyplaší. To by jich pak nebylo město plné, i tu jsou stromy...
Vlna sílí. Chci slyšet zprávy.
Mít rád...