Děda

Dědo, ja tě dávno znám,
dotyk rukou tvých v mysli mám,
jak hladívals mě po vlasech,
ještě dnes mi to bere dech.

V rukách tvých byla moc,
proměnit srub, den i noc,
her si pro nás měl vždy dost
a ukládals nás až když byla noc.

Býval si mi vždy oporou
i když mě dnes nikde neberou,
V rukách si měl vždy cit,
uměl si i dobře píct.

Jak Vánoce se blížily,
vánočky jsme cítili,
rukama si je upletl
a ani jednu si nesnědl.

Když přišel jarní čas,
pomlázky si uplet včas,
rád si nas to učíval
a šrámy svý sis užíval.

Píšťalky si nám vyřezal
a za rámus si nám nařezal,
když jsme tě s bábi budily
a s píšťalky jsme prudily.

Dědo, řekni, že si vzpomínáš,
že máš děti a nás přiznáváš?
Vidět tě takhle bolí nás,
ztratils mládí, vlas i nás.

Do hospůdky si chodíval
a historky si tam povídal,
místečko si tam mívával
a na ceny si nadával.

A ten prsten svatební,
co ti vypad ze dlaní,
si babičce navléknul,
jestli sis už vzpomenul.