Trpělivé překážky

Nádherný den na procházku, špatný den na cestování vlakem.  Slunce svítilo a paprsky slunce se odrážely od Fileřiny snědé, opálené kůže. Dnes není vážně den na cestování. Trun to určitě pochopí. Musí to chápat, vždyť mě miluje a já snad jeho taky. Vymyslím si důvod. Vlak nejel, vybil se mi mobil a nemohla sem mu dát vědět. Filera si sedla na lavičku a vystavila tvář přímo proti slunci. Vždyť je tak krásně. Ano, tak to udělám. Sáhla do kabelky, vytáhla svůj  telefon a vypla ho. Zajdu si na nákupy a zítra snad pojedu.               

                O sto sedmdesát kilometrů dál a o pár hodin později čekal Trun na nádraží. Hrozně se těšil. Jeho drahá Filera byla poslední dobou trochu chladná, ale on ji miloval. Za pár minut tu už bude. Bude ji moct obejmout, podívat se do jejích nádherných a hlubokých očí, pohladit její nádherné kaštanové vlasy co má až do půli pasu a hlavně ji líbat na její dokonalé rty a její krásně snědou kůži na krku. Trun měl dnes velmi zvláštní náladu. Doma to neměl nikdy lehké. Rodiče se o něj nikdy moc nestarali a tak měl volnost, co ostatní nikdy ne. Mohl chodit kdy chtěl, kam chtěl a vracet se jedno kdy. Doma ho nikdy nic nečekalo. Nikdy nic dobrého. Trunův otčím se vždy jen opil, občas mu nadával, ale jinak se o něj nestaral. Trun ho neměl moc rád. Trunova matka jen celé dny brečela. Chodila k psychologům a psychiatrům, pořád polykala nějaké prášky a pak měla ten nepřítomný pohled. Když je nebrala, brečela. Trun se prostě o sebe staral sám. Chodil do školy a zároveň na brigády. Peněz nebylo nikdy moc, ale i z mála dokázal něco našetřit. Proto když před třemi lety poznal Fileru, tak se jeho svět velmi změnil. Poznal lásku jakou ještě nikdy. Bylo to uchvacující, rychlé. Bylo to jako padat a smát se. Nikdy člověk nemohl dopadnout. Trun měl poslední dobou pocit, že se nějak moc rychle blíží k zemi.  A  tak teď stál na nádraží a sledoval vlak jak přijíždí. Brzdy vlaku již kvičely a lidé kolem si zakrývaly uši. Trunovi zářily oči vzrušením. Už jen pár sekund a bude tu. Lidé začali vystupovat.  Hledal v davu onu známou postavu. Těkal očima, ale nikde ji neviděl. Vlak zavřel dveře a pomalu se dal do pohybu. Trun se díval kolem sebe, ale nikde ji neviděl. Co se stalo? Co se jí stalo? Vzal svůj telefon a zkusil vytočit její číslo. „Volané číslo je dočasně nedostupné, zkuste prosím…“. Zavěsil a nevěděl co teď. Napsal sms: „Lasko, kde si? Cekam tu na tebe.“ Sedl si na lavičku a čekal dál. Přijel další vlak. Zase čekal, ale zase nepřijela. Kde je jeho Filera? Co se jí stalo? Sms jí ještě nepřišla. Zkusil jí stejně zavolat. Nic. Začala se ho zmocňovat panika, ale měl velkou trpělivost. Sedl si na lavičku a čekal dál. Vlaky přijížděly a odjížděly a s každým dalším vlakem Trun ztrácel naději. Naději na vše. Dnes mu umřela jeho matka. Zase měla své dny, kdy brečela a po cestě domů ji srazilo auto. Neměla šanci. Přirazilo jí to k betonové zídce. Už proto se Trun tak těšil na Fileru. Červánky už  bledly a začínal nastupovat soumrak.  Stejně tak jako se smrákalo na nebi, tak i v Trunovi. Filera už nepřijede. Zvedl se a vyšel z nádraží. Vzal mobil a začal psát. „Čekal jsem a miluju Tě. Vždy Tě budu milovat. Ozvi se mi pro…“ . Mobil vyletěl z ruky a letěl vzduchem. Hlava narazila na tvrdý beton, noha se zvrátila v nepřirozeném úhlu, kůže byla sdírána z těla a pak se ozvalo pískání pneumatik, když kamion začal brzdit. Ale to už Trun neslyšel. Už nikdy nedopsal  textovku Fileře. Poslední myšlenka byla ale jasná: Miluji ji tak, že ani smrt by nemohla  být překážkou…