Rozloučení

Rozloučení

Popudlivé plémě poetů. Sláva světa! Sláva poraženým! Pro mne za mne... Nouze nutí člověka zkusit mnohé, s mnoha nejlepšími úmysly. Nestydím se vyznat, že nevím, co nevím. Tím lékem však nevyléčí se ten, kdo se trápí strastí.

Tvé oči oněměly. Nesmysl! Nejsem už takový jaký jsem býval a ty už také ne. Kam se to ztratilo? Nejméně očekávané zruší to, co se zdálo být pevné. Ubohá herka chce do pluhu a podle častého smíchu poznáš hlupáka. Ale i mlčící tváře přesto činí výčitky. Byly kdys nesmírně krásné naše roztomilé lži v pravdu proměněné a zcela beze svědků. Tys byla ochotna neslyšet pravdu a já jsem byl ochoten Ti lhát. Pak nám však zůstala již jen pravda a bolela snad proto, že přílišné štěstí je nemožné snášet stále, snad proto, že se nám ztratilo kouzlo a zbyla nám jen úděsná všednost a tiché rozpaky. Prý prudké bouře netrvají dlouho, často však ničí a odnáší vše, co bylo kdysi tak dobré navždy. Přílišný pathos zabijí krásu a oči bez slz jsou naší poslední lží. Věř že jsem však nelhal, když němým pohledem Tobě jsem pravil, že má bolest zahyne až s mým posledním dnem.