Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se5. Osudu neutečeš?
13. 08. 2011
0
0
891
Autor
Aleiska
Opět jsme v povídce Bojuj proto, abys žil! Tentokrát se vracíme k Seanovi a jeho přátelům kteří mu mají pomoci s tím, aby ZLO nevyhrálo. Ale postavy se nám začínají vybarvovat v tom pravém světle a ... že by se blížila apokalypsa?
Náš osud je nám v náčrtu pevně předurčen,
ale to, jak bude konečný obraz vypadat, určujeme my sami.
Docela dost dlouhou dobu mlčel, aby se poté zavrtěl na židli a sklopil hlavu do klína. Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. Tohle bude na dlouho. „Tak co?“ snažil jsem se jej popohnat, ale docílil jsem jen toho, že se na mě podíval tak smutným pohledem až se mi téměř zastavilo srdce. „Je to asi dva měsíce, co jsem se dozvěděl co jsem doopravdy zač! Co jsme zač!“ řekl tu osudovou větu, která nám oběma měla změnit život.
„Co myslíš tím... my!“ nervózně jsem zopakoval to co právě řekl.
„Viděl jsi, co se stalo když jsem se naštval, ne? A slyšel jsi někdy o tom, že když bude světu hrozit zkáza tak na zem přijdou andělé a ani rozhodnou...“
Opět jsem jej přerušil a téměř bláznivě se rozesmál. „tím chceš říct, že jsi...“
„Ano. My jsme ONI!“
Tohle bylo i na mě moc. Teď jsem věděl, že se jeden z nás zbláznil, ale na sto procent jsem věděl, že já to určitě nejsem! Zvedl jsem se tak rychle až málem spadla židle na které jsem seděl. „Hej, srandu si můžeš dělat z plastelíny, ale ne ze mě! Doopravdy jsem měl odejít z týmu hned ten den, co se to stalo.“ Na nic jsem nečekal a vyběhl do noci. Nezastavil mě ani jeho zoufalý hlas, ani volání Rafaela, prostě nic. Chtěl jsem být co nejrychleji a nejdál od Natanaela a jeho bláznivých nápadů. Kdybych jen v té chvíli tušil, že běžím do náruče smrti, nejspíše bych si to rozmyslel, ale takhle...
Zastavil jsem se dva bloky od baru a snažil se popadnout dech. V boku mě píchalo a stěží jsem dýchal, ale byl jsem šťastný. Jako kdyby ze mě odpadlo těžké závaží, jako kdybych se právě teď cítil alespoň o stopadesát kilo lehčí. Bylo to směšné, ale povznášející. Ale slova která jsem po chvíli zaslechl mě vrátila zpět do reality a dopad na tvrdou zem doopravdy bolel. V té chvíli byla gravitace tak silná až jsem téměř dopadl bradou na zem. „Ale, Natův chráněnec a je tu sám!“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic neviděl. Nějaká neviditelná síla mě však téměř přišpendlila k zemi tak moc až jsem téměř nemohl dýchat. Sakra, tohle bude můj konec. Idiot, idiot! Nadával jsem v duchu na svého parťáka a přísahal, že pokud se z tohohle dostanu, tak ho na sto procent zabiju!
„Tohle bude lehká práce, co říkáš?“
Přísahal bych, že vím jen o jednom útočníkovi, ale když tomu jednomu odpověděl druhý, téměř ledový hlas, otřásl jsme se.
„Možná!“
„Pohrajeme si s ním, anebo ho zabijeme?“ Neznámý hlas bez těla se mlsně olízl.
Jen to ne, nechci se stát obětí odpornýho... upíra!
Ledový severák se opět ozval a pak se přímo přede mnou objevil, jako kdyby se zhmotnil, nádhernej chlap. Chlap, který připomínal něco téměř andělského, ale uvnitř to byl učiněný ďábel. Jeho oči se vpily do těch mých a já se mohl konečně zhluboka nadechnout. „Proč jej zabíjet, tenhle by se paní určitě líbil! Dostaneme za něj...“ dál jsem neslyšel, oči se mi začali sami od sebe zavírat a já upadl do temného snění.
Všude kolem mě byla cítit jen spálenina. Ze všeho sálalo téměř ďábelské, pekelné teplo. Otevřel jsem oči, vletěl mi do nich dým, stejně jako do plic a já se rozkašlal. Oči mě slzeli z popela a plíce jsem měl od něj plná dusivého prachu. Opět jsem se rozkašlal a rozhlédl se kolem sebe, okolí jsem poznal na první pohled, tohle byl... Nevěřícně jsem zamrkal. Kde to sakra jsem! Tedy, věděl jsem, kde jsem, ale proč se to všechno změnilo?
„Gabrieli, Gabrieli!“ Slyšel jsem volat svoje jméno. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale v okolí nikdo nebyl. Moje jméno však jako kdyby mi stále rezonovalo přímo v hlavě. „Gabrieli, probuď se konečně a ...“
Otevřel jsem oči a upřel je na postavu přede mnou, která jako kdyby vystupovala z mlhy. Přiblížila se ke mně, ale pak o krok ustoupila jako kdyby ze strachu. Zavrtěl jsem hlavou a oči se mi zavřely. Neslyšel jsem a neviděl, že ten muž ke mně obezřetně přistoupil a vzal mě do náruče. Nesl mě tak lehce, vypadalo to jako kdyby nenesl člověka, ale něco lehkého jako ptačí pírko. Cítil jsem jen to teplo a pak nic. Tentokrát už bylo mé snění bezesnů.
****
Zdálo se mu, že s tím klukem něco není v pořádku. Proběhl kolem něj jako velká voda a v očích se mu třpytily slzy o kterých nejspíš ani neměl ponětí. Někoho jako kdyby mu připomínal, jen si za nic na světě nemohl vzpomenout koho. Sledoval jej, ale po několika metrech ho ztratil. Pak si však něco uvědomil. Ten blbec určitě vběhl do jejich teritoria a pokud si nepospíší Natanael jej zabije. Ne že by z něj měl strach, ale s těmi dobrými si není radno zahrávat. Pokud by jej naštval stal by se z něj téměř ďábel, a to by byla vražedná kombinace se kterou by si ani on možná neporadil.
Po několika krocích cítil, že tahle atmosféra je cítit téměř statickou elektřinou. Tenhle pocit zažil již několikrát a to hlavně ve chvílích, kdy byl s Natem. Tohle vypadá špatně, hodně špatně.
To co uviděl předčilo jeho očekávání o dvěstě procent, kdyby to bylo možné. V okruhu asi deseti metrů, kolem mladého muže, bylo všechno spálené na popel. Oblečení na jeho těle vlálo a třpytilo se přímo nadpozemským jasem. Uvnitř kruhu bylo cosi spáleného, něco, co kdysi možná bylo člověkem, ale cítil jsem, že by tu měl být ještě někdo. Ten pach jsem si nemohl s nikým splést, to byl pach Jamese. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zrak mi spadl na cosi kovového lesknoucího se v prachu. Natáhl jsem ruku a ihned s ní ucukl. Pálilo to jako čert a já si uvědomil, že na tohle svoji špinavou rukou nemohu sáhnout. Ten oheň jako kdyby všechno kolem mě očistil a na mě to padlo jako těžká deka. Jsem ďáblovo plémě a na něco tak čistého nemohu vztáhnout svoji špinavou ruku. Polkl jsem a z tašky, kterou jsem měl na rameni, jsem vytáhl několik pruhů látky a omotal si s nimi dlaně, abych ten šperk mohl vzít s sebou. Sehnul jsem se k němu a zabalil jej do ní abych ji vzápětí strčil dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a opět se sehnul, tentokrát proto, abych zvedl toho chlapce. V tu chvíli otevřel oči a upřeně se na mě podíval. Ty oči... byly průzračné jako studánky a jako kdyby se mi dívaly přímo do duše. Poté oči spokojeně zavřel a přimknul se ke mně, jako kdyby mě ovládl třes, po kterém následovalo příjemné uvolnění. Známka toho, že mi ten tvor věří. Ano, nebyl to člověk, byl to tvor. Cosi nespecifikovatelného, něco mezi člověkem a netvorem.
****
Snad si nemyslí, že jí uvěřím... tenhle muž nemůže být Seanův otec! To samé, co jsem si myslela, my samovolně vyletělo z úst. Gigi se na mě ohlédla, ten pohled – chápala moji averzi k tomu, že nevěřím ani slovu z toho, co řekla. „Jistě, kdo by věřil... Michael totiž není jen tak ledajaký upír, i když si ta hlupačka myslí, že jej zabila. Jeho nemůže nikdo zabít... jenom kdyby, ale to je nemožné. Pokud se napije krve, je jedno jaké, stane se z něj zbraň, která dokáže zničit cokoli. Jakékoli city mu od té chvíle budou cizí. Proto se mu pořádně podívej do očí. Učinila jsem tak a v té chvíli jako kdyby se o mé černé srdce sevřelo přímo ledovou pěstí plnou beznaděje. V těch očích bylo tolik bolesti až se můj pohled zamlžil. Ledově chladné oči vraždícího tvora, plné slz! Nemožné! To bylo to, co jsem si v té chvíli myslela a nebyla jsem sama. „On který vždy tak ochotně pomáhal lidem by teď měl být jejich koncem? Mohlo by to být úchvatné, ponižující, ale i tak mu to nemohu udělat. Stále jej totiž...“
„Milujete ho?“
Přikývla a polkla. „I přesto co mi udělal... chápu to, ale...“ zavrtěla hlavou a povzdechla si: „Měly bychom jít, James na nás čeká, něco jej rozrušilo!“
Stále jsem sice nechápala její pohnutky, ale jako kdyby si kousek po kousku získávala moji důvěru.
„Paní, měla byste vědět,...“
„Co se děje,“ přerušila jej nevraživě, „doufám, že je to tak důležité abys mě mohl rušit při...“
On ji však přerušil a to tak vehementně až téměř zapomněla na to, co chtěla říct. Nevraživě na něj pohlédla, ale to co řekl její pocity zcela přehlušilo. Teď už nebude cesty zpět. „Je tady!“
Její reakce byla všechno možné, jen ne taková jaká by měla podle mě být. Její tvář po chvíli rozjasnil úsměv, ale v očích jako kdyby se jí zračilo zklamání. „Takže je to pravda, věštba se naplňuje a my s tím nic neuděláme.“ Ty slova se mi zaryly do srdce a v očích mě začalo pálit. Slova která ve mně vyvolaly vzpomínky i když to nejspíš neměly v plánu. Celý svět se se mnou zatočil a já se vrátila zpět do své minulosti.
„Já jsem těhotná, sakra! Tohle nemůže být pravda, ne, tohle mu nemůžu udělat. Tak dlouho jsem se mu snažila odporovat, lhala jsem mu, ale nakonec... zradila jsem muže, kterého jsem tolik milovala. Nemám právo na to, abych žila.“ Sevřela jsem v ruce nůž a přiblížila ho k břichu. Stačil jeden jediný pohyb a měla bych po problémech. Hlas, který jako kdyby mi zněl v hlavě, mě však zastavil. „Dej mi to dítě a já ti dám možnost začít od začátku.“ Polkla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho jsem však neviděla a tak jsem pokračovala tam, kde jsem skončila. V půli pohybu mě však opět zastavil ten hlas a přede mnou se objevila nadpozemsky krásná žena. Ďábelsky! Natáhla ruku k mému břichu a dotkla se jej. Ucukla jsem jako po zásahu elektrickým proudem. „Sepíšeme spolu smlouvu. Já ti pomohu od tvého břemene a ty...“ pohlédla ji do očí a pokračovala, „...dáš mi svoji duši.“
„Duši?“ rozesmála jsem se, „copak jsi ďábel?“
„Něco na ten způsob,“ odvětila klidně a stále na mě zírala. Ani jednou nezamrkala, cítila jsem, že vidí přímo do mé duše. Pousmála se a pohladila mě po tváři. „Proč přemýšlíš?“ Ten dotek na tváři byl přímo elektrizující, ale o to příjemnější. Přitiskla jsem se k ní blíž. „Dobře,“ přikývla a tentokrát položila obě ruce na moje břicho. Ucítila jsem teplo, které do mého těla pronikalo skrz její ruce, prsty. Poté ruce pomalu oddalovala a ten pocit... zdálo se mi jako kdyby ze mě něco vysávala. Mlžný a neprůhledný oblak, který se postupně zvětšoval oddalovala ode mě a pak si ruce položila na svoje ploché bříško. Zhluboka se nadechla a poté spadla na kolena. Bylo vidět, že pociťuje obrovskou bolest. Musela se kousnout do rtu, protože když ke mně zvedla svůj zastřený pohled na rtech ji ulpělo několik kapek krve. Krve, kterou po chvíli olízla a zvláštně se na mě usmála. „Děkuji!“
Ten pocit... ona mě obelhala. Ano cítila jsem, že něco není v pořádku. Určitě si vzala víc než jsem ji chtěla dát, určitě.
„Máš strach? Nevěříš mi?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale nepromluvila. Pak jsem položila ruku na své břicho a podívala se na to její. Něco bylo jinak. „Jak to, že...“
„Divíš se proč se cítíš tak prázdně a přece jako kdyby v tobě něco zůstalo. Odpověď je jednoduchá,“ odmlčela se, „jeden plod v tobě zůstal, protože jsi jej k sobě podvědomě připoutala. Tvoje etické a morální zábrany jsou stále dost velké. Chceš si to dítě nechat!“ Nebyla to otázka, ale... „A ohledně tvé duše,“ mlsně se olízla, „chutnala přímo božsky!“ ďábelsky se rozesmála.
„Duše?“ polkla jsem a položila si ruku na hrudník. Ta podivná prázdnota jako kdyby se rozlévala celým mým tělem a plnila mě... „Tohle já nechci!“ vykřikla jsem a upadla na kolena.
Pousmála se a natáhla ke mně ruku, kterou jsem i přes počáteční zaváhání stiskla. „Vezmu si i ten druhý plod, ale... pamatuj si tím že jsi to udělala, stal se z tebe tvor kterého jen tak něco nezabije. Získala jsi tím velkou moc, která tě však může zahubit. Cokoli se ti teď stane je dílem osudu a ty už s tím nic nenaděláš. Vybrala sis svoji cestu!“
„Takže jsi mě využila k tomu abys získala!“
„Myslíš, že tím něco získám? Pokud máš na mysli svoji duši tak... ano, byla krásně čistá, neposkvrněná, ale začala ji zalévat temnota. Nemohla jsem ji nechat jen tak zaniknout. Takové duše je nutné chránit, stejně tak jako nevinné děti. Možná jsem démon, ale... nemohu připustit aby dítě trpělo za činy svých rodičů. To nebohé dítě nemohlo za to, že se zrodilo!“
V jejích očích plných pohrdání se zračila nezměrná bolest i přesto se však jako by usmívala. Přikývla jsem a ztěžka se zvedla. „Řekneš mi jestli se někdy vrátí?“ Neřekla jsem jeho jméno, ale věděla jsem že ona ví. Ne nadarmo teď měla moji duši.
Žena si odfrkla a pohled zabodla do země. „Zavolám svoji sestru a vezmu si i ten druhý plod. Chtěla bys je pojmenovat?“ Tenhle ústupek mě udivil. Sice neodpověděla na moji otázku a někde v hloubi srdce jsem věděla, že nebude trvat dlouho a uvidím jedinou lásku svého života. „Ano. Budou to dívky, určitě to budou holky a měly by se jmenovat – Alice a *Rehael.“
„Co byste řekla jménu – **Malphas, je to vlastně něco oproti jménu Rehael, je to vlastně jeho pravý protiklad. Mohlo by to být velmi zajímavé a poučné!“ rozesmála se.
Nechápavě jsem pokrčila rameny a zhluboka se nadechla. „Ono je to vlastně jedno, nikdy ani jednu z nich nepotkám a... stejně mi ta jména jen tak vytanula na mysli. Není to nic důležitého, pojmenujte si je podle sebe!“
* Rehael – anděl
genius zdraví, dlouhého života, otcovské a dětinné lásky. Atribut: "Bůh, k hříšníkům milosrdný". Evokujeme jej, chceme-li dosíci uzdravení, veršem: "Audivit Dominus et miseritus est mei: Dominus factus est meus auditor"
genius zdraví, dlouhého života, otcovské a dětinné lásky. Atribut: "Bůh, k hříšníkům milosrdný". Evokujeme jej, chceme-li dosíci uzdravení, veršem: "Audivit Dominus et miseritus est mei: Dominus factus est meus auditor"
** Malphas – démon
... vám šeptá - "Aha, tak ty jsi prý hodný člověk plný porozumění. Uvidíš, jak tě proměním." A tak navzdory vašemu dobrému charakteru vás vaše okolí občas přivádí do stavu šílenství a propadáte přímo vražedným choutkám. Naštěstí si toho málokdo povšimne. Těm, co zachytí váš podivný výraz, raději řekněte, že jste trochu unavení. A Malphasovi nenaslouchejte.
Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem zpět v přítomnosti. Setřela jsem si z čela ledový pot a podívala se na dvojici přede mnou, která si žádné změny, jak bylo vidět, nevšimla. Stále pokračovali ve svém rozhovoru, který mi vůbec nic neříkal. Věštba?
„Gabriel se jmenuje, říkáš!“ Tahle věta ve mně evokovovala divné myšlenky, jako kdybych to jméno již někde slyšela. Vždyť je to jen obyčejné jméno, které... jistě, i jména tvých dcer byli obyčejné, ne? Už dlouho se ten druhý hlas neozval o to zděšenější byla, když se to stalo! Normální je i to, že budou bojovat proti sobě! Ne? Ten hlas se jí smál, ano, věděla to! „Není to zábavné?“ vyrušil ji ze zamyšlení Gigin hlas. „Natanael, Gabriel, Rafael, Chamuel a nakonec... Michael, kdopak nám tu ještě chybí, aby to bylo přímo dokonalé.“
„Pokud nenastane TEN čas, tak to jsou jen jména,“ podotkl James a koutkem oka se podíval na Aulideu. Tímto sice svoji paní přerušil, ale to jí v tuhle chvíli nevadilo. „Máš pravdu, ale pokud začal on... další jej mohou za chvíli následovat.“
A v tu chvíli mi to došlo, jednotlivé dílky do sebe začaly zapadat.
****
Natanael za Gabriel cosi vykřikl, vlastně si ani nepamatoval co, vyskočil a pak se posadil zpět, protože jej Earl stáhl zpět na židli. „Měl bys ho nechat jít... tebe by nerozhodilo, kdyby někdo z ničeho nic začal povídat, že jsi reinkarnace jakéhosi anděla? Tys na ně někdy věřil? Nebo jsi v ně začal věřit už ten den, kdy ti Rafael řekl pravdu?“
„Máš pravdu, ještě před třemi lety to byl úplně normální člověk, který měl sice problémy, ale nemusel čelit tomu zlu, které je všude kolem. Netušil, že temnota se rozprostírá nedaleko jeho domova a pomalu se dostává do jeho blízkosti. Kdyby se nepřidal ke mně, skončil by jako všichni jeho...“
„On o tom ví?“
„Ne,“ zavrtěl Gabriel hlavou. Co když někoho z nich potká, co když... „měl bych jít aby neudělal nějakou hloupost.“ Ruka na rameni jej však zastavila dřív než se postavil. Otočil se a pohlédl na Chamuela, který jen zavrtěl hlavou a zašeptal: „Je v dobrých rukou, nemusíš mít strach.“
„Sean?“ Opět následovalo jen přikývnutí. „Skvělé, jen aby se navzájem nezabili. Největší sranda by byla, kdyby se probudil a pak chtěl...“ Ticho které následovalo po jeho slovech jej viditelně rozhodilo z rovnováhy. Zvedl pohled a podíval se na Rafaela, který se nepatrně uculoval. „Já to trefil?“
„Málem to schytal James.“ Tohle Gabriela rozesmálo. „Nejspíš si myslel, že se přes něj dostane ke mně, co? Vlastně ho tím probudil, pokud se nepletu, tak přesně tak to bylo i u mě. Jen s tím rozdílem, že já přitom toho bastarda zabil! Bude v pořádku?“
„Víš, nechci tě zklamat, ale u něj to celé bude mít úplně jiný průběh než u tebe. Může se totiž stát, že zapomene úplně na všechno a bude z něj – Anděl pomsty!“
„Dost už těch blbejch keců, teď potřebuje mou pomoc a já jdu za ním!“ Natanael se rychle zvedl a téměř vyběhl do noci. „Blb, já mu přece neřekl, kam šli,“ zavrčel a vyběhl za ním.
Idiot! Vyběhl jsem do noci a vlastně ani nevím, kde bych je měl hledat. Idiot. Rozhlédl jsem se kolem sebe a vydal je tím nejjednodušším směrem – rovnou za nosem. Kdybych byl totálně naštvaný a vytočený, určitě bych se vydal tou nejlehčí cestou. Ušel jsem asi dva bloky od Sang somnis a zastavil mě podivný zápach, který určitě vycházel z nejbližší temné uličky, pach spáleného masa. Musel jsem si zacpat nos protože ten smrad byl neúprosný, jako kdyby se mi snažil dostat až do mozku. Absurdní. „Takhle nějak smrdí mrtvý upír!” Pomalu jsem kráčel směrem kde byl ten zápach největší a zastavil se u spáleného kruho velkého asi pět metrů v průměru. V jeho středu však byl prostor, který byl zcela čistý a co bylo nejvíc zarážející – když jsem vstoupil dovnitř, vůbec nic jsem necítil, jako kdybych se ocitl v úplně jiném prostoru. Cítil jsem jen čistotu a pravdu, která byla přímo do očí. Celý svět se se mnou zatočil a já uviděl to, co zahlédl Gabriel chvíli přede mnou jen s docela nepatrnými rozdíly.
Zápach spáleného a rozkládajícího se masa, výkřiky plné bolesti a utrpení! Odvrátil hlavu na stranu a uviděl muže, který v rukou svíral obrovský meč a kosil s ním všechno živé. Zamrkal a opět se podíval na toho na první pohled neznámého muže. Nyní si byl jistý, že jej zná. „Gabe, počkej!” vykřikl. Muž však jako kdyby jej neslyšel, kráčel dál... nezastavily jej ani pohledy prosící o odpuštění, ani oči plné slz. Nezastavila jej ani úpěnlivě prosící žena, která v rukou svírala malé dítě, snad teprve novorozeně. Sekl jednou, dvakrát, třikrát a pak kráčel dál zanechávaje za sebou smrt. „Ne!” vykřikl. Jeho hlas byl plný bolesti a hlavně... dával si za vinu, že jej nedokázal zastavit, ochránit. „Počkej, nedělej to! Zabij mě a ne ty nevinné lidi, to já tě nedokázal ochránit.” Tyhle slova jako kdyby toho tvora, který byl donedávna jeho partnerem zastavila. Otočil se jeho směrem a pomalu kráčel za ním. Čas se přímo vlekl než se Gabriel zastavil jen pár kroků od Natanaela. Vyměnili si svoje pohledy, pohledy ve ktrých bylo plno slz, ale nic už jej nemohlo zastavit. Uslyšel jen: “Promiň” a pak ucítil bolest, která se rozlévala celým jeho tělem a pak jen... klid a uvolnění.
Vykřikl a posadil se na zemi, na kterou před chvíli upadl. Položil si ruku na místo, kde cítil tu obrovskou bolest a pak si ji přiložil k očím. Krev však na ní nebyla. Zhluboka se nadechl a pak si uvolněně odfrkl. „Jen sen, vidina!”
„Byla to předpověď” ozvalo se za ním. Ta věta na kterou myslel, ale snažil se tuto myšlenku zahnat, byla právě vyslovena.
Ztěžka se postavil na vlastní nohy a oprášil ze sebe všechen prach. „Proč my stále musíš lézt do mých myšlenek! Víš jak je to nepříjemný, nemít žádné tajnosti a to ještě před tebou?”
„Vím,” rozesmál se upřímným smíchem. “právě prot mě to baví. Chci vidět ten tvůj rozčílený pohled, jsi s ním totiž strašně roztomilý.”
„Jasně, ty starej úchyláku!”
„Já?”
„Jo, ty! Vidíš tady snad někoho dalšího?” odsekl jsem mu naštvaně. Pak jsem však zcela změnil svůj přístup. „Kdy se tady konečně objeví Michael?”
Tentokrát se Rafaelova tvář zachmuřila a poté smutně zavrtěl hlavou. Kdybych měl v tuhle chvíli popsat jeho tvář jako čistě nezaujatý pozorovatel, řekl bych že vypadal sexi! Ne, nejsem na chlapy! Rezolutně jsem zavrtěl hlavou, protože se usmál. „Zase lezeš do mých myšlenek!” osočil jsem ho.
Povzdechl si a položil ruku na moji hlavu, aby mě rozcuchal. „Jsi strašně průhledný!” zašeptal s úsměvem a poté se otočil. „Pojď se mnou, tady pro tebe teď není bezpečno!”
****
Dny se měnily v noci, týdny a měsíce, když se konečně dalo všechno do pohybu.
Gigi jako každý den hned po svítání zavítala do tajemného sklepení a upřeně zírala na muže, kterého tak moc obdivovala. Vzpomínala na dny, kdy žil a toužil jen a jen po ní... než se objevila ta malá bestie. Vždy mu odpustila všechny ty lidské ženy, když je po několika týdnech odhodil jako kus hadru a ony... ony mu ještě byly vděčné za to, že o ně zavadil byť jen pohledem. A pak... Několikrát se zhluboka nadechla a přistoupila blíž k nádobě ve které plaval. Jeho oči se míhaly za zavřenými víčky, jeho myšlenky jako kdyby byly někde daleko. Ano, přála si, aby se probudil a byl takový jako dřív. Dřív než si ho ta malá mrcha omotala kolem prstu. Věděla že toho může dosáhnout jedině tak, že jej donutí napít se lidské krve, ale... dokázala by žít s myšlenkou, že to není ten, koho milovala? Kdy si vlastně dokázala připustit, že k němu chová tenhle nádherný cit. Ne, nikdy nechápala jeho slova, když o tomhle citu mluvil. Dokázal o tom mluvit dlouhé hodiny a obdivoval všechny, kdo dokázaly tohle cítit. Chtěl být jako oni a nakonec se mu to i podařilo, proč jen jej nenechala aby byl šťastný! Všechno co dělala bylo proto, aby... Položila hlavou do dlaní... chtěla plakat, ale nešlo to. Smála se mu, když před ní projevil i tenhle cit... neštěstí, smutek. Ani tohle nikdy necítila, necítila to ani ten den, kdy málem zemřel!
Jak se musela cítit ONA, když se ji pokusil zabít! I tohle byla její hra. Poštvat proti sobě ty, kteří se milovali, protože, protože... on byl jen a jen její. Otec slíbil, že zůstanou navždy spolu, že musí zůstat navždy jen a jen spolu. Michael se však postavil i proti tomu, vždy dělal jen to co chtěl! Po čem toužil to musel dostat, udělal pro to cokoli. Možná právě to jej málem stálo život.
Tekutina kolem jeho těla jako kdyby se začala vřít, nádoba se několikrát zachvěla a jeho oči se za víčky hýbaly ještě rychleji než před tím. Udělala dva kroky vpřed a položila na tvrzené sklo ruku, po chvíli s ní však musela ucuknout. Dlaň si otočila tak aby na ni mohla vidět a zhrozila se toho, jak vypadala. Místo kůže na ní měla jen rudý flák masa. Části se začaly odlupovat a... polkla a druhou rukou zašátrala v kapsách svého dlouhého hábitu, než vytáhla malou lahvičku. Lahvičku si vložila do úst a odzátkovala ji, aby si s ní vzápětí polila poraněnou ruku. Opět si sáhla do jiné kapsy a vytáhla kus látky se kterou si omotala zraněnou ruku.
„Michaeli, konečně jsi se probudil, ale co bude dál?”
-----------------------------------------
Musel je zastavit dřív než udělají nějakou hloupost. Věděl, že Seanovi řekla, že je jen vraždící maniak, ale nechápal proč! Tolik století se milovali a věřili si, proč najednou změnila svůj názor! Musela za tím stát ona,
i tohle věděl, ale opět se zde vynořila ta otázka – Proč?
Zamrkal a otřel si oči, aby se poté zmateně podíval na ruku, kterou měl vlhkou... Od slz? Zavrtěl hlavou a běžel dál. Ten den, kdy jejich synovi řekla tu lež, kdy mu nalhala, že ji využil a udělal z ní tu odpornou zrůdu. Doopravdy jsi to takhle cítila? Vykřikl v duchu a běžel dál. Ano, vždy si dával za vinu, že z ní udělal upíra, ale ona... vždy mu řekla že takhle je to lepší! Proč najednou změnila názor?
Zastavil se před zchátralým hradem, ve kterém se jejich skupina skrývala již několik set let. Naposledy zde byl, když... bylo to už jednadvacet let, ale pro něj jako kdyby to bylo jen několik hodin. Jeho syn jim opovrhoval, zapomněl že jej jeho otec miloval.
Proč nemohli být šťastní alespoň tu malou chvíli? Proč jim osud strkal klacky pod nohy a ještě se smál, když o ně zakopli!
Opět si setřel slzy z tváří a zhluboka se nadechl. „Gigi, za tohle my zaplatíš!”
„Já ti tolik věřila a tys mě zradil!” Nevěřícně na ni zíral. Jak může vůbec něco takového říct? „Nemusíš se už snažit, tvoje milá sestřička my už všechno řekla! Využil jsi mě, nás a to ti nikdy neodpustím. Už dávno tě měli zabít! Kdybych jim řekla pravdu nikdy bych si nemusela tím vší projít.”
„Nepokračuj dál, prosím! Neříkej už nic dalšího čeho bys mohla později litovat. Vždycky jsem tě miloval a nic na tom nezmění ani fakt, že...”
„Drž už hubu, nenávidím tě!” vykřikla
Vzpomněl si na ten den, kdy se mu na kusy rozbil jeho sen. Sen, že může být tvor jako on navždy šťastný! Tyhle konce se dějí jen v pohádkách a on už by měl být dost starý na to, aby v takové konce věřil. Neměl se nechat ukolébat tím, že mu Gigi pomohla. Za všechnu pomoc si totiž počítala dost vysokou cenu a on na to neměl zapomínat. Nikdy se nesmířila s tím, že díky NÍ přišla o jeho náklonnost. Měl to vědět už dávno. Ženy se nikdy nesmíří s tím, že přijdou o něco na čem visí. A tím víc pokud je o to připraví jiná žena!
Vešel dovnitř.
Nikdo mu nekladl odpor, už to mu mělo přijít zvláštní, ale on přesto na to nedbal. Snad to přikládal za vinu tomu, že se jej báli. Ani za nic by si nepřipustil, že to byl jejich úkol. Kdyby si pozorně prohlédl jejich výrazy, jejich tváře, možná by pochopil a nemusel by si tím vším projít.
Sklepení bylo stále stejné, za těch jednadvacet let se vůbec nic nezměnilo. I ona jako kdyby byla stále na stejném místě. „Copak tě za mnou přivádí?” Přivřel oči a upřel je na ni. „Ach, proč tak vražedně? Snad ti ta hlupačka nezlomila srdce?” Cuknul sebou a to ji rozesmálo. „Ale, že bych se trefila? Já ti to říkala dávno, neměl si podlehnout jejímu “šarmu”. Tohle slovo mě vždycky rozesměje! Tahle hloupá husička nikdy neměla nic z toho co ti můžu dát já, co jsem ti “mohla” dát já!”
„O co ti vůbec jde? Ty nejspíš nemůžeš snést, že by někdo mohl být šťastný a to jsem tě kdysi měl rád!”
Zavrčela, ale stále zachovávala svoji odtažitou tvář. „Copak se ji stalo?”
„Je v naprostém pořádku, o to nemusíš mít strach. Je v naprostém bezpečí a ty se k ní už nikdy nedostaneš. Nedopustím, abys jí už jakkoli ublížila!” Chvíli jej mlčky pozorovala, a pak se opět usmála. „Copak ta krev na tvé hrudi? Snad není její?”
V její ruce se zaleskl nůž. „Nedovolím ti, abys nám už ubližoval!” Udělal k ní dva malé krůčky, viděl že se zachvěla, ale neustoupila ani o krok. „Musím tě zabít dřív než ublížíš někomu dalšímu.”
„Tariro, tohle přece nejsi ty!”
„Nikdy ně už neoslovuj tímhle jménem! Nikdy už ze své špinavé huby nesmíš vypustit mé jméno! Já ti tolik věřila a ty sis s námi jen hrál. Myslel jsi někdy na moje city, na city našich synů?” pevněji v dlani sevřela zbraň. „Sean, Earl, čím pro tebe byli, jsou?” Opět k ní udělal pár kroků, zachvěla se, ale stále zůstala pevně stát.
„Mami?” ozvalo se tenkým hláskem za ní. „Tati, co se děje? Sean má horečku, měla bys za ním jít!” opět se obrátil na svoji matku. Michael polkl – Alespoň někdo z jeho synů si jej pamatoval, ale jak dlouho?
Nůž ji vypadl z rukou a s pláčem se sesunula na podlahu.
„Earle, pojď za tatínkem,” promluvil laskavě na svého syna, který se mu se smíchem vrhl kolem krku. „Tati, já jsem tak rád, že jsi tady! Tolik se my po tobě stýskalo!” slzy štěstí se rozlily po jeho tváři.
„Ty, hned ho pusť,” ozvalo se za jeho zády. Michael se otočil po hlasu a zároveň položil svého syna opatrně na zem. Ten kdo teď před ním stál nebyl nikdo jiný než Sean. „Jak se tady můžeš ukázat, vrahu!”
„Ne Seane, tak to není,” snažil se jej uklidnit jeho mladší bratr. „Mami, řekni mu něco!”
„Tariro, vem Earla sebou a nech nás o samotě.” Jakmile ti dva odešli, Sean se opřel o zeď. Jeho vratké nohy jej téměř nemohly udržet, ale držel se silou své vlastní vůle.
Zavrtěl hlavou a téměř šíleně se rozesmál. „Ty si myslíš, že bych jí dokázal ublížit? Jak málo mě znáš a to jsme spolu strávili tolik set let! Známe se od dětsví a ty si dovolíš říct, že vztáhnu ruku na někoho, koho miluju! Jsi šílená!”
„Tak je nějakého z těch tvých parchantů!”
„Jak dlouho mě míníš ještě urážet, ty bezpáteřní mrcho!”
Po této výměně názorů následovalo několikanásobné zalapání po dechu, které doprovázelo chrastění zbraní. „V pořádku, uklidněte se... můj bratr se jen nechal unést a jistě se omluví!”
Michael se však opět rozesmál. „Nejsem tvůj bratr a nikdy jsem jím nebyl! Sice se mě snažil otec obalamutit, ale oba dva přeci moc dobře víme jak tvoři jako my dva přicházejí na svět. A mezi námi dvěma je podstatný rozdíl. Když otec stvořil mě, chtěl se vysmát samotnému bohu a využil mého dočasného selháni mysli. V té době jsem věřil, že mě můj bůh opustil. Teď vím jak jsem byl bláhový! Jen mě chtěl vystavit zkoušce a...”
„Mlč,” přerušila jej rozhořčeně. „sám nevíš, co mluvíš!”
„Snad se nebojíš, že jim řeknu pravdu i o tvém zrození! I když... mohlo by být zajímavé jak by na tenhle fakt reagovali!”
Gigi pozvedla ruku a začala cosi mumlat.
Michael se rozhlédl kolem sebe a pochopil, že naletěl na dost mizerný trik. Takhle se jej snažila spoutat. Kdyby měl svoji moc, tak... ale teď se musel smířit s jedinou věcí. Tady prozatím jeho cesta konči. Sklopil oči a sepjal ruce v tiché motlitbě. Kruh kolem něj se začal pomalu zmenšovat, až kolem něj utvořil zeď z tvrzeného skla. Žena pomalu vstala a přistoupila k němu až téměř na dotek. „Víš, že bych tě teď mohla zabít, ale tohle by mi nečinilo žádnou radost. Jen... řekni mi, kdo z nich tě zranil a já se mu pomstím!” Michael si odfrkl a opět na ni upřel svůj pohled plný pohrdání. „Oba dva víme jak to doopravdy je!”
Syn a otec si vyměňovali své pohledy. Jeden plný nenávisti a pohrdání, druhý plný citu zcela jiného. „Seane, jsem tak rád...” Natáhl k němu ruku jako kdyby jej chtěl pohladit. Syn však ucukl, měříc si jej svým ledovým pohledem. „Nesahej na mě...” znělo to jako výhružka a také jí to mělo být.
Michael se podíval na Seanovi ruce a poté ztěžka polkl. Jeho syn v ruce svíral meč. Meč který Michael měl už od té doby co si uvědomil, jaký je jeho osud. Jednou se probudil z jednoho ze svých nespočetných děsivých snů plných předpovědí věcí budoucích a křečovitě jej svíral v rukou. „Měl by si jej položit nebo si ublížíš.”
„Snad se nebojíš, že bych tě s ním mohl zabít. Máš strach? Měli jej také ti, cos je zabil? Anebo si až do konce svého života mysleli, že je to jen legrace, sen? Jak ses cítil, když jsi jim bral jejich životy? Máš ty vůbec nějaké city?”
Starší muž opět nervózně polkl. Věděl, že pokud jej s tím mečem byť jen škrábne, mohlo by to znamenat jeho smrt! Tato zbraň byla dvousečná a pro tvora jako on velmi nebezpečná. „Ano, mám strach, mám strach o tebe!”
„To mě snad chceš rozesmát?”
Otec udělal několik rychlých kroků k synovi a než ten mohl jakkoli reagovat, svíral jej v náručí. Veškerá jeho nenávist jako kdyby byla odplavováná někam pryč. Sean obětoval obětí a z očí se mu spustil vodopád slz. Zbraň však vykonala svoji cestu a zabodla se do Michaelovi hrudi, jen o vlásek minula srdce, ale i to stačilo. Zachroptěl a Sean jej od sebe odstrčil. Jeho ruce se zbarvily krví stejně tak jako otcovo oblečení. „Tati,” zašeptal. V očích otce se zatřpytily slzy. „Všechno je v pořádku, nemusíš mít strach,” položil mu ruku na čelo a dál šeptal, „teď na všechno zapomeň a žij dál svým životem. Nezapomeň ten meč chránit jako oko v hlavě. Nikdo nesmí vědět, že jej máš a pak jej dej tomu, kdo si jej zaslouží, tomu, komu po právu patří.” Seanovi oči se začaly pomalu zavírat, stačil říct jen jedno jediné slovo: “Promiň!”
-----------------------------------------
Jeho oči se otevřely a upřely se na ni!
****
Gabriel ležel celou dobu stále ve stejné pozici, ve které jej položil na postel. Spal anebo... nejevil žádné známky života jen při bližším pozorování bylo možné zahlédnout, že se jeho oči za víčky pohybují. Snil v tu samou dobu jako Michael, jako kdyby byli spolu propojeni. Viděl ty samé vzpomínky jako on, jen s tím rozdílem, že Gabriel nevěděl souvislosti. Ve stejnou chvíli, kdy se probudil Michael, procitl i ten druhý!
Zamrkal a chvíli zíral do stropu. Pak mu došlo, že se nenachází ve své posteli a co bylo horší, ani ve svém pokoji. Vyskočil do sedu a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. V takovém temném pokoji byl poprvé a doufal, že i naposledy, protože se mu tady vůbec nelíbilo. Vždy dával přednost vzdušnému a světlému pokoji před takovou plesnivou dírou, kde vzduch skoro stál a při trošce dobré vůle jste mohli vidět ty bacily, kteří... raději nemyslet. Alespoň že tady bylo relativně čisto. Otřásl se a až poté si všiml tichého muže, který seděl na křesle vedle postele. „Prosím,” zašeptal. Odpovědí mu bylo jen ticho. „Vy jste Sean?” Neznámý zvedl hlavu a jejich oči se potkaly. „Šefe?” zakoktal a pokusil se postavit. Takové setkání by nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Co sakra dělá v pokoji se svým nadřízeným a ještě k tomu... sám! „Jak jsem se sem dostal a co se stalo?”
„Pořád stejní, jak očekávatelná reakce! Ten idot vám nic neřekl? A hlavně, nepředstavujte si mě v nějakých divných situacích, já nejsem jako VY!” To poslední slovo pronesl s jasným opovržením. „Jako, VY?” opáčil Gabriel nechápavě. „Ach jo, ani tohle nevíš,” zavrčel a pokrčil rameny, „Co bych taky čekal od někoho jako on! Prvně mluví a pak přemýšlí!”
Zaťukání na dveře jej však vyrušilo dřív než mohl začít vysvětlovat. Po obligátním: “Dále”, vešla dovnitř matka následováná ženou, kterou Gabriel ještě neviděl. Něco mu však našeptávalo, že by ji měl znát. „Ošetři jeho zranění, jako jediná z nás na něj můžeš zatím sáhnout. Nejsi totiž pošpiněná.”
„Ale,” ozvala se matka „oni také ještě...”
Sean si odplivl a zavřel oči, na matku se ani nepodíval. „Nedělej ze mě blázny! Já vím, kde jste až do teď byli!”
Gabriel však neposlouchal, upřel své oči na nejstarší z žen a promluvil. „Kdy jste změnila názor, Tariro!” Žena se otočila směrem k němu, v očích zděšení a strach. „Změnila... názor,” zašeptala nechápavě. Nebo se snažila aby alepoň tak zněla. Jej však neošálila. „Na co jsem měla změnit názor”, dodala, tentokrát rozhodně.
Toto začala poslouchat i Alyson. Začalo to totiž vypadat zajímavě a hlavně... ten muž byl zajímavý už tím jak na ni působil ten dotek na jeho těle. Když se jej dotkla. V tu chvíli jako kdyby se od ní odplavovaly všechny problémy, ale jakmile se ten kontakt přerušil, všechno na ni padlo jako těžká deka až téměř nemohla dýchat.
„V pořádku,” zamumlal a položil se zpět na postel. Nyní již v klidu mohla na jeho tělo nanášet chladivé masti. I když na jeho těle nebyla patrná žádná zranění, vždy kdykoli více přitlačila, zachvěl se a sevřel rty těsněji k sobě. Nevěděla jestli netlačí moc silně a tak se zeptala, jeho odpověď ji však překvapila. Ne tím co řekl, ale jak se přitom tvářil. „Ne, je to příjemné”, zašeptal tiše a zrudl.
S nečitelným výrazem ve tváři vystoupila z pokoje ve kterém odpočíval Gabriel. Sean si ji změřil tím svým nebezpečným až vražedným pohledem, který jako kdyby jí viděl přímo do duše. Earl zavrtěl hlavou a poté se rozesmál.
Jeho bratr jej zpražil: „Co je tady k smíchu?”
„Ty!”
„Já?”
Mladší z bratrů se opět rozesmál a mezi pauzami které potřeboval k nádechu se zeptal na to, co chtěl už tak dlouho vědět. „Co teď s námi bude?”
Sean zavrtěl hlavou a ztěžka se posadil do křesla. „Nevím! Jen doufám, že se rozhodne správně a hlavně... nechtěl bych aby se tu objevil ON!”
„Ale vždyť je to náš...”
„Mlč”, odvětil a obrátil se k Alyson, která sice vypadala že je vůbec neposlouchá, ale i tak museli být hodně obezřetní. „co kdyby tě slyšela!”
„Omluvíte mě na moment? Zdálo se mi, že náš host potřebuje pomoc.”
„Jistě,” odpověděl jí Earl i když byla ta otázka spíše mířená na Seana. Ten se však už na první pohled nechystal k tomu, že by jí sám odpověděl. „kdyby byli nějaké potíže budeme vedle!”
Jakmile se za ní opět zavřely dveře, Seanova křečovitě stažená tvář se uvolnila. Cítil na sobě bratrův pohled a tak reagoval na nevyřčenou otázku. „Nevěřím jí a ani ty bys neměl! Je to výtvor naší milé Gigi a ty moc dobře víš jaké jsou její hračky!”
„Ty...”
Starší bratr si povzdechl. „Myslíš, že jsi schopný přede mnou něco skrýt? A ještě k tomu takovou VĚC! Za jak velkého blázna mě vůbec vlastně máš? Můžeš být ale spokojený s tím, že to neví matka! Už tak těžce snáší to, že se nedokázala ovládnout a navíc kdyby zjistila, že ty...!”
„Dobře... jen... nesmí se to dozvědět.... Nikdy se nesmí nic z toho dozvědět, zlomilo by jí to srdce!”
****
Natanael se postranním pohledem podíval na Rafaela, který vedle něj pomalu kráčel rozvážným krokem a cosi si prozpěvoval. Na mysli mu vytanul den, kdy se s ním setkal poprvé v životě.
V té době mu bylo patnáct a byl jeden z těch nejhorších grázlů v jejich čtvrtil! Stačilo aby kdokoli byť jen vyslovil jeho jméno a v ostatních se krve nedořezalo. Dokázal člověka ranit už jen pohledem a nikdo se proti němu nepostavil až pak přišel on...
Rafael věděl, že tenhle kluk bude oříšek, ale to co uviděl předčilo veškerá jeho očekávání. Stejný ledově chladný pohled v takových očích měl štěstí vidět jen jednou, o to víc mu utkvěl v hlavě. A to by dospělý člověk. Natanael už od prvního pohledu vzbuzoval strach a respekt a to mu bylo teprve patnáct let.
Musel se dostat do jeho světa a doopravdy nevěděl jak to udělat, jak překročit tu pověstnou hranici. Co kdyby jej naopak obrátil proti světlu! To by znamenalo jejich úplný zánik! Věděl to a možná právě proto, to v něm vyvolávalo strach.
Tento pocit za celý svůj život nepoznal a teď ho v něm vyvolal jeden puberťák... jak ještě šílenější to jen může být?
Zhluboka se nadechl -Musím si získat jeho důvěru!- Chlapec seděl na zdi, která byla z jedné strany vysoká jen asi půl metru, naopak z druhé byl příkrý sráz. A právě na té vyšší straně seděl větší částí svého těla Natanael – nakláněl se z ní a upřeným pohledem zíral dolů. -Jen ať neskočí!- šeptal si v duchu.
Chlapec jako kdyby vytušil, že se k němu někdo cizí blíží, napjal se a poté promluvil tichým téměř pohřebním hlasem: „Kdybych skočil, letěl bych?” Poté vyskočil na nohy a nahnul se ještě více, aby jeho větší těžiště bylo nad propastí. Balancoval na hraně a divoce se smál vlastní šílenosti.
Rafael ztěžka polkl a zastavil se v půli kroku, aby vzápětí promluvil tichým hlasem. „Nedělej hlouposti, tvoje matka by měla strach....” Tohle neměl říkat. Vytušil hned jakmile se k němu mladík otočil tváří v tvář. „O ní v mé přítomnosti nemluvte,” cedil skrz pevně sevřené zuby, „opustila mě, když jsem byl...” Tentokrát jej starší z nich přerušil. Mluvil tiše a pomalu, dávající důraz na každé slovo. „Tvoje matka tě miluje a právě proto ti dala tohle jméno, věří...”
„Když ji tedy tak dobře znáte... proč mě opustila?” syčel s přivřenýma očima jako kobra. Jeho ledový pohled si nezadal s pohledem jeho matky. „Protože musela, byl to její osud!”
„Já na osud nevěřím!” odtušil chladně. „Ona taky nevěřila!” odmlčel se a nechal chlapce, aby mohl chvíli v klidu přemýšlet. Neudělal však ani tři kroky a zastavil ho mladíkův hlas. „Znáš moji matku?”
Rafael se jen v duchu ušklíbl a poté se se stále neměnným výrazem otočil na chlapce. Pak pokrčil rameny a nahnul hlavu na stranu. „A kdyby?”
Natanael seskočil ze zdi a rozběhl se k němu, zastavil se až těsně u něj a podíval se mu zpříma do očí. Oba si vyměňovali svoje pohledy až mladší z nich s tím svým uhnul. Na tváři toho staršího se rozhostil upřímný úsměv. „Pojď se mnou!”
„Proč bych měl jít? Vůbec tě neznám a hlavně, měl bych být doma... sakra, to je už tolik hodin!” zděšeně vykřikl, když se podíval na hodinky. „Musím si pospíšit jinak....”
„Počkej”, zvolal a zastavil jej dotykem na rameni. Chlapec se přikrčil a lehce se otřásl. Hned jakmile to Rafael zaregistroval ruku pomalým pohybem oddálil. „Nemusíš mít ze mě strach.” Chlapec se ani neotočil, jen přikývl a rozběhl se domů. Rafael jej vyprovázel nervózním pohledem a počkal až zmizel za prvním rohem. Poté si pozvzdechl a pomalých krokem vyšel na opačnou stranu než Natanael. -Doopravdy je jiný než jsem očekával, ale jak to tak vypadá... pod jeho drsným zjevem se skrývá křehká duše.-
Mladík se udýchaně zastavil až před svým domem a zděšeně pohlédl na tvář, která na něj zírala zpod záclon. Polkl a kopnul do neviditelného kamínku. „Tohle mu už asi nevysvětlím! Má mě ráda,” odfrkl si, „ale proč mě nechala s ním?” Pomalu došel ke dveřím a lehce zaťukal. Chvíli se nic nedělo a pak se dveře tiše otevřely. Na obličeji mu přistála tvrdá dlaň až se jeho tvář otočila téměř devadesát stupňů. „Já...”
„Ty?” stál nad ním jako bůh pomsty.
„Potkal jsem nějakýho divnýho týpka a...” polkl a zvedl pohled směrem k otci. Otci, který se na něj podíval jako kdyby se přemáhal byť jen chvíli na něm spočinout pohledem. „dával mi kázání ohledně mého chování!”
„Aha... a to ti mám jako věřit? Ihned běž do svého pokoje a nevytahuj z něj paty! Rozumněl jsi?” dodal, když Natanael nijak nereagoval. Podíval se na syna, který zíral upřeně před sebe. „A co on! Taky přišel pozdě!”
„Tobiasi”, zvolal. Tentokrát zněl jeho hlas nadšeně a byl plný... lásky.
Natanael polkl a vyběhl do svého pokoje. Nezapomněl samozřejmě za sebou hlasitě prásknout dveřmi až na zem spadla váza, která stála na stolku u dveří. Polkl a ztěžka se svalil na postel. Věděl, co jej teď bude čekat. Neuběhla ani minuta a do jeho pokoje vběhl otec. Než mohl opět jakkoli reagovat přistála mu na tváři další facka po které následovala druhá, třetí... pak už přestal počítat. Dopadl na zem a snažil se oddálit svoji hlavu teď už i od otcových nohou. Kopal do něj jako do hadrového panáka a cosi u toho křičel. Ne, Natanael neplakal, už dávno se to odnaučil. Teď jen tiše čekal až se otec unaví anebo ho to přestane bavit. Co však nečekal bylo, co se stalo když jej pomalu začalo opouštět vědomí. „Tati?” ozvalo se zděšeně. Dál už nevnímal.
****
Pokoušel se nadechnout. Zpočátku to nešlo, ale pak zalapal po dechu. Zašmátral kolem sebe a dotkl se ruky, která ležela na jeho posteli. Otevřel oči a posadil se, snažil se zorientovat ale všude kolem něj byla tma. Položil si ruce na hlavu a pak s nimi sjel na oči, které měl ovázané obvazem stejně jako celou hlavu. „Co se stalo?” zazněla z jeho úst otázka dřív, než se mohl zastavit. „Proč jsi to neřekl?” zazněla místo odpovědi z úst jeho “bratra” otázka.
„Co děláš v mém pokoji?” vykřikl a ohnal se levou rukou, protože pravou nemohl hnout. Měl ji v sádře stejně jako pravou nohu, jak poznal když se pokusil postavit. „Nejsi ve svém pokoji, ale v mém a hlavně... proč mě tak nenávidíš?”
Chvíli bylo ticho.
„Já... tebe?” rozesmál se Natanael.
Cítil na sobě jeho pohled a tak ucukl hlavou na stranu. Ani za nic mu nechtěl přiznat, že se k němu takhle jeho vlastní otec chová už od té doby, co se k nim nastěhoval Tobias se svojí matkou.
Tobias byl jeho nevlastním bratrem a narodil se v době, kdy s nimi ještě žila Natanaelova matka. Otec ji podváděl na každém kroku, ale ona jako kdyby to nevnímala. To ještě žila jen a jen pro svého syna a pak ze dne na den zmizela, aby ji nahradila macecha. Ne, že by se k Natovi chovala odmítavě a upředňostňovala vlastního syna, ale... Tu ztrátu po matce v jeho duši prostě nemohla nahradit zcela cizí žena.
Ale po několika letech zemřela na leukémii a celý Natanaelův život se stal peklem. Otec mu vyčítal úplně všechno a dokonce pronesl i větu, která jej od té doby děsila ve snech. „Měl si zemřít místo ní!”
„Proč jsi mi neodpověděl?”
Natanael si olízl okoralé rty. „Mohl bys my donést vodu? Mám žízeň.”
„Jistě”, přikývl Tobias.
I když jej neviděl prostě to věděl. Věděl co udělá dřív než on sám. Po chvilce u něj Tobias opět stál a přibližoval k němu skleničku s brčem, které mu strčil do pootevřených úst. „Ta sádra je zbytečná a ty obvazy taky! Musím to sundat!”
„Nemůžeš, doktor říkal že ta sádra zůstane na svém místě nejmíň tři měsíce a ty obvazy....” chvíli přemýšlel a kousal se do rtu, „....můžeme je sundat večer!”
„Jaj, já zapomněl, že vlastně chceš studovat na doktora,” uchichtl se Natanael. V duchu však spřádal plány na to, jak se hned jakmile se dostane do svého pokoje zbaví těch otravných sarapatiček, které mu bránily ve volném pohybu. Nemohl mu přeci říct, že se jeho zranění, už od jeho pěti let, samy od sebe zahojí. „Kde je?” zašeptal ztěžka a polkl. „Otec?” zeptal se i když musel vědět na koho se ptá. Natanael přikývl a čekal na odpověď která nepřicházela. „Je ve vězení, hned jak jsem uviděl co ti dělá odtrhl jsem ho od tebe a... Potom jsem zavolal záchranku a nakonec... oni to vyřešili za nás!”
„Jakto, že jsme doma a ne v děcáku?” vychrlil otázku, která byla očekávatelná. „Nejsme plnoletí a už nikoho nemáme!”
„Já ne, ale ty ano! Věděl jsi o tom, že se tvoje matka s otcem nerozvedla? To, že jsem jeho syn...moji matku si nikdy nevzal, nemohl když už byl ženatý!”
„Kdo...?”
Zhluboka se nadechl, když se za Tobiasem zavřely dveře a zašmátral rukou v nočním stolku. Jakmile nahmatal nůžky, sevřel je a vytáhl ven. Pomalu je přisunul k obvazu na hlavě a střihl, ten samý úkon opakoval několikrát než obvaz dopadl na zem a Natanael pomalu pootevřel oči. Naštěstí byla v pokoji téměř naprostá tma a tak jej světlo do očí moc neudeřilo. Zamrkal a poté vydechl. Konečně viděl a mohl se dát do další práce.
Stříhat levou ruku šlo těžce, ale jakmile byla jeho pravá ruka na svobodě několikrát s ní pohnul. Poté si lehl na postel a chvíli zíral na strop. Musel několik minut odpočívat. I když byla jeho zranění v pořádku, byl strašně moc vyčerpaný a po chvíli usnul spánkem spravedlivých.
Zamrkal. Nemohl věřit tomu, že usnul. Posadil se na posteli a opět vzal nůžky do ruky. Teď jako kdyby měl energie na rozdávání.
Naposledy střihl a i jeho noha byla na svobodě. „Super, cítím se jako znovu zrozený. Měl bych vyrazit do kuchyně a něco si uvařit. Mám hlad jako vlk, ještě začít vít!” rozesmál se a vyskočil na obě nohy.
Došel ke dveřím a tiše je otevřel. Věděl že je kolem půlnoci a musí našlapovat lehce, aby někoho nevzbudil.
Neobtěžoval se zavírat.
Naštěstí byl jeho pokoj v přízemí a tak nemusel sešlapovat ty otravné stále vzrající schody. Zastavil se před kuchyní a nervózně se rozhlédl kolem sebe... co kdyby jej nachytal otec! Několikrát se to stalo a on to pak několik týdnů rozdýchával. Pak si však uvědomil že otec teď nemá žádnou šanci aby jej nachytal. Pousmál se a tiše vešel dovnitř. Tobiase doopravdy nechtěl vzbudit, dokázal si představit jeho sáhodlouhé kázání, které mu několikrát dávala Megan, když ještě žila. Byl neuvěřitelnou kopií své matky až to Natanaela děsilo.
Otevřel ledničku a vytáhl první věc, která mu padla pod ruku. Když se posadil ke stolu konečně se na jídlo podíval a zavrtěl hlavou. „Proč zrovna tohle?” Držel v ruce talířek na kterém bylu suši, oblíbené jídlo jeho otce. Vzal to do ruky a chystal se vše hodit do koše, ale cosi jako kdyby jej zastavilo. Uvědomil si, že tohle má Tobias s jejich otcem společné. Oba mají rádi stejná jídla. V očích ho zapálily slzy, snažil je zahnat zamrkáním, ale naopak podnítil jejich vznik. „Sakra,” zaskučel a položil hlavu na stůl.
V tomhle rozpoložení jej několik hodin na to našel Tobias. Nevěřícně zíral na bratra, který se chvěl dlouho potlačovaným pláčem. Dlouho jej neviděl takhle zničeného... vlastně nikdy! Zíral na něj a pak ho to uhodilo přímo do očí. Jak to, že na sobě nemá žádné obvazy a sádru! Jak se vůbec dostal do kuchyně, když měl podle doktora zlomených tolik kostí! „Co to vyvádíš, blbče!” zašeptal a přišel až k němu. Natanael k němu zvedl červené oči a popotáhl. Tobias natáhl ruce před sebe a beze slov svého bratra objal, ten se celý napjal, ale protože Tobias obětí nemínil přerušit uvolnil se a dalším vodopádem slz zamočil jeho čistou pyžamovou košily.
****
Rafael se podíval na ženu, která kráčela po jeho pravém boku. Její rudé oči hovořily za vše. Dávala si za vinu, že nedokázala svého syna ochránit a nechala jej s takovým tyranem. Kdyby to věděla, tak... „Nemůžeš za to!” Snažil se ji uklidnit. Popotáhla ale nic neřekla. Nechtěla se s ním hádat!
Chytil ji za rameno a otočil si ji čelem k sobě. Dívala se na zem a proto jí tlakem ruky na bradě donutil, aby se mu podívala do očí. „Nevěděla jsi, že jej ovládnou!”
„Ne, ale měla jsem to tušit. Vždycky byl tak slabý a nechal se strhnout svým okolím! Kdybych se vykašlala na nějakej blbej osud, můj syn by si tím vším nemusel projít. Musí mě nenávidět!” odvětila a vytrhla se z jeho sevření.
Když ji vedl zpět do toho domu, vzpomněl si na to, že před nedávnem řekl jejímu synovi sice pravdu o tom, že jej miluje, ale zamlčel podstatnou věc. To on jí řekl, že je jejich osudem být od sebe odloučení, pokud...
„Rafaeli pojď!” vyrušil jej z jeho zamyšlení její milý, ale přesto jasný hlas nesnášející odpor.
Tiše si povzdechl: Tohle mi chybělo! „Jistě, Ann.”
Vyhlédl z okna a to co uviděl do nejdelší smrti nezapomene. Zdálo se mu jako kdyby se vrátil v čase! Před domem stála jeho matka a vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval, když před deseti lety zmizela. A pak do jeho zorného pole vstoupil ten podivný blonďák se zelenýma jiskrnýma očima a podíval se upřeně do těch jeho. Natanael musel svým pohledem ucuknout. Vždy jakmile se jejich oči spojily... cítil jako kdyby mu ty smaragdové oči viděly přímo do duše. Naopak ty matčiny... zahřály jej na srdci a cítil se jako znovuzrozený. Kdyby jen tušil že takhle působí jen na něj, jaké pocity by to v něm vyvolalo?
Celým domem se rozezněl zvonek a než mohl jakkoli reagovat slyšel už jen otvírání dveří a Tobiasův odměřený hlas. Kam se poděl ten milý a všemi obdivovaný mladík? Zničeho nic mu na mysl vytanula tahle otázka jako kdyby ji tam někdo namaloval. Než udělal první krok, uslyšel, že jej bratr volá dolů. Jeho hlas se jemně třásl.
Má snad strach, že...
Polk a vydal se vstříc svému osudu.
Dole na něj už všichni nedočkavě čekali a ihned se na něj vrhli jako supi. „Nate, já,” začala jako první matka, ale Natanael ji přerušil. „Jestli jsi chtěla abych s tebou odešel tak ti mohu říct jediné...” odmlčel se, v očích mu zajiskřilo a Tobias si spokojeně oddychl. Naopak Annina tvář zbledla čekajíc na ortel. „...chci zůstat tady se svým bratrem. Je to můj domov a ty po mě najednou nemůžeš chtít abych ho opustil. I když my tady tolik lidí ublížilo, včetně tebe, tak jsem se tady narodil a mám tady krásné vzpomínky! Vzpomínky schované tady,” položil si ruku na místo srdce, „nikdo my je sice nemůže vzít, ale...!”
Tobias založil ruce na hrudi a jeho oči se rudě zaleskly. Ann chtěla cosi říct, ale Rafael ji zastavil položením ruky na její rameno. „Pokud se tak rozhodl nemůžeš s tím nic dělat. Je to jeho volba a ty musíš ctít jeho pocity, které k tomu všemu tady chová!”
„Ale...”
„Pojď musíme jít,” zašeptal a s přivřenýma očima se ohlédl na Tobiase. Rudý záblesk z jeho očí zmizel a tak ten pocit nebezpečí zasunul do nejzazších koutů své mysli. Možná jen záblesk světla. Jakmile se však jeho oči vrátily zpět na Ann, na Tobiasově tváři se objevil krutý úsměv. I on položil ruku na bratrovo rameno a ochranitelsky si jej k sobě přitiskl. Nechci ztratit i tebe a udělám cokoli, aby se to nestalo!
Natanael si skousl spodní ret a natáhl před sebe ruku kterou bratr chytil a otočil si jej čelem k sobě. Podíval se mu do očí ve kterých se zrcadlila veškerá bolest. Natanael polkl „Nemusíš mít strach, já tě neopustím tak jako oni!” zašeptal mu tiše do ucha. Tak tiše, až sebou zděšeně cuknul. Něco se mu na hlase jeho bratra nezdálo, ale i tak mlčel.
„Ten Tobias se mi nezdá! Také máš ten pocit, Rafaele?” Muž divoce zavrtěl hlavou. Nechtěl jí přidělávat další starosti a tak jen tiše zašeptal: „To se ti jen něco zdálo. Natanael je teď to jediné co mu zbylo a tak na něm lpí, nechce jej ztratit.”
„Možná, ale ta jiskřivá atmosféra nebyla jen v mé mysli. V tom domě pořád něco je a já nechci... nechci aby se mu něco stalo! Nikdy mu už nikdo nesmí ublížit. Neodpustila bych si to a hlavně bych to už nepřežila. Ne, nepřežila bych kdybych o něj znovu přišla.”
****
Když se ráno Tobias probudil, jako kdyby nebyl ve svém těle. Zdálo se mu to divné, ale... ten pocit vlastní nepatřičnosti a hlavně... cítil se podivně prázdný! Po chvíli však nad svými myšlenkami zavrtěl hlavou a vrhl se do koupelny, ze které po pár minutách přišel jako znovuzrozený. Na své podivné myšlenky, které mu ráno kolovaly hlavou úplně zapomněl.
Dole v kuchyni na něj už čekal Natanael s úsměvem od ucha k uchu. Jak dlouho jej takhle vlastně neviděl? „Copak máme dneska na snídani?” zeptal se taktéž se smíchem.
„Připálený vajíčka, jestli ti to nevadí a pokud jo... tak máš smůlu, já totiž nic jinýho neumím.” Oba dva se uvolněně rozesmáli a dali se do snídaně. „Dnes půjdu do školy společně s mámou. Chtěla by vědět jak mi to jde ve škole, nejspíš nevěřila tomu, že jsem nejlepší ve třídě.”
Tobiasovi zbělaly klouby na ruce jak křečovitě sevřel vidličku, ale stále na tváři zachovával nenucený úsměv. „To je dobře, hlavně že jsi šťastný!”
Nejspíš si vůbec nešiml nepatrné změny v jeho chování a tak dál pokračoval ve svém nadšeném hovoru „A víš co je zvláštní? Máma vypadá úplně stejně jako když jsem ji uviděl naposledy, vůbec nezestárla a... Tobi, posloucháš mě vůbec?”
„J-jasně,” zakoktal, „je doopravdy atraktivní, vůbec nechápu proč ji tvůj otec podváděl!”
„Hmmm, to nechápal nikdo,” odvětil Nat s plnou pusou a dál pokračoval v jídle. „Taky bych ti chtěl říct něco dalšího. Večer volal právník a říkal něco o tom, že s námi musí žít nějaký opatrovník a nejlepší by bylo kdyby to byl někdo z rodiny, třeba...”
„Tvoje matka, chtěl jsi určitě říct!”
„Ne, to byl jeho návrh já bych byl raději jen s tebou. Nevím totiž jak bych se k ní měl chovat, i když je milá a je to moje matka. Na první pohled spíš vypadá jako moje sestra!”
Tobiasovi jako kdyby v té chvíli spadl těžký balvan ze srdce, ale v tu samou chvíli se v jeho hlavě ozval jakýsí téměř ďábelský hlas. Hlas bez těla, o to však děsivější. “Nespíš dopustit aby nás opustil! Uděláš cokoli abys ho udržel z jejich vzdálenosti! Cokoli! Oni nesmějí vyhrát!”
Zděšeně upustil vidličku na stůl a chytil se za hlavu. „Děje se něco?” vykřikl zděšeně Natanael a vrhl se svému bratrovi. Nesahej na mě!” zaječel Tobias a bratra od sebe odstrčil tak silně až téměř upadl na zem. „Promiň,” zašeptal a natáhl k němu ruku, „řekl jsem to jen, abych... nechci ti ublížit! To přece víš!” Natanael zavrtěl hlavou a těkal očima z bratrovi natažené ruky na jeho oči. „Vím, ale, co se ti stalo?” šeptal plačtivě. „Chtěl jsem ti pomoc a ty...” jeho oči se zalily slzami. Vyskočil na nohy, chytil do ruky svoji školní tašku a vyběhl z domu.
„Promiň,” stále za ním volal i když věděl, že jej už Natanael neslyší. I v jeho očích se zaleskly slzy. „Ty to přeci moc dobře víš!”
Natanael se udýchaně zastavil až před školou. Předklonil se a položil ruce na kolena. „Co se to s tebou jen stalo, Tobi? Začínáš se už chovat jako náš otec. Proč?!”
„To ten prokletý dům!” ozvalo se přízračným hlasem za ním. Natanael si povzdechl. Tohle nemohl být nikdo jiný než Lenka, která se chovala stejně jako její jmenovkyně z těch známých knich o čarodějnickém klukovi jménem Harry Potter. V ničem se s ní nezadala ve vymýšlení různých konspiračních teorií a hlavně... ty směšné názvy jinak úpně obyčejných tvorů... bylo to směšné. A vlastně právě proto byli už tolik let přátelé. A to z nich činilo vyvrhele téhle od základů “snobské” školy!
„Hele, Adamsovi se tady konečně ukázali!” ozvalo se několikanásobně za Natanaelovými zády. Chlapec křečovitě sevřel ruce a skousl tak silně až jeho zuby zavrzaly o sebe. Lenka jej však zastavila dřív než mohl udělat nějakou hloupost. „Dobrý den, Ann!” Zastavila ho a možná vlastně ani nevěděla jak pomohla těm hloupým dětem aby se jim nic nestalo.
Natanael byl sice vyhlášený rváč na celé škole a nejenom tady, ale když byli ostatní v přesile... moc si dovolovali! I on věděl, že by z toho nevyšel bez zranění, ale nemohl dopustit aby ho uráželi. Ne, doopravdy to bylo jinak. Nemohl jim dovolit, aby ubližovali jí... byla tak křehká!
„Mami?” zakoktal a zrudl. „Lenko, ty znáš moji matku?” otočil se nechápavě na svoji kamarádku široce rozevřenýma očima. Dívka se rozesmála a pak se otočila na Ann. „Vy jste jeho máma? Vůbec o vás nemluví a taky...”
„Slyšeli jste to!” ozvalo se za nimi, tentokrát zděšeně. „Ona je jeho matka! Rychle pryč nebo nás vykopnou ze školy!”
„Mami?” ozval se Natanael zase. „Co se tady sakra děje?”
„Nezdá se ti, že se Tobias v poslední době změnil?” sama položila otázku na kterou si tak moc přála znát odpověď. „Tohle slovo už nikdy nepoužívej, ano!” doplnila ledově. Natanael pokl a přikývl. „Ne, je pořád stejný!” Nemohl jí přeci říct, že právě dnes se doopravdy choval fakt podivně. Jako kdyby to ani nebyl on.
„Jsi si jistý?”
„Jo,” odsekl a rozběhl se do školy.
„Dej na něj pozor!”
„Jistě paní Anael, ale proč jste mi neřekla, že...” Autoritativní pohled Anniných očí ji však zastavil. „Jen by mě zajímalo proč se výraz vašich očí vždy tak moc změní když se na něj díváte. No, ale nejspíš za to může láska!”
****
Jejich pohledy byly všechno, jen ne přátelské. Nechápal jak to, že jeho odraz ve skle vypadá úplně jinak než on sám! Rudě žhnoucí oči plné nenávisti a opovrhování. Nadřazený pohled, který jako kdyby se díval na jakýsi podřadný hmyz.
„Nesmíš dopustit, aby odešel!” promluvil jeho odraz v zrcadle. Pokusil se od něj odtrhnout zrak, ale nešlo to ať se snažil jak chtěl. „Proč by nemohl?” cedil těžce skrz rty. Tvor v odrazu se zašklebil a z úst mu vystřelil jazyk. „Víš to!”
„Ne,” zuřivě zavrtěl hlavou, „nenechám vás mu ublížit!”
Opět se ozval smích. „My mu neublížíme, to oni!”
„Nate, není mi dneska moc dobře, zůstal bys tu se mnou?” V jeho očích se mihl strach, čekal jak odpoví, ale do očí se mu nepodíval. „Necítím se na to zůstat dneska sám doma, protože...”
„Já vím,” odpověděl Natanael, „dnes tomu je už osm let co zemřela. Chtěl jsem ti nabídnout to samé. Byla mi tak blízká, sice ne jako matka, ale... měl jsem ji rád!”
Objali se a rozplakali... dvě malé želvy.
Otevřel oči, probudil se vedle těla svého bratra, který nejevil žádné známky života. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe a pohled mu spadl na postavu stojící ve stínu. „Kdo jste a co jste udělal Tobiasovi!”
„Já?” zašeptal posměšně. „Měl by sis vzpomenout na to, co se stalo před... je to tak asi hodinka, co jsi ho zcela bezdůvodně napadnul!”
„To je blbost... nevěřím tomu!”
„Promiň, vy si vlastně nepamatujete to, co stane během vašeho “procitnutí”. Sorry, byla to moje chyba. Já si neměl opět vypůjčit tak slabé tělo, jsem asi nepoučitelný. Byl to tak nádherný pocit... ovládat lidské tělo.
Ano, oba dva se snažili ovládat, ale lidské tělo je tak snadné řídit. Stačí najít po čem touží a máš je v hrsti. Byla to zábava! Oba dva tě chtěli tak moc chránit a přitom ti ubližovali není to ironie?”
„Tobiasi, jsi v pořádku?” sehnul se k bratrovi a pokoušel se mu nahmatat puls. V odpověď mu přišlo jen nesrozumitelné zahuhňání. „Díky bohu!”
„Css, nevyslovuj to!”
Nevěnoval pozornost tomu bastardovi, který se stále schovával ve stínu a neměl se k tomu, aby se alespoň představil. „Co jsi zač, že ubližuješ mé rodině!”
„Rodině,” vykřikl a rozesmál se, „tomuhle TY říkáš rodina? Taková pakáž nemá žádné právo na to aby tě mohla vychovávat. Ta hlupačka si myslela, že tě přede mnou schová, ale... Ani ona na to neměla právo!”
„Ne-neposlouchej ho... Nat...” nedomluvil. Jen o vlásek jej minula ohnivá koule, která se rozprskla na zdi. Na místě, kde před chvílí byla Tobiasova hlava. Natanaelova reakce byla rychlejší! Jiskřičky mu dopadly do vlasů a pomalu se rozhořely. Nat je však zahasil dřív než mohli zanechat nějakou paseku.
„Nezajímá mě co jsi zač, ale mé rodině nebudeš ubližovat. Můžeš říct cokoli, ale mé city k nim to nezmění, nikdy!” rozhořčeně vykřil a vyskočil na nohy. Chlapec za ním se přikrčil.
Natanael nevěděl, co dělá. Jediné co chtěl bylo-ochránit jediného člověka který mu zbyl. Věděl že Tobias je jediný člověk na kterého se může spolehnout. Věděl to a udělá pro něj cokoli!
Okolí jako kdyby se začalo nabíjet statickou elektřinou. Vzduch kolem prskal a jiskřičky se začali objevovat kolem jeho těla. Zavřel oči a veden neznámou silou je přiložil dlaněmi k sobě. Z úst se mu samovolně linula slova, která neznal a ani nedávala žádnou souvislost pro někoho kdo jim nerozumněl. Nevěděl co dělá, vedla ho vlastní intuice. A poté jako kdyby všechno zhaslo, aby následovala obrovská exploze.
****
Naposledy se ohlédl. Spáleniště, které bylo donedávna jeho domovem, se ztrácelo v ranní mlze. Zanechal tam svůj předchozí život a ničeho nelitoval. Snad jen...
Proč musel přijít o všechno na čem mu záleželo. Proč nemohl ochránit alespoň jeho!
A právě v té chvíli si přísahal, že pokud najde někoho na kom mu bude záležet tolik jako na Tobiasovi. Nenechá to dojít tak daleko a... zachrání ho i kdyby měl sám položit svůj vlastní život!