E-mail

Zajíček a medvídek byli kamarádi. Znali už se devět let, ale nikdy se neviděli, pouze si posílali zprávy po emailu. Zajíček si medvídkovi stěžoval na příliš dlouhé uši, které mu ve společnosti dělaly problémy. “Všichni se mi smějí,” psal doslova, “nemohu se s nikým seznámit, aniž by mé uši byly terčem jeho vtípků. Už se mi to hnusí.” Medvídek se také dozvěděl, že zajíček chtěl dokonce navštívit plastickou chirurgii, aby si své uši zmenšil - ovšem tato operace by byla příliš nákladná a zajíček by si ji se svým platem (čtyři mrkve na hodinu) nemohl dovolit. I medvídek měl své problémy - a i on se s nimi ve svých dopisech přes počítač svěřil. Jedním z nich byla jeho velká záliba v pojídání medu. “Mám tak rád med,” psal, “že když ho jen ucítím, přestávám se ovládat. Je to hrozná závislost, nikdo mě nedokáže zastavit, dokud ten med nesním.” Medvídek také popisoval, jaké měl kvůli tomu problémy s policií: “Jednou jsem přepadl potraviny a odnesl si odtamtud dva hrnky s medem.” Jelikož neukradl nic jiného, bylo toto protispolečenské chování klasifikované jako chování v nepříčetnosti a medvídek dostal jen podmíněný trest. Mimo těchto nepříjemností, měl medvídek také tělesné problémy - jeho proporce (hlavně co se týče šířky pasu) se neustále zvětšovaly. “Marně jsem zkoušel všechny druhy diet,” popisoval svou zoufalou situaci zajíčkovi, “ale bez úspěchu. Zdály se být účelné až do okamžiku, kdy se má existence dostala do kontaktu s medem. Ach, ten med,” zavzdychal sám počítač, když přejímal medvídkovi pocity a předával je zajíčkovi. Oba dva nemalinový přátelé měli jedno společné - navštěvovali se svými problémy psychiatra. Zajíčka se psychiatr pokoušel zbavit komplexu méněcennosti, který ho přepadal právě kvůli jeho velkým uším. Ale jak to měl, chudák psychiatr, dokázat, když i jeho samotného přepadaly výbuchy smíchu, když zajíčka spatřil?! Nakonec se zajíček rozhodl se svými návštěvami skoncovat - přiváděly ho jen do stále většího a většího zoufalství.

Bylo zmíněno, že i medvídek navštěvoval psychiatra. Důvody u něj byly hned dva - chtěl se zbavit své závislosti, která ho tak neblaze pronásledovala a, ač to nepřiznával, také on měl díky své tloušťce problémy s kontaktem ve společnosti. Psychiatr si ovšem s kolosálním problémem medu nedokázal poradit. Selhala Freudova psychoanalýza, kolektivní terapie, ba i hypnóza. I medvídek zjistil, že návštěvy u psychiatra nadále nemají smysl. Zajíček i medvídek (oba zvlášť) zjišťovali, že jediným tvorem, s kterým si opravdu rozumí, je právě ten druhý z nich. Proto trávívali hodiny a hodiny před počítačem (který byl na ně trochu nazloben, protože se chtěl také jednou vyspat), posílali si zprávy a zprávičky a stále více a více zjišťovali, že si navzájem velmi rozumí. Oba si notovali při čtení existenciální filosofie, rozvíjeli nové teorie o možnostech jsoucna. A tak oba, sobě už navzájem tak blízcí přátelé, se nakonec (i přes velkou počáteční stydlivost) rozhodli, že se spolu setkají. Dali si spolu sraz jednoho dne v půl čtvrté na Václavském náměstí u “koně”.

Onen den nastal. Ráno si naši přátelé neopomněli poslat krátký vzkaz, kde jeden druhého upozorňoval na jejich setkání, ale byly to jen krátké, strohé zprávičky, trochu neosobní, ze kterých čišel strach a obava z onoho setkání. Byly právě dvě hodiny, když se z jednoho východu z metra objevily nejprve dvě dlouhé uši, poté hlava a následně celý zajíček. Běžel nahoru po schodech ke “koni”.

Právě v tu chvíli se z druhého vchodu batolila po schodech obtloustlá postava, supící a těžce oddychující při každém dalším kroku. To medvídek se pomalu loudal ke “koni”. Přesně pod “koněm” se oba naši přátelé střetli. Jejich zraky na sebe narazily jako rytíři na dávných turnajích. Chvíli se na sebe pozorně dívali, bylo ticho, i tramvaje přestaly jezdit. Pauzu přerušil zajíček: “Pro-promiňte,” zakoktal nesměle, “ale n-nejste vy náhodou medvídek.” “Jsem,” odpověděl medvídek, protože to opravdu byl on. “Já jsem zajíček,” řekl zajíček, “jsem tu o něco dřív,” špitl ještě. Oba dva si podali navzájem ruce a znovu se pozorně prohlíželi.

“Vždyť vůbec není tak tlustý, jak psal,” přemýšlel zajíček. “Má možná, nějaké to kilo navíc, ale to podle mého nemůže hrát roli. Dokonce bych řekl, že mu to tak i sluší,” uvědomoval si. I medvídek začal uvažovat o zajíčkovi: “No, možná má trochu delší uši, než je obvyklé. U někoho by takové uši mohly dokonce vypadat i trochu směšně, ale u zajíčka? Sám bych řekl, že mu to tak i sluší.”

Oba přátelé pak zašli kamsi na kafe a stýkali se od té doby téměř každý den. Nakonec jejich vzájemné přátelství došlo tak daleko, že se medvídek k zajíčkovi nastěhoval. Počítač si oddechl, protože mohl v klidu odpočívat a jeho spánek nebyl rušen. Všemu vládla idylka a svět byl v tuto dobu správný a charakterní jako hrdina westernů.

Až jednoho dne nastal konflikt - medvídek se zajíčkem se pohádali. Zajíček (shodně se Sartrem) tvrdil, že svoboda je absolutní (tudíž neomezená), oproti tomu medvídek inklinoval spíše k myšlence Heideggerově, že totiž každý tvor je vázán podmínkami, které nejsou závislé na jeho volbě, tak zvanou “vržeností”. Jejich konflikt dospěl až k nerozvážné hádce. “Ty ušoune ušatá,” křičel medvídek na zajíčka, “jsi každému jenom pro smích! S takovýma ušima tě nikdo nemůže brát vážně!” Zajíček odpovídal po svém: “Co si o sobě myslíš, ty tlusťochu. Jsi kulatější než země! Ty by ses místo chůze mohl kutálet!!” Hádka nakonec přerostla ve rvačku a ta v trvalý rozchod. Medvídek se přestěhoval zpátky k sobě a o zajíčkovi už nechtěl ani slyšet. I zajíček při vyslovení medvídkova jména si ještě dlouho pod uši breptal nadávky. Dnes oba bývalí přátelé opět píší zprávy po emailu, každý ale někomu jinému. Zajíček píše lišce, která si stěžuje na barvu své srsti (všichni se jí, jako zrzce, smějí). Medvídek si zase dopisuje se slonem, který má problém s dlouhým nosem(slyší kvůli tomu dennodenně ošklivé a hanlivé nadávky). I medvídek i zajíček mají tedy zase přátele a jsou spokojeni.

Jen počítač, chudák počítač je zklamán. Dny odpočinku skončily a on teď musí dlouho do noci pracovat. Tak ať. Ostatně k čemu jinému byl stvořen.