Mouchy

“Bzz,” zabzučela jedna moucha ke druhé, své nejlepší kamarádce, rozezleně. “Dnešní doba je dobou strašlivého úpadku much. Kultura upadá, mouchy by se teď ve své bezohlednosti zabily kvůli kdejakému hovnu...” “To dělá ten obrovský nárůst počtu much,” odvětila jí druhá, “ je příliš málo prostoru pro společnou stravu. Kdysi, v prehistorii, jak zjistili naši přední vědci, bylo daleko více potravy pro každého našeho prapředka. Každý měl dost.” “Ale já si myslím,” namítala na to první moucha, “že i v dnešní době je potravy dost. Jen by stačilo, kdyby každá z nás, much, těchto pánů tvorstva, jak říkají naši přední filosofové, přestala chtít tolik pro sebe. Jenže dnes,” slovo dnes obzvláště hlasitým bzukotem zdůraznila, “dnes se každá moucha jen hrne, aby měla lepší kus hovna, aby se její společenské postavení zlepšilo. Ne, na mou věru,” zakroutila rozhněvaně hlavou, “nemohu souhlasit s tím, co nás učili ve školách, že bychom byly nejlepší tvorové. Vždyť i ti lidští primitivové dokáží spolužít lepším způsobem!” “Nesouhlasím s tebou,” podotkla druhá, “vždyť jen podívej, jak jsme vyvinutí - jsme absolutně vrcholná forma existence na tomto světě. To nás, pravda, vede k silnému individualismu, ale není právě to důkaz naší jedinečnosti?! Naše křídla, složené oči, nervová soustava, toť neskutečná dokonalost!!! Máš ale naprostou pravdu v tom, že bychom naší výjimečnosti měly využít jinak než pouhopouhým shromažďováním materiálních věcí. Naše vlastnosti jako myslících tvorů nás předurčují k hledání nesmírných poznání o tomto světě a jeho nejhlubším smyslu!”

První moucha zamávala křídly a přiblížila se ještě více ke druhé, aby lépe slyšela její řeč. “Nechme vychvalování našich obecně známých biologických předností,” spustila pak, “s nimi já přeci nepolemizuji. Chci jen říci, že mouchy v našem minulém pokolení dokázaly lépe a přesněji filosofovat, lépe a přesněji definovat své názory a zaměřit své cíle na pozitivní, smysluplné věci. Oproti tomu je společenská morálka much naší doby v hlubokém úpadku. Jaká degradace mušství, dívám-li se okolo sebe!! Brzy se naše muší civilizace zhroutí - a na naše místo přijdou jiné bytosti, které nás nahradí,” rozohnila se. Po chvíli její tvář zvážněla. “Máme-li se vzpamatovat, je nejvyšší čas. Jinak se zhroutíme,” smutně konstatovala. “Kdo by po nás nastoupil?? Na celém světě jsme jediné myslící organismy. Trvalo by mnoho a mnoho času, než by se vyvinuly podobné druhy živočichů,” oponovala její debatní partnerka. “Asi máš pravdu,” pokývala opět první moucha, “ale jenom si pomysli, jaké by to bylo, kdyby kromě nás, much, mohl myslet i někdo jiný...” Její kamarádka zakroutila hlavou a pravila nesouhlasně: “To jsou čiré nesmysly, zbytečné metafyzické úvahy...”

“Plác!!!” Petr se rozmáchl a jedinou ranou zabil dvě mouchy, které zrovna seděly na stole těsně vedle sebe. “Dvě jednou ranou,” zasmál se na mě, “potvory jedny otravný. Letos se zase přemnožily. Ještě, že nemaj žádnej rozum a sednou si člověku takhle rovnou pod ruku...”