Jak si čtyři medvědi hráli na slunce

Jednoho pozdního odpoledne neměli čtyři mladí medvědi, kteří sotva dorostli tak, aby z včelích úlů mohli vybírat med, co na práci. Své úkoly, kterých dostali od mámy medvědice požehnaně, již splnili, a teď jen líně mžourali skrze svá hustá víčka na pomalu zapadající slunce. Jak ho tak pozorovali, napadlo jednoho z medvědů, že by si na něj mohli zahrát. “A jak se to dělá,” zeptal se jeho mladší bratřík. “Jak chceš,” odpověděl onen a dodal: “Stačí to jen najít nápad ve své huňaté hlavě.”

Mladší medvídek jen smutně zakroutil hlavou a začal usilovně přemýšlet, tak moc, že mu z očí vytryskly malé slzičky a stékaly po jeho medvědí tlamě. Nakonec se hlasitě zasmál, postavil se na zadní a podíval se svým kamarádům do očí: “Už to mám,” vykřikl do vzduchu a teplý větřík, který toho dne vál od západu roznášel jeho hlas po okolí, dál a dál, až se zase začal odrážet zpět od vysokých skal, které vyvolávaly ozvěnu. Jeho výkřik byl veselý a objevný , zněl asi tak, jako když Archimedes ve starém Řecku zahlaholil: “Heuréka!!” a náhle z něj spadl dosavadní stín marného tápání, který mu bránil spatřit světlo poznání. Ostatní medvědi na něj zvědavě zírali a čekali, co vynalezl. Tu se on stočil k zemi do klubíčka a lehl si tak. “Slunce je přeci kulaté,” vysvětloval, “a tak i já dělám kouli, protože pak jsem vlastně jím a ono zároveň mnou.”

Ze země vstal druhý medvídek. “I já mám nápad,” zašeptal skromně. Začal třít tlapkami o sebe a přistupoval ke každému medvídku zvlášť a dotýkal se ho. “Třením o tlapky jsem vytvořil teplo, a teď vás hřeji. A slunce nás přeci hřeje, takže i já jsem sluncem,” odpověděl na tázavé pohledy ostatních medvídků. Ti poté souhlasně zamručeli.

Za chvíli ze země vstal i třetí medvěd. Nepromluvil, ale začal metat okolo ostatních medvídků kotrmelce. Pohyboval se v nich neustále do velkého kruhu až nakonec všechny medvídky obkroužil. “Slunce se točí okolo jiných galaxií, je v pohybu. Zároveň se točí okolo své vlastní osy,” interpretoval i on svůj záměr.

Čtvrtý medvídek mezitím jen ležel a s pobavením pozoroval své přátele. Za chvíli se oprostil od reálného světa a začal se pohybovat ve své fantazii. On nemusel nic dělat, aby byl sluncem. On byl sluncem, aniž by se o cokoliv snažil. Cítil to tak. Cítil jak hřeje ostatní, jak vydává energii, světlo, jak se pohybuje po vesmírných drahách, jak okolo něj poletují ostatní vesmírná tělesa...

Ostatní tři medvídci na něj zírali s tlamičkami otevřenými dokořán. Jejich kamarád se náhle začal vznášet, měnil se, zesvětloval a zvětšoval se. Vycházel z něj žár, ne on už nebyl medvědem, on byl malou žhavou energetickou koulí, stále se zvětšoval a stoupal. Neuvěřitelnou rychlostí, daleko rychlejší než je ta světelná se vzdaloval ke Slunci, až s ním náhle splynul. Již neexistoval medvěd a slunce, už bylo pouze slunce, a to slunce bylo medvědem...