Temné podkoutí hvozdu

Na zahradě se ozval podivný hluk. Vyšel jsem ven, rozhlédl se a spatřil jsem ji - veverku. Byla totálně zhulená, což bylo vidět hned. Přistoupil jsem k ní. Stačila mě ještě pozdravit typickým pozvednutím dvou prstů a pak s žuchnutím spadla dolů na zem. Když jsem ji zvedal, cítil jsem silný zápach trávy, správně vědecky Canabis sativa. Hrubě jsem ji vzal za srst a odtáhl ji domů. Jen na chvíli se probrala a zeptala se, jestli je už půl šestý, pak se začala zběsile smát a ještě o něco později zase usnula. Uložil jsem ji do postele a vyrazil jsem ven - do lesa. Musela se tam konat nějaká akce, o které jsem nevěděl, na kterou mě nikdo nepozval a to se mi nelíbilo. Veverku jsem znal dobře, byla docela slušňák, takže sama by se takhle děsivě nezkouřila.

Prvně jsem dostal nápad, že se mejdan koná u medvěda, kterého už jsem dlouho neviděl, takže na mě mohl zapomenout. Vyrazil jsem rychlým krokem, byla už tma a mejdan mohl být v nejlepším. U medvěda bylo překvapivě ticho a tma. Nenechal jsem se tím samozřejmě nachytat. Rozrazil jsem dveře a vešel dovnitř. Byla tam tma jak v noci bez hvězd. “Hej medvěde,” zařval jsem, “nedělej si ze mě srandu a vylez. Vím, že tu máš mejdan,” dodal jsem v poklidu. Ozvalo se jen tiché zabručení, smutné a dlouhé. To se mi nelíbilo. Rozsvítil jsem světlo a spatřil jsem medvěda. Vypadal úděsně - byl celý pomlácený, všude měl modřiny, na oku měl monokla a ležel rozpláclý na zemi jak dlouhý tak široký. “Co se ti stalo,” zeptal jsem se zúčastněně. “Byla tu veverka a,” zabrumlal těžko srozumitelně. “A?” otázal jsem se. “Děsivě mě zmlátila,” zamumlal. “Hmm,” řekl jsem, “no víš, zavolám ti sem sovu, ta ti pomůže.” “Mně už nikdo nepomůže,” slyšel jsem ho ještě zamumlat, když jsem odcházel.

Ani mě nenapadlo jít shánět sovu. Věděl jsem, že se z toho medvěd dostane sám, poslal bych mu ji, jenom kdybych ji náhodou potkal. Vyvstala však přede mnou nová záhada. Ani trochu jsem nevěřil medvědovým slovům, že by ho snad zmlátila veverka, a tak mě zajímalo, kdo to asi mohl být. Něco mi říkalo, že když najdu místo, kde se koná ona akce, jistě se to dovím.

Tma pomalu houstla a já se začínal obávat, že bych snad mohl mejdan zmeškat. V lese bylo ticho jako v pytli a světlo jsem taky neviděl. Jako by byl celý les mrtvý. Neměl jsem žádný opěrný bod, tak jsem se zastavil a přemýšlel. Žirafa akci konat nemohla, od pondělka marodila a na prášky, které jí doporučila sova pařit nemohla. Pak tu byl rypouš sloní, ale ten si prý v poslední době píchal a nedalo se s ním mluvit. Dále pak blboun nejapný, ale toho neměl nikdo moc v lásce, gorila - ta zase byla moc slušná, no a vlk, ale ten prý zešílel a furt řve jen: “Jen počkej zajíci!” Další, kdo by mohl nějaký mejdan pořádat, mě nenapadl. Jasně, ostatní vždycky šli, ale doma nic nikdy nepořádali.

Někdo na mě houkl a to mě vyrušilo z přemýšlení. Byla to sova, kdo jiný taky po nocích takhle houká. “Hele sovo,” řekl jsem, “nevíš, kde se koná nějakej pořádnej mejdan?” zeptal jsem se, protože sova ví vždycky ze všech nejvíc a kdo si myslí, že ví víc než ona, tak mu to nebudu brát. “Jasně, že vím,” ona na to, “u starýho chřestýše.” “Děkan,” řekl jsem, “a jdi prosím tě k medvědovi, někdo ho šeredně zřídil.” “Jasan,” řekla na to ona a odletěla. “Tak u starouše chřestýše jsou,” řekl jsem si a vyrazil tam. Bylo mi to ale divný. Staroušek chřestýš do party patřil vždycky, to zase jo, ale nikdy nic význačného neudělal. Jen jednou rozbil nějakému fáru okno a to byl ještě zlitej jako doga. Byl to notor a tak jsem si ho nikdy moc nevšímal. Bavit se s ním nešlo nikdy.

Konečně jsem tam dorazil. Spustil se mezitím slušnej liják, takže jsem byl promáčenej skrz naskrz. Od chřestýše se sice linula příjemná vůně pečený cibule a svítilo světlo, ale překvapilo mě, že nebyly slyšet žádné hlasy. Vešel jsem dovnitř. “Nazdar hoši!” zařval jsem přes celou místnost. Všichni se na mě udiveně podívali. To se mi nelíbilo. Pozorně jsem se porozhlédl po domě a pak jsem pochopil. Přímo naproti mě stál ten Krakonošův bonzák sojka!

“Nazdar hoši,” řekl jsem ještě jednou, tentokrát ale daleko nižším hlasem. “Ahoj, pojď dál a posaď se,” řekl chřestýš, ale já ho nevnímal. Přemýšlel jsem, proč sem přišla sojka, kdo jí sem pozval a jaký to bude zkažený mejdan. “Dal bych si džus,” řekl jsem místo toho. Zatímco jsem seděl a čekal na onen džus, sedla si ke mně sojka. To se mi nelíbilo.

“Tak co, jak se máš,” zeptala se mě s úsměvem na zobáku. To se mi teprv nelíbilo. “Jako vždycky,” odpověděl jsem neutrálně. “Co to je, jako vždycky,” zeptala se přiblble. Tušil jsem, že na mě něco hraje. Ale proč? “No,” protahoval jsem záměrně, “ujde to.” “Hmm, to je dobře,” řekla ona. Oba jsme dlouhou chvíli mlčeli. Pak najednou řekla: “Tak prej jsem slyšela, že rozprodáváš drogy, co je na tom pravdy?” Bác. A už je to teda tady. O tohle jí jde. Trochu to mnou otřáslo, ale snažil jsem se, aby to na mně nebylo znát a řekl jsem: “To je nesmysl.” “Jóó,” ona na to s podivným úsměvem, “ale medvěd říkal, že prej si jich hromadu prodal veverce.” “To je nesmysl jako všechno, co říkáte,” řekl jsem s dobrým úmyslem, ale špatně jsem to formuloval. To ji rozhodilo a nevěděla jak se na to tvářit. Pak náhle vykřikla: “Stráže,” a v bytu se ocitli dva Maxibrouci. Surově mě zbili a odvedli mě do “Krakonošovy zahrádky”, tak se jmenovalo jedno z nejhorších vězení v našem lese. Sojka šla za námi a vesele si hvízdala.

Když jsem se vzpamatoval, byl už jsem dávno v samovazbě “Pelyněk”, což byla velmi drsná místnost, kde nebyla ani televize. “Za co tady vlastně jsem,” zeptal jsem se Maxibrouka, který u mě stál na stráži. Ani se na mě neobrátil. Dostal jsem vztek. “PROČ....JSEM....TÁDY!!” zařval jsem. Maxibrouk dělal, jakoby mě neslyšel. To se mi vůbec nelíbilo.

Pak jsem si vzpomněl na ten džus, který jsem zaplatil předem a nedostal ho a musel jsem na něj neustále myslet. Když jsem usnul, měl jsem kvůli němu divoký sny.

Ráno mě kdosi probudil velmi brzy. Moc jsem se neprospal a tak jsem byl hodně nevrlej: “Co tady děláš, ty užovko,” ale hned jsem se musel omluvit, protože to byl můj obhájce Růžovej lev. “Ale nic se nestalo, cukroušku,” řekl jen. Začal po mně natahovat svoje pracky, tak jsem se na něj trochu ostře podíval a on se zarazil a pravil potichu: “Přišel jsem vás obhajovat. Jsem váš advokát Růžovej lev.” Tak jestli bude takhle pokračovat, moc se toho nedovím. Všechno, co mi řekl, jsem samozřejmě věděl. Když jsem dlouho mlčel, trhl sebou a zakašlal. “Ale my už se samozřejmě známe,” vypravil ze sebe pak. Opět jsem se hodně dozvěděl. Po chvíli mlčení opět zakašlal a pokračoval: “Ale k věci.” “Konečně,” zaradoval jsem se, zatímco on pokračoval: “Ale nejdříve bych se vás chtěl na něco zeptat. Cítíte se vinen, nebo ne? Potřebuji to vědět, abych věděl, jak s vámi mám zacházet.” No, tak teď mi už opravdu začal lízt na nervy. Jak mám vědět, jestli jsem vinej, když nevím z čeho? A i kdyby, řekl bych to tomuhle tlustýmu náfukovi? To bych musel být pěkný ignorant. “Prosím, odpovězte,” žadonil zatím on. Tím mě dorazil. “Ven!” zařval jsem a ukázal mu rukou, kdyby snad nevěděl, kudy má jít. Pak jsem dodal: “Budu se obhajovat sám.” “Ale to by prosím, ... jaksi ... ehm ... víte ... ono,” mumlal, ale já jsem ho dopovídat nenechal. Na jeho moudrosti už jsem zvědavý nebyl. Aby mu bylo jasno, zařval jsem znovu: “Ven!” Tentokrát už snad byl srozuměn, protože pomalu odcházel a cestou si cosi brumlal. Zase jsem se nedozvěděl, co jsem provedl.

Celý den jsem strávil přemýšlením o džusu, který jsem nedostal. Vrátí mi někdo peníze? Ačkoliv byly moje myšlenky optimističtější, k závěru, že by mi snad někdo peníze vrátil, jsem nedospěl.

Druhý den ke mně přišel krokodýl, který byl překvapivě celý v zeleném. “Jelikož se chcete obhajovat sám, musím vám zde předložit, z čeho jste obviněn. Především je to brutální zmlácení medvěda, který sice řekl, že ho zmlátila veverka, později svou výpověď ale stáhl. Dále je to distribuce drog, prodal jste veverce tři tuny marihuany, které vykouřila (che, che, zasmál jsem se) před třemi dny, pravda, nepamatuje se, že byste jí to prodal právě vy, ale přiznala, že je to možné, protože se probudila na vaší posteli. Toť vše. Máte nějaké dotazy,” řekl. “Ano, mám otázku,” na to já, “vrátíte mi peníze za džus, který jsem zaplatil, ale nedostal ho?” “Vynasnažím se,” řekl slušně krokodýl, “prozatím nashledanou.” “Nashle,” rozloučil jsem se.

Když krokodýl odešel, hnaly se mi hlavou podivné myšlenky. Kdo to na mě takhle narafičil? Proč medvěd stáhnul svou výpověď? Co je to za blbost, že veverka vykouřila 3!! (slovy tři) tuny trávy? To jsou tak blbý, že tomu věří? Kde vzali, že jsem jí tu trávu prodal já? No a konečně nejdůležitější otázka: Vrátí mi peníze za džus? Všechno bylo velmi podivné.

“Zítra je soud,” řekl mi Maxibrouk. Velice mě překvapil - netušil jsem, že ti ignoranti umějí mluvit. Divil jsem se tomu ještě celé dvě minuty, ale pak jsem radši usnul.

Další den jsem vstal časně zrána. Měl jsem polámaný záda a hlava mě třeštila jako nikdy. Matně jsem si všiml vpichu na mojí ruce. Pochopil jsem, že do mě něco napíchali, abych se nemohl dobře hájit. Byl jsem jasně pod vlivem drogy. Začal jsem třepat hlavou. Chtěl jsem se z toho dostat, ale nějak to nešlo. “Máš tu návštěvu,” ozval se hlas Maxibrouka, “přijmeš ji?” Chtěl jsem se zeptat, kdo to je, ale něco ve mně řeklo: “Jo.” A v tu chvíli jsem všechno pochopil. Nadopovali mě nějakým svinstvem, po kterým na všechny otázky odpovím: “Jo,” takže všechno, co mně přiřknou, potvrdím. A já si myslel, že se dostanu z vězení.

Náhle se otevřely dveře. Otočil jsem se a spatřil jsem sovu. “Ahoj,” řekla ona. “Ahoj,” vykřikl jsem. “Sovo, musíš mi pomoct! Dali mně nějakou drogu, po který na všechno odpovídám \\\\\\\'jo\\\\\\\'. Poradíš mi, jak se z toho dostanu? Za chvíli se mám obhajovat,” řekl jsem prosebně a úpěnlivě jsem se na ní podíval. “Ale to víš, že jo,” ona na to. “Počkej chvíli, dojdu pro něco, co ti pomůže,” řekla a hned zmizela. V nouzi člověk pozná přítele. Se sovou jsem se dřív nikdy moc nebavil, ale teď - teď se to určitě změní.

Za chvíli přišla sova zpátky. Z pod křídla vytáhla nějaký prášek a spěšně mi ho podala. “Vodu na zapití bohužel nemám,” řekla omluvně. “To přeci vůbec nevadí,” řekl jsem, když jsem prášek spolkl a dodal jsem: “Ani nevíš, jak jsem ti vděčnej.” Vyčítavě se na mě podívala a řekla: “Ale mladej, já vím přece všechno!” Měla pravdu jako vždycky. Ještě jednou jsem jí poděkoval a v tu chvíli přišli tři Maxibrouci. Zatímco se se mnou sova loučila, cítil jsem jak ze mě gepardí rychlostí vyprchává droga. Když mě předvedly k soudu, byla už pryč.

Soudní jednání tady líčit nebudu, bylo totiž vcelku nudné, jediné, co řeknu, je to, že jsem se dost slušně bránil všem obviněním a tak se zdálo, že se mi svoboda přeci jenom trochu přiblížila. Vše rozhodl na konci vrchní soudce žabák. Jeho jediná věta rozhodla o mém příštím osudu: “Pro nedostatek důkazů se obviněný pouští na svobodu, je ale nadále počítán jako hlavní podezřelý.” Bum a jsem na svobodě. Moji tři Maxibrouci mě opět odvedli ven a já jsem rychle běžel domů. Možná bych se o tom neměl zmiňovat, ale cestou se mi přihodila smutná příhoda. Když jsem šel kolem zeleného mlází, spatřil jsem náhle vlka. Shrbený procházel přes cestu, v ruce držel hůl, mával s ní kolem sebe a řval: “Jen počkej zajíci, jen počkej zajíci.” Byl to tragický pohled.

Celou dobu, co jsem byl ve vězení, jsem doufal, že přijdu domů a konečně si odpočinu. Když se tak konečně stalo, byl jsem dokonale nesvůj a hlavou mi vrtala podivná nutnost. Něco, co se mi nikdy jindy nestalo. Já jsem chtěl, ne, já jsem přímo cítil nutnost vyrazit do baráku toho bonzáka sojky. Celou nedočkavostí se mi třásly ruce, jako feťákovi, který čeká na drogu, táhlo mě to ven. Tak jsem se rozhodl k nejbláznivější věci, kterou jsem kdy provedl. Vzal jsem svůj minomet a vydal se do sojčina domu. Věděl jsem, že to nebude žádná sranda, byla členkou “Krakonošova gangu”, takže měla, jako ostatní, alespoň padesát Medibrouků k obraně, ale musel jsem jít.

Vyrazil jsem v noci. Byla dnes bezhvězdná a ani měsíc nesvítil, prostě tak, jak to má v každým hrdinným románu být. Přiblížil jsem se neslyšně až k jejímu baráku. Náhle zapraskala větvička. V tu chvíli kdosi zařval: “Kdopak mi tu loupe perníček?!” Urychleně jsem si lehl na zem. U ní se rozsvítilo. Byl jsem napnut jako nikdy v životě. Pak jsem v dálce uviděl stín. Byl to vlk, který na tom byl ještě hůř než odpoledne. Trochu se mi ulevilo, ale vydržel jsem ležet na zemi ještě čtyři hodiny. Pak jsem se zvedl a potichu jsem otevřel dveře do jejího baráku (nebylo zamčeno). Minomet se mi třásl v ruce, ale byl jsem odhodlán a tak jsem vstoupil.

Oslepila mě oslňující tma. Tma jako ve sklepě. Udělal jsem pár kroků, pak jsem se zastavil a poslouchal. Nic jsem neslyšel. Sojčin dům měl tři poschodí, a tak, protože z detektivek mám bohaté zkušenosti, jsem věděl, že bydlí ve třetím patře. Pomalu jsem se loudal po schodech nahoru. Když jsem došel do druhého patra, zjistil jsem, že schody do třetího jsou zazděné. To ovšem zcela měnilo situaci! V tomto případě musí sojka bydlet ve sklepě! Pomalu jsem sešel do přízemí. Tam jsem ale zjistil, že dům sklep nemá. To ovšem zcela měnilo situaci! V tomto případě musí sojka bydlet ve druhém patře! Když jsem ale vyšel do prvního patra, zjistil jsem, že dům žádné druhé patro nemá. Předtím jsem se tragicky zmýlil, když jsem vylezl na střechu a myslel jsem, že komín jsou zazděné schody do třetího patra. To ovšem zcela měnilo situaci! V tomto případě musí sojka bydlet v přízemí! Seběhl jsem schody. Cestou se mi velmi zachtělo na záchod. Byla to prekérní situace. Na jednu stranu bylo v domě tolik Medibrouků, že by bylo chybou jít zde na toaletu, na druhou stranu tu byl ale můj močový měchýř, který se hlásil o své potřeby. Byl jsem na vážkách, nakonec jsem ale odletěl na záchod. Měl jsem štěstí - nebylo zrovna obsazeno.

Když jsem si ulevil, rozhodl jsem se otevřít jediné dveře, které v přízemí byly. Za prvé to odpovídalo logice všech detektivek, za druhé jsem měl padesátiprocentní pravděpodobnost, že to vyjde. V prvním patře byly také jen jedny dveře. Otevřel jsem dveře a - měl jsem zrovna smůlu. V komnatě sedělo padesát po kusadla ozbrojených Medibrouků, kteří se zrovna dívali na televizi, kde dávali pořad “Z medové louky”. “Promiňte,” řekl jsem, “nebydlí tu náhodou sojka?” “Néé,” odpověděl jeden a otočil se. To mi stačilo, abych rychle vypadl a zavřel za sebou dveře. Myslím ale, že jsem klidně mohl odejít pomalu - “Z medové louky” je totiž jeden z nejnapínavějších příběhů, které znám.

Vyšel jsem tedy do prvního patra k jediným dveřím, které tam byly. Chvíli jsem se zaposlouchal u dveří. Jasně jsem slyšel televizi. Byl jsem rád, bylo mi teď jasné, že i sojka se dívá na “Z medové louky”. Rozrazil jsem ramenem dveře a vnikl jsem dovnitř. Než jsem stačil cokoliv říct, ozval se hlas, který jsem definoval jako hlas sojky: “Hénds áb, ould bój.” Zvednul jsem ruce a odhodil jsem svůj minomet, i když nerad. Sojka na mě mířila laserem značky CH3CH2ETHYL. Vzkřikla: “Tak bój, tohle je lejzr CH3CH2ETHYL. Takže klídek bój, jinak si z tebe udělám prášek na spaní.” Zatímco pokračovala dál v mluvení, já jsem hledal nějakou spásu. A našel jsem ji! Všiml jsem si totiž, že když udeřím do bronzové sochy, která stála u mě, trefí při svém pádu vázu, která byla jistě ze starověkého Říma, ta spadne na zlatou sošku, která rychlostí V poletí na zem, tam dopadne silou

F, která vykoná práci A, rozhoupe se tak lustr nad sojčinou hlavou a pomocí zemské gravitace spadne sojce přímo na kebuli. Bylo to troufalé, ale jinou šanci jsem neměl.

A tak jsem udeřil do zlaté sochy. Ačkoliv to byla krutá chyba, která se mi měla a musela vymstít, nevymstila se mi. Výsledek? Sojka leží na zemi s rozbitou hlavou a zdá se být omráčena. Svázal jsem ji a vylil jsem na ní hrnek s vodou. Mířil jsem na ní zatím minometem, dokud se neprobrala. “Co chceš,” zeptala se mě pak. “Kdo zmlátil medvěda?” řekl jsem a dodal: “Mluv, nebo to do tebe napálím! Nezbyde ti pak ani tenhle barák!” To se jí dotklo. Rozbrečela se jako malá. “Mluv,” řekl jsem nedojat. Tak tedy začala. “Já jsem to byla,” řekla a podívala se do levého rohu místnosti. Teprve teď jsem si všiml, že tam leží veverčí převlek. “Tak ty ses převlíkla za veverku a zmlátila medvěda. Je to tak?” tvrdě jsem se dotázal. Sklonila hlavu a přikývla. “Proč\\\\\\\'s to udělala?” ptal jsem se dál. “Přinutila mě,” zlomeným hlasem pravila. “Kdo,” řekl jsem, “kdo tě přinutil?” “Sova,” zlomeným hlasem pravila. “Lžeš!” vykřikl jsem. Věděl jsem, že lže. “Ne,” zašeptala ona, “ve skříni je důkaz.” Nevěřil jsem jí, ale přesto jsem otevřel tu skříňku. Bylo tam lejstro, a když jsem ho otevřel, bylo tam napsáno: “Sojko, už ho znič. SOVA” “Ten ho,” pravila sojka, “ten ho jsi ty.” V tu chvíli na ní spadl ze stejného místa druhý lustr. Otevřely se dveře a stála v nich... SOVA!

“Překvapen,” zeptala se sova. Chtěl jsem něco podniknout, ale nemohl jsem, protože za ní stálo těch padesát Medibrouků a mířili na mě svými zlými kulásky. Odhodil jsem svůj minomet a řekl: “Ani ne, já totiž taky všechno vím.” To ji naštvalo a vrazila mi facku. “Tak a teď tě zastřelím, nechám tady ležet sojku, dokud si pro ní nepřijdou Minibrouci, ti ji zavřou, Krakonoš bude mít aféru a já, JÁ budu všechno řídit,” řekla.

Musel jsem uznat, že to měla dobře promyšlený. Ale na jednu věc zapomněla - v sojčině pokoji bylo okno. A tím oknem jsem v tu chvíli vyskočil já. Když jsem ale letěl, uvědomil jsem si, že na jednu podstatnou věc jsem zapomněl já. Sojčin pokoj byl v prvním patře, které je šest metrů nad zemí, takže když jsem dopadl, ucítil jsem velkou bolest v levé noze.

Zachránilo mě štěstí. Náhodou mě uviděl medvěd a odnes mě stranou. Stačil jsem jen odjistit granát, který jsem pro jistotu vždy nosil za opaskem a medvěd ho hodil do sojčina okna. Ozvala se rána a dolů náhle vypadl můj minomet!! Medvěd ho zvedl a vystřelil. A to byl konec sovy, sojky, padesáti Medibrouků i celého sojčina baráku.

Teď si možná říkáte, jaké mělo celé dobrodružství smysl. Pro mě dva. Za prvé - naučil jsem se chodit o berlích. Za druhé - dospěl jsem k názoru, že ti, co toho ví vždycky nejvíc, jsou pěkný svině. Teda sorry svině, nic ve zlým.