Opravdová láska

Procházeli se spolu ruku v ruce večerním parkem. Vítr šuměl v korunách stromů a šeptal jim sladká tajemství o vzdálených krásách. Park byl jen jemně osvětlen lampami, a tak jim cestu ukazoval bledý přísvit měsíce a zářivé hvězdy na obloze. Vzduch voněl jarem, příroda se probouzela a tepala do širokého okolí svou nově nabitou energii.

“Miluji tě,” zašeptala mu něžně do ucha, a přitom ho políbila rty na spánek. “Já vím,” odvětil on a vedl ji dál setmělým parkem, dál od ruchu civilizace. “A ty?” zeptala se ona. Když se na ní s podivem podíval, doplnila svou větu: “Ty mě taky miluješ??” “Samozřejmě,” řekl, a aby své větě dodal na pravdivosti, políbil ji také. “Tak je to asi opravdová láska,” zasmála se a její jasný hlas radosti se rozléval do okolí.

Ještě tak chvíli šli, svorně, zapřeni jeden do druhého, liduprázdným parkem, až se nakonec spolu posadili na lavičku. V parku stále cvrlikali ptáčci a jejich melodické písničky vybízely k lásce. Oni mlčeli, dívali se na oblohu a poslouchali jejich nádherné sonety.

“Podívej,” zašeptala, “padá hvězda. Rychle si něco přej.” “Nevěřím tomu, nechci si nic přát,” rozmrzele odmítl. “Ale ono to funguje, vážně,” pronesla a upřímně se na něj podívala, “jenom si něco musíš opravdu přát z celého srdce.”

Neodpověděl, ale na jeho tváři bylo poznatelné, že usilovně přemýšlí. A pak náhle, tak rychle jako trvá jedno tlesknutí dlaněmi o sebe, dívka vedle něj zmizela...

“Tak přeci to funguje,” zasmál se, zvedl se z lavičky a pomalu odkráčel domů.