Johana, vyznání spasitele či vraha

Jen tak letmo si mezi prsty převaluji cigaretu, z hrníčku stoupá horká vůně mé ranní kávy. Sedím a hledím před sebe. V myšlenkách se neustále utíkám ke včerejší noci. Dnes se vše zdá tak vzdálené, prosté, snad i čisté a nemožné. Doteď cítím vůni její krve, slyším lahodící zvuk chropění, při kterém opustila své hříšné tělo a na jazyku mám chuť její smrti. Cítím se tak uvolněný a povznešený.  Již sedmnácté ženě jsem pomohl. Jsem spása či vrah? To ať posoudí nejvyšší… Ale tahle byla v něčem jiná, jiná než těch 16 před ní.

                Byla to středa, den pomalu ustupoval noci a já se procházel po Rašínovo nábřeží. Pohled na racky poletující nad Vltavou, lovící svou oběť nasytil mou duši zvláštní touhou, jak tomu bylo již dříve. Zastavil jsem se na břehu Vltavy a pozoroval jsem velikost a velkolepost našeho města. Stála tam. V rukách držela černý kapesník. Stála tak zdrcená, malá, smutná, snad i plakala, sténala a naříkala. Mé pocity sílily. Ne, nebyla to lítost, nebyla to touha ji pomoci, byla to touha ji vlastnit. Chtěl jsem ji mít jen pro sebe a to od teď až na vždy. Tak malá, tak něžná. Voněla.

                Nemám vyhraněný vkus na ženy. Snad se mi ani nelíbí. Nikdy jsem nebyl ženatý, jen jednou jsem chodil s dívkou, na základní škole. Mrcha. Dívka stojící u Vltavy byla malinkatá, to mě vždy lákalo, ten pocit nadřazenosti. Byla oblečena v tmavém kompletu, na barvě nesejde. Snad krásné rysy v obličeji, oči jako len a vlas jako vycházející slunce – zrzečka. Již na dálku voněla směsicí vůní. Vůně pláče, bolesti, neřesti a nesplněné touhy a nějakým pajcem z frcu, nenávidím ty šmejdy, co na sebe lidé patlaj.

                S letmou grácií jsem ji sledoval, zaujala mě. Stála tam snad několik hodin. Já ji stál po boku. Snad jakási sounáležitost. Určitě si myslela, že mě trápí také nějaký žal. Jak byla daleko od své pravdy, mým žalem byla ona. S přirůstající dobou a přibývajícím pláštěm noci má neutuchající touha rostla. Čas plynul jak voda ve Vltavě.

                Zmocním se jí. Teď a tady. Mé vzrušení rostlo v eskapádách přívalu nepojmutelné agrese. Přistoupil jsem k ní. „Opustil Tě, že?“ Pohlédla na mě svýma modrýma očima, zalitýma slzy až po okraj bolesti. Tiše špitla : „ano“, a opět sklopila pohled k vodě. Věděl jsem, že musím teď. Fabulujíce jsem ji řekl, že mě dneska opustila žena, vzala mi rodinu, domov, že mě vyhnala a že zavřela za mnou dveře se svým novým přítelem. Vzbudil jsem v ní soucit. Na mé lži reagovala. Jako odevzdaná ryba na udici se nechala táhnout vstříc čisté smrti. Ach, má nepochopitelná vzrušivost stála snad na vrcholu. Upřímným pohledem se na mě podívala. „To znám. Dneska jsem ho nachytala se svou nejlepší kamarádkou, chci skočit, už tu nechci být“. Odevzdanost a přítomnost smrti, do toho vůně zesinalé noci a Vltavy. Cítil jsem se jako muž na prahu orgasmu. Uchopil jsem ji za ruku. Pohlédla mi do tváře s otázkou jež nemohla vyslovit. Usmál jsem se. Pohladil po tváři a řekl : „Neboj, bude líp“ zatvářila se tázavě jako dítě, jemuž berou lízátko. Ani nevěděla,  jak byla blízko své pravdě. Povídal jsem dál : „Pojď, dáme si sklenku vína, jsme dvě ztracené duše, já pomohu tobě a ty mně“. Ach vy důvěřivé dušičky ! Ona šla. Šli jsme směrem k Výtoni. Tam jak je železniční most chtěla vystoupat po schodech. Gantlemansky jsem jí nabídl, aby šla přede mnou. Má pozornost a znalost bontonu ji imponovala. Již se chystala vystoupat na poslední schůdek, tak to mám rád, skoro na vrcholu naděje a pak svrhnout dolu. Ze zadu jsem ji uchopil za hlavu, druhou ruku jsem dal pod záda a trhnul. S tichým škytnutím omdlela. Ten chvat jsem se učil tak dlouho a dnes vyšel. Zatáhl jsem ji pod most. Prázdno, ticho a klid. Samota a pach blížící se smrti. Byl jsem jako dítě před vánočním stromečkem, mým dárkem byla ona, jen si ji teď krásně rozbalit.

                Jsem umělec a spasitel. V tichosti a poklidu jsem využil jejího bezvědomí a vše si připravil. Musím si ji, své umělecké dílo, nachystat než bude vnímat. Jaká škoda, že je to vlastně jen one-man show a nikdo kromě nás dvou to neuvidí. Do kamenné části železničního mostu jsem přibil dvě velké skoby na provaz k rukám a další dvě velké skoby jsem přibil do betonové země na nohy. Každý správný dáreček je třeba rozbalit. Vysvlékl jsem ji. Ležela na zemi pode mnou jako uvadající růže v Evině rouše, umyl jsem ji a přivázal. Plátno stojí na stojanu, teď jen malovat! Snad ještě jednu maličkost, nožíkem trošičku před probuzením naříznout hlasivky, nechceme přece křik.

                Už se probouzí, jako rybka na suchu sebou hází. Snaží se ze všech sil, ale nemá možnost. Usazena je pevně, křičet nemůže. S pohledem odevzdanosti prosí o život. Ne, ten její je již můj. Ona mi patří od teď až na věčnost. Přiklekl jsem k ní. Začnu malovat. Její nosík, přepjatá nozdernost, slzy stékají po tvářích, srdce buší na poplach, pot blížící se smrti, prosí o mou milost. Má milosrdnost ale spočine na jejich rtech. Políbil jsem ji. Do ouška pošeptal : „Jsi má, miluji Tě, již mi Tě nikdo nikdy nevezme, budeme jeden duch, po všechny dny mého bytí“ Strnule sebou cukla.

                „Odkud chceš, abych začal? Od nohou, od hlavy, od rukou? Vyber si“ Neodpověděla. Vzal jsem svůj malířský nůž. Zaťal jsem jej v oblasti podbřišku. Krásně sebou zašinula. Zachroptěla, vyrazil ji potok slz, již nevnímám svět, vnímám hudbu Mozarta a její krásnou neutuchající bolest. Započala má symfonie. Krátkým tahem štětce jsem ji nařízl, vsadil ruce do ni a tahem vyňal pár střívek. Uděláme si mořskou pannu. Střívky nazdobit vlásky, ach ty krásné lokny. Je jak víla. Trochu snad upravíme nohy, zarovnat chodidla. Tahy štětce jezdí po plátně jako roztékající se máslo na pánvi. Upravíme hruď. Jsem celý od její krve. Ta nebeská vůně se míchá s prachem. Teplo stoupá, odpařuje se. Upadám v agónii společně s ní. Chroptí. Cítím jak jí pozvolna uniká život z těla. To ne, ještě chvilku, dílo není kompletní. Moje malá mořská vílo! Dalšími tahy svým štětcem upravíme pohled na svět, posledním tahem pohladit hrdlo. Krásný chrapot, sténá jemným sípavým hláskem, duch opouští její jemné a něžné tělíčko, obraz je kompletní. Jsem umělec. Dokonáno jest, její spása skončila. Poslední nádech a pak již jen uvolňující výdech. Tak chutná smrt, tak chutná má symfonie, mé umělecké dílo.

                „V čem jsi jiná, než ty před tebou“ bezděčně jsem vyřkl. Stál jsem nad svým dílem několik hodin. Byl jsem bohem, tvůrcem, stvořitelem, spasitelem. Bezděčná myšlenka se mi vtírala do mysli. Kdo vlastně jsi? Jako bych Tě znal. Vzal jsem její kabelku, jež si před tím držela pod levým podpažím. Polil mě mrtvolný pot. „Já Tě znám … jsi“ nedovedl jsem to ani vyslovit, byla to ona.