Malý brouk a boule

Jednou se na čele malého brouka objevila boule. Ještě netušil, že to bude osudný okamžik jeho života, ale už si uvědomoval sžíravou bolest, která mu svou přítomností dokazovala existenci boule. Nejprve ji chtěl ignorovat, doufaje, že tímto počinem z jeho subjektivního života brouka jako svého osamoceného Já definitivně zmizí, ale nestalo se tak, neboť (z hlediska brouka) objekt boule měl ze svého subjektivního pohledu na věc jiný názor. Jeho Já bylo ovlivněno touhou přežít a udržet tak své vlastní bytí, které bylo ovšem neodmyslitelně spjato s (pro bouli) objektem brouka.

Nakonec brouk podlehl a smířil se s definitivní účastí boule na jeho životě. Chtěl si s ní dokonce potřást rukou, ale jelikož jak brouk, tak boule žádnou ruku nemají, nakonec z toho sešlo. Nicméně se oba, alespoň ze slušnosti, sobě navzájem představili, čímž odstranili počáteční odcizení, které mezi nimi panovalo. Po určité době si dokonce přišli blízcí a poznali svou nerozlučitelnost, ač ta neustále přiváděla milému broučku tupou bolest. Avšak i tato bolest přišla malému brouku jako samozřejmá součást jeho bytí, byla s ním neodmyslitelně spjata.

Ale osud míchá kartami a stále znovu a znovu rozdává trpké rány. Když se o mnoho dní později jednoho rána brouk opět probudil, začalo se mu zdát, že je v jeho životě něco nepatřičného, nebo spíše, že něco patřičného chybí. A skutečně - na jeho čele náhle nebyla přítomna boule. Zpočátku tato skutečnost broukovi příliš nevadila (“byl jsem před boulí, budu i po ní”, říkal si), teprve po určité době se stával stále roztrpčenější a roztrpčenější.

“Pokud netrpím, neuvědomuji si téměř svůj život, zdá se mi, jako bych nebyl. Jedině bolest mi připomínala mé Já, teď se cítím prázdný a zbytečný, neexistující,” svěřoval se v dopise svému příteli Víťovi. “Boule mi byla tak neuvěřitelně blízká, že bez ní nemohu žít. Byla součástí mého já, tak jako mé krovky,” pojmenoval problém. Víťa, protože už byl po smrti, ale bohužel neuměl najít řešení broukova problému. Jen mu doporučil zajít za jakýmsi neznámým mudrcem, kterému lidé říkali AD. Brouk tak skutečně učinil.

“Vím, jaký je tvůj problém,” řekl místo přivítání neznámý mudrc AD. “Zůstaň chvíli stát a jenom se nech otáčet zeměkoulí. Vše se vyřeší,” podotkl neznámý mudrc AD a zapálil si dýmku. A opravdu. Právě v tu chvíli totiž z minulého příběhu přiskotačil gepardík Kugura a srazil se s broukem hlavou.

“Jau,” vykřikl brouk, protože ho ona srážka bolela. “Jau, jau,” zařval Kugura, protože měl přeci jen vždy o nějaké to slovíčko v zásobě navíc než ostatní. “Jau,” zopakoval brouk, protože chtěl mít poslední slovo, “to jste mi tedy dal, milý pane.” “Jau, jau,” pronesl moudře Kugura, “já přeci nedal vám, ale vy mně. To se dělá, stát tu na místě a ani se nehýbat! Vždyť tady blokujete cestu!” řekl Kugura, ale protože v tomto příběhu měl zrovna hodně nakvalt, odskotačil zase rychle do jiného.

Brouk byl trochu šokován jeho spěchem, ale za chvíli už jen kroutil hlavou. “Moc mi neporadil, ten neznámý mudrc AD,” pomyslel si, “a ještě do mě kvůli němu srazí nějaký šílenec. Ještě mi na čele vyroste boule,” pomyslel si, ale když svou myšlenku ukončil, pochopil, že vlastně chce, aby mu na čele vyrostla boule a vzápětí s potěšením zjistil, že se boule opravdu objevila. Vše tak nakonec dobře dopadlo, broukova existence je opět v kontaktu s existencí boule a neustálé utrpení přináší broukovi dobrý pocit, že opět žije s boulí. A jestli neumřeli, tak spolu žijí dodnes.