Setkání s pyrenejským skřetem aneb cesta na Monte Perdido

Letadlo právě kroužilo vysoko nad bílými oblaky, které zakrývaly pevninu tisíce metrů pod námi. A někde tam, v oné nekonečné hloubce, se tyčil štít Monte Perdido, cíl naší horolezecké výpravy. Pocítil jsem jistou dávku osudovosti, protože v onen okamžik mi letuška donesla další pivo. Rychlým mrknutím oka jsem ji prohlédl, ale byla to zbytečně vynaložená námaha. Mohl jsem si ji v celku dobře představit bez toho, že bych ji viděl- obarvené blond vlasy, míry 90-60-90, sériový obličej modelky. Všechny letušky v tomhle letounu vypadaly naprosto stejně. Chtěl jsem šťouchnout do Mikyho, jestli si také něco neobjedná, ale ten tvrdě spal - zmohla ho náročná cesta a částečně i alkohol. Obdobně dopadl Tomas, na tváři blažený úsměv a chrápal o sto šest. Jenom Mára, který seděl na druhé sedačce se usilovně snažil zabavit jednu slečnu, která seděla vedle něho. Dle jejích rozzářených očích a blaženého smíchu, který sem tam přehlušil i chrápání Tomase, se dalo tvrdit, že se Márovi daří nebývale.

Otevřel jsem si pivo a žíznivě se napil - lahodný mok mě příjemně osvěžil. Neváhal jsem a vyzkoušel jsem, zda obdobný účinek bude mít i druhý lok - a opět jsem se nezklamal. Znovu jsem se podíval na kluky a začal vzpomínat, jak jsem se vlastně s takovou bandou ztroskotanců vydal na horolezeckou výpravu na vrchol, který ještě nikdo z Čechů nezdolal.

Začalo to vše dva roky před naším odletem do Pyrenejí. Tenkrát jsem přišel do hospody U červeného mloka v našem městečku R. s geniálním nápadem. \"Založíme si vlastní horolezecký klub,\" překvapil jsem všechny, ještě než jsem dosedl ke stolu. Tomas se nezmohl na nic, jen tupě zíral, Márovi vypadla cigareta z koutků úst a Miky zamumlal jen \"ježkovyvoči\". Chvíli se na mě dívali tím způsobem, který naznačoval \"ty ses zbláznil, ne vole,\", až konečně Mára, poté co sebral spadnutou cigaretu, řekl: \"Ty užs pil, có blbe??!!\" To jsem mu hned vyvrátil a začal vysvětlovat svůj důmyslný plán. Chvíli trvalo, než pochopili, že jde o možnost zisku peněz od sponzorů, za které budeme moci v naší oblíbený knajpě popíjet. \"Geniální,\" ujelo Márovi z úst, když jsem dovyprávěl. \"Nemá chybu,\" potvrdil jeho názor Miky. \"A na to se, pánové, napijeme,\" zpečetil vše Tomas. A tak vznikl První horolezecký klub města R., jehož představenstva jsem se stal prvním předsedou.

Všechny zázračné plány mají jediný, ale o to závažnější problém - jejich provedení. Teorie je krásná věc, ale je třeba i praxe. Proto jsem našemu novému realizačnímu týmu rozložil úkoly, aby ďábelská mystifikace mohla zdárně fungovat a přilákat penízky z tučných bankovních kont r.ských buržoustů do našich dosud děravých a poloprázdných kapsiček. Mým úkolem se stala propagace u sedmé velmoci - kdo se v dnešní době nezvýrazní mediálně, jako by ani nebyl. V místních r.ských novinách nebyl problém prosadit se do tisku - zpráv je v malém městečku zoufalý nedostatek a tak se novináři pídí po čemkoliv, co by mohlo zaplnit jejich listy. O tom svědčí i titulky - např. \"Malé holčičce se ztratil plyšový medvídek\", \"Červených aut je v našem městě nejvíce\", \"I letos začaly opadávat listy v říjnu\". Proto se o našem slavném klubu psalo v místním deníku téměř každý den. Věděl jsem ale, že pro sponzory by bylo více lákavé, kdyby se zmínky objevily také v některém celostátním deníku.

Nezbývalo než využít známostí. Pavel byl můj kamarád z časů studia na právnické fakultě a teď dělal v listu Noviny veřejnosti. Přesvědčování o tom, aby do své sportovní rubriky sem tam propašoval zprávy o velkých úspěších Prvního horolezeckého klubu města R., bylo náročné. V hospodě jsme tenkrát spolu seděli od jedenácti hodin dopoledne do půl druhé do rána následujícího dne. Po osmi pivech a osmi paňácích vodky a po důsledném přesvědčení, že \"v politický rubrice si stejně taky vymejšlej co chtěj\", nakonec souhlasil. A tak se v Novinách veřejnosti na stránkách sportu začaly sem tam objevovat zprávičky typu \"Velký úspěch horolezců na mistrovství Thajska\", \"Horolezci vydolovali zlato v Mali\" a jim podobné.

Na Mikym bylo shánění trofejí a medailí, které jsme umístily ve výloze U červeného mloka, aby byly na očích širší veřejnosti. Tomas pak vymyslel a nakreslil krásný znak našeho klubu, na kterém padá horolezec ze skály, naštěstí ho ale v letu zachycuje horský kamzík. Na Márovi pak, protože je neuvěřitelně výmluvný, bylo obcházení různých firem s vystřiženými novinovými články o našich úspěších s úkolem získat drobný finanční příspěvek. Nikdy se nevrátil s prázdnou, a tak konto našeho klubu tučnělo. Dokonce jsme si dovolili i nakoupení kompletní horolezecké výzbroje, se kterou jsme se procházeli po náměstí. Občas jsme na několik dní z města zmizeli do putyk v sousedním okrese a pak jsme všude hlasitě vyprávěli, jak zajímavé jsou památky Madagaskaru, Samoy, či Clippertonu. Žilo se nám tehdy krásně. V hospodě jsme nadšeným posluchačům vyprávěli své zážitky s překonáváním štítů, skalisek s převisy, přelaňováním přes propasti a s hrozivými pády, které jsme jen zázrakem přežili. Obzvláště ženské posluchačstvo jsme měli v oblibě (a ono nás), zvláště když nás pak doprovázelo domů, až do našich kutlochů. Útratu jsme pak platili z \"krizového konta\", čili z peněz od sponzorů.

Byly to nádherné dny - ale vše krásné má bohužel svůj konec. Je tomu tak třičtvrtě roku, co se starostou našeho města stal pan Novák, vášnivý amatérský horolezec. Již dlouho sledoval naše výrazné úspěchy na poli sportovním a jednoho dne se osmělil a přisedl k našemu stolu. Byli jsme již velmi veselí, a tak jsme ho s radostí přivítali. Mára právě ve svém bravurním vyprávění zachycoval okamžik, kdy mě s vypětím všech svých sil odnášel na zádech až na vrchol Čumsem, osmitisícovky kdesi v jižním Tibetu. Starosta ho horlivě poslouchal, a když dovyprávěl, ozval se i on: \"Pánové,\" začal vyprávět tlumeným hrdelním hlasem, \"jste vskutku skvělí horolezci a odvážliví chlapíci. Prožili jste za svůj krátký život tolik, co málokterý dobrý občan našeho městečka. A že je to krásné městečko,\" dodal chlubivě, jako kdyby právě on měl nejvíce zásluh na jeho rozkvětu, my mlčky přikyvovali. \"Máme ho všichni rádi. A já bych vás, ty nejlepší z nejlepších, rád požádal o jednu službičku k propagaci města R.,\" rozprávěl dál. Ostražitě jsem se podíval na Mikyho, on na mě. Jakmile šlo o \"menší službičku\" od nás, začínalo to vonět kravínem.

\"No jistě starosto, jistě,\" zařval ale rozjetý Tomas a plácal přitom starostu přes záda a já tušil, že právě v tu chvíli do toho Tomas šlápnul a my všichni že se svezeme s ním. \"Dobře, velmi dobře,\" usmál se tajuplně starosta. Na chvíli to vypadalo, že se zasnil, ale hned pokračoval dál. \"Znáte jistě jako špičkoví horolezci horu Monte Perdido?\" položil řečnickou otázku a my všichni horlivě přikyvovali, ačkoliv například já jsem o vrcholu takového názvu neměl pražádného ponětí, \"a také dobře víte, že dosud,\" slovo dosud až nepatřičně zdůraznil a já pochopil, že potíže se k nám blíží rychlostí přímo Šemíkovskou, \"dosud ji žádná z českých horolezeckých výprav nedobila, ač měří pouhopouhých 3355 metrů. Dokonce se začalo tvrdit, že na ní žije jakýsi pyrenejský skřet, který české horolezce z hory koštětem shazuje.\" \"Pochopil-li jsem to správně,\" přerušil tok jeho slov Mára, \"chcete od nás, abychom se tam vypravili a onen vrchol zlezli.\" \"Ba, ba, je tomu tak,\" přikývl starosta, \"náklady na cestu, včetně pobytu samozřejmě zaplatíme z obecního rozpočtu. Dokonce vám zaplatíme i překladatele a průvodce, který na vás bude čekat po přistání letadla v Barceloně.\" Chtěl jsem starostovi namítnou, že se létat letadlem bojím, ale pak jsem si uvědomil, že jako supereso horolezectví budu prachšpatně vysvětlovat, že mám obrovský strach z výšek, a že i pohled z mého pokoje, který je v prvním patře, mi nahání hrůzu. \"C\'est la vie,\" jak říkají Francouzi.

Ze vzpomínek mě vytrhl prudký pohyb letadla na stranu. Vzápětí se letadlo pohnulo znova, tentokrát na opačnou stranu - jedna z roznášejících letušek spadla na zem. Jako ostří nože mnou projela odporná vzpomínka na okamžik, kdy jsem náhodou v hospodě potkal jednoho neúspěšného horolezce, který se kdysi také pokoušel vyšplhat na vrchol Monte Perdido. \"Je tam pyrenejskej skřet,\" rozkládal mi po sedmém pivě, \"a hrozně, vopravdu hrozně moc nesnáší Čechy.\" V letadle jsem si začal říkat, že jeho moc začala působit velmi, velmi brzo. Ač nevěřící ateista, tak jsem se křižoval snad více usilovně než papež. Za chvíli se ale letadlo ustálilo a i já se uklidnil. Šlo jen o větrné turbulence, které byly tentokrát nebývale silné. Po tomto otřesném zážitku jsem dožahl rychle pivečko a objednal si pro jistotu další. Kdyby něco.

Za hodinu jsme přistáli v Barceloně. S chutí jsem zaplácal pilotovi a rychle vystoupil z onoho pekelného stroje. Tomas s Mikym mě následovali nejistými kroky, Mára šel hned za nimi, držel se se svou spolusedící za ruku. \"Ach ta romantika,\" pomyslel jsem si při pohledu na ně, když se polibkem loučili v letištní hale. Tam na nás čekal náš průvodce. Byl to klasický jižní typ, černé vlasy, hnědé oči, tmavší pleť. Hned při uvítání na nás spustil slovní útok: \"Jmenuji se Joan. Jsem Španěl, ale moje maminka je Češka, takže umím dobře česky. Tak vy jste ti slavní horolezci,\" aniž by nás nechal odpovědět, pokračoval dál, perfektní, ale velice zrychlenou češtinou.

Při vyprávění zeširoka gestikuloval, v levém oku měl malý tik. Nejprve se rozpovídal o sobě a své rodině, pak o krásách hlavního města Katalánska, o jeho historii a slavných osobnostech. Za chvíli přešel k moderním dějinám a úžasným stavbám současnosti. Zmínil se o fotbalovém stadiónu - a od té chvíle nepřetržitě vychvaloval umění fotbalistů FC Barcelony a nadával na madridský Real. Venku měl připravené auto, překvapivě to byla škodovka. Chtěli jsme se trochu projet po Barceloně, ale to zamítl. \"Na to budete mít dost času až pojedete zpátky, teď bude za chvíli noc a my musíme být za tři hodinky v hotelu.\"

Nikdy jsem za celý svůj prohnilý život neviděl nikoho, kdo by troubil více než Joan. A nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se škodovkou, kde bylo pět lidí a kufr byl nacpaný naším horolezeckým náčiním, jel rychleji než Joan. Na klikatých a úzkých silničkách v Pyrenejích jsem radši zavíral oči, protože konec mohl přijít každou vteřinu. Ale přežili jsme a za tři hodiny jsme byli u hotýlku, který byl naším stanovištěm. Na přivítanou jsme si dali s majitelem pár drinků, ale za chvíli už nás Joan hnal do postelí. Nikdo z nás sice nechápal proč, ale ve stavu, v jakém jsme se nacházeli, ani nikdo neprotestoval.

Ráno jsem se probudil, protože mi zvonilo v uších. Marně jsem přemítal, co se to vlastně děje. \"Co se děje,\" zamumlal jsem rozespale. \"To jsou první horolezci, vyrážejí na túry,\" odpověděl Joanův hlas, \"myslel jsem, že už jste taky dávno fuč.\" Podíval jsem se zamlženýma očima na hodinky - bylo za deset minut pět hodin. Chtěl jsem říct, že ty lidi jsou šílenci, že my, normální lidé, spíme do jedenácti. Naštěstí Mára reagoval rychleji a s patřičnou odpovědí: \"Podívej, Joane, my jsme profesionálové, rozumíš. My nemůžeme jen tak jít a šplhat na nějakou horu. Nejdřív ji musíme vobhlídnout, rozplánovat si akce a tak dál, chápeš. To je práce alespoň na dva dny.\" Zakýval jsem spokojeně hlavou - Mára opět myslel dopředu. \"Teď nás nech ještě do jedenácti o samotě, potřebujeme klid. Na jedenáctou ať nám v jídelně připravěj ňákou snídani,\" chytil se také Miky. Tomas mezitím vesele chrápal. Neváhal jsem a statečně následoval jeho příklad.

V jedenáct jsme všichni sešli po schodech dolů, do jídelny. \"Míchaná vajíčka, slanina, čerstvé houstičky - to všechno beru, ale kde je, k sakru, lahváč?!\" zanaříkal zbědovaným hlasem Miky. Joan se na nás udiveně podíval: \"Takhle brzy pít alkohol?!\" \"Potřebujeme si zocelit tělo. Vitamín B, kterého je v pivu velké množství, je pro horolezcovo tělo velice důležitý,\" vysvětlil jsem mu. Pochopil a zavolal číšníka, u kterého objednal pět piv. Když nám číšník lahodnou pochoutku, po které naše smysly lačnily, dopravil, pronesl jsem zasněně: \"Hore dole haj!\" \"Hore dole haj,\" zavolali kluci jako jeden muž a přiťukli jsme si. \"To je náš horolezecký pozdrav,\" vysvětloval šeptem Tomas Joanovi. Když jsme dojedli a vypili ještě jedno pivko, řekl Miky: \"Tak se dem podívat na toho našeho miláčka,\" čímž měl samozřejmě na mysli vrchol Monte Perdido. Trochu jsme se oblékli a vyšli před hotýlek. \"Tak kterejpak fešák to je,\" řekl Tomas, ale kdyby se podíval trochu doleva, nebyla by ho taková otázka vůbec napadla; Monte Perdido totiž několikrát převyšovalo zbytek pohoří a jako ostrá dýka do srdce se zařezávalo do obrysu slunce. Z obrázku toho udělalo se mi nevolno, ale přesto jsem se hrdinně dokázal přemoct a nezvracel jsem, alespoň pro onu chvíli. \"Myslím, že se na to půjdem napít dovnitř,\" zašeptal jsem do ucha Márovi. Ten jen strnule přikývnul.

Zalezli jsme vymrzlí a zastrašení dovnitř, k baru, který byl v místnosti vedle jídelny. Byla tam jedna servírka a jeden číšník - oba trávili volný čas družným hovorem, ještě nikdy neměli hosty v půl dvanácté dopoledne. \"Rum!!\" zařval Tomas, ale oba zakroutili hlavami - nerozuměli mu. \"Přelož to,\" šťouchl do Joana Miky. \"Ale hoši,\" zatvářil se ten udiveně, \"přece byste neměli...\" \"Ale měli!\" přerušil jsem ho rozhorleně, \"hezky to přelož a pak ti Mára vysvětlí, proč je rum tolik důležitý pro horolezce.\" Asi se zalekl mého zběsilého výrazu, a tak urychleně rumy objednal. Mára zatím začal vysvětlovat: \"Alkohol je podstatný prostředek pro dosažení maximálních výsledků při nízkých teplotách. Ráno po kocovině je člověk dehydrován, chybí mu voda - a proto, proto nemůže zmrznout. Alkohol je v krvi cosi jako FRIDEX rozmrazovač v autě. Co si myslíš, jak asi vylejzal Hillary na Mont Everest, no? Chlape, ten měl kocovinu, jakou tys eště v životě nezažil. A když Amundsen mířil na pól? Jakbysmet. Chápeš? To je všechno chemicky a biologicky prokázaný. To jsou fakta!!\" Márovi nešlo nevěřit. Jeho výraz v obličeji, ten jako by volal: \"To je pravda, tomu čoveče musíš věřit, jinak seš naprostej debil.\" Joan vzápětí ke čtyřem rumům přiobjednal ještě jeden, pro sebe, a pět piv. První den dobývání Monte Perdida byl zahájen.

Okolo šesté hodiny, v době, kdy se na baru objevovali první hosté (bar byl zařízen jako hospoda i pro cizí návštěvníky, nejen hosty), Joan odpadl. Hodil \"čelovku\" na stůl a usnul. A my jsme se začínali rozjíždět. \"Dyť ta hora není tak hrozná, jenom tak vypadá,\" řekl Miky. \"Máš recht,\" pokýval hlavou Tomas a doklopil do sebe další pivo. A Mára začal zpívat: \"Ještě než pivo dopijem, my tu horu dobijem.\" \"Ať se třeba chvěje zem, my na horu vylezem,\" zanotoval jsem já. \"Jak s mocnými orly, jež k hvězdám letí, tak i s námi hora panenství ztratí,\" zaburácel Tomas. \"Nad Perdidem česká vlajka vlaje, a my na něm vodku sajem!\" vyloudil ze sebe Miky. A pak jsme všichni dohromady spustili: \"Hore dole haj, hore dole haj, gabo zelenaj, nahoře i dole, na hoře i dole, vožerem se, vole!! Ole!\" Hosté v baru na nás nevěřícně zírali, ale když jsme si hlučně přiťukli, začali se smát. Někteří dokonce počali tleskat a zvát nás na drinky. A tak jsme pili dál. Nikdo by nevěřil, jak je horolezectví složitá věc. Ještě, že jsme měli dokonalou přípravu z domova!!!

Naše skupinka se postupně rozpadla, začali jsme se bavit s návštěvníky. Já se zrovna skvěle bavil s jedním Francouzem, ač jsem francouzsky uměl jen \"merde\", což jsem mu donekonečna opakoval. Tu jsem náhle spatřil Tomase, jak drží číšníka pod krkem a řve na něj: \"Já chci rum. Rum. Ještě rum. Nedělej, že nerozumíš. Čeština, je ty hajzle hispánskej, medzná.. mezdná.. mezinárodní jazyk, ty píčo. Tak mi dej ten rum a nekecej,\" a pak Tomas pustil číšníkovu košili a pomalu, ale velmi jistě, padal po zádech k zemi. Přišel jsem k němu, prázdně na mě koukal. Zvedl jsem ho a on mi něco nesrozumitelně něco šeptal do ucha. Pak jsem ho táhnul na pokoj. \"Končíme,\" zařval jsem přitom na kluky a i oni mě na vratkých nohách následovali do pokoje.

Probudilo mě opět to hloupé zvonění. “Magoři,\" ulevil jsem si a převalil se na druhý bok. Žízeň mi ale nedovolovala usnout. A tak jsem poslouchal, příliš líný na to, abych vstal, tikot hodinek a hlučné chrápání Tomase. Nakonec žízeň přemohla vrozenou lenost a já vstal, došel k umyvadlu a napil se z kohoutku vody. Někdy i voda je zázračnou tekutinou. Kolem jedenácté jsme sešli do jídelny. Snídaně byla připravena, lahváče taky. \"Aj, aj,\" zakňoural Tomas, \"hlavo má milená.\" \"Vyprošťováček se blíží,\" podotkl Mára a pozvedl lahváče. Pak začal pít. Ani já jsem neváhal a následoval jsem jeho názorného příkladu. Ani Miky s Tomasem nezůstali pozadu. Chvíli jsme se divili, kde je Joan, než na schodech pomalu snášela jeho silueta k nám dolů. \"Jak?!\" vykřikl s údivem, když nás viděl snídající a popíjející pivo, a pak úprkem zamířil na toalety, ze které se ještě hodnou chvíli ozývaly velmi podezřelé zvuky.

\"Pánové,\" ozval se Miky po třetím pivu, \"mám nahoře dvě láhve vodky Viking.\" \"Sem s ní,\" vydralo se z nás jako z jednoho muže. Zatímco Miky vybíhal nahoru pro vodky, Mára s náležitou patřičností vysvětlil v absolutních verších Joanovi, že \"vyprošťovák po ránu, je jako obvaz na ránu.\" Než Miky sešel měl už v sobě i Joan jedno pivo. \"Tento nápoj nám dodá síly bájných Vikingů. Jejich odvaha, smělost, vytrvalost, nezlomnost, stanou se teď i našimi vlastnostmi. Stanou se z nás Vikingové. Nechť žijí Vikingové - nechť žijeme my,\" pronesl jsem závazný přípitek. A pili jsme...

Když oba Vikingové padli ve statečném boji, odhodlali jsme se zamířit na bar. Číšník se podezřívavě díval na Tomase, servírka se smála. A my pili... Kolem sedmé odpadl Joan - usnul na stejném místě a ve stejné poloze jako den předtím. U baru se mezitím scházeli obdobní hosté jako včera, jen u jednoho stolu se objevili tři neznámé slečny s jedním mladíkem. Kolem osmé jsme začali znovu zpívat. \"Planou ohně, oči našich žen, zítra nastane ten slavný den,\" udal jsem melodii, \"my půjdem vzhůru, dobýt, horo, Tebe, nedbáme srázu, nedbáme, že nás zebe,\" přidal se Tomas, \"nás vikingský duch žene stále výš, my zas jsme Ti, horo, o kus blíž,\" to se ozval Mára, \"než noc tmou slunce zakryje, my Tebe, horo, dobyjem!\" zařval procítěně Miky. \"Hore dole haj, hore dole haj, gabo zelenaj, nahoře i dole, na hoře i dole, vožerem se, vole!! Ole!\" pěli jsme a tloukli půllitry o sebe. A opět jsme sklidili úspěch a opět jsme byli zváni. Při hovoru s mým francouzským kamarádem jsem koutkem oka zahlédl Máru, povídal si se servírkou a ta se vesele smála. Obrátil jsem do sebe lampu koňaku a konec...

Zvony. Co jiného mě také mohlo probudit. Už by jsem ani nebyl překvapen, kdyby... kdyby v mé posteli neleželo ještě jedno tělo. Pomalu jsem zaostřil, vedle mne ležela nahá jedna ze tří dívek, které včera seděly v baru. Trápila mne znovu žízeň, a tak jsem chtěl vstát, prudký pohyb ale zřejmě probudil mou souležící. Usmála se na mě a políbila mě. \"I love you,\" zašeptala mi do ucha. \"I must have a drink,\" podotkl jsem a šel se napít z umyvadla. \"Na té vodě přeci jen něco bude,\" musel jsem znovu uznat. Cestou jsem si všiml, že vedle všech mých společníků je po jedné dámě. \"Zajímavá noc,\" napadlo mě. Snídaně nás nemohla překvapit. Rozloučili jsme se s dívkami (jak to správní romanťici dělají) a přistoupili k závažné činnosti, čili lahváčům a snídani.

\"Áááh,\" zanaříkal po chvíli Miky. Myslel jsem, že je to důsledek kocoviny, ale bylo v tom cosi strašlivějšího, což jsem měl za chvíli pochopit. \"Já vůl. Promiňte, hoši...\" skuhral dál Miky. Nechápavě jsme se s Márou a Tomasem podívali na sebe... Co se dělo?? \"Proč?\" vyjádřil to za nás Tomas. \"Dnes musíme na horu. Řek sem majiteli, že dneska vyrážíme.\" \"Ty vole,\" vyhrklo mi z úst. \"Za trest tři eksáče,\" rozhodl Mára, a protože my s Tomasem souhlasili, za chvíli se před Mikym objevila tři piva. V rozmezí dvaceti vteřin je vypil, a protože my jsme mu chtěli ulehčit v jeho trestu, pili jsme co nejrychleji s ním. Někdy v té době se do místnosti přiřítil i Joan. \"Je mi mizerně,\" zanaříkal, \"chci lahváče!\" A tak popíjel s námi a my cítili, že dnes v našich žilách koluje ta správná krev, kterou je třeba mít při výstupu na Monte Perdido...

Jako první styčný bod při naší výpravě jsme si jako obvykle určili bar. Číšník už našemu \"rum\" rozuměl a měl se čile k dílu. Okolo šesté odpadl Tomas, Joan se překvapivě držel o půl hodiny déle. Když přicházeli první návštěvníci, odpadl Miky. Netrvalo dlouho a Mára si taky \"ustlal\". Objednal jsem si jetě rum. Když jsme se sami sobě dívali do očí, vzpomněl jsem si, že máme vylézt na Horu. Kopnul jsem tedy svého přítele do sebe a vstal, přitom jsem porazil barovou stoličku. Zacloumal jsem s Márou, pak i s Mikym: \"Vstávejte, volové, musíme vylézt na horu. No tak, borci, přeci nás neporazí nějakej pyrenejskej skřet. Vstávejte!!\" Bylo to ale marné. Jediný Mára zareagoval: \"Nech mě spát, mami!!\" a poté se znovu ponořil do hlubin spánku.

Já byl ale odhodlán a opilecké odhodlání nezná mezí. Proto jsem se pomalu motal do našeho pokoje. Přitom jsem si tiše broukal: \"Ať by mě trápil jakýkoliv bol, vylezu hoře na vrchol.\" Došel jsem do našeho pokoje a navlékl na sebe všechno horolezecké náčiní. \"Vzhůru!\" zaburácel jsem. Slezl jsem se schodů mírným kutálením a vyrazil ze dveří ven. Noc byla tmavá, hvězdy byly zakryty mraky stejně jako měsíc. Jen sníh a svit našeho hostince ozařoval okolí. \"Běda, nejsou to zrovna štastné podmínky,\" pomyslel jsem si, \"přesto ale musím jít.\" A tak jsem kráčel směrem k hoře. Nohy se mi bořily do sněhu a já šel. Po pár metrech se ale přede mě postavil neviditelná překážka. Zaostřil jsem zrak. A v tom, v tom jsem ho spatřil v celé jeho kráse - pyrenejského skřeta. Šklebil se na mě a plival sněhové vločky na zem. \"Che, chíí, che, chíí,\" slyšel jsem, jak se směje.

\"Podívej,\" řekl jsem mu v klidu, \"mohl bys mě nechat projít. Nic se ti kvůli tomu nestane.\" Neodpověděl. \"Pust mě dál,\" škemral jsem znova, \"vždyť já skoro ani nejsem Čech. Prababička mýho prapradědečka byla prý Židovka a ze strany mýho táty mi v žilách koluje ryzí keltská krev. Navíc i trochu vikingské a římské. No tak, pust mě.\" Neustoupil. Jen se dál ušklíbal a znuděně si hladil vousy. Rozčiloval mě tím. \"Tak necháš mě projít, nebo ne!\" zaburácel jsem. Stále nic, jen ten potměšilý výraz a odplivování sněhu. \"Grázle, uhni!!!\" Nic. Teď už mi srdce bušilo jako jednotka rychlého nasazení na dveře. Vytáhl jsem z baťohu cepín. \"Mě nikdo nezastaví!!!\" vykřikl jsem, \"rozumíš?? Nikdo!\" Pak jsem máchl cepínem, ten však dopadl do prázdna a já se zřítil do sněhu. Cítil jsem, jak jsem unavený, a jak se mi klíží oči, a jak se mi klíží oči, a jak jsem unavený...

Nakonec, když už jsem cítil, že usínám, se ve mně probudily zbytky mých posledních sil, já vstal a přitom jsem slyšel svůj vnitřní hlas stoupající střízlivosti, jak ke mně mluví: \"Běž do hostince, vole a hezky se tam vyspi. Vyprdni se na nějakou horu - vždyť seš ještě dost mladej na to, abys umíral kvůli takový ptákovině. Běž spát.\" A tak jsem opravdu šel. Dveře byly naštěstí stále otevřené, proto jsem v polospánku vpadl dovnitř. Záhadným způsobem jsem vylezl schody, vešel do pokoje, a tam se v plné zbroji natáhl na postel, aniž bych ze sebe shodil bágl. Koutkem oka jsem si všiml, že Mára už spí také na lehátku a pak jsem upadl do hlubokých vod spánku.

\"Sláva!!! Sláva!!! Vy jste to dokázali!!!\" probudil mě rozjásaný hlas Joanův. Otevřel jsem jedno oko, abych se na něj podíval, více energie ve mně nezbylo. V hlavě mi bzučelo a divil jsem se, co ten pošuk španělský vyvádí. Kdyby mi radši přinesl do postele lahváče... \"To je neuvěřitelné... Už jsem si myslel, že jste jenom vychloubači, ale vy... vy jste obři, géniové. Je to naprosto nepochopitelné,\" kroutil dál hlavou v úžasu. \"Asi zešílel, nebo ho bodnul sršeň,\" pomyslel jsem si a pokusil se vstát, ale ke svému překvapení jsem zjistil, že mám na zádech tornu a ta mě přimáčkla zpět do postele. Na druhý pokus už jsem byl úspěšný a sedl si na postel. Pozorně jsem se podíval na Joana - něco s ním určitě nebylo v pořádku. Zahlédl jsem, že i ostatní kluci, kteří se asi během noci dopajdali na pokoj, sledovali jeho chování se stejně otupělým výrazem jako já.

\"Joane, prosím tě uklidni se, a řekni pomalu, vo co de,\" zarazil slovní výjevy Joanovy Tomas. \"Vo co de, vo co de??\" ptal se sám sebe Joan a pokračoval v kaskádách své výmluvnosti, \"bohové nemohou být skromnější, oni vylezou na Monte Perdido a ještě k tomu navíc v noci, a ptají se o co de?? Jste příliš dobří na to, abyste byli tak skromní!! Nikdo z okolí takový div ještě nespatřil. Vylézt odsud v noci za pár hodin na vrchol a slézt zase zpět - to se ještě nikdy nikomu nepodařilo, ne to v dějinách této hory nemá obdobu.\" \"Nu,\" pokýval hlavou Mára a přitom se pátravě podíval na mě, \"možná trochu skromnější jsme - ale za správného chlapa mluví činy, ne slova.\" \"Nemá cenu se s takovou maličkostí vytahovat na veřejnosti,\" pokrčil rameny Miky, ale i jeho pohled zamířil mým směrem, jako by se ptal: \"To ty???\". Zakroutil jsem hlavou, s tímhle jsem neměl nic společného. Nebo že by něco ze včerejší noci uniklo mé bystré paměti?? Ale tohle by asi bylo i nad mé, jakkoliv jinak chrabré, síly.

\"Je nádherné vidět českou vlajku, jak vlaje nad Monte Perdidem,\" zasnil se Joan. \"Vlajku??\" zmateně jsem se zeptal, ale Mára mě hned spražil pohledem, \"á, jistě českou vlajku... Málem bych na ní byl zapomněl,\" urovnával jsem přeblept. \"Musím se na ní jít znova podívat,\" pronesl Joan, \"je to nádherný pohled.\" \"Jdeme s tebou,\" ozvali jsme se všichni jako jeden muž. Pod schody na nás čekal majitel s personálem, a když jsme se objevili, začali všichni aplaudovat. Bylo tu i několik místních otrlých horských vlků, kteří se chtěli podívat na \"ty borce z Čech\", kteří vylétají na vrchol jako noční sovy, za úplné tmy, kdy ani měsíc a ani hvězdy nesvítí. Když nečekaný potlesk skončil, začal promlouvat majitel, Joan překládal. \"Jestli prý dovolíte, majitel by na vaši počest rád otevřel několik láhví šampaňského. A jestli byste se s ním na památku nevyfotili v plné zbroji.\" \"Rádi,\" řekl Tomas a já v duchu přemítal, jestli je to nějaký podivný španělský humor, či zda to není ještě sen.

Po splnění celebritních povinností (vypití všech dvanácti láhví šampaňského, focení s majitelem a všemi ostatními, kteří také toužili po naší fotce), jsem řekl Joanovi: \"Joane, chtěl bych se jít podívat na naší vlajku, jak vlaje nad Monte Perdidem.\" \"I já bych ji chtěl vidět,\" podotkl vedle mne stojící Mára, \"jsme totiž národní vlastenci a pohled na naši vlajku se nám nikdy neokouká!\" dodal na vysvětlenou. \"Jistě,\" pokýval hlavou Joan, jako že pochopil, \"hned doběhnu pro dalekohled.\" A opravdu byl za chvíli zpátky i s optickým přibližovačem věcí. A tak jsem vyběhli ven, do mrazivého horského vzduchu. Joan našteloval dalekohled, potom ho předal Márovi. Márovi na vratkých nohách chvíli trvalo, než pořádně zamířil a zaostřil oči, a hned nato... Hned na to se bouřlivě rozesmál. Joan se udiveně podíval mým směrem. \"Pohled na naší vlajku v něm vyvolává bouři veselí a opojné radosti,\" zamumlal jsem na vysvětlenou, ačkoliv ani já jsem Márovo chování nechápal. Když mi podával dalekohled, ještě se smál. Nezbývalo než se podívat, abych pochopil Márovo bujaré veselí. A tak jsem zacílil a v tu ránu jsem i já vybuchl smíchy nad oním vrcholem absurdity... Nad Monte Perdidem totiž nevlála česká, ale litevská vlajka. Zasadila ji tam zřejmě výprava, která vyrazila již před dvěma dny a přespávala po nocích v refugii. Nevím, proč je napadlo na jinak pro horolezce snadno dostupný vrchol dávat vlajku, ale nám to teď bohatě posloužilo. \"Ještě že Španělé neznají českou vlajku,\" pomyslel jsem si, když jsme se s Márou váleli ve sněhu smíchy jako dva šílenci a po očích nám stékaly slzy.

V tu chvíli vyšli před chatu i Miky s Tomasem, kteří se chtěli podívat, kam jsem zmizeli. \"Co se děje,\" zeptal se Miky, ale když se i on podíval do dalekohledu, začal se také řezat na celou čáru. A za okamžik ho následoval i Tomas. \"Myslím,\" pronášel Miky mezi salvami smíchu, \"že bychom měli vyrazit domů. Beztak už tu nemáme co na práci.\" S jeho názorem jsem všichni souhlasili, a tak jsem druhý den, po náročné rozlučce s majitelem hotýlku a slibech, že \"určitě ještě někdy přijedeme\", vyrazili zpět do Barcelony na letiště. Joan se nám několikrát omluvil, že si nemůžeme prohlédnout Barcelonu a zůstat tam ještě den, protože volal našemu starostovi a ten ho důrazně žádal, abychom vyrazili ještě onen den domů - prý na nás v městě R. čekají bohaté oslavy. Rozloučili jsme se s Joanem s dojetím, už nám, kluk španělský, tak nějak přirostl k srdci a navíc dostal teprve první lekci \"slušného chování\". Ale co naplat, byli jsem žádáni jinde, a tak jsem bez reptání odletěli domů.

(Cesta do Prahy letadlem proběhla bez obtíží, jen jsem se stále nemohl pochopit, zda všechny letušky jsou naklonované, nebo jsou to roboti, či zda jde o jakousi zvláštní odrůdu lidí.) Po přistání nás čekalo překvapení - auto s osobním řidičem, který nám sbalil všechna zavazadla a odvážel do města R. Na cestu jsem se vyzbrojili dvěma basami plzeňského (\"konečně dobré české pivo,\" povzdechl si Miky blaženě), takže nám cesta příjemně utíkala za hudebního doprovodu cinkotu láhví. A nám se z hrdel linul vítězný zpěv. \"Ať si sebevětší je, ta skála, pro nás bude vždycky malá,\" nesl se autem hromový bas Mikyho. \"Byť horu bránil pyrenejský skřet, nám duch náš stále velel - vpřed!!\" to jsem si vzpomněl na své pozoruhodné setkání. \"Jen doma žilo napětí, zda zdoláme to prokletí!\" zněl hrdelní hlas Márův. \"Však zbytečná to byla obava, vše zvládla naše výprava!\" slavnostně ryčel Tomas. A pak zazněl náš společný chorál: \"Hore dole haj, hore dole haj, gabo zelenaj, nahoře i dole, na hoře i dole, vožerem se, vole!! Ole!\"

Inu, byla to šťastná cesta domů. A to jsme ani v skrytu duše nečekali, jaké nás čeká přivítání v městečku R. Něco podivného jsem vytušil už při příjezdu do města, to když mě z pohodlného chrupkání probudil Mára ostrým úderem loktem. \"Podívej, vole,\" a ukázal na plakát, který jsme právě míjeli. Stálo na něm: \"Dnes od 18.00 na scéně r.ského divadla konference s úspěšnými horolezci. Vstup 100Kč.\" \"To asi myslej nás, co??\" zeptal jsem se Máry, ten přikývl. \"To bude teda pěknej průs...švih,\" podotkl jsem, ale Mára mě uklidnil: \"Neboj, to se ňák zmákne.\" A tak jsem vzbudili Mikyho a Tomase, protože jsme právě přijížděli k divadlu, aby si to taky trochu užili. Zastavili jsem před zadním vchodem a tam nás už vítal starosta. \"Jste pašáci, opravdu pašáci,\" komentoval náš výkon a poklepával nám svou rukou po zádech tak, že jsem na nich měl ještě další tři dny modřiny. \"Ale pojďte, obecenstvo již na vás čeká...\" Procházeli jsme po schodech kolem divadelního baru a tam starosta zřejmě zahlédl zoufalý pohled Mikyho, neboť pravil: \"Po vystoupení pro vás máme samozřejmě připravené občerstvení, platíme všechno, co zkonzumujete. Chápu, že jste po cestě vyprahlí, ale musíte chvíli vydržet. Diváci jsou již celí netrpěliví a nadržení na vaše vyprávění!\"

A tak nás zavedl za oponu a sám vyšel na pódium a promluvil: \"Vážené dámy, vážení pánové, v tuto chvíli je mi ctí přivítat opět na naší, takříkajíc domácí, scéně vynikající chlapce, kteří se po triumfu ve Španělsku, kde pokořili jako první česká horolezecká výprav Monte Perdido, vrátili z vavříny domů. Proto přivítejme nyní na pódiu členy našeho tolik úspěšného Prvního horolezeckého klubu - zde jsou!\" A v tu chvíli se opona roztáhla a my stáli tváří v tvář publikum, které tleskalo a výskalo, přiblble jsme se usmívali a koukali nechápavě jeden na druhého, a pak zase druhý na prvního. \"Mohli byste nám říci něco o dobývání Monte Perdida?\" zeptal se starosta. \"Původně jsme očekávali, že to bude jednoduché, vždyť Monte Perdido není nijak vysoká hora. Nakonec se z toho vyklubal těžký oříšek,\" spustil Mára, \"Hned poté, co jsme do Pyrenejí dorazili, potřebovali jsme se samozřejmě aklimatizovat - obyčejně aklimatizace probíhá několik dnů, ale naše organismy, které již jsou vycvičené na velké změny podmínek z alpských, himalájských, pamírských a jiných velehor, si s tímto problémem poradily bez nejmenších potíží. Bohužel nám ale nepřály sněhové podmínky, vůbec počasí se spiklo proti nám, jako by onen mýtický pyrenejský skřet, o kterém místní obyvatelé tolik povídají, opravdu existoval a rozpoutal proti nám své nelidské síly. Domorodci se přiznávali, že tak špatné počasí již několik desítek let nezažili...\" a Mára pokračoval v živém vyprávění a já věděl, že přesně tohle je jeho parketa. Pomalu jsem se tedy nenápadně vytratil z pódia, přičemž jsem šeptem poznamenal starostovi, že \"mám důležitej telefon na drátě vod horolezeckýho svazu,\" a zamířil jsem rovnou k baru.

\"Jaké je vaše přání,\" zeptal se mě barman a já jsem ocenil krásu češtiny. \"Ballantinku,\" řekl jsem roztouženě, a když mi ho barman nalil, podobal jsem se příkladnému mudrci ze Senecových spisů - byl jsem nebývale šťasten. Ani jsem se nedivil, když do baru po mém druhém panáku zavítali i Miky s Tomasem. \"No, sláva nazdar,\" přivítal jsem je, \"už jsem si myslel, že tu budu popíjet sám.\" \"To bychom i nedovolili,\" řekli dvouhlasně Miky s Tomasem a už do sebe valili Ballantinku. \"Myslím, že byste nám mohl dát rovnou celou láhve,\" řekl jsem barmanovi a ten jen přikývl. Poté, co láhvinka téměř padla a my již byli dosti malátní, přikráčel k nám Mára. \"Hej, hoši,\" burcoval nás a smál se, \"musíte se mnou na pódium, dokud se tam jetě domotáte. Čeká vás tam zajímavý překvapení.\"

Byl jsem připraven na ledacos, ale to, co se stalo, překonalo všechny mé úvahy - starosta nás totiž všechny, členy Prvního horolezeckého klubu města R., jmenoval čestnými občany \"tohoto skvělého městečka\". Od té doby již proto není žádné akce, která by se obešla bez nás, slavných horolezců a sportsmenů... A pak ať se mi ještě někdy někdo snaží namluvit, že pyrenejský skřet nemá rád nás, Čechy...

---