Cherubín a Démon

Slunečný letní den se pomalu chýlil ke konci a majestátné slunce pozvolna předávalo korunu vlády bílému měsíci, jehož bledé paprsky za několik chvil dopadly na celý širý kraj. Malé městečko, v krajině lesů a skal se ležérně ukládalo k spánku, včetně strážného u brány, který ve své maličké vrátnici už notnou dobu klimbal. Teď večer neočekával již žádné pocestné a všichni otrapové a žebráci mu mohli být ukradení.

 Z poklidného dřímání ho však vytrhlo hlasité zabušení na vrata. Voják sebou prudce trhl a nastražil uši směrem k oknu, ze kterého bylo vidět přímo na bránu. Chvíli zkoumal, jestli se mu to jen nezdálo, ale když se rachot za okamžik opakoval, proklel zlým slovem toho opozdilce za branou, hodil si přes sebe plášť a do ruky si pro jistotu vzal šavli, která doposavad ležela v pochvě na stole. Krajinou se potloukal lecjaký padouch či lapka a obezřetnosti nebylo nikdy nazbyt. Došel až k bráně a uchopil do ruky pochodeň, osvětlující dvoukřídlá vrata a vzápětí se přesunul ke špehýrce a razantně ji odsunul.

„Kdo tam u všech čertů je?“ zavrčel rozzlobeně strážný do průzoru a posvítil tam loučí. Místo odpovědi se mu však v otvoru objevil stříbrný křížek s třinácti malými rubíny. Strážný chvíli nechápavě zíral s otevřenou pusou a až po chvilce se jal zmateně a překotně otvírat bránu, aby ta vzácná návštěva mohla vjet dovnitř. Jedno celé křídlo se odsunulo stranou a dovnitř vešel vysoký muž v kápi, vedoucí za sebou černého koně s cestovními brašnami připoutanými k sedlu.

„Odpusťte, pane. Nevěděl jsem, že jste to vy. Očekávali jsme vás až k ránu.“ omlouval se poníženě strážný tajemnému dobrodruhovi, který po něm jen vrhl neutrální pohled a ledabyle mávl rukou, aniž by mu cokoliv odpověděl. Tím strážný znervózněl ještě více, ale přesto chtěl svůj omyl odčinit.

„Rychtář se vás nemohl dočkat, ale teď již spí. Zavedu vás do místního hostince, kde jistě rád přečkáte dnešní noc.“ lísal se omluvně zbrojnoš. Cizinec ho však razantně utnul zvednutím ruky a úsečně pronesl:

„Nic takového. Odveď mě ihned za rychtářem McGeem!“ Strážný chvíli přemýšlel. Bylo mu rozkázáno, aby rozzlobil svého nejvyššího nadřízeného, ale přeci jen měl z muže před sebou větší strach, než ze starého správce městečka. Po chvilce se mírně uklonil, pokynul dobrodruhovi, aby ho následoval a vyrazili spěšně ke stavení místního rychtáře.

Správce městečka byl nejprve pozdní návštěvou rozhořčen, nebyl na podobnou drzost od nikoho ze svého okolí zvyklý, avšak brzy si uvědomil důležitost a naléhavost situace. Byl to koneckonců on, kdo tak naléhavě poslal zprávu do Londýna s prosbou o pomoc v nouzi. Jeho žádosti bylo vyslyšeno a ten kdo měl navrátit do jeho městečka mír a klid nyní stál v jeho dveřích a s kamennou tváří si ho prohlížel pronikavým pohledem.

„Můžeš jít, Roberte. Odveď koně našeho hosta do mé stáje.“ pronesl starosta, aniž by se na městského zbrojnoše podíval a místo toho se věnoval nacpávání tabáku do své dýmky. Voják pokynul svému představenému i černě oděnému cizinci a vydal se splnit, co mu bylo nakázáno. Šedivějící rychtář zůstal v místnosti sám spolu s tím strach nahánějícím mužem.

„Račte se posadit, pane … pane?“ Otázal se nervózně starý muž svého hosta, když se mu konečně podařilo zažehnout tabák v dýmce. Mladý muž s bílými, albínskými vlasy se mírně uklonil a představil se.:

„Paleshade. Alastair Paleshade, pane.“ Řekl a posadil se na nabízené křeslo přímo proti svému hostiteli a pokračoval v rozhovoru.

„V dopise jste zmiňoval, že jde o každou minutu, proto prosím přistupme bez otálení k tématu.“ Starosta trpce polkl, a přes očividný odpor k danému tématu, se rozhovořil.

„Jak jsem již psal v dopise, před čtyřmi dny se v nedalekém lese ztratili dva místní občané, dívka a chlapec. Prvním je Edgar. Syn mého přítele, obchodníka Abrahama, který zde má hokynářství. Dívka nebyla přímo z města, ale z jedné z usedlostí na Vraním kopci. Její jméno je Adelain a její otec pracuje zde ve městě jako sudař a truhlář. Původně jsme mysleli, že spolu utekli pryč z vesnice, jelikož nebylo přáno jejich lásce ze stran obou otců. Upřímně, starý Abraham je tak trochu na peníze a moc se mu nelíbilo, když si jeho syn vybral nevěstu z nepříliš majetné rodiny, i když je to počestné a hodné děvče. Na druhou stranu Adelainin otec Jonathan hamižnému hokynáři nemohl takovou urážku odpustit. Je to čestný a pobožný muž…“ Rychtář se na chvíli zastavil, jelikož z výrazu exorcistovy tváře vyčetl, že zachází do podrobností, které jeho hosta příliš nezajímají. Proto raději obrátil pár stránek najednou ve svém vyprávění a jal se po chraplavém odkašlání líčit podstatnější události.

„Tedy jak jsem říkal, před čtyřmi dny se ztratili beze stopy. Ani si údajně sebou nic nevzali z osobního majetku. Jejich rodiny to těžce zasáhlo a došlo i k větší slovní potyčce mezi oběma otci. Jonathan se dokonce vydal svou dceru hledat po okolních kopcích a lesích, ale ani po celodenním pátrání nic nenalezl. Celá vesnice už pojala za svou myšlenku, že mladý pár spolu utekl od nepřejících rodičů hledat štěstí jinam, avšak,“ starší muž se na chvíli odmlčel a pohlédl na velké vyřezávané hodiny, „je tomu přibližně třicetšest hodin, co se mladý Edgar dopotácel zraněný a vysílený k branám městečka, kde vyčerpáním padl. Nyní je v péči místního doktora Barnabyho. Bohužel se nám z něj nepodařilo dostat nic o nebohé Adelain, která se nevrátila. Edgar celou dobu blouzní a blábolí nesmyslné věty, dokonce ho museli připoutat na lůžko řemeny, aby sám sobě neublížil. Dnem i nocí jsou u něho mimo doktora i kněz a jeho otec Abraham a starají se o něho, jak nejlépe dovedou.“

Rychtář se na delší dobu odmlčel a notně si potáhl z vyhasínající dýmky a zažehl tak v ní znovu tabák. Jeho posluchač ho bedlivě pozoroval, a když se mlčení protahovalo, trochu podrážděně řekl:

„Je to všechno, nebo je tu ještě něco co bych měl vědět? Nějaké podezřelé události, či tak podobně?“

Postarší muž se na svého hosta ošklivě podíval, vypustil ze sebe obláček kouře a razantně  odpověděl.

„Jeden obyvatel nezvěstný a druhý polomrtvý a blouznící vám nestačí?“

Paleshade se rovněž zle zakabonil, avšak jeho hlas zůstával hrobově monotoní.

                „Ano to jste všechno říkal, jenže mě spíše zajímá, jak se něco podobného může stát zdravému člověku? Existuje zde nějaký podobný případ z minulosti, či nějaké podobné nevysvětlitelné jevy?“

Starý rychtář chvíli na dobrodruha zíral s trpkým výrazem ve tváři a po chvilce ztěžka polkl a sklopil zrak. Bystrý Paleshade, který již podobnou reakci u lidí několikrát viděl, poznal, že trefil do černého.

„Mluvte!“ štěkl ostře po svém hostiteli. Ten zprudka zvedl hlavu, rozčilen neúctou, s jakou se k němu ten církevní zabiják choval. Nicméně teď jeho služby potřeboval a proto polkl zlá slova a dal se do vypravování.

                „Před více než pěti sty lety stával na nejvyšším kopci této krajiny majestátný hrad a chránil okolní vesnice, které spolu s ním patřili lordu Godfriedovi. Byl to šlechetný muž, který svá území spravoval na tehdejší dobu spravedlivě a moudře. Avšak do jeho života vstoupila temná ruka osudu, když jeho jediná dcera onemocněla neznámou chorobou. Mnoho lékařů, mastičkářů i kněžích se jí pokoušelo uzdravit, ale vše marně. Zoufalý Godfried se odhodlal snížit k temným čárům, když potajmu přivedl do svých síní čarodějnici, aby nemocnou dívenku uzdravila za každou cenu.“

Správce města si notně potáhl z dýmky a zahleděl se zbožně na kříž se Spasitelem, visící na zdi, a když z plic kouř znovu vypustil, pokračoval dál v líčení strašidelné minulosti.

                „Můj děd mi vyprávěl, že se prý čarodějnice zavřela s dívenkou do místnosti a několik hodin je nikdo nesměl rušit. V noci se však z pokoje ozval dívčin křik, a když Godfried se strážemi vtrhli dovnitř, pokoj našli prázdný, jakoby v něm nikdo nikdy nebyl. To šlechtice poznamenalo a jeho srdce se naplnilo nenávistí. Začal pronásledovat každou podezřelou stařenu či kořenářku a vedl s nimi krvavé a kruté procesy. To trvalo prý sedm let, během nichž několik desítek žen skončilo na hranici či šibenici, než se mu konečně podařilo vypátrat tu, která ho připravila o dceru. Ještě téhož dne měla skončit na šibenici…“

Náhlé rychtářovo odmlčení Alastaira zarazilo.

                „Měla?“ otázal se udiveně. „Neskončila snad na šibenici či v plamenech?“

Jeho hostitel se na něho podíval s trochu vystrašeným pohledem a se sepjatýma rukama pokračoval v trpkém příběhu.“

                „Když na ní popravčí vykonal rozsudek smrti oběšením, měl pro ni pověrčivý Godfried připraveno ještě několik vymítačských postupů, aby jí zabránil vrátit se zpět mezi živé. Kat jí měl poté ještě odseknout hlavu i ostatní údy a to vše spálit na hranici. Avšak když její tělo odřízly z oprátky a sundaly jí z hlavy kacířskou kápi, ke zděšení celého davu se pod ní neukrývala vrásčitá tvář čarodějnice, ale mladá tvář Godfriedovy dcery. Byla o několik let starší, ale všichni kdo jí znali, bezpečně poznali, že je to ona. Povídá se, že právě díky této události přišel majitel hradu o rozum a v noci zapálil svůj hrad v návalu beznaděje a vzteku.“

                Vypravěč si naposledy potáhl z dýmky a zadíval se na svého posluchače, který i přes rostoucí únavu bedlivě vnímal jeho slova.

                „Od té doby prý Godfriedův duch bloudí po rozvalinách hradu, který mu kdysi patřil a nenachází klidu. Prý každého kdo se odhodlá postavit hrad znovu, nebo byť i jenom strávit v jeho ruinách noc, posedne šílenství a …“

Zmražen vlastními slovy se rychtář vylekaně podíval na Alastaira, který v jeho vyprávění nacházel vodítka ke svému pátrání.

                „Vy … Vy myslíte že… že by tato báchorka měla nějakou spojitost s tím, co se stalo Edgarovi?“

Koktal ze sebe bázlivě starší z mužů. Inkvizitor vstanuvší z křesla stroze odpověděl.

                „Možná. To se snad brzy dozvíme. Hned ráno zajdeme navštívit toho chorého chlapce.“ Po těch slovech zamířil ke dveřím, avšak vzápětí se opět otočil k rychtáři.

                „Je zde ve městě možnost někde přenocovat?“ Otázal se unaveně. Starý muž se na něho podíval skoro uraženě a řekl.

                „Snad neodmítnete nocleh v mém pokoji pro hosty. Služka ho chtěla pro vás připravit až zítra, ale myslím, že bude stále mnohem pohodlnější, než ty pryčny v hostinci.“

Paleshade trochu s úlevou pokýval hlavou a gestem naznačil, že mohou jít. Rychtář tedy vstal opatrně ze svého křesla, uchopil do rukou blikající lampu a pokynul svému hostu, aby ho následoval do horního patra.

*   *   *

                Pokoj byl skutečně zařízen o mnoho lépe, než s čím by se byl Alastair spokojil. Exorcista byl zvyklý spávat na svých cestách v nejrozličnějších místech a toto bylo patrně to nejlepší, s čím se za ta léta setkal. Když rychtář s přáním dobré noci za sebou zabouchl dveře, svlékl ze sebe dobrodruh cestovní šaty i všechny zbraně a uložil se k vytouženému spánku. I přes ohromnou únavu ho však jedna věc stále nenechávala usnout. Byl jí příběh o hrůzách let minulých, které zažil zdejší kraj. O neštěstí pána těchto zemí a jeho údajně krutém osudu. Nakonec však únava přeci jenom překonala bujnou fantasii, která si představovala bizarní scénáře a hrůzné výjevy a exorcista se propadl do snového světa.

 Ani v něm se mu však nedostalo tíženému odpočinku. Rázem se mu v rukou zhmotnila jasně planoucí pochodeň a on stál na obrovském nádvoří neznámého hradu. Celý prostor vyplňovaly popravčí hranice s připravenými oběťmi na nich, které byly maskovány kápěmi a připoutány okovy ke stěžejnímu trámu. U každé hranice k Alastairovu zděšení stála kostra v rezavém brnění středověké stráže a třímala v kostnatých prstech hořící pochodeň. Umrlčí garda tam střežila obrovské popraviště bez hnutí, jakoby čekala na rozkaz.

Náhle se odkudsi ozval ohlušující úder majestátného zvonu a první hranice vzplály jasným plamenem. S každým dalším úderem se počet hořících hranic zvyšoval a zvětšoval se i počet zoufale naříkajících obětí. Alastair poznal z křiku, že všechny postavy v plamenech musejí být ženy. Tu ho náhle kdosi velkou silou uchopil za rameno a prudce ho otočil. To co Alastair spatřil, mu zmrazilo krev v žilách. Za ním stála figura v rytířské zbroji, z jejíž přilbice se na něho šklebila ohněm znetvořená tvář bez očí s doširoka rozšklebenou tváří, z níž se v následujícím okamžiku vydral skřípavý a mrazivě šílený smích, že se dobrodruh v hrůze probudil.

Když si uvědomil, že se jednalo pouze o noční můru, tlumeně sám pro sebe zaklel, obrátil se na bok a pokusil se znovu usnout. Hrůzná scenérie z popraviště mu však ještě notnou chvíli nedovolila usnout…

*   *   *

                Další co Alastaira probudilo, nebyla již naštěstí noční můra, avšak opatrné zaklepání na dveře. Exorcista sebou trhl a zmateně zamrkal. Škvírami v okenici se již dávno dralo do pokoje jasné denní světlo. Pozdní spáč se rychle vyhrabal z přikrývky a spěšně se začal oblékat. Když se zaklepání opakovalo, nyní mnohem intenzivněji, exorcista otevřel dveře pokoje a naskytl se mu pohled na svého hostitele, doprovázeného mladou služebnou, která nesla nádobu s vodou. Oba muži si vyměnili přání dobrého jitra a děvče pouze postavilo nádobu na menší stolek u okna a pohotově se sklopenýma očima zmizelo z pokoje.

                „Jakou jste měl noc, pane Paleshade?“ otázal se zdvořile rychtář McGee. Dobrodruh přistoupil k nádobě a několikrát si chrstl vodu do obličeje. Potom si tvář otřel kusem čisté látky, který tam služebná rovněž nechala, a rozespale odpověděl:

                „Dobrou. Dobrou.“ zalhal. Rychtář rázem vypadal o něco spokojeněji a jal se pokračovat v rozhovoru.

                „Pokud by vám to nevadilo, zavedl bych vás po snídani za oním nemocným mladíkem. Slíbil jsem to jeho otci. Mnoho si od vás slibuje. Všichni vás očekáváme v jeho domě na náměstí a …“

                Rychtář byl přerušen lehkým zaklepáním na dveře. Alastair se chystal vstát a dojít otevřít, ale starý muž to udělal za něj. Za dveřmi byla opět mladá dívenka, tentokrát nesoucí podnos s bohatou snídaní, jaké se mu již velice dlouho nedostalo. Dívenka znovu pouze položila tác na jídelní stůl a s drobným úklonem znovu spěšně opustila pokoj. Rychtář znamením ruky pokynul Alastairovi, aby se neostýchal a pustil se do jídla.

                „Přeji vám dobrou chuť, pane Paleshade. Až dojíte, očekávám vás dole.  Nechci nechat Abrahama dlouho čekat.“ a po těch slovech rovněž opustil místnost a nechal tam dobrodruha věnovat se snídani, která za několik okamžiků zmizela v jeho žaludku.

*   *   *

                Když Alastair dojedl a sešel dolů do přízemí za netrpělivě vyčkávajícím rychtářem, vyrazili spolu ven, navštívit dům nebohého mladíka. Cizinec v černém úboru vzbudil téměř okamžitě pozornost veškerých kolemjdoucích. Exorcista byl zvyklý na pohledy, v nichž se mísila nedůvěra, podezíravost, strach i opovržení a bez většího zájmu je ignoroval.

Přešli celé náměstíčko, kolem sochy zapomenutého svatého, který se mrtvýma, kamennýma očima pokorně díval k zemi, držíc v rukou hůl a růženec. V rohu obdélníkového náměstí stál dům s vývěsním štítem, který hlásal název obchodu a kvalitu zboží obchodníka Abrahama. Oba návštěvníci vstoupili do prostorného krámku a Alastair zběžně přejel očima police a regály, plné rozličného haraburdí. Za širokým pultem opatřeným nezbytnými váhami a závažími seděl postarší muž s  obličejem schovaným ve svých dlaních. Vrznutí dveří a příchod obou mužů ho vytrhl z hlubokého zamyšlení, do něhož byl ponořen a dvě smutné, ustarané, zarudlé oči si prohlédly oba příchozí. Majitel obchodu si přísným pohledem měřil vysokého muže s albínskými vlasy, kterého neznal. Rychtář McGee se iniciativně ujal slova, aby svému starému příteli představil muže, ke kterému všichni upínali své naděje.

„Zdravím tě, Abrahame. Rád tě opět vidím. Dovol mi, abych ti představit pana Alastaira Paleshadea. Přijel spěšně dnes v noci, aby pomohl tvému synovi.“ Na ta slova se exorcista mírně uklonil sklíčenému hokynáři. Majitel obchodu se opřel o obě ruce a s námahou se zvedl ze židle. Obešel pult a přistoupil k exorcistovi s nataženou rukou.

„Vítejte v mém obchodě a domě, pane Paleshade. Cením si vaší pomoci.“ řekl hokynař upřímně. Naštěstí Edgar přišel již k sobě, avšak není možné ho udržet na lůžku. Jediné co chce, je jít hledat Adelain. Doktor to však jednoznačně odmítl.“ Alastair i rychtář přijali příval nových informací s překvapením ve tvářích.

                „To je dobrá zpráva, příteli!“ pronesl McGee se značnou mírou nadšení v hlase. Chtěl ještě něco říct, ale byl přerušen vysokým mužem, který stál o krok za ním.

                „Můžeme s ním mluvit?“ zaznělo stroze místností. Oba muži na exorcistu se zaujetím pohlédli, ale ani jeden mu hned neodpověděl. Až po notné chvíli, kdy si ho hokynař nedůvěřivě prohlížel, mu z úst vyšlo slovo souhlasu.

                Obchodník Abraham zamkl dveře obchodu a zavedl oba své hosty do zadních místností za obchodem. Vystoupali po strmém, dřevěném schodišti do horního patra, kde hned po pravé ruce vstoupili dveřmi do menšího pokojíku. Všem třem se naskytl pohled na postel, na níž byl řemeny připoután mladý muž, jenž si nyní s vytřeštěnýma očima prohlížel trojici postav, které vtrhly do jeho pokoje. Abraham, aby předešel rozrušení svého syna, jal se ho uklidňovat mírným hlasem.

                „Neboj se synáčku. Nic se neděje. Toto je pan Paleshade. Vrchní vyšetřovatel. Přijel se na tebe podívat až z Londýna a pomoci ti se uzdravit a nalézt Adelaine.“ Mladíkův výraz ve tváři byl chladný, plný nedůvěry, avšak v očích se mu zračila jiskra naděje, ve kterou skrytě doufal. Nic však svému otci neodpověděl, jen si stále měřil onoho cizince, který ho naplňoval nadějí i nedůvěrou zároveň a prodlužoval tak trvající ticho. Rychtář McGee se po chvilce chopil slova zdvořilostní frází.

                „Edgare, jsem moc rád, že ses tak rychle zotavil.“ Spoutaný muž však hleděl stále do tváře exorcisty, aniž by stále promluvil. Alastair mu pohled opětoval. Snažil se číst v jeho tváři a v hlavě mu neustále vířilo spoustu otázek.

                „Nechte nás prosím na chvíli o samotě.“ Řekl zdvořile, ale důrazně oběma starším mužům v místnosti. Rychtář v následujícím okamžiku poslušně vykročil ke dveřím, avšak majitel domu se na Alastaira vzdorovitě zamračil a chystal se exorcistovi jeho nápad rozmlouvat. Když se však setkal s vymítačovým chladným a odhodlaným výrazem ve tváři, hokynář polkl svá slova, odevzdaně rozhodil rukama a v doprovodu svého přítele opustili oba místnost. Jakmile za oběma klaply dveře a dozněly dunivé zvuky nohou sestupujících po schodech, mladík vmžiku ožil a zasypal Alastaira hromadou překotných proseb.

                „Pane! Prosím! Musíte mě rozvázat! Musím okamžitě na pomoc své Adelaine! Je někde sama v lesích! Nezbývá už moc času! Prosím, pane! Prosím!“ Exorcista, překvapený takovou smrští informací mladíka vyslechl a snažil se ho uklidnit.

                „Pomohu ti, avšak musíš mi sdělit, co přesně se stalo!“ Řekl klidně, ale neoblomně Paleshade.

Spoutaný muž sebou přestal házet a po chvilce zakýval souhlasně hlavou a začal, až nečekaně ochotně vyprávět svůj příběh.

                „Toho dne jsme si s Adelaine vyšli na procházku. Bylo opravdu krásně a tak jsme došli až nahoru na Prokletý vrch. Moje Adelaine se mi už několik dní zdála podivně chladná a moje přítomnost ji nijak netěšila, jakoby netušila, jak moc ji miluji! Chtěl jsem jí tedy na konci naší cesty požádat o ruku…“ Mladý vypravěč se na chvíli odmlčel a Alastair si všiml, jak se mu zachvěla ústa patrně z toho, jaké děsivé vzpomínky mu vyprávění připomnělo. Mladík však zhořka polkl a pokračoval dále.

                „Tam na bývalém nádvoří jsem ji vzal za ruku a chtěl jsem jí vyznat lásku, když v tom …“ mladík se znovu odmlčel a zavřel v bolestivé grimase obě oči, z nichž se vzápětí vyvalilo několik slz. Exorcista si svou přítomností rázem začal připadat nevhodně, ale věděl, že musí mladíkovu výpověď vyslechnout stůj co stůj. Plačící vypravěč však přes kanoucí slzy a hlas chvějící se žalem vyprávěl trpce dál.

                „ … v tom Adelaine vykřikla hrůzou a ukázala rukou kamsi za má záda. Než jsem se však stihl otočit, cosi těžkého mě udeřilo a já ztratil vědomí. Když jsem se probral, nebylo po mé milované ani památky. Nevím, co se stalo, ani kdo to způsobil, ale musím ji za každou cenu najít!“ Alastair Paleshade pozoroval, jak mladíkův žal přerůstá v čirý, ale bezmocný vztek. Jeho tělo se v řemenech napínalo, tvář zmáčenou slzami a zkřivenou hněvem.

                „Uklidněte se, mladý pane. Pojedu s vámi na to místo a prohledáme celé okolí. Přísahám vám, že tu dívku najdeme!“ zahřímal exorcista odhodlaně a začal mladíka odvazovat z jeho pout. Vězeň jakoby rázem vypudil z hlavy veškerý vztek a na tváři se mu objevil úsměv a zasypal svého osvoboditele četnými díky.

                „Připravte se na cestu na ten Prokletý vrch. Zavedete mě tam. Prohledáme to místo yard po yardu, bude-li třeba. Já jdu zatím probrat celou záležitost s vaším otcem.“ Poručil mu exorcista a vyrazil rázně ven z pokoje.

*   *   *

                Exorcistův plán se neshledal u obchodníka Abrahama s pochopením. Ba naopak. Hokynář se přestal kontrolovat. Veškerý hněv a napětí, které v něm minulé dny nahromadily, vyplulo napovrch.

                „V žádném případě! Nepošlu s vámi svého jediného, nemocného syna na to prokleté místo. Kdoví co za satanáše tam v těch ruinách obchází! To je přeci tvoje práce, ty církevní pohunku!“ rozkřikl se hystericky kupčík na exorcistu. V muži urážka rozdmýchala pud válečníka. Přeskočil rychlým pohybem pult, uchopil hrubě obchodníka za límec a přirazil ho zády k regálu tak prudce, že z horní police náraz shodil prázdnou láhev, která se v okamžiku proměnila s tříštivým zvukem v hromadu střepů.

                „Jak se opovažuješ, kupčíku! Tady jde o život mladé dívky a ty se snažíš nám bránit! Lituji tě pro tvé zkažené, sobecké srdce!“ zahřímal exorcista, na vystrašeného hokynáře, který se nyní chvěl v jeho ocelovém sevření. Tu však Alastaira někdo opatrně uchopil za rameno. Nebyl to však hokynářův přítel McGee, který zkoprněle stál opodál, neschopen žádných slov ani činů, nýbrž obchodníkův syn Edgar, ustrojený do cestovního, jezdeckého oděvu.

                „Zadrž, pane Paleshade. Není třeba násilí.“ pronesl mladík klidně a uchopil rozhněvaného exorcistu za loket. Ten ještě naposledy probodl opovržlivým pohledem starého muže a povolil svůj železný stisk a vyrazil rázně ven z obchodu. Vyděšený hokynář se sesunul k zemi, kde zůstal tiše ležet a vzlykat. Jeho syn se na něho smutně zadíval. Bylo mu svého otce líto, ale musel se nyní vydat na cestu. Za několik okamžiků opouštěly dvě postavy na koních městskou bránu směrem k tajuplnému místu nazvaném Prokletý vrch.

*   *   *

                Alastair byl ponořen do vlastní mysli. Neustále se mu hlavou divoce honily myšlenky, vytvářející možné scénáře, co se asi tak stalo před několika dny na onom zvláštním místě, opředeném záhadami o kruté historii. Co když měl rychtář McGee pravdu a starými ruinami hradu skutečně obchází duch mrtvého rytíře. Má tato prastará báchorka, jistě mnohokrát upravena vypravěči, něco společného s tím, co se stalo mileneckému páru? Byl skutečně mladík přepaden neznámým ďasem, který potom unesl jeho dívku? Či snad má prsty v tomto neštěstí někdo úplně jiný? To vše mu proudilo hlavou jako chaotický vír plný otazníků. Nevnímal ani kolem ubíhající, kopcovitou krajinu kvetoucích luk, kterými projížděl spolu s mladíkem, který hnal svého koně stále rychleji a rychleji.        Po pár minutách jízdy se terén stával stále a stále hornatější a koně i jezdci se začali potit pod rostoucím slunečním žárem. Alastair si otřel do rukávu pot z čela a rozepnul si dva horní knoflíky u košile. Nebyl příliš zvyklý na takovéto teplé dny, kterých v Anglii mnoho nezažil.

                „Pohleď, pane Paleshade!“ zvolal náhle jezdec před ním, s rukou namířenou na vrchol nedalekého kopce. Exorcista se zahleděl na místo, kam mladík ukazoval. Na vršku byly jasně patrné rozvaliny nějaké prastaré stavby.

                „Musíme to objet! Jediná, starobylá stezka se nachází na opačném úpatí kopce.“ Zavolal za sebe Alastairův mladý průvodce. Dobrodruh mladíkovi ani neodpovídal, jen pobídl koně ke cvalu a za několik minut se před nimi objevila zarostlá stezka, táhnoucí se vlnitě vzhůru do zalesněného kopce.

Cesta byla opravdu neudržovaná, utlačovaná nízkým křovím. Oba jezdci poznali, že do tohoto porostu nemůžou dále pokračovat na koních. Zastavili tedy své oře u úpatí kopce, lemovaného až po vrcholek smíšeným hvozdem stromů. Oba jezdci uvázali koně kolem kmenu nejbližšího stromu a vydali se na namáhavý výstup do příkrého kopce. Mladší z obou mužů odhodlaně kráčel kupředu. Očividně touto stezkou nekráčel poprvé. Alastair Paleshade se snažil držet krok se svým průvodcem, což mu činilo nemalé potíže. Co chvíli zakopl o vyvýšený kořen a jen pohotové reflexy ho zachránily před ošklivým pádem. Cestu mu navíc znepříjemňovalo stupňující se vedro, díky němuž měl brzy čelo zmáčené potem.     

                Oba mužové stoupali nezdolně vzhůru do strmého kopce, navzdory stupňující se únavě. Alastair se snažil stále ostražitě sledovat okolí, avšak po celou cestu jeho citlivým smyslům nepřišlo nic podezřelého. Obtížný terén však záhy ustal a před oběma poutníky se rozprostřela prostorná plošina, posetá křivými stromy, které jako kostěné prsty svíraly mezi sebou zbytky starodávného opevnění, prorostlého mechem. Exorcista pozoroval na svém mladém průvodci, že značně znejistěl a vzápětí vytáhl zpoza svého opasku bambitku. Starší z obou mužů tak po chvilce učinil totéž a vydali se spolu ostražitě skrz pozůstatky vstupní brány na bývalé nádvoří.

                Ačkoliv oba měli nastražené uši a těkali divoce očima za každým sebemenším šramotem, nenalezli doposavad jakoukoliv stopu. Edgar pročesával ruiny opravdu pečlivě. Každé křoví, či hromadu sutin prozkoumal téměř po čtyřech ve snaze nalézt tajný úkryt, či padací dveře ukrývající jeho milovanou. Exorcista tak činil také, i když si nebyl již tak jist tím, co vlastně hledá. Raději by se utkal mečem s kterýmkoli mužem, než aby bezradně hrabal v hlíně na tomto zapomenutém místě. Po mnoha beznadějných pokusech nalézt sebemenší stopu se usadil utrápeně na ostatky hradní studny, kterou již četná léta nikdo nepoužíval, a skryl svůj obličej do dlaní.

                „Nemohu přeci zklamat!“ Říkal si zoufale ve své mysli. Nechtěl zklamat svůj řád, mladou dívku ani jejího snoubence, který na něho z povzdálí hleděl neurčitým pohledem. Odvrátil raději své oči jinam, do temné studny, na jejímž dně se odrážely nepatrné záblesky vodní hladiny. Tu však něco upoutalo jeho pozornost. Byl jí malý kousek látky, který volně visel na špičatém výstupku jednoho z kamenů uvnitř studny, asi dvě stopy od okraje. Exorcista se natáhl do studny a malý proužek uchopil do dlaně. Kousek látky byl jasné, světle modré barvy, která ještě nestačila vyblednout. To by však znamenalo … Alastairovi se prudce rozbušilo srdce ze svého nálezu. Otočil hlavu, aby přes rameno zavolal na mladého Edgara.

A to mu patrně zachránilo život. Prudká rána rukojetí bambitky netrefila jeho hlavu přímo, ale svezla se po straně a vší silou zasáhla rameno levé ruky. Exorcista vykřikl bolestí a svalil se na zem. Druhá ruka vystartovala ke zbrani, avšak chladný pohled muže, který se skláněl nad ním a mířil mu pistolí na hruď, jeho akci zmařil. Mladík, který ho celou cestu tak oddaně vedl na toto místo se na něho nyní pošklebně culil s výrazem opovržení a nemilosrdnosti.

                „Proboha! Edgare! Co to děláš?!“ vrčel Paleshade skrz bolestí a vztekem zaťaté zuby. Mladý zrádce se uculil ještě ironičtěji.

                „Je mi líto, pane Paleshade, ale pátráte až příliš důsledně. Nemohu si dovolit, aby kdokoliv objevil pravdu, co se stalo s Adelaine.“ Ta slova Alastairem přímo třásla. Celou dobu tomu malému zmetkovi věřil a nechal se od něho tahat za nos v bláhové snaze mu pomoci.

                „Co jsi s ní udělal!“ vyštěkl vztekle exorcista. Mladík se opět jen medově usmál a chladně pronesl.

                „Přestala mě milovat. Nepřijala moji nabídku k sňatku. I ten prsten s rubínem po matce, co jsem jí věnoval, mi chtěla vrátit. To neměla dělat! Neměla!!“ mladík se na moment odmlčel, ale po chvilce pokračoval ve vyprávění, které před v bolesti ležícím mužem celý den tajil.

                „Nechtěl jsem jí nikdy ublížit! Ona patřila mně! Když ji nemohu mít já, tak jí nebude mít nikdo! To je teď ale už jedno, naleznete stejný osud na dně studny jako ona, pane Paleshade. Možná jste dobrým člověkem, ale mé tajemství se nesmí nikdo dozvědět.“ Řekl a zamířil pistolí na exorcistovu hruď. V tom se však vzedmula veškerá síla žít a instinkt lovce mu zavelel bojovat. Celým tělem se vrhl proti muži, který se ho chystal zabít, ve snaze vyrazit mu zbraň z ruky. Mladík v zoufalství zmačkl spoušť a rána vyšla neškodně do vzduchu. Exorcista padl opět na zem a do vykloubeného ramena mu opět vystřelila prudká bolest. Vůle přežít ji však utlumovala a on bleskurychle nahmatal svoji dýku. Jeho mladý nepřítel však to samé udělal mnohem rychleji a v následujícím okamžiku se Alastair musel bránit zuřivému útoku krátkou čepelí.

                Tam na Prokletém kopci, sváděli dva muži souboj na život a na smrt. Jeden se snažil ponořit čepel dýky do těla neozbrojeného exorcisty, který před jeho útoky mrštně uskakoval. Seky nebyly nijak promyšlené, ale i tak bělovlasý dobrodruh neměl dostatek prostoru k tasení vlastní zbraně. Náhle však mladík udělal příliš prudký výpad, čímž se ocitl nebezpečně blízko exorcisty, který mu uštědřil silnou ránu pravičkou do obličeje. Mladý útočník s výkřikem udělal několik kroků stranou. Alastairova zdravá ruka opět vystřelila k opasku pro dýku, avšak opět tak nestihl učinit, neboť mladík se po něm se zakrváceným nosem vrhl jako šílenec znovu. Paleshade s obtížemi uskočil a uchopil mladíka za zápěstí ruky, kterou třímal stoji zbraň a uštědřil mu pořádnou ránu čelem. Mladík se zapotácel a narazil na nízkou zídku studny, do které se začal pomalu naklánět. Jeho soupeř však bleskově vystřelil a zachytil ho za kabátec, ještě než se nekontrolovatelně zřítil do útrob studně. Ze zuřivého útočníka se rázem stal žadonící chudáček, prosící o záchranu muže, kterého ještě před chvílí chtěl chladnokrevně zavraždit. Alastair zatínal zuby a snažil se svého protivníka vytáhnout, navzdory tomu, že mohl použít pouze jednu ruku. Chybělo už jen něco přes tři stopy a mladík by se ocitl v chladné vodě. Exorcista sebral veškerou sílu, zapřel se nohama pevně o zem a začal táhnout. Muž, který tak tak unikl pádu do studny, se snažil vyškrábat a zapřít o kluzké kameny ve studně, což se mu nakonec k jeho úlevě podařilo a exorcista ho začal palec po palci vytahovat nahoru.

Tu se mu však mladík z ničeho nic vytrhl a s hlasitým výkřikem se zřítil do studny. Ozvalo se velké šplouchnutí a muž zmizel pod hladinou. Za okamžik se však znovu vynořil a vyprskl vodu, která mu zaplnila ústa. Alastair nyní neměl příliš času. Na hladinu studny to byly dobré tři yardy a vyšplhat po slizkých kamenech studny bylo zhola nemožné.

„Vydrž, Edgare!“ zahalekal Paleshade do studny. „V brašnách na mém sedle je provaz. Doběhnu pro něho a vytáhnu tě.“ Ani nečekal na mladíkův souhlas a spěšně vyrazil. Stačil však udělat jen pár kroků, než ho zastavil děsivý jekot, který zaslechl ze studny. Proto se rychle rozeběhl zpět a nahlédl do studny. Mladík na hladině sebou prudce házel a ječel jako smyslů zbavený. Tvář měl zkřivenou děsem. Snažil se zoufale vyškrábat po stěnách studny nahoru, avšak marně. Náhle se však z hladiny vynořila štíhlá ruka, která mladíkovi zacpala ústa. Alastair si ve zlomku vteřiny, ve skromném světle všiml rudého odlesku kamene na prstenu, jímž byla smrtící ruka ozdobena. Okamžitě na to se objevila i druhá paže, rovněž mrtvolně bledá, která vyděšeného mladíka stáhla navždy pod hladinu temné studny.

Alastair tam nahoře stál, přimražený hrůzou, kterou právě spatřil. Nemohl stále uvěřit tomu, co se právě stalo. Sesunul se odevzdaně na zem a opřel se unaveně zády o zídku studny. Hlava i rameno ho nepředstavitelně bolelo, avšak největší utrpení prožíval ve svém nitru. Nedokázal zachránit ani jednoho z nešťastného páru, avšak navzdory tomuto neúspěchu mohl děkovat bohu, že aspoň on vyvázl ze spárů mladého vraha. S touto myšlenkou opustil rozvaliny starého hradu, který po dlouhých staletích byl opět svědkem zbytečného zmaření mladých životů.