Démoni

Nová dívka
Když do třídy vešla první vyučovací hodinu v novém týdnu učitelka češtiny, David ji nevěnoval nejmenší pozornost a dál vyrýval nožem do lavice své iniciály. Seděl úplně v zadu a tak nemusel mít starost že si ho všimne, ne že by ho to nějak zajímalo. Jeho pozornost upoutal až vzrušený šepot spolužaček. Zabodl nůž do lavice a podíval se co je tak zaujalo. Vedle starý Hrabalový stála dívka kterou ve škole ještě neviděl a zvědavě se rozhlížela po třídě.
"Tohle je vaše nová spolužačka Sára Kristová." Řekla učitelka a znechuceně se podívala po třídě. Učila tyhle prváky teprve dva měsíce a za tu dobu už je stačila začít nenávidět. Byla to třída knihařek plná malých kurviček a jednoho zparchantělého flegmatika kterému nemohla přijít na jméno.Pořád nechápala proč se sem hlasil. On a knihař? To těžko. Dělala všechno aby se ho do druháku zbavila a on ji to oplácel vědomím že v tomhle vesmíru žádná Hrabalová neexistuje.
Dívka vypadala jako nějaká holka z vesnice, zrzavé vlasy stažené do copu, obličej který by se nedal označit za krásný ale docela hazký, měla posetý pihami a co určitě zarazilo všechny holky ve třídě, že nebyla namalovaná. Aspoň se to Davidovi zdálo. Učitelka ukázala Sáře volné místo v první lavici a dál už o ni nejevila zájem. David dívce chvíli civěl na záda a pak se vrátil ke své činosti s nožem. Zvědavému šumu dívčích hlasů to učitelka na konci hodiny oplatila oznámením že se zítra píše písemka.
...
"Hezký vlasy" Nad Sárou stála Kateřina, místní královna krásy a povýšeně na ni shlížela. Dívka se místo odpovědi jen usmála a dál se věnovala opisování sešitu, který si půjčila od tlustý Macháčkový.
"Kráva." Ulevila si Kateřina a v doprovodu svých kamarádek odkráčela.
"Budeš s ní mít problémy." Řekl David který seděl na učitelské židli a ryl do zásuvky stolu Kateřinino jméno.
"A ty je nemáš?" Odpověděla mu vesele Sára.
David se na ni překvapeně podíval. "Já? Sem tam jo, ale je mi to celkem ukradený." Všiml si kratičkého záblesku zájmu v Sářiných očích. Pak sklopila hlavu a dál se věnovala opisováním sešitu. David pokrčil rameny a odkráčel na chodbu.
...
"Hej! Vesnická couro! Ty prej bydlíš v tom starým, plesnivým baráku. V té špíně se ti určitě bude líbit!" David poslouchal urážky které o polední přestávce chrlila Kateřinina parta na Sáru a přemýšlel jak rychle se někdo může stát obětí nenávisti a šikany. Taky se rozhodoval jestli se ji má zastat nebo ne. Po další nadávce se rozhodl a zamířil k dívkám do středu školního dvora. Parta kluků z nástrojárny si toho všimla a se zájmem ho sledovala. Chvilkové zpestření nekonečné nudy ve škole vždycky přijde vhod.
"Vykašli se na to Kateřino a nechte ji na pokoji."Dívka se na něj vztekle podívala a už otevírala ústa v nenávistném šklebu, ale pak si to rozmyslela otočila se na podpadku a vztekle odešla společně se třemi dalšími kamarádkami, které byly viditelně zklamány z toho že se nic nestalo.
"Téda, máš na ně asi velkej vliv." Řekla nevesele Sára.
"Ále vím na ni pár věcí který nechce rozebírat mezi těma svejma kámoškama." Odvětil David. "Pojď, už zvoní a na občanku nás má zase Hrabalová a určitě nechceš aby si v tobě našla dalšího obětního beránka jako je Macháčková, která je pravidelně u tabule." Uchechtl se David.
...
Magda uslyšela druhé zazvonění a zmateně se podívala po chodbě. Nedokázala trefit do třídy. Přitom učebna měla být přímo za rohem. Jenže tam byla další chodba, která vedla za další roh. Nevěřícně se kolem sebe rozhlížela. Dveře zmizely a chodba potemněla. "Je tu někdo? Asi jsem se ztratila..." Nikdo ji neodpověděl. Světlo se pomalu ztrácelo a Magda se musela při chůzi dotýkat stěn aby neupadla. Pak uslyšela chichotání a zvuk cupitání, znělo to jako by někdo pobíhal bosý nedaleko od ní. "Hej!" Zakřičela Magda. Cupitání a chichot přestaly. Najednou se ozval zvrácený smích, plný zlomyslné radosti a pleskání  bosých chodidel se k ní rychle přibližovalo. Magda se dala na utěk, začala vzlykat a mávala před sebou rukama aby v té tmě neupadla. Něco těžkého, horkého a vlhkého ji dopadlo na záda. "Jdeme si pro vás, sežereme a znásilníme vaše těla, pozřeme vaši duši a pak vás vydávíme pro naše děti." Ozval se šílený smích a něco ji začalo vyhryzávat ze zad kusy masa. Dívka začala křičet bolestí a strachem. Pak upadla a temnota ji obklopila.
...
"Neslyšeli jste něco?" Zeptala se Kateřina která seděla ve třídě blízko u dveří. Její kamarádky se na ni nechápavě podívali a jen zavrtěli hlavou. Kateřina pokrčila rameny a začala se věnovat lakování nehtů. Hrabalová ji nevěnovala nejmenší pozornost.

Kateřinino tajemství

"Počkej! Ještě jsem ti nepoděkovala že jsi se mě zastal tam před školou." Vychrlila na Davida smršť slov udýchaná Sára, která za ním nejspíš celou cestu ze školy běžela.
"V pohodě, to nic nebylo." Odvětil ji.
"To jsou všechny holky v tý třídě tak protivný?" Tázavě se na něj zadívala, jakoby čekala že ji bude odporovat.
"Jo, celej život jsou takový, tohle je malý město a známe se tu všichni od mala, takže si někdy lezeme dost na nervy. A ty co sem přijedou sem buď zapadnou, nebo ne." Poslední věta jakoby patřila Sáře.
Chvíli šli pěšky, prošli kolem jediné samoobsluhy ve městě a pak se Sára zeptala. "Co máš vlastně na tu namyšlenou holku, že vypadla jak tě viděla?"
"Nic pěknýho. A tebe vlastně skoro vůbec neznám, tak promiň že ti to neřeknu."
"Jo, jasně, ani to vlastně nepotřebuju vědět. Tak tady bydlím." Ukázala na starý barák u silnice, který by zoufale potřeboval opravit, ze všeho nejdřív zasklít okno na verandě a vchodovým dveřím by prospěl nový nátěr. Na dvorku se beze strachu producírovala vrána a podzimní vítr ji čechral peří.
"To už přece vím." Povzdechl si David.
"Jo víš." Zamračila se Sára. "Tak zejtra ve škole. Zatím ahoj."
"Ahoj." David vytáhl z kapsy vystřelovací nůž a cestou domů si ho bezmyšlenkovitě přehazoval z ruky do ruky.
...
Cestou domů Kateřina na novou spolužačku úplně zapomněla. Nesnášela to tady. Nenáviděla tenhle barák, svého nevlastního otce a jeho odporného syna a ze všeho nejvíc nenáviděla svoji matku, která byla alkoholička a domů chodila pozdě v noci, načichlá kouřem a alkoholem. Chvíli stála před domem s klíči v ruce, rozhodnutá že jednou provždy odejde z tohodle hnusného města. Pak strčila klíč do zámku a vešla dovnitř. Podle bot poznala že jsou její nevlastní bratr i otec doma. Bez pozdravu prošla obývákem, kde u televize sedělo to prase které si Kateřinina matka před rokem vzala a napsala na něj celý barák. Jakoby upsala naše duše tomhle tlustému  hnusu co se tu celé dny válí u televize, pomyslela si kysele Kateřina. Vešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Mohla by jít za Jitkou přemýšlela, ale nejdřív se musí trochu našprtat na tu písemku kterou jim tam stará čarodějnice Hrabalová vyhrožovala. Někdo oteřel dveře, dívka se ohlédla a spatřila Tomáše, svého nevlastního sourozence.
"Co tady děláš, vypadni!" Štěkla na něj.
V tu chvíli byl u ni, jednou rukou ji chytl pod krkem a druhou ji začal osaháhat zadek. "Takhle se mnou mluvit nebudeš." Syčel ji do ucha smradlavým dechem. Takhle zblízka vypadal ještě odporněji. Vyceněné zažloutlé zuby, akné i na krku a pach potu  vzbuzovaly v Kateřině chuť zvracet.
"Nešahej na mě ty hajzle!" Praštila ho čelem do nosu až se ji zatmělo před očima, ale vyplatilo se to. Tomáš ji pustil a oběma rukama si držel nos, ze kterého se spustila krev.
"Co si myslíš že dě...." Rozkřikla se, ale v půli věty do pokoje vpadl její otčím.
"Co to tu do prdele děláte?" Zařval. Popadl Tomáše za límec a vyhodil ho z pokoje. Pak se obrátil ke Kateřině a surově ji vrazil facku až upadla, praštila se bradou o noční stolek a kousla se do jazyku. V ústech ucítila pachuť krve.
"Nenávidím tě..." Zašeptala se slzami v očích.
"Já tebe taky, ty malá kurvo." Zasmál se a práskl dveřmi.
...
Druhý den ráno si David všiml před školou policejního auta.
"Od včerejška pohřešují jednu holku, nějakou Magdu." Vedle Davida stála Sára a zamyšleně sledovala policistu který vyslýchal skupinku žáků. Ty mu ochotně odpovídali v naději že se zruší vyučování. Nakonec byli zklamáni, protože se policista odebral do řiditelny kam si je celý den postupně volal. Kateřina tam byla delší dobu, protože si vzpomněla že někoho slyšela uprostřed hodiny na chodbě křičet. Aspoň je šťastná že je středem pozornosti, usmál se David. I když dnes je od rána nějak moc tichá. Že by zase její nevlatní brácha? Pokrčil rameny. Nakonec to není jeho starost. Jeho si zavovali až ke konci školního dne, ale nic zvláštního se nedozvěděli. David Magdu skoro vůbec neznal a to celý život bydlela přes silnici v malém rodiném baráku a on neměl tušení kam se mohla ztratit.
...
David seděl se Sárou na lavičce před školou a ryl do ztrouchnivělého dřeva nožem. Vypadá to že jsem si našel kamarádku, usmál se kysele sám pro sebe.
"Tak co, zjistily něco?" Sára se na Davida tázavě dívala.
"Jak to mám vě..." Chtěl ji odseknout, ale přerušil je vzrušený křik.
"Co se děje?"
"Školník prej našel ve sklepě Magdu." Poskakovala před nimi vzrušeně Lenka Macháčková a její obrovské břicho se s ní vlnilo do rytmu.
Společně s Lenkou se rozběhli k hlavním dveřím školy, ale cestu jim zastoupil policista. David ho neznal a to si myslel že tu zná každého.
"Teď dovnitř nemůžete." Zamračil se na ně. David mu to oplatil a v doprovodu dívek se vrátil k lavičce.
"Už ji našli co?" Vedle nich najednou stála  Kateřina a kouřila startku.
"Kde máš holky?" Zeptal se David.
"Nemusím je přece všude tahat sebou!" Vyštěkla na něj.
"No jo to nemusíš."
Společně tu celá čtveřice vydržela čekat mlčky celou hodinu, než koroner s policistou vynesli, černý pytel.
"Takže je mrtvá." Řekla bezvýrazně Kateřina. Nikdo ji neodpověděl.
Pak Lenka hrůzou vykřikla. Pytel se začal můžům v rukou barvit do ruda a na zem začala v proudech téct tmavá lepkavá krev. David na to nevěřícně zíral a Kateřina začala zvracet.

Posměch

"Jak ji mohla najednou začít téct takovým proudem krev, když už byla od včerejška mrtvá?" Přemýšlel nahlas David.
Domů zamířil společně se Sárou a Kateřinou delší cestou přes park. Lenka Macháčková to měla domů na opačnou stranu a když se s nima bledá jako stěna loučila, Kateřina nezapomněla na jedovatou poznámku o pár kilech zmrzliny na uklidněnou. Pro Sáru bylo dnešní chování Kateřiny skoro stejnou záhadou jako ta mrtvá dívka ve škole. Včera si byla jistá že to kvůli ní ve škole nevydrží a dneska měla najednou od jejího posměchu pokoj. Místo aby si někde s kamarádkama lakovala nehty, nebo na sebe nahazovala lopatou mejkap, se zahazuje s "burankou z vesnice" a s jediným klukem ze třídy, který byl navíc trochu divný. Usmála se cynicky Sára.
Venku už bylo chladno, podzim pomalu ustupoval zimě, ale nikomu z té nesourodé trojice se nechtělo domů. Místo toho si sedli na jednu ze ztrouchnivělých laviček v parku a David vytáhl nůž a chystal se rýt do dřeva slabě pokrytého mechem.
"Ať tě to ani nenapadne, teď na to fakt nemám náladu!" Vyštěkla na něj Kateřina.
David beze slova schoval nůž a ani se na Kateřinu nepodíval. 
"Zajímalo by mě co se Magdě vůbec stalo." Zkusila prolomit trapné ticho, Sára.
Kateřina se na ni ostře podívala. Tak přece jsem tu jen outsider a tahle místní královna krásy mě tu jen trpí. Pomyslela si sklíčeně dívka.
"Sama si to určitě..." V půli věty Kateřina ztuhla. Sára nikdy nevěřila, že někdo může během chvilky zrudnout vzteky. Teď to ale viděla na vlastní oči. Kateřinin obličej získal tmavě rudou barvu a obličej zkřivený vzteky se už moc nepodobal té hezké dívce.
Na druhé straně parku stála skupinka holek z jejich třídy společně s klukem kterého tady ještě neviděla.
"Počkej..." Pokusil se ji David chytit za ruku, ale vztekem nepříčetná dívka se mu vytrhla a hnala se k tomu řehtajícímu hloučku.
"Hele, naše nadržená nymfomanka." Začala se smát Jitka, jediná z hloučku holek kterou zatím znala Sára jménem, když Kateřinu spatřila. Ta ji vší silou odstrčila a udeřila toho neznámého kluka pěstí do obličeje. Sáře se zatajil dech, to by do té namyšlené holky neřekla.
"Cos jim to navykládal ty smradlavej demente!" Rozkřičela se na něj Kateřina.
"To si tohle necháš líbit od svý nevlastní sestřičky Tomáši?" Smála se zlomyslně Jitka.
To Tomáše držícího si zrudlou tvář rozzuřilo a vrátil Kateřině vší silou ránu pěstí do obličeje, až upadla na zem. Zlomyslný smích dívek rázem ustal. Kateřině se spustila krev z nosu a zetmělo se ji před očima.
Tomáš stál nad ní a chystal se ji vrazit facku přes obličej umazaný krví.
"Hej, nech ji!" Změnila najednou názor Jitka a další vyděšené holky. To už ho ale zezadu chytl David, zkroutil mu ruku a smykl jím o zem.
"Takhle se k holkám nechovej, nebo tě podříznu jak prase ty hnusná držko." Zasyčel David.
"Ty a ten tvůj věčnej nůž..." Posměšně vyhekl Tomáš.
Úder do krku změnil jeho nadávky ve vzteklý chrapot. "Ty perverzní hajzle cos jim navykládal!" Uštědřila mu další kopanec Kateřina. Uslzený obličej měla celý od krve a rudé hleny ji tvořily na nose malé bublinky. Sára na to celé šokovaně hleděla, nechápala proč to David nezarazil dřív. Jitka a ostatní holky pomalu odcházely a ani se neohlédly, tohle vzrušení k životu nepotřebovaly.
"Pojď, jdeme pryč." Odtáhl jemně zuřící dívku od její oběti. Ta na Tomáše ještě stačila plivnout krvavý chrchel a pak se nechala odvést pryč z tohodle místa jejího ponížení.
...
"Už půjdu domů sama." Zamumlala Kateřina.
"Tak zejtra ve škole." Rozloučil se s ní David.
"Počkej a co tvůj brácha? Nechceš jít radši s náma?" Zeptala se ustaraně Sára, ani nevěděla proč se o tu holku co ji ještě včera nadávala tak stará, ale nedostala odpověď, Kateřina už zmizela za rohem vedlejší ulice.
"Proč si ji sakra nepomohl dřív?" Sára už to nevydržela a otočila se vztekle na Davida.
"Myslel jsem že to takhle daleko nedojde, vždycky ji dělal ze života peklo ale tohle si ještě nedovolil. Kdoví co se u nich děje." Odpověděl ji zamyšleně David.
"A to ji jako nijak nepomůžeš?"
"Vždyť ti ještě včera ti nadávala a teď se ji zastáváš?"
"Ty jseš vážně takovej flegmatickej debil jak se o tobě říká." Řekla a vztekle odešla.
...
Kateřina zamířila zpátky do parku. U brány se opatrně rozhlédla, ale nikdo tu už nebyl. Začínalo se pomalu smrákat a citelně se ochladilo. Jí to ale nevadilo, sedla si na tu samou lavičku na které seděla s Davidem a se Sárou a začala plakat.
"Zkurvenej, zkurvenej život..." Najednou uslyšela za lavičkou zašustění listí. Rychle si otřela slzy a ohlédla se, nikdo tam nebyl. Vstala, stejně už byl čas jít domů. Doufala že máma přišla dřív aby nemusela snášet ten teror co ji doma čeká. Znovu něco proběhlo spadaným listím za lavičkou. To je určitě ten zajíc co se sem někdy zaběhne z pole, napadlo Kateřinu. Ale pak uslyšela slabý smích.
"Tak hele!" Zakřičela vztekle. "Už toho mám dost. Já po tom blbci nevyjela, to on..."
"My víme." Ozval ze posměšný smích, který přicházel jakoby odevšad. Listí kolem ní začalo šustit jakoby v něm pobíhaly stovky malých nožek.
"Kdo to je..." Přerušila ji ostrá bolest na lýtku. Podívala se ohromeně pod sebe. Z nohy ji tekla proudem krev a ucítila neuvěřitelnou bolest. Hlasy zesilovaly ale ona jim nerozumněla. Roztrhané džíny měla promočené krví a bezradně se otáčela dokola. Hlasy se pomalu měnily na vzteklý a hladový řev...
"Prosím..."
"Hej! co tady ještě děláš." Před bránou stál správce kostela ke kterému park patřil a vyzývavě na Kateřinu hleděl. "Víš že se teď v zimě park zamyká tak padej."
Hlasy ustaly a Kateřina se pajdavě protáhla kolem vrásčitého správce a slíbila si že do tohodle prokletého parku už v životě nevkročí.