učím se

Není to vlastně tak špatný, začít úplně znova. Jako bych si vyšla na prima hřebenovou túru s litrem vody, tabulkou čokolády a zavíracím nožem v batohu. Najednou nic víc nepotřebuju.  Učím se žít bez mapy a časomíry. Učím se žít.

Vrcholek se ztrácí spolu se západem, už jenom těžko rozeznávám obrys. Život chladne stejně rychle jako tenhle rozervaný kus země vysoko v Pyrenejích. Chladnu i já a zvuk zvonu nedalekého kostela sem uprostřed srpna žene ledovou tříšť. Jeden kus ledu se zabodl do vyprahlé trávy hned vedle mojí sklenice s vínem.

Místní, ze svahů hor, mi rozhodně hrdlo nepohladí. Tenhle kraj je v zimě hodně krutý - žádný teplý vítr od moře, žádné úlevy. Člověk tu okamžitě a bezpečně překope svůj žebříček hodnot.

Žebřík by člověk potřeboval, aby se na ten vrcholek vyškrábal. Kolem dokola jen samé dvoutisícovky, a když trochu popojedeš, můžeš vylézt i výš. Ve svahu se život smrskne na pěšinu. Převýšení předčí všechny dosavadní představy o horách a možnostech. Veškerá beznaděj se tu lousknutím prstů přemění v totální svobodu a uvolnění.

Svobodu už nespatřuju jenom ve vzduchu, vodě a volném pádu. Je taky v krvi a očích. Pocit nejen svázanosti, ale i utaženosti zůstavá na povrchu. V pohledu je volnost, kterou vnímám zatím jen jako prostor kolem mě. Jsem člověk plný závislostí, z nichž nejsilnější je ta na vlastní nezávislosti.

Ze hřbetu ruky sfoukávám čtyři řasy a nemám žádné přání ani prosbu. Netuším, co bych si měla přát, o co usilovat. Je konec modliteb, strachu i víry. Konec nadějí i náhlých záchvatů pochybného smíření s realitou. Ta se rozplynula a vůbec nic z ní nezbylo.