Nástrahy pozdního věku

Ono se řekne důchodce, ale jak se má s touto skutečností jeden vyrovnat mu nikdo neporadí. V mladším věku jsem se často smávala svým rodičům, když například můj tatínek co chvíli hledal brýle,  které měl obyčejně pověšené na šňůrečce na krku, případně zuby, které měl v puse, když zrovna nebyly v hrnku na kredenci.  Maminka se občas zastavila v kuchyni jako Lotova žena, a ne a ne si vzpomenout, co chtěla v tu chvíli udělat. V práci jsme propadali bezuzdnému veselí, když některý z kolegů začal vyprávět, jak strčil prášek na praní do mražáku, či jiné nepochopitelné  věci, o kterých jsme si mysleli, že nás nikdy nemohou potkat. A dnes jsem v tom až po uši.

Začnu od sebe, aby nevznikla mýlka, že mně se to netýká. Letos jsem byla s Klasem na týdenní   rekreaci na hostýnských vrších. Protože mým celoživotním problémem je obava, abych někam nepřišla pozdě, chystám se a chodím všude s hodinovým předstihem. Co kdyby mně začalo bolet břicho, co kdyby nejela šalina, co kdybych zjistila, že čekám na špatném místě atd. Odjezd byl plánován na poledne,  balit jsem začala hned v osm. Nikdy si nechystám věci dopředu, až v den odjezdu. Můj šel na zahradu,  dcera s tím svým do práce a tak jsem měla na celou transakci dokonalý klid. Všechno jsem si nachystala, také kyblík s rajčaty, abych měla nějakou zdravou zeleninu a hlavně místo na čerstvé houby, které v té době rostly jako z vody. V deset hodin jsem začala být neklidná a říkala si, že snad už bych měla pomalu jít. Poledne tu bude coby dup a kde se já pak poděju? Tak jsem si znovu  začala ověřovat, zda-li mám klíče od domu, peněženku, peníze, doklad o zaplacení zájezdu a mobil. „Sakra, mobil, vždyť jsem ho měla před chvilkou v ruce! Jéžíš marjá, kde je? Kam jsem ho dala?“ Horečně jsem všechno zase s vaku vytahala a znovu přerovnala, mobil nikde. „Zavolám Irence! No jo, ale jak jí zavolám, když si nepamatuju číslo. To číslo mám v paměti v mobilu!“ V ten moment mně paměť úplně selhala a vůbec mně nedošlo, že v peněžence mám napsané číslo na kartičce, pro případ, když se mně někdo zeptá, jaké mám číslo na mobil. Umím ho sice z paměti, ale když se někdo zeptá, pomalu ani nedokážu říct, jak se jmenuji. Byla jsem na infarkt. To už bylo hnedle půl jedenácté a na opoceném čele ležely těžké chmury z toho, že určitě přijdu pozdě a nestihnu to. A pak jsem strčila hlavu do ledničky a ejhle. Ten kámen, co spadl s mého srdce, musel být slyšet až na druhém konci světa. Spěšně jsem odjela na sraz, kde jsme pak na opozdilce čekali minimálně o půl hodiny déle, než byl stanovený odjezd.  

Pozůstatek s pečlivosti, která  ve mně z minulosti ještě zůstala, ačkoli si uvědomuji, kdybych tento argument konzultovala s tím svým, že by jej vehementně vyvracel, mně nutí k tomu, abych věci které uklízím uložila do krabice, označila ji a dala na viditelné místo. To jako aby se později našlo. A tak jsme jednu zimu, asi před pěti lety schovávali figurky, které nám zdobí zahradu. Tedy zdobí…? V mladším věku jsem razila heslo“ žádné trpaslíky, žádné hrady, žádné osázené pneumatiky. To je kýč a to do zahrady nepatří. Zahrada má být přehledná a účelná.“  Dnes říkám: „ Taťko, dva trpaslíky bysme si mohli koupit. Dyť jsou takoví veselí a budou se hodit na skalku k jezírku.“ Dnes k nim přibyl ještě vodník a další darebnosti. Tak jsme ty trpaslíky pečlivě zabalili do novin a uložili je do růžové krabice od strojku na strouhanku. Krabici jsem popsala a dala na viditelné místo.  Na jaře jsme trpaslíky nemohli zaboha najít, i když jsme převrátili kde co. A tak mně nezbývalo, než je oželet. „Takoví fešáci, a jak se tam krásně vyjímali.“ Uběhl rok, dva ,tři, jako pravá klepna jsem každému vehementně vyprávěla, jaké teď máme problémy s pamatovákem, že jsme někam schovali trpaslíky a ne a ne je najít.  A tu takhle stojím v kuchyňce na zahradě, na sporáku dýmí hrnec s vodou na nádobí a já si říkám:“ Mělo by se umýt nádobí. Noooo, mělo by se … ale chce se mně. Vůbec se mně nechce!“ Nacpané břicho značně zpomalilo centrum zájmu o práci, skelný zrak tupě bloumá po kredenci. V tom upřu oči na horní plochu kredence. „Hergot, copak je asi v té růžové krabici vedle té staré váhy. Před tou škatulí jsou špejle, které jsme potřebovali před dvaceti lety, když jsme zabíjeli prase a dělali jitrnice.  Koukám, že je tam i náhradní láhev s lihem, když si vaříme kafe na lihovém vařiči dřív, než zatopíme v kamnech. Ale v té škatuli… no dobře, tak si vezmu stoličku, sundám ji,, a kouknu se do ní. Hospodyně má přece vědět, co je kde uloženo.“ Sundám ji a nevěřícně koukám na nápis značně zašlý prachem a mušincemi. „Trpaslíci“. Po otevření na mne s šibalským kukučem zírá z novin trpaslík. A v zápětí vybaluji i druhého. Uvědomuji si, že oba jsou určitě mužského rodu, neboť kdyby to byly trpaslice, určitě by na nás z té krabice už dávno pokřikovaly. Kluci jsou pěkně zticha a v utajení tu neužitečně tři roky prochrápali. Ale může mně snad někdo vyčítat, že jsem je špatně umístila.. Celou dobu byli pěkně na očích, jen jsem jaksi zapomněla zvednou oči ke stropu. Co kdyby tam na mně jukala práce?

Zahrada je vůbec místem pro bezuzdné veselí, neboť v ní neustále něco hledáme a posléze to nacházíme na neuvěřitelných místech. Pokud to ovšem  vůbec najdeme. Před třemi týdny jsme šli sázet česnek, tedy v listopadu. Pantáta poručil:

“Dones oborávač!“

Jde o kovový nástroj podobný písmenu „V“ na rukojeti, jehož špicí se dělají rýhy (brázdy) do země, případně se s tím přihrnují řádky brambor a pod,

„Kde ho najdu?"  

"To nevím, podívej se po stromech, někam jsem ho pověsil.“

Obešla jsem celou zahradu 1200 m2. Oborávač nebyl k nalezení. Tam kde by měl teoreticky viset, samozřejmě nevisel. 

„No, tebe tak poslat pro smrt, ty nikdy nic nenajdeš!“

Zlostně jsem odfrkla a řekla:

"Víš co, škrab mně na zádech a najdi si ho sám!"

Šel. Obešel celý rajon. Bezvýsledně.

„Kdys ho naposledy potřeboval?"

"Já nevím, asi v únoru, když jsme seli mrkev. Aha, to už je hodně dlouhá doba.“

Ten krám se prostě nenašel. Třeba to bude trvat pár let, než si ho někde všineme. Tak jsme si ho nakonec půjčili od souseda. Můj exmanžel (Ríša) je vůbec expert na ukrývání věcí. Zpočátku mně to rozčilovalo, teď se směju a ani to moc nekomentuju.  Ríša pochází z velmi chudých poměrů a jeho vlastností je shromažďovat věci, které sice nepotřebuje, ale touží je mít. A teď si je konečně může koupit. S tím ovšem vyvstává obava, aby mu je někdo neodcizil.  Nemyslím domácí lidé, ale jeden nikdy neví. Je pravda, že zahrada je místem, kde by mohlo k újmě snadno dojít a abychom se ubránili rozbití dveří a vypáčení oken, necháváme chatu nezamčenou. A protože je potřeba těch pár cenných věcí zabezpečit před případnými návštěvníky, ukrýval třeba tranzistorové rádio pod uhlí, vrtačku – kolovrátek pod kredenc apod. Všechno by bylo v pořádku, jen kdyby si pak pamatoval, kam to ukryl. Foťák nemohl najít aspoň pět let, o některých věcech ani nevím. Ty se nenašly dodnes. A protože dnes i já mám určité problémy s pamatováním si, nedělám z toho tragédii. Nikdy jsem nemohla pochopit, proč si tatínek nepřál, aby se s jeho věci hýbalo. Byl velmi pečlivý, jeho nářadí bylo vždy vzorně vyčištěno, naolejováno, nabroušeno a uloženo na svém místě. Dnes ani já často neměním zaběhnutý režim, protože jakékoliv vylepšení způsobí rodinnou havarii. Když tatínek zemřel a jeho nářadí převzala druhá generace mužů, zpočátku mi velmi vadilo, že každý z nich používal nepříslušné nářadí k jistým úkonům, které tomu kterému nářadí nepříslušely. Můj například s oblibou tahal hřebíky dlátem.  Ale to jsem zabředla do jiné kategorie vyprávění. 

Dalším námětem by mohlo být téma muž a lednička.  Řeknu příkladně:

“Ríšo prosím tě dones mně s ledničky hrnec s polívkou, za chvíli budeme obědvat.“

Jde, neodporuje. Otevře ledničku, strčí do ní hlavu a civí. Po určité době mrskne s dvířky a zavrčí:

“Tam žádná polívka není, kdo ví, kams jí dala!"

"Jak dala, co dala? Dyť je v tom největším hrnci co v té ledničce je."

"Tam žádný hrnec není!“

Otevřu ledničku, vytáhnu hrnec a řeknu:

“A tohle je co?"

"To tam nebylo a vůbec, kdybys byla pořádná hospodyň, tak bys ten hrnec popsala!“

V naši rodině je to dobře zařízené. Ať je to co je to, vždycky za to můžu já. Ale jak říkám, dnes je mně to spíš k smíchu, neboť jako důchodci máme čas na hledání.  Já se třeba probírám v receptech a plánuji si, co kdy uvařím. Ledacos mně zaujme a řeknu si:

“To si musím pamatovat, to se bude hodit.“

  Pak vše naskládám zpátky do skříně a už to nikdy nenajdu.

Respektive najdu, ale v okamžiku, kdy budu hledat úplně něco jiného. Teď například hledám kobereček Kuzněcova. Jde o obdélníkovou látku, na které jsou rovnoměrně přilepená umělohmotná kolečka s ostrými hroty. V okamžiku, kdy jednoho začnou bolet záda, ulehne holým tělem na ten kobereček, hroty se mu zapíchají do kůže a celá plocha působí jako akupresurní pomůcka. V prvopočátku je to nepříjemné, ale za pár minut se celým tělem rozlije blažené a uvolňující teplo. Jen není dobré se na koberečku moc hýbat, neboť přenášením váhy opět dojde k bolestivému zapíchávání do jiných partií těla. Záda mně bolely před mnoha letý. Teď když  o zádech opět vím,  o koberečku nevím nic.

Heslem dnešního dne by mohl být slogan: „Vím, že nic nevím.“