menopauza

už je pozdě! nebudu pilotem hydroplánu, ani vedoucím výzkumníkem terminální balistiky.
už je pozdě! natáčim konec třicátýho roku na tachometru.
už je pozdě! vše už je daný. nedojde k posunu. proutek zdřevnatěl a už se neohýbá, neprorůstá vrstvami.

je pozdě, kdesi jsou zahrady granady, místa kam vlastně nikdy nebudu mít přístup. tenkrát bych seděl na druhý straně zdi, bez koupele, stejně jako sedím teď.

vývoj, cesta je završená. jinak už to nebude. proflámoval, prolaxnil sem se do dneška, do barvy a chutě zbývajícího moře dní. sem králem malých bytů, malých oslav, malé existence umakartových ploch. tím samým králem kolik je králů svítících oken paneláků, stejným vládcem světa jako každý kdo se večer vrací s nákupem pro každodenní večer ničeho.

nebudu mít děti, nebudu mít manželku. budu jen pár očí a nejistý rytmus kroků po volném dni vyplněném šumícím nápojem s obsahem alkoholu minimálně 3,5 procenta.
cítím se na dvacet, žiju tak. ale týden za týdnem se navyšují vrásčitý stránky v mém deníku. končí třicítka. rok na víc, nebo míň. je to rozdíl?  ano je.
třicetjedna. a satus quo dvaceti.
potrvá to navždy. ale jednou musí biologický věk narazit na permanentní nezralost. jsem střípek skla odolávající víru času, biologických hodin, či nutností. zažívám nekonečný teen věk. všichni kolem mě stárnou, nebo jsou naopak tolik mladí...

nejsem čas. jen vosková destička jeho rydla.