Maxwellův démon I

V tomto podzemí strávila snad už týden. Je těžké počítat dny, když nemáte k dispozici okna; vnitřní hodiny se zblázní, protože se nemají s čím porovnávat. Serotonin na minimu – vždyť k jeho výrobě je potřeba světlo. Výsledek: deprese.

Eithne Eldarová seděla na špinavé matraci a kývala se sem a tam, z čiročiré nudy a beznaděje. Matrace byla vybledle růžová. To věděla proto, že se občas dveře ve stěně, ke které byla přiražena její provizorní postel, otevřely po zachrastění klíčů a nějaký Smrtijed či smrtijedský poslušník vhodil na podlahu cely misku žrádla (no, opravdu to bylo žrádlo). Samozřejmě se při tom do jejího vězení dostalo světlo, i když, pokud mohla soudit, umělé. To nevadilo, protože by se ta cháska přece neobtěžovala ji krmit v noci (pokud ovšem nezaměstnávali upíry), takže aspoň měla hrubý odhad, kdy tak může být den. Ovšem poměrně často jí zapomínali tu hnusnou kaši vůbec dát. Zdálo se, že nikoho zvlášť nezajímala.

Což byl paradox. Od té doby, co ji unesli, se ji ani neobtěžovali vyslýchat nebo tak něco. Ne že by měla nějaké převratné informace, ale co slyšela, tak Smrtijedi lidi zabíjí rovnou, když po nich nic nechtějí, a v žádném případě je neplení. Eithne se počítala za obzvláště nezajímavou osobu. To samé si nejspíš myslela i ta cháska. Tak na co kurňa tu ještě sedí?

Přede dveřmi zachrastěly klíče. To jdou brzo, pomyslela si. Ovšem žádná kaše nenásledovala. Místo toho do cely vstoupily dva vysoké stíny – oba se musely značně předklonit, aby se skrze ten trpasličí průchod vůbec dostaly dovnitř. První, pokud mohla soudit, byl v mudlovkém oblečení , druhý, co prvnímu mířil do zad hůlkou, měl na sobě hábit. Dveře se zabouchly.

„Rozsviť!“ řekl někdo z nich velmi nepříjemným vřeštivým hlasem, až skoro nadskočila. Asi to byl ten druhý, to on měl hůlku a tudíž velel.

Zachytila pohyb ve tmě, to asi první mávl rukou. Následovalo kouzlo, které nikdy dříve neviděla. Mezi podlahou a dveřmi byla tenká škvíra, co propouštěla jen velmi málo světla. To se najednou zvedlo – nedokázala to přesně popsat – a stočilo se do prstence u stropu, přičemž další světlo, které proudilo škvírou, se k němu postupně přidávalo. Zjevně se kouzelník nechtěl obtěžovat tvořit nějaké nové světlo a používal jen to, co měl k dispozici. Zvláštní přístup. Avšak cíl byl dosažen – místo toho, aby se neškodně rozptýlilo u protější stěny, světlo najednou, byť mdle, ozářilo celou místnost.

Eithne odtrhla oči od zvláštního prstence a podívala se na nově příchozí. Potlačila výkřik. Ten s hůlkou byl určitě Voldemort, nikdo jiný takový ksicht snad mít ani nemůže. Chvíli na něj němě zírala, ona však mu nejspíš za pohled nestála.

Ten druhý byl asi stejně vysoký a hubený, ale ani zdaleka tak bledý jako Pán Zla. Měl krátké hnědé vlasy, tmavé oči a vypadal jako mudla – měl na sobě staré džíny a kostkovanou košili. Jak mohl provést tak netypické kouzlo bez hůlky? napadlo ji náhle. Už z toho okounění tady byla naprosto otupělá.

„Dělej co máš, ty zmetku,“ utrousil Voldemort. Neznámý se podíval Eithne do očí, poněkud omluvně. Všimla si, že má neuvěřitelně malé zorničky, jakoby se zpříma díval do silného světla, třebaže kolem bylo přítmí. („Nebo jako kdyby se zfetoval heroinem,“ prolétlo jí hlavou. „To je ale blbá myšlenka...“)

„Vstaň,“ přikázal Voldemort, zřejmě Eithne. Poslechla. Neznámý dodal, o poznání mírněji: „Podej mi prosím obě ruce.“ Eithne věrně imitovala zombie, jak napřáhla obě paže kupředu. „Dlaněmi nahoru,“ dodal ještě a vzal ji za zápěstí. Dovolila si krátký pohled na Voldemorta, který se mezitím přesunul blíž a teď stál po boku neznámého, přičemž ho nezapomínal dloubat hůlkou do žeber. Neznámému to zjevně moc nevadilo, nebo to spíše nedával najevo.

„Jakže se to jmenujete?“ zeptal se Eithne. Zjevně si celkem často obměňoval tykání a vykání.

Odpověděla mu. Měla předtuchu, že se tady musí za chvíli udat cosi zlověstného a odporně vynalézavého, z Voldemortovy strany.

„Ehm... takže... Eithne Eldarová, přísaháte, že budete chránit a napravovat strukturu světa?“

Vyvalila na něj oči. Buď se zbláznila nebo tu má právě vystoupení absurdní divadlo. Zachytila však výhružný Voldemortův pohled, polil ji studený pot a nezbylo ji nic jiného než říct: „Ano.“

„Jste si vědoma všech omezení vašich práv, která tato služba nese?“

Co zas mělo znamenat tohle? Jaká práva? Jaká služba? Co se tu sakra děje?! Nic pěkného, jelikož z neznámého přímo čišel pocit viny a nejspíš by se pustil do omluv, kdyby mohl. Přesto se však Eithne pevně díval do očí.

„Ano.“

„A vy, budete jí v službě pomáhat?“ zjevně se obrátil na Voldemorta. Ten nečekal: „Ano.“

„Tak budiž,“ řekl neznámý a přitlačil palce na vnitřní stranu Eithniných zápěstí. Pocítila strašlivou bolest, jako kdyby jí neznámý chtěl vypálit kůži až na kost... Když se jí podařilo vytrhnout ruce ze sevření, zahlédla dvě malá černá znamení na svých zápěstí, snažila si je prohlédnout... ale nedokázala to, nedokázala zaostřit. Cítila, že ztrácí vědomí. Vše pohltila tma.

Probudila se ležící na studené podlaze. Stále byla ve své mdle osvětlené cele – avšak jediný, kdo byl ještě při smyslech, byl onen neznámý. Voldemort seděl na zemi opřen o zeď a zjevně byl naprosto mimo, protože by normálně v takové nedůstojné poloze dlouho nezůstal.

Pomalu se zvedla. Probodla pohledem neznámého, který jí podával ruku. Co jí to provedl..? Neznámý začal: „Nečekal, že taky omdlí... To je dobře, můžeme vzít nohy na ramena. Měl v plánu nás oba zabít, po tom, co provedu rituál. Aspoň mi to tak přišlo.“

„Jakej rituál? A jak se odsud chcete dostat? Hůlku mi tedy sebrali,“ řekla to takřka bez intonace, rovným hlasem. Stále jí bylo trochu špatně.

„Potom. Chyť se mě, přemístíme se.“

„Bez hůlky...“

„Jo, teď to není problém ani pro tebe,“ zašklebil se. „Vítej v klubu.“

Byť nerada, ale poslechla. Spolkla otázku o přemisťování, protože kdyby se Voldemort teď probudil, bylo by po srandě. Chytila neznámého za ruku.

Přemisťování bylo jiné. Lehčí, než se to učila ve škole, lehčí, než jaké obvykle bývá při asistenci. Nechtěla to teď ale řešit...

Objevili se někde v lese u polorozpadlé chatrče.  Neměla ani zdání, kde jsou, ale konečně se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Celý týden strávený v podzemí doufala, že se jí podaří nějak utéct, ale v posledních dnech naděje začínala pohasínat, protože neviděla žádné východisko. Smrtijeda, co jí nosil jídlo, by asi nepřeprala, a jinudy se odtud dostat nedalo. Občas se sama sobě divila, že se už takřka naprosto přestala bát smrti, která, zcela logicky, na ni čekala na konci jejího věznění. Z té nekonečné tmy jí začalo být všechno jedno...

„Jak se jmenujete?“ zeptala se neznámého mdle.

„John,“ řekl prostě.

„A dál? Vy přece víte celé moje jméno.“ Neměla jsem na něj být tak příkrá, pomyslela si vzápětí. Přece jen mě z toho vytáhl... Ale co mi za to provedl? Taky si všimla, že se celkem rychle probrala z otupění. Adrenalin.

„John Coltey, jestli ti to pomůže. Nechtěl jsem s tím mít nic společného, donutil mě, vždyť víš...“

Neposlouchala ho. Pod paprsky slunce v ní začala rašit panika. Nechápala, naprosto nechápala, co se stalo, když se to událo tak rychle. Věděla, že to špatné ještě neskončilo. Unikli jim – ale kde se proboha mají schovat? Domů jít nemůže, určitě ví, kde bydlí... A mamka, co se stalo s ní? Nezajímala je? Smrtijedi obvykle zabíjí ty, co je nezajímají... Strach jí probodl ledovým ostnem srdce. Mamka! Myslela na ni neustále, když ještě byla schopná myslet a tma a předzvěst smrti jí nesebraly veškeré city.

Chytila se za hlavu a začala si to rázovat sem a tam po trávě. Coltey ji mlčky pozoroval. Snažila se utřídit myšlenky, nepoddat se strachu; teď potřebuje jasnou mysl a co nejvíce informací.

„Takže... od začátku. Co to bylo za rituál?“

„Zasvěcení v shertina.“

Zastavila se: „A to má být sakra kdo?“

„No, třeba já. Formálně máme chránit realitu, tak se to říká, ale nikdo doopravdy neví, co to znamená,“ pokrčil rameny. „Není to zas tak špatné.“ Coltey se opřel o strom. Vypadal podivně, i když by nemohla říct, v čem přesně to spočívá. Byl asi o hlavu vyšší, než Eithne, a to si nikdy nemyslela, že je drobná. Měl velmi úzký obličej a propadlé tváře, nažloutlou pleť. Asi Voldemortovi nějakou chvíli trvalo, než mu domluvil. Najednou jí přišlo Colteye líto.

„Hm... Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Je to... jste... nějaký druh kouzelných tvorů?“

„Kdyby v tom byla aspoň špetka magie, tak ano.“

„Jak to myslíte?“

„Kouzelných, to je to slovo. Ono se sice zdá, že děláme magii, ale není to tak, aspoň ne magii toho obvyklého druhu – já jí říkám vysokoúrovňová. Vlastně... Když si představíte takovou stupnici magie,“ zase jí nevědomky začal vykat, „kde uprostřed, na nule, jsou mudlové a vpravo kouzelníci, tak shertinové budou vlevo – v záporu.“

„Záporná magie?“ ptala se Eithne vyjeveně.

„Asi. Nevím. Ovládáme přímo realitu. Prostor, čas, fyzikální zákony... Nemůžeme stvořit život, aspoň zdánlivý a nevidíme mozkomory... je to dost popletené a ošemetné, takže bys radši měla přečíst nějakou knížku,“ mávl rukou. „Já jsem byl mudla, takže pro mě je to každopádně výhoda. Pro tebe – nevím. Jde o to, že jsme na obvyklou magii dokonce alergičtí, nemluvě o tom, že jí nemůžeme dělat. Jo, řeknu ti to rovnou: vyhýbej se kletbám jak jen to bude možné. Skoro jakákoliv černá magie, jako nejvíce vysokoúrovňová, shertina rovnou zabije. I kdyby to nebyla Avada.“

Eithne to docházelo velmi pomalu. Žádná magie? To se už nevrátí do školy? Ne že by to tam měla moc ráda, zbýval stejně jen poslední rok a to ve Zmijozelu (kde většina studentů byla iritující, ne-li víc), ale i tak, byl to poměrně šok. Bát se a naříkat nad svým osudem budeš potom, pomyslela si. Teď je hlavní otázkou, jak přežít a jak najít matku. Stejně jí to ale nedalo a zeptala se:

„A co tím chtěl Vy-víte-kdo dosáhnout? Řekl něco o tom, že mi má pomáhat, ale to asi není pravda, že?“

„To byla formálnost. Tímhle způsobem dostal část schopností shertina bez jakýchkoliv nevýhod. Nejspíš chtěl umět létat nebo tak nějak,“ pokrčil Coltey rameny. „Jde to takhle provést jen s příbuznými. Ale vzhledem k tomu, jak ho to odrovnalo -“

„Příbuznými?!“

„- si moc příbuzní zrovna nejste. Asi nějaké deváté koleno,“ pokračoval.

Eithne mlčela; šťastná z toho určitě nebyla. Nejdřív nějací shertini a teď strejda Voldy. Panebože, to je den.

„Nedivil bych se, kdyby ten psychopat většinu svý rodiny dávno vyvraždil, jestli nedokázal najít nikoho bližšího, když ho potřeboval na pokusy...“

Eithne si sedla do trávy a chytla se za hlavu: „Přestaňte. To už je na mě moc.“

„No dobře,“ pravil Coltey a posadil se vedle. Eithne se od něj odsunula. Coltey to přešel mlčky.

Někde v křoví zpíval kos. Slunce zářilo skrze listí stromů, které vrhalo pohyblivé stíny na mýtinu a chatrč. Bože, jak dříve snila o slunci! Týden před jejím unesením neustále lilo a týden strávený v cele by nejradši zapomněla. Tyhlety střapaté, neurčitého tvaru stopy slunce na trávě se jí zdály krásné, jako kdyby pocházely z pohádky. Avšak se nemohla radovat. Teď ne. Příliš mnoho věcí jde špatně. Fyzickou tmu zanechala v podzemí, ale tma osudu, tma, obsažená v její realitě, zůstala a zůstane nadlouho. Jak to řekl ten chlap – ovládat realitu? Uchechtla se.

„Máte kam jít?“ zeptal se Coltey. Eithne by byla ráda, kdyby se už sakra rozhodl, jestli jí vyká nebo tyká.

„Nevím,“ vtom ji něco napadlo. „Možná do Bradavic... Brumbál by teoreticky měl vědět, co dělat v takových situacích. Příbuzné, aspoň ty normální, nemám, kromě matky, a ta byla doma, když mě přepadli v naší vesnici, takže nevím, jestli...“ polkla. „Každopádně, asi půjdu tam. Jestli tam ředitel bude.“

„Tak to si musíte pospíšit. Alergie na magii... Teď ještě nejste úplně shertin, to až za týden, a bude to nepříjemná záležitost, říkám rovnou. Já už třeba na místa tak nabitá magií nemůžu vkročit. Vy s tím asi budete mít jen menší problémy.“

„Jaké problémy?“

„Nevím, nezkoušel jsem to.“

Eithne si vzpomněla na další otázku.

„Když jsme tak leví na kouzla“ opravdu použila „jsme“, „tak proč nám stále jde přemisťování?“

„Přemísťování bylo vždycky shertinskou magií. Kouzelníci to od nás přejali. Je to pro ně stále obtížné kouzlo, co jsem slyšel. Pro nás – jedno ze základních.“ usmál se. „I spoustu jiných věcí mají vlastně od nás. Některé principy, co pohánějí košťata... Tamto není jen jednoduchá levitace. A obraceče času – ty udělali shertinové na zakázku, kdysi dávno.“

„Hm. A létání? Řekl jste, že Vy-víte-kdo chtěl létat...“

„To taky. Mohl bych ti to vlastně ukázat,“ řekl Coltey. A zmizel v závanu větru. Eithne se vyděšeně dívala na místo, kde před chvílí seděl.

„Ehm!“ uslyšela Colteyův hlas odkudsi zeshora. Stál na tlusté větví dubu na druhém konci mýtiny, asi čtyři metry vysoko. Když zachytil její pohled, pomalu se snesl na zem. Nohy se mu přitom jakoby ztrácely - od kolen dolů byly napůl průhledné. Sám taky nebyl zcela neprůsvitný. Trávy se ale dotkl naprosto pevnými podrážkami kožených bot.

„To je jeden způsob. Změnit skupenství na plynné,“ komentoval to nevzrušeně. „Druhý způsob je vyrušit gravitaci, to ale hned poletuje i všechno okolo.“

Eithne na něj chvíli zírala. Zcela nesouvisle ji napadl výraz, který někde slyšela: „zlít se až ke změně skupenství“. Asi byl ze stejné sady jako „zlít se v nulu“. Zatřásla hlavou, aby se zbavila dětinských myšlenek.

„Dobře. Tím pádem se teď pokusím přemístit do Prasinek a dojít si do hradu...“

„Doprovodím vás, aspoň k hranicím. Jestli vám to nevadí, samozřejmě. Možná tam budou Smrtijedi. Není to tam naprosto bezpečně chráněno, ne? Myslím v té vesnici,“ dodal.

„Asi jo, nevím jistě. Je to dobrý nápad. Nebude vám... blbě?“

Mávl rukou. „Doufám že ne, aspoň ne mimo pozemky školy.“

Ještě probrali pár detailů. Eithne se cítila neskutečně – jako kdyby jí veškerý svět ujel pod nohama. Ten pocit byl něco jako vleklý šok – neberete realitu vážně, nýbrž jen jako absurdní hru, za kterou průběžně dostáváte body. Další bod v jejím případě byl za Bradavice.

K bráně hradu zbývalo ještě něco přes půl kilometru. Eithne měla dojem, že se každou chvíli pozvrací, i když asi v jejím žaludku na to nebylo dost materiálu. Její nohy podivně ztěžkly, jakoby jí někdo do bot nalil olovo. Ke všemu ji začala bolet hlava v oblasti zátylku.

Naštěstí žádné Smrtijedy nepotkali. Co víc, než s Colteyem došli až k vstupu na pozemky, stihli probrat jeho minulost. Dozvěděla se tak, že shertinové většinou žijí pohromadě v malých vesničkách dostatečně daleko od lidí. Kolem těchto vesniček je nechutně zakřiven časoprostor tak, aby se nikdo nepovolaný do nich nedostal. Příliš zvědaví lidé z okolí prostě zabloudí v lese (většinou je kolem shertinckých sídel les, protože jsou rozšířená hlavně na severu) a vrátí se domů až za týden, i když by sami přísahali, že byli pryč jen několik hodin. Toť relativita v praxi, řekl Coltey. Eithne jako správná bradavická studentka ovšem nevěděla, co to znamená.

V jedné z takových vesniček Coltey rostl. Sám byl ze sirotčince, takže když během jedné z nočních toulek zabloudil a odvedli si ho shertinové, moc neprotestoval. Tehdy mu bylo deset a už si začínal uvědomovat, že příliš velkou budoucnost nemá, jestli zůstane tam, kde doposud žil. Byl problémové a hysterické dítě, a tak si v sirotčinci nejspíš přece jen oddechli, že ho mají z krku (tomu Eithne příliš nevěřila, ale ani sám Coltey to asi nemyslel vážně). Shertinové ho učili, hlavně tomu, čemu teď říkal praktická fyzika. Zasvětili ho, když mu bylo patnáct. Několik let žil s nimi dál, ale pak si uvědomil, že je v té díře strašlivá nuda, rozhádal se s polovinou obyvatel vesnice a odešel, jak se říká, do světa. Teď si vydělává programováním; z domu příliš nevychází, většinu přátel má na internetu (o tom Eithne taky věděla jen chabě, co to je), ale i přes to, že se snažil co nejvíc utajit svůj „původ“, Voldemort si ho našel. A dál už to znáš, řekl jí.

Mezitím se Eithne blížila k hradu. Bolest hlavy narůstala, teď to vypadalo, jakoby její lebku sevřeli do rozpálené obruče a periodicky trochu utahovali. Začaly se jí dělat mžiky před očima. Tak jestli tohle vydržíš, jsi absolutní borec, řekla si povzbudivě. Moc to nepomohlo.

Nevěděla, jak vešla do hradu. Byl skoro absolutně prázdný, jak to taky o prázdninách obvykle bývá. Kdyby tak natrefila na nějakého učitele...Dokonce nezahlédla ani jediného ducha. Může je vůbec vidět? Heslo od Brumbálovy pracovny samozřejmě nevěděla a představovala si jen přibližně, kde se samotná ta místnost nachází. Dopotácela se do sborovny. Nikdo tam nebyl. Eithne se otočila, aby se vydala náhodným směrem, prošla si pár metrů a na konci chodby málem vrazila do Snapea. Ten se zastavil, jako kdyby do něj uhodil blesk, chvíli jí zíral do očí, načež zařval:

„ELDAROVÁ!“

Eithne sebou trhla. Doneslo se k ní něco o tom, že byl Snape Smrtijed. Jak to, že nevěděl..? Ale možná se Voldemort příliš nechlubí, odkud nabývá své neobyčejné schopnosti.

„K řediteli!“ vůbec mu to nebylo podobné. Většinou na studenty mluvil jedovatě-tiše, to kromě zmijozelských, a na zmijozelské jenom tiše. Občas vlídně. Ovšem Eithne na lektvarech pravidelně něco vybuchlo, takže by se nesázela, že ji má nějak zvlášť rád.

„O to se právě snažím,“ bránila se chabě. Snape ji chytil za loket a takřka odvláčel celou cestu k chrliči, na který vyštěkl heslo, které si Eithne ani nedokázala zapamatovat, jak jí třeštěla mozkovna.

Vyjeli po schodech nahoru. Brumbál tam naštěstí byl; prohlížel si Eithne, která se málatně chytila opěradla židle a pak se opatrně na tu židli posadila, bez vyzvání. Díval se jí do očí. Ne, opravila se, zkoumal její oči. Coltey přece měl strašně malé zorničky, že skoro nebyly vidět... Na jeho tmavých očích to ale nebylo tolik patrné. Eithne měla modré duhovky.

„Vy-víte-kdo -“ začala.

„Voldemort vás unesl, vím o tom. Psalo se to dokonce v novinách,“ usmál se tím svým milým způsobem.

„A co se stalo s -“

„Paní Eldarovou? Ta je v bezpečí.“

Eithne si viditelně oddechla. Otřela si z čela pot, který však neměl co dělat se strachem o matku. Imaginární rozpálená obruč se nechystala povolit.

„A ještě... on za mnou do hradu nemohl, ten druhý, co utekl,“ pokusila se vyslovit myšlenku „John Coltey se myslím jmenoval. Asi na mě ještě čeká v Prasinkách.“

„Nebojte se, najdeme ho. Myslím, že teď bude nejlepší vás dopravit k rodině. Veškeré vyprávění o vašem zázračném útěku si odložíme napotom.“

„Čtete mi myšlenky,“ pokusila se usmát.

„To bych,“ pravil Brumbál, „už nedokázal.“

Nepamatovala si, jak ji Snape odvedl za školní pozemky. Bylo jí tehdy tak špatně, že se vzpomínky omezily jen na určité záblesky, obrazy zmražené v čase. Tady vyšli z hradu, tady minuli Vrbu-mlátičku... Když už Eithne byla bezpečně mimo školu, bolest začala povolovat. Colteye se zatím hledat neobtěžovali – doufala, že to Brumbál zařídí co nejdřív, opravdu tomu chlápkovi byla vděčná, že ji zachránil, - a rovnou se přemístili.

Stále byla v málatném stavu, když se objevili někde snad v Londýně. Málatně si přečetla nějaký papírek s adresou, který jí podstrčil Snape a málatně pozorovala, jak se na jednom špinavém náměstíčku objevil další barák. Za vydatné pomoci ředitele své koleje se dopotácela ke dveřím, vlezla dovnitř a sedla si na nějakou strašidelnou stoličku. Snape vydusal po schodech nahoru. Pár vteřin na to odtamtud vyběhla její matka – srdce Eithne nadskočilo a pokusila se vstát – a pláčící se jí vrhla kolem krku tak, že si musela zase sednout.

„Co... sakra... co... po tobě... chtěli?“ vzlykala Markéta Eldarová své dceři na ramenou. Eithne si všimla, že se to snaží dělat co nejtišeji.

„Ale... mami... už je všechno v pořádku, už jsem tady,“ snažila se ji uklidnit. Cítila se trochu nesvá. Ona ještě neví, prolétlo Eithne hlavou.

Markéta se od ní odlepila a zadívala se jí do očí. Vykřikla a přitlačila si pěst k ústům. Co je sakra s mýma očima, pomyslela si Eithne, že na ně všichni tak zírají?

Výkřik byl zjevně příliš hlasitý, protože cosi najednou začalo ječet. Nadávky. Adresované všemu vesmíru. V tu chvíli by se Eithne nejradši přidala, kdyby měla sílu. Jakého čerta..? Vtom však odněkud vyběhl Snape, udělal něco, co znělo jako zatahování vzpírajících se závěsů a byl klid.

Eithne se stále chtěla jít vyřvat. Místo toho se ovládla, vstala a sebevědomě si to namířila ke schodům, v půli cesty však zakopla a jen tak tak udržela rovnováhu. Tiše vzlykající Markéta ji podržela a spolu vystoupaly do patra. Další bod mé hry, pomyslela si Eithne, je najít zrcadlo.

Na odpočívadle v patře bylo několik dveří. Zamířili si to do té nejvíc vpravo a vešli do ošuntělé ložnice. V jednom z protějších rohů místnosti stálo zrcadlo. Eithne přiskočila k němu a opřela se rukama o rám. Konečně uviděla své oči.

Byly žluté. Zářivě žluté. A zorničky měla úplně jako Coltey.

„Kurva!!“ zařvala a málem rozbila zrcadlo, jak do něj udeřila. Pak si sedla na postel, přitáhla si kolena k tělu a jala se zírat do protější stěny. Dneska je strašný den. Nejhorší den v mém životě. Den, kdy se všechno zpackalo.

Markéta si sedla vedle ní. Ne všechno je špatně, pomyslela si náhle Eithne, ne všechno, jsem pryč z té cely, vždyť ještě ráno jsem tam byla a nevěděla, zda-li vůbec někdy ještě uvidím světlo... Objala mamku a rozvzlykala se. Ona ji pohladila po hlavě a řekla: „Hlavně, že jsi naživu.“

John Coltey dorazil několik hodin po Eithne, v poměrně chmurné náladě. Hned si vzal Markétu stranou a začal jí něco vysvětlovat, přerušován výkřiky „Tak to vy za to můžete!“, „Co mám dělat?“ a „To nechápu! Copak realita potřebuje chránit?“. Pod tím posledním by se Eithne podepsala, kdyby měla sílu udržet pero. Coltey říkal, že následující týden bude veselý. Tomu věřila. A taky se divila, proč se její život poslední dobou začal měřit na týdny.

První den měla horečku a strašlivý hlad. Přicházel Coltey, něco povídal, nerozuměla mu. Markéta seděla na posteli, držela ji za ruku, za co jí Eithne byla neskonale vděčná, protože měla strach. Strach z budoucnosti. Nechtěla, aby se jí něco takového dělo, nevěděla pořádně, kdo to jsou ti shertinové a proč se má jedním z nich stát.

Druhý, třetí i čtvrtý dny byly podobné. Markéta jí třikrát denně nosila jídlo, které Eithne v lepších chvílích hltala s nadsvětelnou rychlostí. Potom upadala do zapomnění. Začínala vidět halucinace – něco nepersonifikovatelného, bledého a co nedokázala popsat, ba ani říct, jakou to má barvu. Obličeje lidí vypadaly jinak, byly zvláštně barevné, i když by z druhé strany přísahala, že se ani o chlup nezměnily. Potom v nich začala rozlišovat rysy lebky a něčeho, co vypadalo jako tok krve po kapillárům, takže se lidé stali poloprůhlednými, ale byly to ty stejné obličeje – stejná barva očí a pokožky.

Něco se dělo s jejím vnímáním prostoru – cítila, že se jakoby nachází na hranici, membráně něčeho neskonale většího, ale nemůže se podívat dovnitř, jako postavy nikdy nemůžou vystoupit z kouzelnického obrazu. A cítila čas – jako led. Nevěděla, proč použila to přirovnání. Jako led. Nebo jako želé. Průhledná kostka...

Poslední tři dny ji bolela hlava. Ne tak, jak ji někdy bolela doposud, i když přičteme tu bolest, co zažila v Bradavicích. Byly to jakoby rány elektřinou, které vypínaly jednotlivé části mozku a občas i vědomí – náhlé, oslepující, nelítostné. Mezi nimi se probouzela v slzách a studeném potu, bez naděje, že to utrpení někdy skončí. Potom přicházela další rána a svět náhle temněl nebo se naopak rozzařoval bílým světlem; halucinace ji neopouštěly, staly se naléhavějšími a způsobovaly pocit závratě.

Ve středu v noci to skončilo. Otevřela oči a zaposlouchala se do ticha; polštář i veškeré povlečení měla propocené, protože jí ho nikdo nemohl vyměnit, když nevstávala z postele. Útržky halucinací poletovaly vzduchem – nevěděla, zda se jich vůbec někdy zbaví, ale aspoň ji teď tolik neobtěžovaly. Naplnila ji úleva, že to všechno skončilo, že teď už ji nic takhle nebude mučit, že může vstát a jít... Nechtěla spát, byla plná života. Nadzvedla se, aby se mohla posadit, a v tom jí pohled padl na její ruku.

Která se zdála být absolutně cizí.

Rychle si ji přiblížila k očím (mimochodem si všimla, že začala vidět mnohem líp) a prohlédla. Tak zaprvé, tahle ruka byla větší. Za druhé, mnohem hubenější, než kdy Eithne měla. Dlaň byla protáhlá a úzká, prsty jakbysmet. Nehty bledé. Z nějakého popudu vytáhla i druhou a porovnala je. Stejné. Co taky čekala?

Opatrně si osahala obličej. Nos, oči, ústa na místě. Nic z toho si za ten týden nerozmlátila o opěradlo nebo o stěnu. To je dobře. Špatné je, že taky nejspíš nebyly její, i když to se nedalo hmatem zas tak snadno zjistit.

Vstala. Zakymácela se a sedla si zpátky. Pak se pokusila znovu. Něco tady bylo špatně. Strávila týden v posteli, takže asi stačila zapomenout, jak svět vypadá z téhle perspektivy, avšak přece jen tu něco zůstávalo... Podívala se pod nohy. Podívala se na strop. Ohlédla se a změřila si dveře pohledem. Kurva, pomyslela si. Musela být minimálně stejně vysoká jako Coltey.

S pocitem čirého zhrození se došourala před zrcadlo. Kde, zcela očekávaně, uviděla naprosto cizí ksicht. Tedy – tvar obočí, očí a nosu byl Eithnin, tvar lebky však těžko. Všechno se divně protáhlo a zaostřilo. A zhublo. Obličej v zrcadle měl propadlé tváře a špičatou bradu. A nějak bledá ústa. A ty žluté heroinové oči nikam nezmizely.

Takže všechno, co jí připadalo divné na Colteym, byly společné rysy shertinů.

Shertinů.

Upřeně zírala do zrcadla. Shertin z druhé strany jí pohled oplácel. Musela se přemáhat, aby mu jednu nevrazila.

Někde u žaludku se jí začal roztahovat pocit chladu a cizoty. Otřásla se. Nechtěla, aby přišlo ráno, nechtěla, aby ji takhle někdo viděl... Tohle nebyla ona, tohle určitě ne. Mohl snad ten vyzáblý ksicht vůbec vyjadřovat emoce? Mohl vůbec vypadat mile?

Colteyi. Mohls mě rovnou zabít. Každopádně, ráno zabiju já tebe.

Eithne zatla pěsti. Pak je povolila, když si uvědomila, že to dělají ty cizí kostnaté ruce, které nehodlala uznat za své. Znovu se otřásla odporem a bezmocí. Sedla si na postel a schovala obličej do dlaní. Nohavice pyžama jí byly zoufale krátké, rukávy taky, ale snažila se na ta fakta nemyslet, snažila se odpoutat, odejít od reality, pryč, tam, kde bylo všechno dobře, všechno fajn... Kde byl ještě naživu otec, Thomas, kde ještě mohla chodit po Bradavickém hradu a nezemřít přitom na vnitřní krvácení, kde měla ještě nějaké přátele, kde jezdili s rodinou do Walesu na prázdniny... Vzpomněla si na minulé Vánoce a začala kňučet. Nebyl to pláč, nedokázala ze sebe vymáčknout ani slzu, jen tiché kník, kník, škyt, kník. Věděla, že je to nejspíš legrační pohled, ale jí do smíchu rozhodně nebylo. Přitom se ještě začala houpat, dopředu-dozadu, dopředu-dozadu, jako děcko na houpacím koni...

Nevěděla, jak dlouho tady proseděla. Okno začalo mírně šedivět, na znamení blížícího se úsvitu. Chtěla zatavit čas, aby sem nikdo nepřišel, aby nikdo neviděl, čím se stala, jakou zrůdou... Vztekle se praštila do kolena. Zvláštní je, pravil ironický hlásek někde uvnitř Eithniny lebky, že bys ten čas nejspíš mohla zastavit. Prostor, čas, fyzikální zákony... Chránit realitu. Dokázala bys ji zbortit?

Cože? A zabít všechny okolo? – zařvala na něj v duchu Eithne, - jdi s tím do hajzlu, jo? Tak rozčílená ještě nejsem.

Opravdu se najednou cítila míň rozčílená. Někde uvnitř se spustil pud psychické sebezáchovy – povztekala sis a stačí, řekl konejšivý hlásek. Kašli na všechno. Na vzhledu zas tak moc nezáleží. Colteyovi rozbiješ hubu, až na něj příjdeš. A pak se usmíříte, jelikož jedete v tom samém. Matka pochopí. V Bradavicích ti zůstával poslední rok a ještě by ses musela šprtat na OVCE, kterými bys těžko prolezla. Spolužáky jsi měla hnusné, až na pár lidí. Přátelé byli spíš známí, nikdy opravdoví přátelé. Bavila ses s nimi jenom o učení a o tom, co odporného by se dalo provést jednomu z mnoha smrtijedských dětiček, co okouněly ve společenské místnosti. Vždycky jsi byla bezcitná, pomstychtivá mrcha, teď to ale můžeš změnit. Nikdy jsi neměla zvláštní talent na čarování a co víc, bylas odporně líná se cokoliv učit kromě astronomie a věštění z čísel. Můžeš začít znova. Ať tě Coltey naučí tu svoji praktickou fyziku a relativitu a kdovíco ještě...

Vstala a začala přecházet sem a tam. Stále se stydím za to, jak teď vypadám, pomyslela si. Mamka mě ale musela vidět v průběhu proměny – jak odporné to slovo –, takže to zas nebude takový šok a Colteye tím jen těžko vylekám, když je stejnej. Zůstává Snape, ale kdo se stará o Snapea? Přežije to, má i horší věci naložené ve formalínu u sebe v kanceláři. Do Bradavic se už nevrátím.

Uslyšela zaskřípění vedlejších dveří. Mamka, pomyslela si, a rychle zalezla pod přikrývku. Vešla Markéta a sedla si na kraj postele.

„Už je ti líp?“ zeptala se s účastí. Beze stopy odporu. Oči však měla zarudlé – pláčem nebo spaním?

„Jo. Už to skončilo,“ mávla rukou Eithne. Zbytky halucinací však nikam neodešly, pomyslela si. Jsou-li to vůbec halucinace? Není to jen skrytá pravda, kterou jiní nevidí? Bude se muset zeptat Colteye.

Kuchyně i jídelna byly ve sklepě. Divné rozpoložení, pomyslela si Eithne. Ale nestěžovala si, dokud tam nějaké jídlo bylo. Té kaše, co jí dávali Smrtijedi, měla pokrk.

Ještě tam byl neskutečně protivný domácí skřítek, který, zdá se, od nikoho nepřijímal rozkazy. Komu patří tenhle dům? přemítala Eithne. Zdá se, že byl tak nějak společný.

Lidé přicházeli a odcházeli, a, pokud se jí nepodařilo včas schovat (měnit skupenství nebo vlastnosti světla, aby se stala neviditelnou, si ještě netroufala), zírali na Eithne jak na zjevení. I na Colteye, jestli tam byl. Jednoho dne přišel Snape a dal jí lahvičku se slovy: „Kapat do očí, to ti neuškodí.“ A taky papírek s receptem. Obsah lahvičky fungoval jako instantní barevné čočky – měnil barvu duhovek na inkoustově černou, takže panenky nebyly vidět. Oči po tom vypadaly divně, ale furt to bylo lepší, než je mít žluté.

Coltey, ač nerad, ji začal učit. Pedagogickým talentem zrovna neoplýval, takže si Eithne spoustu věcí musela domyslet sama, používajíc přitom mudlovské učebnice chemie a fyziky. Šlo to jednodušeji, než si to představovala, každopádně věci tam napsané se daly pochopit. A přeonačit. Ráda si hrála s pravděpodobností – zmrazit třetinu sklenky s vodou, druhou třetinu ponechat stejnou a tu třetí nechat vařit (aneb Eithne jako Maxwellův démon), to byla oblíbená zábava po ránu. Potom – vrátit molekuly vody, která se vypařila ze třetí třetiny, zpět do sklenky. Sice si ani zdaleka nebyla jistá, že to jsou ty samé molekuly a ne jedny z těch, co běžně poletují vzduchem jako vodní pára, každopádně sklenka byla na konci vždy plná.

Taky zjistila, že prostoročas je nekonečně tvárný a roztrhnout se dá, jen když se záměrně snaží, před čím ji však důrazně varovali. Udělala si malou černou díru místo odpadkového koše – měla ji tam den, avšak byla dost nestabilní a nakonec zkolabovala, vyvrhnuv bývalé odpadky v podobě šedé hmoty neurčitých vlastností. Coltey se smál a říkal, že se to vždycky stane, pokud na to zakřivení pořád nemyslíš. Eithne se velmi divila, protože počítala, že se veškerý obsah černé díry, pokud skolabuje, se má proměnit v záření. Měla dojem, že za ty zbytky šedivé hmoty – téměř plastelíny – na stropě nějak může Coltey.

Nic většího zatím nedělali, z obavy zbortit barák. Coltey se občas chlubil, že umí měnit počasí dle libosti, ne však nadlouho a ne nad dostatečně velkou plochou. Eithne si to představovala tak, že John jde po ulici za slejváku a nad ním je díra v mracích, odkud na něj jako na jediného svítí sluníčko.

Zjistila, že měla pravdu, co se halucinací týče – některé z nich byla magnetická pole, která nějakým způsobem cítila (přísahala by, že je nevidí, ale ví o nich), ty zvláštní nepopsatelné barvy byly barvy, které lidé nevnímají a přesto existují (ultrafialová a infračervená, různé odstíny). Co se týče toho ostatního, rozhodla se to ignorovat jako vadu zraku.

Blížil se školní rok. To by Eithne nemělo zajímat, ale přesto zajímalo; ví se mezi spolužáky, že se našla? A v jakém stavu? Byla by ráda, kdyby se to moc nerozkřiklo.

Jednou přišel Lupin a přitáhl několik knížek z kouzelnické knihovny pro Eithne. Všechny se tak či onak týkaly shertinů. V jedné z nich narazila na takovou definici: „Shertinové – jediné z nezávisle myslících bytostí, které nemají duši,“ musela si to přečíst dvakrát, „i když dříve se počítalo, že totéž platí pro upíry. Tento předpoklad se ukázal být mylným; upíři se mohou stát duchy, třebaže se to neděje často. Shertinové při smrti opravdu umírají. Ve své přísaze se nepřímo vzdávají nároku na posmrtný život,“ tak to velmi nepřímo, pomyslela si Eithne, že o tom nevím; věděl to Coltey? Jako patnáctiletý mudla se o tyhle věci těžko zajímal. Ale – „omezení práv, která tato služba nese“... Že ji dosud nenapadlo se na to zeptat? Tak velké „ale“! Kurňa, tak teď se budu muset snažit nezemřít.

Nemají duši. O mozkomorech se taky říká, že nemají duši, avšak jsou nezávisle myslící? Jsou vůbec myslící? To tedy pochybovala. Nejspíš měli jednoduché vědomí typu najít-sežrat-rozmnožit se, inteligentní zvířata, nic víc.

Našla si nějakou klasifikaci, kde do jedné tabulky „Neživí“ byli zapsáni mozkomoři, shertinové a kupa dalších lidiček s podivnými názvy, které neznala. Neživí... Nemrtvé znají všichni, tohle je ale něco nového.

Duše, jak se pozná duše nebo její absence? Jenom smrtí nebo nějak jinak?

Když tu pasáž ukázala Colteyovi, zíral značně vyjeveně. Takže nevěděl.

Jsme zavázáni s realitou, došlo Eithne. Navždy. Nemůžeme se jí vzdát, nemůžeme odejít; bez ní neexistujeme. Existuje ale ona bez nás? Z metafyzické stránky to byly smutné myšlenky.

Další úryvek, co ji potěšil, zněl takto: „...shertinové myslí jinak, než lidé, proto je někdy těžké pochopit jejich motivaci. Není to jen kulturní odlišnost; jejich mozek má jinou strukturu, protože plní jiné účely. Například, shertinové se nerozmnožují jinak než zasvěcením nových lidí. Z tohoto pohledu je to spíše něco jako kult či tajná společnost. Ale jelikož život kultu je pro ně jediným životem, neví, co to je láska. Netvoří páry, žijí buď komunitou nebo jednotlivě. Druhá odlišnost je neobvykle silné logické myšlení a prostorová představivost, oboje je pevně vázáno na kontrolu okolní reality a její bezpečnou změnu. Hloupý shertin je mrtvý shertin, protože se mu  příliš mnoho věcí může vymknout z rukou...“ A tak dále. A bylo tam něco o čtvrtém rozměru, že si ho prý může představit. Zkusila to. Se zaskřípěním se jí ve vědomí zjevila hyperkostka. Chvíli si ji obracela sem a tam, aby si na ten podivný útvar zvykla. Čtvrtý rozměr prostoru vypadal jinak, než čtvrtý rozměr času, jak si ho představovala jako želé. (A/N: Pseudoeuklidová metrika, to se Eithne ještě neučila. Ale my víme.)

No, prostě homo matfyzákis, pomyslela si Eithne hořce. Rozmnožuje se dělením a hraje si s infračervenými hyperkostkami.

Z druhé strany, omílala Eithne dál otázku s duší, nemusím se bát mozkomorů. Možná mohou způsobit depku, avšak polibek je technicky nemožný. Vrána vráně oko nevyklovne. A nemusím na ně koukat, protože je nevidím. Kouzelné. Ale... zase, nejsou příliš magičtí, aby způsobovali nevonost? Obyčejní kouzelníci, ani ti mocní, problém shertinům nedělají. Dokud ovšem nezačnou provozovat magii... Je to všechno složité a ošemetné, Coltey měl pravdu. A ani knížky toho dost neví.

Byla zvědavá, jak dlouho ještě v tomhle baráku zůstanou. Byl tmavý a pomalu lezl Eithne na nervy. Ke všemu, byl docela silně magický, i když zdaleka ne tolik jako Bradavice, a tak se v něm cítila celkem nesvá. Mamka o novém bydlišti nic nevěděla. Brumbál se poměrně dlouho neobjevil, a když konečně ano, tak na nějaké obsáhlé rozhovory neměl čas. Řekl ale, že jen co zajistí dům Eldarových Fideliovým zaklínadem, tak se tam mohou vrátit. I s Colteyem. Který se z toho asi zblázní, zaryla si Eithne v duchu, už dva měsíce sedí bez internetu, a když zjistí, že konec jeho utrpení je v nedohlednu, tak asi rozmlátí, co mu příjde zrovna pod ruku.

V průhledné kostce času zmizelo několik let.

Věděla, že teď  je relativní, že čas neplyne, že vše, co kdy existovalo, stále existuje; avšak nahlédnout do budocnosti jí bylo zapovězeno. Bylo tu příliš mnoho variant, příliš mnoho paralelních vesmírů a nevěděla, který scénář se uskuteční – přesněji, který z vesmírů si vybere její vědomí pro svůj další život.

Šla nočním lesem, jen zlehka se dotýkajíc stebel trávy, pokrytých jinovatkou.  Jinovatka. Zvýrazňovala... dálku. Ne prostor, který znala a který jí byl klecí, byť poddajnou.

Chlad. Nemusela cítit chlad. Ale přesto chtěla. Chtěla... už konečně rozpohybovat své city. Čím byla starší, tím méně jich měla. Dříve... tu vždycky byla dálka, suchá, pálila v ústech jako žízeň a dávala cíl životu. Teď zmizela. Mohla jen lovit její náznaky, chabou vzpomínku na ten stesk, co kdysi byl schopen přenášet hory.

Viděla strukturu vesmíru. Znala ji do nejmenšího detailu. Ale její základy jí stále zůstávaly utajené. Nechtěla se však k nim probojovat, pochopit za každou cenu. Nechtěla nic. To byl ten problém.

Nekonečno ztrácelo smysl. Dívala se do nebe, pozorně se dívala na hvězdy v podzimním nebi, ale neviděla nic než jen tečky na obloze. Žádná závrať. K jakékoliv z nich by se mohla přemístit – ale mělo by to smysl? Viděla několik planet v jiných slunečních soustavách – nic zajímavého, když ji přestala ohromovat jejich velikost. Kamenité pouště a meteoritní krátery; ze života – maximálně nějaké trepky. Fermiho paradox v akci – nenašla jedinou rozumnou civilizaci kromě lidí. Vzhledem ke ztřeštěnosti tohoto světa to nebylo nic divného...

Vesmír byl příliš malý, to bylo to, co ji mučilo. Příliš malý... A i kdyby jí dali možnost dostat se do vyšších dimenzí, tam, kam odcházejí lidé po smrti, tak měla dojem, že by i to bylo málo. I zbytky stesku po dálce bylo těžké nakrmit; byla schopna se dostat do jakéhokoliv bodu vesmíru a proto dálka neexistovala – byl to jen prostor, starý dobrý prostor.

Strašlivě se nudila. Ne, to nebylo to správné slovo: nenudila se, protože neměla motivaci cokoliv dělat. Její duševní stav by se dal popsat jako absolutní prázdnota, vysoké vakuum, hluboká rezignace.

Lidé mají lásku, ctižádost, zvědavost, hrdost, zlost, štěstí. Eithne neměla nic. Tím se taky vyznačuje bytost bez duše – bezduchostí.

Dostanete-li nekonečnou svobodu, seberou vám samotný pojem nekonečna.

Měsíc svítil. Asi světelnou vteřinu daleko. Vrcholky jehličnatých stromů, většinou borovic, se vyznačovaly na pozadí o něco světlejší oblohy. Někde houkala sova; les byl plný obvyklých chaotických nočních zvuků.

Nic. Nic. Nic. Na věky věků.

Země z vesmíru vypadala stejně nesmyslně. Modře, oblakovitě a nesmyslně.

Když se vrátila domů, matka spala. To se dalo čekat – jednoduše nerušeně pokračovala v tom, co dělala, když Eithne odešla. Přemístila se tiše do svého pokoje; naučila se tlumit zvukovou vlnu, která byla způsobená náhlým vytěsněním vzduchu tělem a zněla jako charakteristické prásknutí. Poslední dobou jí nebylo do spánku a tak často chodila ven, třebaže nedokázala vysvětlit, proč to dělá, když necítí krásu jasné noci. Možná tam v té díře po duši ještě něco zůstalo, možná ty nepatrné zbytky stesku...

Každopádně, kdyby se zoufale potřebovala vyspat do školy, vždycky mohla zpomalit čas.

Nyní Eithne chodila na univerzitu. Po stěhování a několika měsících sezení doma ji to rozhodně přestalo bavit. Pohádala se s matkou o tom, jesli může pravidělně vycházet z domu, když je strejda Voldy na svobodě, spor vyhrála s tím, že ji Coltey naučí několik ochranných taktik (třeba zmrazit čas kolem sebe nebo zakřivit prostor tak, aby k ní nemohly doletět paprsky kleteb zvenku). Divila se, jak se jim tedy podařilo ho chytit, když toho tolik umí. Dozvěděla se, že se prý Smrtijedi neslyšně prokradli do Colteyova domu, když John nerušeně sledoval nějaký film ve sluchátkách a namířili mu hůlkou na zátylek. Z míň jak třiceticentimetrové vzdálenosti. A měli několik speciálních kouzel, které ho dokázaly zdržet. Ta kouzla taky fungují, jen když je čaroděj dostatečně blízko, zmínil Coltey. Jeho hlavním problémem bylo, že nevěděl, že ho někdo hledá a tudíž nečekal napadnutí. To v Eithninom případě nehrozilo. Koneckonců, mohla chodit po ulicím neviditelná nebo se rovnou přemístit na místo určení.

Začala se učit na zkoušky. Byla líná, strašně líná, zvláště na matiku, ze které prostě žádné užitečné kouzlo nevykřesáte (vyjma termodynamické pravděpodobnosti aj., ale to nepočítala), a ani to nepřipomínalo její kdysi oblíbené věštění z čísel, protože v tom posledním vždycky nakonec hledáte nějaký smysl. Tady – nikoliv. Ale musela se učit, jestli chtěla odsud někdy vypadnout. (A/N: autorka se narozdíl od Eithne nedokope. Běda!)

Na konci školního roku složila přijímačky. Podle všeho jimi prolezla a vzali ji na fyzikální fakultu (A/N: přestaňte na mě řvát, čtenáři, kam ještě shertin může jít? Je to shoda okolností.) Za vydatné pomoci mamky: obstarala jí mnoho nutných papírů, bez kterých mudla není člověkem a tudíž nemůže ani na vejšku. Přitom se Eithne dozvěděla, že Bradavice byly obsazené Smrtijedy a přitom Brumbál byl zabit Snapem. Hajzl, pomyslela si. Je však dobře, že teď už na kouzelnické škole nebyla a takřka nijak se s tím světěm nestýkala, mimo mamku, která pracovala na ministerstvu a říkala, že jim tam teď dělaj dusno různí divní lidé, co vypadají jako smtijedští špehové. Díkybohu, Markéty Eldarové si nejspíš nevšímali. Eithne doufala, že i na ni s Colteyem Voldemort už zapomněl – vždyť pro něj nepředstavovali žádnou hrozbu, byli jen pokusní králíci, použitý materiál. Pokud ovšem netrpěl nutkáním zabít všechny své, byť vzdálené, příbuzné a všechny, kdo zná aspoň malý kousek jeho tajemství. Vzhledem k tomu, jaký to byl psychopat, nebylo by to u něj nic divného.

Naštěstí ji během prváku nikdo nepřepadl; skoro neustále byla ve střehu, což bylo celkem vyčerpávající. Spolužáci si poměrně rychle zvykli na její neobvyklý vzhled a chovali se k ní v rámci možností přátelsky. Metrem a podobnými dopravními prostředky nejezdila, takže nemusela snášet zkoumavé pohledy spolujezdců, což byl taky plus. Chlap-shertin typu Coltey je ještě v pořádku, ale ženská výšky kolem sto devadesáti holt vzbudí pozornost.

Občas iritovala své spolužáky a učitele, když v nějaké úloze věděla odpověď dřív, než ji vůbec začala řešit. Jednou se k ní takhle o písemce otočila holka, co seděla vpředu. Jmenovala se Trisha, měla černé vlnité vlasy a Eithne jí viděla každou žilku v obličeji a rovné zuby skrze třešňové rty. Obyčejně se své skoro-rentgenovské vidění snažila ignorovat, ale tenhle obličej byl příliš blízko, takže ji to mírně vyvedlo z míry. Trisha si zřejmě nevšimla jejího zhrozeného pohledu a zeptala se: „Co ti vyšlo v tom posledním?“ K tomu se Eithne ještě nedostala, protože pečlivě přepisovala načisto všechny předešlé úlohy. Ne že by jí to nějak šlo, stejně nakonec to vypadalo křivě, ale aspoň se snažila. Kdyby nestíhala do konce hodiny, jednoduše si roztáhne svůj relativní čas. Rychle se koukla na spodek tabule, přečetla si zadání a řekla: „čtyřicet dva na druhou“. Trisha: „Jakýho čerta? Proč na druhou?“ Eithne si vždycky myslela, že říkat „To je očividné“ je nefér, proto prostě odpověděla „nevím.“ Trisha vztekle mávla rukou a otočila se zpátky ke svému papíru.

Nakonec byly obě odpovědi dobře, fyzicky se však realizovala většinou ta Eithnina. Tak proto, pomyslela si. Intuice.

Každopádně po prvním semestru se ji všichni naučili moc nevyptávat na to, kde bere ty správné výsledky. To bylo dobře, jelikož o tom sama neměla ani zdání.

Na konci prváku se dozvěděla, že Potter Voldemorta přelstil a zabil. Hurá! Nemuseli se už schovávat! Ale zkouškové ji poměrně rychle zase vrátilo k realitě.

Jakmile se tuto novinku dozvěděl Coltey, přinutil Markétu, která byla strážcem tajemství co se jejich domu týče, aby zavolala lidem, co nastavují internet a pevnou linku, a řekla adresu Eldarových. Stejně to nakonec nevyšlo příliš hladce, protože se k jejich domu samozřejmě nevydal samotný operátor, co přijímal objednávku, takže Markéta musela počkat venku na zbloudilé techniky a dovést si je na práh sama. Nakonec však Coltey měl co chtěl a náramně se radoval. Naznačovali mu, že by se mohl vrátit tam, kde bydlel, než ho Voldemort unesl, John ale řekl, že pronajímal byt a že jeho majitelé už tam nejspíš mají někoho jiného. Ke všemu, musel by přesvědčivě zalhat, kde byl ty dva roky, protože ti paranoikové nejspíš jeho zmizení ohlásili na policii. Zkrátka se z domu Eldarových nedal vystrnadit žádným způsobem. To Eithne narozdíl od její matky nevadilo. Přestože byl John nejspíš bůh všech bordelářů, a aby ten chaos aspoň částečně skryl od Markéty, periodicky dělal některé ponožky a hrníčky, co stály na zemi, neviditelnými (takže pokud jste vcházeli na půdu, která byla nyní Colteyovi domovem, museli jste být velmi opatrní), byla s ním docela legrace. A byl, tak říct, stejného druhu s Eithne. Nikdy už neviděla žádného dalšího shertina, ani koutkem oka někde v Londýně. Nechtěla v tom jet sama.

Jednoho slunečního odpoledne, o čtrnáct let později, se Eithne vracela domů z práce. V pátek měla krátký den, jen jeden seminář a dvouhodinovku kvantů u třeťáků. Veškerá zajímavá data z laboratoře si brala domů, třebaže v budově výzkumného střediska měla vlastní kabinet. Nikdo ji příliš akutně nepotřeboval; pokud by se experimentátorům tam ve sklepě zjevila černá díra a sežrala polovinu personálu, vždycky mohli Eithne najít na Skypu.

Tenhle den si hodlala vychutnat. Obyčejně se přemisťovala domů z nejbližší zapadlé uličky, ale v pátek ne, v pátek začínalo zasloužené volno. Slunce svítilo skrze koruny stromů, vysázených podél vozovky. Míjela vybílené domy s velkými okny a zahrádkami se živými ploty. Sem tam viděla jejich obyvatele sedící na verandě nebo kočky vyhřívající se na sluníčku. Těsně nad chodníkem proletěl motýl a sedl si na kopretinu, která rostla ze škvíry mezi dlažebními kostkami. Eithne měla vyjímečně dobrou náladu – to se nestávalo často. Obvykle se cítila nijak. Asi takhle: „jak se máš?“ – „nijak“. Nebyla to moc zdvořilá odpověď, ale nejlíp vystihovala její nejčastější stav.

Ulice Křížová ústila v malé náměstíčko kosočtvercového tvaru. Kašna s neurčitou sochou, lavičky, kavárničky. Všechno malé, všechno útulné. Vždycky jí připadalo divné rčení „co je malé, to je hezké“, protože většinou neslo perverzní dvojsmysl, a, koneckonců, nikdo se nikdy nezajímal o elektrony z estetické stránky. Avšak tady projednou souhlasila.

Zašla do jedné čajovny a objednala si horký jablečný džus se zázvorem. Vytáhla spisy a hodila je na stůl; mírnou úpravou setrvačnosti a tření jim zamezila možnost spadnout na podlahu, když se vějíř papírů příliš rozletěl. Uvědomila si, že je to až moc familiární gesto a není u sebe doma, a tak si papíry rychle srovnala. Takové věci se Eithne stávaly často; nebrala ohled na to, kdo si co o ní pomyslí, s takovým vzhledem se to naučíte rychle. Jediné, o co se v životě snažila, bylo nechovat se k lidem jako svině, a to ostatní jí bylo lhostejné.

Pomalu se prohrabávala daty. Občas si něco napsala do bloku, zaškrtala to, napsala pod to něco dalšího, zaškrtala to jiným způsobem, začala okusovat tužku a nakonec pět minut kreslila kytičky.

V jedné takové kytičkové fázi vysoce intelektuálního zaneprázdnění si k ní někdo přisedl. Zvedla oči. Nově příchozího znala od vidění z práce. Co věděla, tak pracoval v oboru filozofie, kamarádil se ale s někým z fyziků a nejspíš u něj často sedával v kabinetě. Byl střední výšky, světlovlasý a nosil brýle bez obrouček.

„Vy jste slečna Eldarová, že?“ Přikývla. Jako valná většina lidstva, nejspíš taky nevěděl, jak se vyslovuje její křestní, když ho viděl jen napsané.

„Nick Botton, těší mne.“ Potřásli si rukou přes stůl.

„Slyšel jsem, že se zabýváte kvantovou mechanikou,“ začal.

„Jen malým kouskem z ní, je to velmi obsáhlá oblast. Přesněji kvantovými výpočty. A občas zalezu i do částic,“ ušklíbla se, „nic extra zajímavého.“

„No, mě to naopak zajímá,“ pravil Botton, „právě píšu knihu o fundamentálních rozdílech různých druhů logiky,“

„Vždycky jsem měla dojem, že logika je jen jedna.“

„V jistém smyslu každý máme svou,“ usmál se Botton. „Beru to z širšího hlediska. Vy asi myslíte tu klasickou formální, že?“

„Asi. A... že píšete tu knihu, to je taky důvod, proč vás tak často vidím v našem oddělení?“

Botton nadzvedl jedno obočí. „Věřte, že lidem od informatiky a teologie lezu na nervy mnohem víc.“ Eithne se rozesmála.

Stihli se pobavit ještě o mnoha věcech, nejen o kvantových počítačích, které jejího nového známého hlavně zajímaly, než se Botton sebral s tím, že na něj doma čeká manželka. Eithne si uvědomila, že musí být něco kolem pěti, a tak urychleně pokračovala číst nějaké ty své články, vytisklé z arXivu, a popisy experimentů. Ještě v tašce měla kupu písemek nešťastných třeťáků, ale do těch se snad pustí zítra. Džus, kterého byla na začátku celá konvička, trochu vychladl, tak si ho ohřála energií, zapůjčenou z elektrické sítě. Žárovky přitom blikly, ale nikdo si toho nevšiml. Snažila se netvořit novou energii, když to nebylo nezbytně nutné – pak začínaly nějaké problémy s časoprostorem. Nechtěla pít džus, ve kterém by plavaly velké zašmodrchance skrytých dimenzí.

Nechápala ale, odkud bere energii na svá obvyklá kouzla, při kterých se nic dalšího nepokazí. Možná ze stejného místa, odkud čerpají obyčejní kouzelníci – z nějaké pandimenzionální elektrárny či co. Shertinové však narozdíl od nich k ní mají jen omezený přístup. A proto potřebují používat mozek.

Když přišla domů, Markéta se ještě nevrátila. Eithne otevřela lednici, nešťastným pohledem si prohlédla její poloprázdný vnitřek, usoudila, že večeře je dneska na ní a potřebuje na to nějaké další organické sloučeniny, než byly tady k dispozici, zavřela dvířka a přemístila se co nejblíž k supermarketu. Skoro náměsíčně koupila vše, co potřebovala, a vrátila se zpět. Tak, dneska budou špagety. Ať si mamka nestěžuje, jestli chtěla něco jiného.

John Coltey se od nich odstěhoval před deseti lety do vlastního bytu v Cardiffu. Nechápala, jak vydělal potřebnou částku, když celé dny seděl u nich na půdě. Ale jakmile mu Markéta řekla, že buď jede pryč nebo platí nájemné, přiznal se, že už dávno šetří na byt někde ve městě, a že ať mu dá ještě půl roku. Nakonec to bylo osm měsíců, které strávil zuřivým programováním a zasíláním výsledků zákazníkům (Eithne ho podezřívala, že zpomaloval svůj osobní čas, aby to všechno stihl). Každopádně, teď ho Eldarovi každé dva týdny zvali na čaj, jelikož si na něj za těch pár let, co s nimi žil, přece jen zvykli. Eithne sama Johna občas navštívila v Cardiffu. Bylo to hezké město.

Matka se vrátila kolem devíti, s vyprávěním o tom, jak se těm blbcům z Odboru záhad zase něco vymklo z rukou. Začalo to tím, že po třetí hodině budovu ministerstva postihlo něco jako chvilkové zemětřesení. Všichni se zákonitě polekali. Pak se zjistilo, že zdrojem otřesů není nic jiného, než nejnižší patra budovy, a že už to prý mají pod kontrolou. Samozřejmě se neobtěžovali řadovým občanům vysvětlit, co že to chtějí kontrolovat. Vyrojily se různé hypotézy: od malých chlupatých tvorečků po experimenty s obraceči času. Sami pracovníci Odboru záhad se chovají záhadně a nijak to nekomentují. Markéta přišla k závěru, že se jim tam dole nejspíš nevyvedl večírek s ohňostrojem, taky že jejich vedoucí má mít dneska narozeniny.

Eithne ji poslouchala v půl ucha; myslela na to, jestli si má kazit sobotu třeťáckými písemkami nebo je ještě stihne opravit dneska. Nakonec se rozhodla to nechat plavat a pustili si s Markétou film na dvd, Blade Runner. Eithne ho viděla už několikrát, její matka však na mudlovské sci-fi moc nekoukala, a tak z něj byla nadšená. Eithne četla pár knih od Phillipa Dicka, ale skoro všechny jí připadaly poněkud zhulené. Avšak film byl natočen dobře.

Neměla ráda pondělky. Kdysi si dokonce koupila náramek s nápisem „I survived Monday“, ale nenosila ho moc často. Nešlo o to, že by se Eithne nevyspala nebo přecházela kocovinu. V pondělí měla tři dvouhodinovky u různých druhů studenstva a potřebovala se vypořádad s papíry za předešlý týden. Vždycky si dávala předsevzetí, že se s nimi popere o víkendu, nikdy však to nedokázala splnit, když je má odevzdat teprve v pondělí večer. Šest hodin vtloukala do studentů, pro které ta kocovina a nevyspání byly akutní, nějaké vědomosti o nějaké fyzice. Skoro mrtvá a neskutečně ochraptělá dolezla do kanceláře, kde si ze všeho nejprve uvařila čaj, zalila ho mlékem a v klidu vypila. Čas zpomalovat si netroufala z vědecké solidarity – co když její lenost v druhém patře ovlivní experimenty ve sklepě? Potom si s povzdechem přisunula papíry a zapla počítač a tiskárnu, která na pozdrav přívětivě zazpívala.

Dopíjela zbytky čaje, naťukávala něco do Wordu, průběžně si to tiskla. Mezi papíry na podepsání objevila pár psychoušských dotazníků. Psycholožští magistranti většinou své výzkumné testy zveřejňovali na internetu. Zvláště neodbytní je strkali do vnitřní univerzitní korespondence. Většina jejích kolegů je jednoduše vyházela, Eithne však z nějaké zlomyslnosti vyplňovala všechny a vracela je autorům. Věděla, že se jim se svým shertinským mozkem nejspíš nabourává do statistiky. Kromě toho, byla to pěkná oddechovka, něco jako luštění křížovek.

Asi za hodinu, zrovna když Eithne čekala, až další výpis vyleze z tiskárny, se podlaha začala lehce chvět. Vzápětí se rozezvučel požární poplach. Chvíli ho celá budova zarytě ignorovala, ale po tom, co vnitřní rozhlas oznámil, že se nejedná o tréninkovou evakuaci, na chodbách zazněly spěšné kroky mnoha nohou. Eithne se k nim přidala.

Na trávníku před budovou střediska se už shromáždilo poměrně mnoho evakuovaných a další stále přibývali. Všude se šuškalo; téměř nikdo nepochyboval, že něco pokazili experimentátoři, občas se objevila hypotéza s kuchyní a kouřením na záchodě. Z nějakého nepopsatelného důvodu Eithne věděla, že ty dvě poslední nemají nic společného s pravdou. Teď, když se zastavila, začala cítit, že je něco v nepořádku. Časoprostor nebyl zakřiven (mimo gravitační pole), nikde nic nesmrdělo radiací, neviděla žádné neobvyklé záření, co by vycházelo z budovy. Ale přesto ji to táhlo zpátky. Divné.

Zamířila si to proti proudu evakuovaných, sem tam do někoho vrazila. Asi v půli cesty ji napadlo, že by se mohla jednoduše přemístit do nějakého přístěnku pro uklízečky, už ale bylo pozdě. Jo, budou se ptát, proč tam sakra lezla, teď to ale není podstatné.

Konečně se dostala do chodby, vedoucí k laboratořím. Seběhla železné točité schodiště, jedno z těch, které nechutně rachotí pod nohama. Rozrazila jedny dveře, druhé, na rozcestí to vzala do leva. Urychlovač, pomyslela si. Seběhla ještě o patro níž a na konci nízké chodby objevila čtveřici fyziků, kteří se lepili na sklo obrněných olověných dveří, zpoza kterých v krátkých záblescích proráželo gamma-záření.

„Vypadněte odtud, sakra, je to radioaktivní jak svině!!“ zařvala Eithne, zatímco si to k ním rázovala svými dlouhými kroky.

Nikdo se ani nehnul. Kromě jednoho – poznala v něm Mozera, který měl kabinet o dvoje dveře dál od Eithne. Byl asi šedesátiletý, bělovlasý, měl vlídnou tvář a kozí bradku. Otočil se a vyslovil: „Eldarová? Pojď se na to podívat.“

A Eithne přistoupila k dveřím jako pátá.

Uvnitř něco zářilo bílým mihotavým světlem. Když na ten předmět zaostřila, zjistila, že to byl nepravidelný elipsoid, vysoký asi metr a široký dvacet centimetrů. Vznášel se nad podlahou a otáčel se. Něco na něm bylo divné. A nejen na něm. Prohlédla si celou místnost. Byla bílá, jasná, čistá. Zářila. Předměty uvnitř, židle, něčí zapomenutá pantofle byly jakoby ploché. Něco tady bylo navíc, něco...

Čtvrtý rozměr.

Trhla sebou. Uvědomila si, že by lidé kolem to nemuseli pochopit, vždyť jsou zvyklí vnímat jen tři rozměry, ale koneckonců to byli... radši se zeptala:

„Víte, co to je?“

„Jo, první kino v 4D,“ zazubil se černovlasý kluk zprava. „Matematici by si dali useknout pravou ruku, jen aby to mohli vidět.“

„Jde odtud gamma-záření,“ varovala ho Eithne podruhé.

„Jo, víme. Ale ten pohled stojí za rakovinu, nemyslíte?“

„Pusťte mě tam,“ řekla najednou. Všichni na se na ni vyjeveně obrátili.

„Přeskočilo ti?“ vyslovil všeobecnou myšlenku Mozer.

„Můžu to... dát do pořádku,“ vydechla Eithne.

Kluk zprava nadzvedl obočí, ale nekomentoval to. Mozer zcela věcně pravil: „Vsadím se, že to samo za nějakou dobu zkolabuje. Jinak by takových míst bylo víc.“

„Aha, tak za nějakou stovku let,“ zaryla si Eithne. „Jak to vůbec vzniklo?“

„Nevím. Nedělali jsme nic neobvyklého,“ pokrčil rameny světlovlasý dlouhán.

Jo, ale teď je tam trhlina a zdemolovaný prostor, tak, že ti sem svítí světlo z jiných dimenzí, pomyslela si Eithne. Nemluvě o tom, co je sakra ta blikavá věc. Mimozemšťan?

Zkusila se na to zaměřit skrz dveře a zavřít trhlinu. Chytit imaginární kraje, přitáhnout k sobě a zalepit izolepou. Nic. Tak, druhý pokus. Zavřela oči...

„Něco se tam děje!“ vyjekl dlouhán.

Trochu se to stáhlo, všimla si, ale ne dostatečně. Kurňa, nemá to snad v popisu práce? Chránit realitu před takovými hovadinami? A tihle čtyři jí překáží v plnění jejích přímých povinností...

„Řekněte mi kód od toho zámku a padejte odsud,“ zavelela.

„Proboha, Eldarová...“

„Kód!“

„Osm-čtyři-devět-čtyři.“

„Díky.“

„Jste sebevrah, slečno.“ Ten světlovlasý na to kápl. Nemám zavolat Colteyovi? napadlo ji náhle. Ve dvou by to bylo jednodušší... vytáhla mobil.

Stále tváří ke dveřím začala vytáčet číslo. Cítila nechápavé pohledy na svých zádech.

„Komu to voláte?“

Otočila se. „Jen...“ Vtom si všimla, jak na ni všichni zírají. Aha, prolétlo Eithne hlavou, barvící lektvar přestává působit, jakmile se moc namáhám. Žluté heroinky.

Radši se znova obrátila ke dveřím. Coltey to furt nebral.

„Jděte nahoru k ostatním,“ řekla tiše čtveřici, stále zády k nim. Tentokrát poslechli bez jakýchkoliv otázek. Prima, měla bych ten démonický pohled zkoušet na studenty, pomyslela si Eithne kysele. Uslyšela vzdalující se kroky a pomalé stoupání do schodů.

„Prosím?“ ozval se z telefonu Colteyův hlas.

„Poslyš, potřebuji tvoji pomoc a hned. Je tu díra v prostoru... Přemisť se prosím ke mně,“ řekla, ukončila hovor a odstoupila asi patnáct kroků ode dveří. Vzápětí se zjevil Coltey, v županu.

„Co? Kde to jsem?“ rozhlédl se.

„U mě v práci,“ odpověděla prostě.

„Copak, objevili jste něco zajímavýho? Jo, vidím, pěkně to svítí rentgenem,“ vydal se Coltey ke dveřím.

„Gammou.“

„To je věc vkusu. Růžová nebo šeříková... Co jste dělali?“

„Prej nic.“

Coltey chvíli pozoroval děj za dvojitým sklem. Pak pravil:

„Takže... zkusíme to ve dvou skrz tohle a potom, když to nepůjde, tak vevnitř. Víš, jak to otevřít? Neriskoval bych se tam přemisťovat.“

„Jo.“

„Fajn. Tři-dva-...“ Eithne rychle přiskočila ke dveřím, „... jedna - teď!“

Soustředili se na trhlinu. Začala se zatahovat, podivná záře mizela, ale ten zvláštní útvar se nehnul z místa. Nesmí ho tady nechat. Nepatřil sem.

„Musíme se zbavit té nudle,“ vyslovil její myšlenku Coltey.

„Tak dovnitř?“

„Jo.“ Odněkud shora zazněly kroky. Eithne rychle namačkala kód, zámek zabzučel, železné tyče vyjely ze zdi a dveře se otevřely. Vkročila dovnitř, v těsném závěsu za Colteyem. Zabouchla dveře a přinutila je zase se zavřít, pro případ, že by ti lidé nahoře směřovali k nim.

„Tak ještě jednou.“

Eithne se snažila myslí odtlačit elipsoid do trhliny. Vzpíral se. Zatlačila víc a ta věc se nakonec posunula podél osy čtvrtého rozměru, pryč. Jakmile už v jejich trojrozměrném světě nebyla (třebaže ji stále viděli), začali stahovat a slepovat prostor. Šlo to jednodušeji, když byli blíž a měli lepší rozhled.

Za minutu laboratoř dostala svůj původní 3D vzhled.

„Teď by mě zajímalo, co to mělo znamenat,“ pravila Eithne.

„Mě taky.“

Chvíli pozorovali zbytkové trhliny a malé nerovnosti prostoročasu. To za nějakou dobu zmizí samo, řekla si Eithne. Ale ten předmět... Udělal to on? Záměrně? A proč zrovna tady? Mohli ho experimentátoři nějak vyprovokovat? Ne že by jejich urychlovač byl nějak zvlášť velký, spíš ho používali jako továrnu na izotopy než na něco jiného.

„Poslyš, Johne... Mamka říkala, že se v pátek stalo něco divného na ministerstvu kouzel, v Odboru záhad,“ začala Eithne opatrně.

„Myslíš, že to bylo něco podobného?“

„Nevím, tam s tím dělají strašné tajnosti. Ale tady to začalo takovým menším zemětřesením a tam prej taky.“

„To je milé,“ ušklíbl se Coltey „čtyři-dé se otevírá jen o pracovních dnech.“

„Co ty víš, možná se tyhle věci děly i včera a předevčírem...“

„A všechno v nějakých laboratořích. Ten Odbor záhad, ten taky něco zkoumá, ne?“

„Jo, ale...“

Někdo tlumeně zaklepal na dveře. Oba shertinové se k nim poplašeně otočili. Bylo slyšet, jak na ně někdo zpoza nich řve, nerozuměli však slovům. Ozval se druhý hlas, zřejmě domlouvající tomu prvnímu. Chvíli bylo ticho. Pak se zapnul reproduktor u kódového zámku.

„Vylezte odtud, vy dva. Nemáte oprávnění se tam nacházet.“

Eithne zmáčkla knoflík, čímž otevřela dveře. Snad poprvé v životě byla ráda, že se na ty dva nově příchozí může dívat shora dolů. A výhružně.

Byli to kouzelníci. Sice se snažili zamaskovat pod mudly, tomu jednomu to ale moc nešlo, a ten druhý měl na sobě celkem padnoucí oblek, ale v oku monokl. Kromě toho, oba dva měli vytažené hůlky. Tak na tyhle dveře Alohomora nefungovalo, co? pomyslela si Eithne jedovatě.

„Ehm...“ protáhl ten s monoklem. Otevřeně si Eithne prohlížel.

„Problém vyřešen,“ oznámila jim, „můžete jít domů.“

„Ne,“ řekl menší, divně oblečený, „to vy půjdete s námi. A povíte nám, kdo vás viděl.“

„Já tady pracuju,“ pravila Eithne klidně, „to smažete paměť všem studentům, co učím?“

„Dobře, tak tedy...“ divný vypadal nervózně, „kdo vás viděl... při práci? A kdo viděl samotnou tu věc?“

„Nikdo,“ zalhala Eithne, přičemž se pevně dívala divnému do očí. Na shertiny nitrozpyt nefunguje. Divný se pod jejím pohledem otřásl.

Monoklovatý znuděně koukal kamsi za její rameno, asi na Colteye.

„Ale... někdo musel vyhlásit poplach,“ nevzdával se divný.

„Utekli, jakmile pochopili, že je něco v nepořádku a zapečetili dveře,“ vyprávěla. „Bylo to tu celkem radioaktivní,“ zachytila nechápavý pohled divného, „no...životu nebezpečné.“

„Aha,“ řekl divný a už byl zticha.

„Potřebujeme vědět, co jste viděli,“ vložil se do rozhovoru monoklovatý, „musíte nás následovat na ministerstvo.“

On asi ví, že mi tam nejspíš bude blbě, zmetek jeden. Eithne se cítila rozhořčená. Vyslýchat nás může i jinde, než na jednom z nejmagičtějších míst Británie. Nedala to však najevo.

„Nemyslím si, že je nutné tam být. Můžete zapsat naše svědectví i tady,“

„Nemáme na to oprávnění, měli jsme jen odstranit Prolnutí.“

„Prolnutí? Čeho?“

„To není vaše věc.“

Eithne tiše soptila. Naštěstí promluvil Coltey:

„Poslyšte, můžete přivést oprávněné osoby i sem nebo někam jinam, na vaše přání. Odvést nás na ministerstvo... by nebylo fér, nemyslíte? Rádi vám popíšeme vše, co jsme viděli. A samozřejmě by nás zajímalo, co to bylo zač, když už jsme s tím měli co do činění.“

Monoklovatý vypadal zamyšleně. „Nemohu vás zasvětit do všech detailů, přece jen to mám zakázané, ale... můžu se zeptat,“ usmál se, „co se týče protokolu, tak ano, je možné ho sepsat mimo ministerstvo, pokud na to je zvláštní důvod.“

Eithne se podívala dozadu na Colteye. Ten na ni šibalsky mrkl.

„Bakere, zůstaňte tady. Já to půjdu zařídit,“ řekl monoklovatý a přemístil se dřív, než Baker stačil otevřít ústa.

„Hmm,“ pravil po chvíli, „mohu se aspoň podívat, jestli tam něco zbylo? Kolega se těmito věcmi ani zabývat neměl,“ dodal jakoby na omluvu. Eithne mu ustoupila z cesty, totéž udělal Coltey. Baker opatrně vešel do laboratoře a pozorně si ji prohlédl.

„Zůstalo tu... trochu zbytkové magie,“ řekl. „Ale jinak – čistá práce.“

„Díky. Jak jste zjistili, co se tady stalo? Mudlové vám asi nezavolali, že?“ ptala se Eithne.

„Máme své způsoby. Po vašem – asi detektory, speciální přístroje, které se pokaždé zblázní, když -“

„Takže se to stalo už dřív?“ chytla ho Eithne za slovo. Byla dneska nějak zlá. Baker vypadal nešťastně.

„No dobře, nemusíte odpovídat,“ dodala mírněji.

„Ne, to nevadí... Jo, stalo se to. A na víc se mě prosím neptejte,“ říkal Baker. „Být po mém, tak vám vyložím celou teorii, ale víte, jak na nás tlačí shora,“ povzdechl si, „a vašemu... vám se nedá mazat paměť. Takže už radši mlčím.“

Několikrát zamával hůlkou a zamumlal nesrozumitelné formule. Eithne i Coltey od něj instinktivně poodstoupili. Baker si toho zřejmě nevšiml. Asi pět minut strávili v soustředěném tichu.

Poté se ozvala dvě prásknutí. Do dveří nahlédl monoklovatý a zeptal se: „Všechno v pořádku?“ Baker přikývl. „Tak dobře, mám tu sekretářku a razítko,“ zazubil se, „můžeme začít. Mimochodem, jmenuju se Ted Smith.“

„John Coltey.“

„Eithne Eldarová.“

„Sean Baker,“ řekl Baker, aby nebyl pozadu.

„Eldarová?“ divil se Smith. „Nejste příbuzná Eldarové ze Styku s mudly?“

„Jo, je to moje matka,“ ušklíbla se Eithne. Smith si hvízdl.

„Nechlubila se, že...“

„Vy byste se taky asi nechlubil,“ pronesla Eithne podrážděně. Smith její tón přešel bez povšimnutí. Sakra, co to se mnou dneska je, myslela si Eithne, oni jsou na mě poměrně milí a já na ně takhle štěkám... Asi jsem furt vedle z té díry v prostoru. Nebo Prolnutí či jak. A toho, že mě viděl Mozer a ostatní. Tak to jsem zvědavá, jak se z toho vysekám. Je to moje chyba, nenechám jim všem přece kvůli mně mazat paměť! Oni si mozkem vydělávají. Ne, prostě si s nimi promluvím a bude to. Nebo můžu předstírat, že se nic nestalo, a oni to nikomu neřeknou. Jo, to bude nejlepší.

Mezitím znovu vyšli na chodbu. Mladá sekretářka po nich s Colteyem nervózně střelila pohledem. „No,“ pravil Smith, který už definitivně převzal velení, „můžeme začít. Kdo bude první?“ obrátil se na Colteye.

„Já,“ řekla Eithne, „byla jsem tady dřív a zavolala jsem mu, aby mi pomohl.“

„Aha. No, takže... Jste připravena psát, Marie?“

Když se pozdě večer vrátila, cítila se nekonečně vyčerpaná. Markéta ještě nebyla doma. To se stávalo často a teď Eithne vlastně byla ráda, že ji nevidí. Měla už dneska dost i bez toho, že vyzradila Smithovi, kdo je Markétina dcera. Stejně by se to dozvěděl, jakmile slyšel její příjmení, vždyť je vzácné. Narozdíl od jeho.

Našla si ten náramek s přežitím pondělka, zacvakla si ho na zápěstí a šla spát.

Další den, o snídani, přemýšlela o tom, co se dozvěděla. Nebylo toho moc, to nikoliv. Smith a Baker jen potvrdili její doměnku, že se na ministerstvu stalo něco podobného, jen bez bíle světélkujícího UFO. Na některých jiných místech, v sobotu a neděli, taky. Nikdo nevěděl, co to bylo ani proč to vlastně nazvali Prolnutí. No vidíte, řekla jim Eithne, nač dělat takové tajnosti, když stejně nemáte mnoho informací? Odpovědí jí bylo mlčení.

Smith včera nejspíš ještě nestihl vyžvanit tu novinku, že je dcera Markéty Eldarové shertinka. V duchu mu vyhrožovala, ať to nedělá i v budoucnu, věděla však, že už to nemůže ovlivnit.

Pomalu si balila do práce. Nakonec, když už nebylo co protahovat, přemístila se do jedné vyhlídnuté k tomuto účelu postranní uličky nedaleko univerzitní budovy.

Příští týden se nic nedělo nebo o tom nevěděla; matka jí ani jednou nepřišla nadávat, a, podle opatrného vyptávání, Smith i Baker drželi jazyk za zuby. Hm, tak to asi jsou slušní chlapi, byla jsem k nim nespravedlivá, myslela si Eithne.

Párkrát navštívila Colteye, povídali si o nedávných událostech, ale nic nového nevymysleli.

Čím dále častěji začala vídat Bottona, který buď prostě pozdravil na chodbě nebo k ní zaskočil do kabinetu, když tam zrovna byla. Většinou se bavili o kvantových počítačích. Eithne se zkusmo optala jednoho teologa (moc se s nimi nepřátelila, už proto, že podle jejich klasifikace by Eithne nejspíš spadala do démonů), jestli Botton chodí i k nim, ten přitakal a dodal, že to tak dělá hodně filozofů. Zmínil náhodou, že je Botton buddhista. Podivila se.

Přesto se cítila divně. Něco se změnilo; už se nemohla tak bezstarostně dívat lidem kolem sebe do tváře. Cyril Mozer viděl její oči. Neznala ty ostatní tři, ale on byl příliš zvědavý na to, aby to nechal plavat, jak naivně doufala předtím. Dokope se pravdy nebo polopravdy, nebo prostě něčeho. Nepříjemného. Eithne připadalo, že vše, co se týká hlubší části její osobnosti, je nepříjemné. Lidé mají světlou stránku a temnou stránku. Eithne se viděla jako velký temný stín obalený trochou světlé kůžičky. Nezasloužila si to, jak ji lidé přijímají. Hlavně mudlové – kouzelníci vždy pocítili přítomnost něčeho zlověstného, něčeho, co jim bralo sílu a život.

To jí jednou řekla matka. Že se cítí jakoby něčím vysátá, když se ji Eithne jen letmo dotkne nebo když k ní sedí příliš blízko dostatečně dlouhou dobu. Nechtěla to přiznávat. Hned nato se rozplakala – a její dcera ji nemohla obejmout, aby ji utěšila. Musely se držet od sebe dál – když sledovaly televizi, seděly na opačných stranách gauče, misku s brambůrky uprostřed, na dosah ruky každé z nich.

Eithne nedokázala popsat své pocity, když tohle uslyšela. Už takových věcí o sobě věděla spoustu – od té záležitostí s duší. Přidalo to jen další špetku do té obrovské prázdnoty uvnitř, co každodenně nosila s sebou. Občas se smála a vtipkovala se studenty, po večerech v barech s kolegy, ale jakmile lidé odcházeli, prázdnota ji naplňovala a někdy, v těch nejhorších chvílích, kdy neměla čím zaměstnat svoje vědomí, se jí začínaly třást ruce a musela se někam rychle posadit a uklidnit. Nebyla to sebelítost – tuto etapu překonala už dávno. Byl to dutý, koncentrovaný a destruktivní odpor k sobě. Neměla sílu se nenávidět – chtěla prostě odejít pryč ze svého těla, stát se někým jiným, zemřít nakonec. Při té poslední myšlence na sebevraždu se jí obyčejně vracela vůle k životu. Nešlo říct „chuť“, prostě vůle. Nemohla opustit Markétu. To by nemusela přežít. Nezasloužila si to. Byl tu ještě Coltey – naprosto stejného druhu, Eithnin stvořitel. Na nějakou chvíli začínala nenávidět jeho, ale moc dlouho to nešlo. Uvědomovala si, že ho k tomu donutili. A Voldemort byl už pod drnem, ten si svoje odpykal. Nebo odpykává; nevěděla přesně, jak je to s peklem.

A teď i ta tenká světlá obálka ji neskrývá před pronikavým, inteligentním pohledem Mozera. Její nelidská podstata už není takovým tajemstvím, které se ze všech sil snažila skrýt nebo se k němu stavět s humorem. Tohle nešlo zakecat nebo zlehčit. Tohle byla tma. Sice nezabíjela lidi a neprokusovala jim krky, ale neměla duši a všechnu škálu lidských citů, jen pár vybledlých barev. Byla horší, než zlo – byla něčím, co ani potenciálně nemohlo být zlým, protože na to nemělo dostatek... vnitřku.

Mozer ji učil ve čtvrťáku. Měla ho tehdy ráda – on ji nejspíš ani ne, ale o takové věci se moc nestarala. Pravidelně se jí stávalo, i když ještě chodila do Bradavic, že ji neměli rádi lidé, které si ona naopak oblíbila – a nešlo o to, že by za nimi dolejzala jako dotěrná fanynka, to zas ne. Prostě... zvykla si, že je jedna z těch divných a nejspíš zlých zmijozeláků, kterými ostatní koleje opovrhovaly. No, ona většina Zmijozelu zas opovrhovala těmi kolejemi a taky si s tím začala, ale za to přece Eithne nemohla. Zmijozeláci se kamarádili většinou mezi sebou, pokud vůbec.

Seděla u sebe v kanceláři a něco si v klidu počítala. Sice měla pocit, že strukturu reality zná jak svých pět prstů, ale ještě jednou se v ní prohrábnout ji docela bavilo a uklidňovalo. Kdybych nebyla shertin, myslela si Eithne v optimistickém rozpoložení ducha, nikdy bych o těhlech věcech nevěděla. Občas mezi kamením a sklíčky reality objevila pravé drahokamy. Vybírala si ty menší – nechtěla k sobě přivolávat pozornost v podobě Nobelovky (byla zajedno s Paulem Diracem, který se jí chtěl vzdát, protože ho děsila představa pronášet nějakou řeč před davem. Eithne k tomu měla ale jiný důvod, který by se dal shrnout do hypotetického rozhovoru dvou kouzelníků: „Haha, slyšel jsi to, Berte, shertin dostal nějakou mudlovskou cenu za vědu!“ „No to mě podrž, Henry, ti mudlové jsou úplně slepí!“). Ty skvostnější pak většinou někomu podhodila, aby jejich myšlenku rozvil, a tak se cítila užitečná.

Někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla Eithne.

Vešel černovlasý kluk, jeden z těch čtyř, co stáli tehdy dole před dveřmi. Měl na sobě červenobílou kostkovanou košili s krátkým rukávem, ne nepodobnou té, co měl Coltey při jejich prvním setkání. Trochu z něj ještě byla cítit radiace. Vypadal nemocně.

„Richard Harp,“ představil se a podal Eithne ruku. Poněkud zaraženě mu s ní potřásla.

„Moje jméno jste si už asi přečetl na cedulce u dveří,“ usmála se unaveně. Nebo spíš tehdy uslyšel od Mozera.

Harp se posadil.

„Chtěl jsem si... promluvit o té události,“ začal s tím, čeho se Eithne nejvíc obávala. „Nemohla byste nám vysvětlit, co to bylo?“

Aha, takže „nám“. Paktují se.

„Nemám ponětí. Můžu jen říct, že se to v poslední době stalo několikrát.“

„Byla jste u toho?“

„Ne, pověděli mi o tom.“

„Kdo?“

„Známí.“

„Máte dobré známé,“ povytáhl obočí Harp. Nezlobil se.

„Mimochodem, věděla jste, že záznamy ze všech kamer byly smazány? Mám jen to, co jsem si sám natočil na mobil, a je to dost nečitelný,“ dodal rychle, zřejmě aby Eithne nenapadlo pustit se do násilné likvidace důkazů.

„Ne,“ řekla. To zcela logicky udělalo ministerstvo.

Harp se nadechl. „Jak jste s tím spojená, slečno Eldarová? Proč jste říkala, že to můžete napravit? A co mělo znamenat tohle?“ Ukázal prostředníčkem a ukazováčkem levé ruky na svoje oči. Vzápětí nejspíš litoval, že poslední otázku nevynechal, přestože ho nejspíš hlodala nejvíc. Byl nervózní.

V takovémto případě si lidé domlouvají schůzku někde odpoledne v kavárně, Eithne to však chtěla vyřešit rychle. Napadlo ji náhodou, jestli její kabinet ministerstvo neodposlouchává. Teď už bylo pozdě. Přinejhorším mu vymažou paměť, no.

Musím rychle něco vymyslet.

Nešlo to.

Všechny varianty byly úplně nevěrohodné. Nebýt těch jejích žlutých duhovek, tak by se ještě něco dalo, tohle ale byl těžký kalibr.

Harp se trochu nachmuřil, jak tam už asi deset vteřin seděla a hypnotizovala protější roh. Nemohla nic vymyslet. Ni dřív, ni teď. Lhaní jí nikdy moc nešlo.

„Dejme tomu, že... umím měnit realitu a někteří o tom ví a -“

„Měnit realitu?“

Chvíli na sebe zírali beze slova.

„Jako celou?“ pokračoval Harp už klidněji. Zřejmě si myslel, že si z něj Eithne utahuje.

„Ne. Částečně. Podívejte se nahoru,“ pobídla ho.

Podíval se. Trhl sebou tak, že podskočil na židli, avšak nevydal ani hlásku. Pomalu převedl oči na Eithne a pak zpátky na strop.

„To jste udělala vy?“

„Jo.“

Strop byl průhledný. V kabinetu nad nimi nikdo nebyl, avšak nad hlavami Harpa a Eithne se vznášel nábytek a květináče. A taky lustr. Obrysy stropu se však daly odhadnout. Vypadal, jako kdyby byl ze skla – jen s nekonečně menším zkreslením.

„Vždycky jsem byl proti nadpřirozenu,“ řekl Harp ohromeně, „ale vy jste mě dostala. Jak jste -“

„Nevím. Nemám ani zdání. Prostě si představuju, jak se mění vlastnosti hmoty a co přesně se musí změnit a ono se to stane...“ Harp ji nepřerušoval, „Tam dole jsem... zkoušela zatáhnout tkáň prostoročasu a sešít ji, protože byla očividně roztržená, ale skrz ty dveře to nešlo. Radiace mi neškodí,“ dodala ještě. Mezi řečí vrátila strop do původního stavu.

Harp seděl a zíral do prázdna.

„Jdu se opít,“ řekl nakonec. „Chcete se mnou? Mi ještě povyprávíte.“

„Jsou teprv dvě odpoledne.“

„Nasrat,“ mávl rukou. Zřejmě se přestal ovládat, oči se mu leskly. „Člověk si myslí, že zná svět, kde žije, že se zbavil té zpropadené Ananke, že jsou jisté neměnné zákonitosti jako příčina a následek, a vy -“

„Omlouvám se. Nechtěla jsem,“ pravila Eithne tiše.

„Vy za to nemůžete. Může za to sám fakt, že existujete. Že něco takového je možné.“ Eithne se rozhodla nebýt krutá a neříkat mu, že je toho možné mnohem víc. Že existují ještě kouzelníci... I když by asi neviděl žádný velký rozdíl mezi nimi a ní.

„Jdem. K Osmi strakám,“ řekl Harp, vstávajíc ze židle. „To tu bez nás snad přežijou.“

Eithne se taky zvedla. Neměla už dneska moc práce. A i kdyby měla, nemohla Harpa v tom nechat samotného. Nejspíš se potřeboval někomu vypovídat. Proti ní nic neměl – to bylo dobře.

U Osmi strak téměř nikdo nebyl. Pro ten nevelký houf návštěvníků však oni s Harpem museli naskýtat zajímavý pohled: malý hubený chlap a dlouhá vychrtlá ženská, oba s nachlup stejným depresivním výrazem ve tváři. Sedli si vedle sebe na vysoké židle bez opěrátka, u stolku podél stěny . Když jim přinesli první piva, přiťukli si navzájem a z nějakého náhlého popudu i se zrcadlem, které měli před sebou.

„Svět se zbláznil,“ hodnotil to Harp. „Nejste náhodou nějaký mimozemský kyborg nebo tak nějak?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Nevím,“ pravila Eithne, „nejspíš ne.“

„No, nemusíte o tom vědět. Možná používáte nějaký nový technologický princip.“

Eithne se zamyslela. „Asi. Ale umím toho fakt hodně. A největší problém je v tom, kde vůbec nacházím energii.“

Harp se nevesele zasmál. „Zákony zachování v čudu?“

„Možná ne, to příliš dobře fungují mimo mě. Vždycky jsem si představovala takový... sklad baterek někde v paralelním vesmíru, odkud čerpám. Nebo docela často beru energii z nějakého jiného místa a přenáším ji tam, kam chci.“

„Hm,“ řekl Harp a zapil to.