O Nebojsovi

 

 

Pohádka o Nebojsovi

 

V jedné chaloupce u lesa se mladým manželům narodil vymodlený syn. Tuze se radovali z jeho zrození, ale když bylo chlapci 5 let, otec se jednoho dne nevrátil z lesa a říkalo se, že ho sežral medvěd velký jak staletý smrk.

Matka ochořela bolem nad ztrátou milovaného chotě a přimkla se celou svou láskou k malému synáčkovi, který rostl jako z vody a pro své nebojácné a hbité kousky brzy dostal ke svému rodnému jménu Jan přezdívku Nebojsa.

Matka neměla mnoho přátel a jen jednou týdně vyrážela na návštěvu do sousední samoty za kopcem.

Když bylo Nebojsovi sedm let, tak si jednoho takového dne postavil hlavu a řekl matce: „Matko, matičko, nenuť mě s tebou dnes za kopec jít, já chci si doma hrát a v zahradě lenošit!“

„Nuže dobrá, zůstaň si doma synku, ale nechoď hluboko do lesa, a když ti bude smutno, tak mysli na maminku!“ řekla a vyšla do lesa, kam se za ní Nebojsa ještě dlouho díval, až její maličká postava zmizela mezi stromy.

Nebojsu to však doma dlouho nebavilo. Cosi ho táhlo do lesa. Vzal si do kapes svého kabátku z beránka pár kůrek chleba a raz a dva- už si poskakoval po lesní pěšině a a vesele si přitom prozpěvoval: „Lese, lesíčku, ukaž mi svou cestičku, já se po ní vydám, na malou chviličku…“

A tak šel dál a dál a hloub a hlouběji do lesa, když tu před sebou uviděl pěknou mýtinku ozářenou sluncem. Sedl si na mech mezi borůvčí, opřel si záda o strom a jen tak rozjímal. Tu měl pocit, že se vzduchem nad ním mihl stín. A pocítil i jemný závan větru. Zpozorněl na chviličku, ale pak si řekl, že to byl asi velký pták. A zase se opřel a začal klimbat, až tvrdě usnul. Zdálo se mu o matce, jak mu říká: „Nechoď synáčku hluboko do lesa, víš, co se přihodilo tvému tatínkovi!“

Sen jej vytrhl ze spaní a sotva si promnul oči, měl zase pocit, že vidí – tentokrát jasněji – velký stín, jak rychle postupuje lesem. Vzhlédl na oblohu, zda to snad není mrak putující po nebesích, ale na nebi nebyla ani čmouha.

Ačkoli měl jinak pro strach uděláno, tentokrát začal pociťovat nejistou a jakousi tajemnou tíseň. Vykročil zpátky k domovu, ale cesta mu byla najednou dlouhá. Rozběhnul se a běžel, jak ho jen nohy nesly, ale přesto ne dost rychle, aby ho nedohonil stín velký jako strom. Zasekl se a poprvé uviděl, co či kdo ten stín vrhá. Byla to obrovitá žena či spíše dívka, která se teď nad ním tyčila a upřeně se na něj dívala.

„Kdo jsi?! osmělil se Nebojsa po chvíli tíživého ticha.

„Kdo jsem já?! A co tu dělám? – Ty si mi tedy povedený človíček! Nevidíš snad? Jsem člověk, dívka, snad jen o trošičku větší než ty a ostatní lidé!“ a smála se a smála.

Ale tu se začal smát i Nebojsa: „o trošičku větší? To se ti teda povedlo! Vždyť si veliká jako skalisko, jako kopec, jako ten největší strom v lese…“ a tu se zarazil, protože si vzpomněl.

„Copak, došel ti smích, človíčku?“ zeptala se vyzývavě obryně, ale nebojsa to cítil jako výhrůžku a zamrazilo ho. ¨

Co teď, říkal se, vždyť mě sežere, jako sežrala mého otce!

A k jeho ještě větší hrůze se k němu přiblížila obrovská dlaň veliká jak menší rybník a obryně ho mezi prsty zvedla do vzduchu a postavila si ho na dlaň.

„Teď si můj!“ zvolala nadšeně a koukala se mu z očí do očí, ale z pohledu Nebojsy to byly dvě veliké modré laguny.

„Já nejsem tvůj, jsem maminky! Pusť mě, musím za ní domů!“ křičel na obryni, ale ta se jen uchechtla, pevně ho sevřela v dlani a mílovými kroky vyrazila přes hory a lesy do tak strašlivé dálky, že se z toho Nebojsovi točila hlava a už dávno ztratil cestu domů.

„Kam mě to neseš? To nesmíš! Pusť mě na zem!“ křičel na obryni, ale ta nic neříkala a šla stále dál, až tu konečně zastavila před ohromnou slují, do které vstoupila, postavila nebojsu v úplné tmě na zem a rozdělala oheň, který byl tak veliký, že by vydal na požár celého statku.

„Jsem Stáňa“ ozvala se mezi praskotem hořícího dřeva obryně.

„Mě říkají Nebojsa!“ řekl hrdě chlapec a obryně se zase začala smát.

„A kolik je ti let, ty Nebojso jeden?“ zeptala se vesele až hravě Stáňa.

„Sedm! A kolik tobě?“

„Taky sedm“ zněla překvapivá odpověď.

„Sedm? A to si tak veliká?“

„Byla jsem jako ty, ale mou rodinu zaklela zlá čarodějnice Urpura, protože jí rodiče nechtěli sloužit. A řekla, že až mě budou čtyři roky, tak vyrostu do nelidských rozměrů a přinesu rodině a celému městečku, ve kterém jsme žili, veliké neštěstí. A tak se taky stalo. Vyrostla jsem ze dne na den tak, že jsem prorazila chalupu, ve které jsme žili. Rodiče se moc snažili, ale nemohli mě uživit, prodali, co měli a stali se z nich žebráci a nakonec umřeli hladem a zimou.

Já se také snažila, ale výsledkem byl jen hněv obyvatel městečka za to, že jsem poničila vše, čeho jsem se dotkla a kam jsem šlápla. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že uteču do lesa a nechám na osudu, jak se mnou naloží.

„A co si jedla?“ zeptal se Nebojsa, který jinak ani nemukal. Bylo mu Stáni trochu líto, ale myslel stále na tatínka.

„Čím se dalo: houbami, kořeny, listy stromů.“

„A zvířata nejíš?“ ¨

„Nejím, nemám srdce je zabíjet.“

„A lidi, lidi taky ne?!“ řekl bojovně Nebojsa a podíval se Stáně přímo do očí.

„Ne, člověku bych nikdy neublížila! To, že jsem tě vzala s sebou sem, bylo proto, že jsem byla hrozně osamělá a ty by si se mnou určitě nešel.“

„To máš asi pravdu“ řekl smířlivě Nebojsa a zhluboka si oddychl.

„Nevím. Jestli ti můžu věřit“ dodal po chvíli „mého otce prý sežral obrovský medvěd, tak velký, jako jsi ty.“

„Tvého otce? – jestli to není ten ubohý muž, kterého u sebe vězní Urpura?!“ a popsala mu muže, který mu jeho otce velmi připomínal.

 

 

Nebojsa byl plný rozporuplných pocitů. Byl dojatý a měl radost, že je jeho tatínek možná naživu, ale taky cítil vztek a beznaděj.

„Půjdeme a tvého otce vysvobodíme!“ řekla pevným a rozhodným hlasem Stáňa.

„Ty bys mi pomohla?“opáčil překvapeně Nebojsa.

„Ano, pomůžu ti, však mi Urpura něco dluží!“

A hned vyrazili na cestu. Nebojsa seděl Stáně na hlavě a díval se po krajině jako z rozhledny. Ale jak je možné, že Stáňa ví, kde Urpuru hledat?-říkal si pro sebe Nebojsa, ale nezeptal se.

Krajina kolem se nápadně změnila. Najednou nebylo slyšet ani vidět jediného ptáčka, jedinou srnu, stromy měly větve jakoby smutkem pokleslé k zemi a les byl hustý, temný a nehostinný.

„To je Urpuřin les, za chvilku budeme před její chatrčí“ řekla Stáňa.

„Tak na chvíli zastav a domluvíme se, co uděláme“ na to Nebojsa.

„Ne, musíme jí překvapit. Já jí chytnu a rozmačkám ji v dlani, než stačí říct půl slova“ řekla Stáňa s takovou zlobou a odhodláním, že se Nebojsa otřásl.

A tu stanuli před malou dřevěnou chatrčí. Stáňa z ní jedním pohybem ruky smetla  střechu a pod ní hle: Urpura stojí uprostřed světnice ruce v bok a dívá se vyzývavě nahoru na Stáňu a Nebojsu.

„Copak mi nesete, miláčkové?! To od tebe není hezké, Stáňo, takhle mi ničit mojí chaloupku!“ a než se zmohly děti na odpověď, zatočila se Urpura bleskově namístě a byla v mžiku veliká jako Stáňa a v ruce držela obrovskou vidličku na maso.

„Cha, to koukáte, milánkové! To si opravdu myslíte, že jsem o vás nevěděla? Tu máte!“ a mrštila vidličkou po Stáně, která se jí však velmi obratně vyhla, takže se zabodla za ní do stromu. Pak Stáňa přiskočila k babici, chytla jí oběma rukama za krk a začala jí dusit. Lomcovala s ní přitom, až babě kosti praštěly a zoufale zasýpala : „Nesmíš mě zabít, jen já znám tajemství Nebojsova otce!“

Stáňa hned povolila sevření a baba žuchla na zem na zadek, až se celé okolí zatřáslo. Stáňa vytrhla vidličku ze stromu a mířila s ní teď na babu.

„Tak kde je Nebojsův otec!“ vzkřikla výhrůžně Stáňa.

„Vidíš tamhle ten osamělý dub? – Ha, to je otec toho malého usmrkance!“ ukázala babice na vysoký kopec nad lesem, kde stál jediný strom a strašlivě se řehtala.

„Kuš, babo! Když si ho do toho stromu začarovala, tak ho musíš umět odčarovat! Tak honem!“

„Jo, koukej ho odčarovat, babo zlá!“ přidal se i Nebojsa, ale baba se jen uchechtla.

„Dobře, ale necháte mě pak být!“ baba na to.

Stáňa přikývla a babizna se dala do čarování. Najednou měla v ruce čarovnou hůlku, začala s ní něco rychle kreslit ve vzduchu a pak jen vykřikla : „Gigantum kamenátum!“ a namířila hůlkou na Stáňu, která vmžiku zkameněla.

Babizna se začala smát na celé kolo, pustila hůlku, potleskávala si a pak začala tančit jakýsi podivný tanec a vykřikovala nesrozumitelná slova.

Nebojsa ani na chvliku nezaváhal, vrhnul se po čarovné hůlce, udělal s ní pár kreseb ve vzduchu po babiznině vzoru a pak na ni ukázal a vykřikl: „Gigantum kamenátum!“ a v tu chvlíli tu stála zkamenělá na jedné noze v krkolomné taneční poloze i babizna.

Nebojsa si lehl na zem a usnul vyčerpáním. Ve snu uviděl velkou knihu opásanou přezkou. A malý andílek kolem té knihy poletoval a důležitě na ni ukazoval. Když se Nebojsa probral, tak začal prohledávat chatrč – a hle, našel tu knihu, kterou viděl ve snu. Otevřel jí a viděl samá zaklínadla, různé obrázky a recepty na lektvary a elixíry.

„Jak zkamenělého odčarovat“ uviděl v knize a zaradoval se. Vzal do ruky hůlku a zamumlal do vzduchu čarovnou formuli. Ale k jeho hrůze Stáňa neobživla, ale zato se v kámen proměnilo vše živé kolem, celý les.

Nebojsa pustil hůlku na zem a dal se do usedavého pláče. Plakal tak srdcerivně, že obměkčil lesní vílu, která se před ním najednou zjevila, začala ho hladit po vlasech a konejšit ho : „Jen se neboj, Nebojso, když poprosíš Boha, tak ti jistě zjeví, jak zaklínadlo správně užit, abys mohl Stáňu i svého tatínka osvobodit!“

Chlapec vzhlídl na krásnou vílu a vděčně se na ni podíval uslzenýma očima. „Ale jak se prosí Boha? Nevím, jak ho mám o něco žádat!“

„To se k Bohu pomodlíš a vroucně si pak něco přeješ!“ řekla víla, usmála se, ještě pohladila chlapce po tváři a zmizela.

„Bože, božíčku, pohleď na mou dušičku a na moje trápení! A zjev mi pak prosím to tajemství, jak Stáňu a otce osvobodit mám!“

Nic. Kolem jen temný mrtvý les. Ticho. Stmívá se. Dvě obrovité zkamenělé postavy se nad malým chlapcem tyčí jak pohoří.

Tu jeho zrak opět padnul na kouzelnou hůlku. Zvedl ji a začal s ní jen tak mávat a kroužit ve vzduchu. A tu jakoby ho něčí ruka vedla, začal vykreslovat do vzduchu přesné obrazce a ústy se mu řinula záplava cizích slov. A hle, náhle Stáňa obživla, už tu před ním opět stála z masa a kostí.

Zaradovali se oba a objali se nerovným objetím. A hle, tu se Stáňa začala zmenšovat, až tu před Nebojsou náhle stála malá holčička, dokonce menší než on sám. A to se teprve naobjímali a natancovali radostí! Kouzlo bylo zlomeno- důvěra, soucit a vděk byly silnější než bybizniny čáry!

Ale co Nebojsův táta? – Ten k nim už schází z vysokého kopce a oba je objímá a děkuje jim. A po cestě domů si mají co říct. A už jsou před chaloupkou, ve které smutně sedí maminka, ale když je všechny uvidí, tak vyskočí radostí, zahrne je pusinkami a objetím a všichni si pak sednou ke stolu a u dobrého jídla si povídají o dobrodružstvích, která zažili.

A třeba v té šťastné chaloupce žijí všichni dodnes.

 

 

 

 

 

 

 

---