Maxwellův démon II

Dokončení příběhu.

 

Shertinové se špatně opíjejí. Zato Harp, pokud si vytyčil takový cíl, se zřejmě opil snadno, protože na to nebyl zvyklý. Mezi pátým a šestým pivem a po jednom panáku whisky začal mlet něco o stínech, které se vracejí a hlasech, jichž se zbavil, ale teď příjdou zas. Moc to nechápala, ale snažila se mu pomoct, protože byl v bídném stavu. Reakce mudlů na magii byla různá, avšak nečekala takovou depresi a náznaky halucinací. I když... možná, že to chápala. Možná.

Naštěstí Harp nebydlel daleko, takže ho tam mohla odvést. Otevřela mu dveře, jelikož by se nejspíš nebyl schopen strefit v polostínu klíčem do zámku. Doma se už o sebe mohl postarat sám.

Eithne se nechtěla vracet domů, proto se vydala bloumat potemnělými ulicemi. Ještě nebyla noc – Harp s tím pivem začal brzo.

Necítila nic, bylo to ale teskné nic. Nedívala se na cestu ani na lidi, co míjela. Myšlenky jí vířily v polévce vědomí jak rozvařené brambory. Byl to hloupý, rozostřený stav. Několikrát se zastavila, aby v sobě potlačila touhu maniakálně se rozesmát, beze zjevného důvodu. Pak se zase mírně shrbila a pokračovala v cestě, ruce v kapsách.

Rozsvítily se pouliční lampy. Eithne právě šla po nějakém chátrajícím sídlišti. Míjela temnou mezeru mezi domy, když odtamtud náhle něco vyskočilo.

Uhnula, pootočila se na podpadku a rozhlédla.

Stín, neforemný jako obláček temného kouře. Byl nasáklý magií. Vydal se proti ní.

Ve zlomku vteřiny zmizel, protože Eithne splaskla prostor, který ho obsahoval, na Planckovu délku.

Obrátila se k mezeře mezi domy. Byly tam popelnice. A postava s hůlkou, v tmavém hábitu.

„Avada Kedavra!!“ zaječela.

Eithne změnila dráhu paprsku tak, aby se obrátil proti čaroději. To zjevně nečekal. Vlastní kouzlo ho minulo o vlas; uskočil do nitra uličky a vyslal další kletbu.

Eithne se s ním nehodlala párat. Přemístila se za záda útočníkovi, hezky ručně mu vyrazila hůlku a sevřela loket kolem krku. Útočník, hubený šedivějící muž kolem čtyřiceti, se jí snažil vytrhnout, avšak čím déle ho držela, tím více slábl magicky i fyzicky. Po dvaceti vteřinách tichého souboje se nakonec přestal vzpírat.

„Co byste si přál?“ zeptala se Eithne kousavě.

„Co... jste... zač?“ prochraptěl útočník.

„Na to se ptám já vás. Vy jste mě chtěl zabít, co?“

Útočník polkl.

„Vždycky jsem myslela, že nájemní vrahové mají lepší výcvik a způsoby. A v žádném případě nepodceňují předběžný výzkum.“

„Nejsem... nájemný vrah. Dělám to poprvý, jasný? A vůbec, řekli mi, že nejste čarodějka!“

„Aha. A vy jste si myslel, že to znamená, že jsem mudla, co?“

„No...“

„Jste idiot. Kdo vás poslal?“

„Zadlužil jsem se jednomu chlápkovi... Leroy, hnusák jeden. On mi nabídl tenhle kšeft, samozřejmě že jsem nechtěl, ale donutil mě, mám rodinu...“

„Ticho. Neznám žádného Leroye, pokud to není přezdívka.“

„On říkal, že mu to někdo poručil... “

„Kdo?“

„Nevím! Zaslechl jsem to náhodou!“

„Tak dobře... řekněte mi, kde ho můžu najít.“

„Ne, to ne, zabije mě, když to zjistí!“

„Postarám se o to, aby ho zatkli,“ pravila pomalu Eithne, „a vy se prostě půjdete někam schovat, ne?“

Neodpověděl. Místo toho se zavrtěl.

„Prosím... přestaňte dělat to, co děláte,“

„Co že dělám?“ zeptala se Eithne, i když takřka současně jí to došlo.

„Berete mi -“ přerývaně se nadechl „Berete mi sílu.“

„Když mi povíte, kdo je Leroy a kde ho najít, pustím vás.“

„Říkal jsem, že nemůžu, že...“

„Tím pádem vás odvedu na ministerstvo,“ pravila Eithne a než útočník stihl cokoliv namítnout, přemístili se.

 

Zjevili se v hale u fontány. Když na sebe upoutali dostatek pozornosti, a že to netrvalo dlouho, Eithne nahlas řekla: „Tenhle chlápek se mě pokusil zabít. Zavolejte bystrozory nebo tak něco.“

Horečka jí pulzovala tělem. Začala se cítit blbě už od první vteřiny, kdy se tu objevila, a nevolnost stále narůstala. Musí to vyřídit rychle, jinak omdlí.

Než se objevili bystrozorové, povolila stisk a útočník se vyprostil. Jeho hůlku však držela skrze rukáv ve své levačce a nehodlala mu ji dávat, takže se nemohl přemístit pryč. Kromě toho, několik přihlížejících na ně mířili svými hůlkami, jen tak pro jistotu.

Přiklusali k nim dva muži ve stejných hábitech. Jeden byl vysoký a kudrnatý, druhý střední postavy a rozčepýřeně černovlasý. Potter, pomyslela si Eithne, když si všimla charakteristické jizvy.

„Hůlky, prosím,“ obrátil se na Eithne kudrnatý. Byl poměrně mladý.

Eithne mu mlčky podala tu útočníkovu, přičemž se bystrozora snažila nedotknout.

„Ehm... a ta druhá?“

„Nemám,“ pokrčila Eithne co nejlhostejněji rameny. „Myslím, že ta jeho bude stačit, poslední zaklínadlo bylo Avadou.“

„Ale jak -“

„- jsem se přemístila? To vám vysvětlím někde jinde,“ vrhla kosý pohled na shromážděné obecenstvo. Potter si už odváděl útočníka. „Můžeme jít?“ zeptala se kudrnatého nejistě. Měla dojem, že se musí trochu kývat, i když jenom stála...

Ve výtahu se jí spustila krev z nosu. Rychle si přitiskla kapesník k obličeji a odmítala průběžně nabízenou pomoc v podobě kouzel na zastavení krvácení.

Dorazili do něčí poměrně velké kanceláře. Za oknem pršelo. Třebaže to nebylo pravé okno, samozřejmě.

Eithne se zhroutila do židle. Bylo to ještě horší, než si myslela - bolelo ji naprosto všechno, měla horečku a dojem, že se každou chvíli pozvrací.

„Tak co je s vaší hůlkou?“ ptal se tentokrát Potter. „A opravdu nechcete pomoct..? Máme tu pár léčitelů.“

„Ne, díky, oni by mi asi nepomohli,“ řekla Eithne skrz kapesník. Krev podivuhodně trochu ustala, takže jí aspoň bylo rozumět. „A hůlku nemám žádnou. Tedy kdysi jsem měla, ale od jisté doby nepotřebuju.“

„Eh... nechápu, promiňte.“

„Jsem shertin,“ řekla prostě. Žádná reakce, nepochopení nezmizelo. Jak to, že ti dva z Odboru záhad hned věděli, která bije, zatímco bystrozorové jen kulí oči? „To je... druh magických bytostí. Nevím, zeptejte se někoho, kdo se v tom vyzná. Hůlku nemám a musíte se s tím smířit.“

„Hm... No dobrá, tak nám povězte, co se stalo.“

Krátce vylíčila celou událost na sídlišti. Předběžně vyslechli i útočníka (mimochodem se jmenoval Gordon Butler). Chvíli se vzpíral, ale nakonec vše potvrdil. Nezapoměl však udělat důraz na tom, že ho k pokusu o vraždu donutili vydíráním a vyhrožováním jeho rodině, a že bude velmi rád, když toho sviňáka Leroye zatknou.

„Ehm... paní Eldarová?“

„Slečno.“

„No tak slečno... teče vám krev z očí,“ informoval ji kudrnatý. Už toho fakt mám dneska dost, pomyslela si Eithne, chci domů.

„V tom případě,“ opatrně vstala, „mohu už jít? Nic dalšího vám zatím nepovím. Jestli si ještě na něco vzpomenu, napíšu vám.“

„Ovšem,“ Potter se na ní díval soucitně. „Podepište se tady dole,“ přisunul jí papír, asi protokol. Udělala, co řekl. „Pokud budou ještě nějaké další otázky, kontaktujeme vás.“

„Děkuji. Nashledanou,“ rozloučila se a vyšla na chodbu. Mohla jsem se jich zeptat, zda se nemůžu přemístit rovnou z kanceláře, pomyslela si vzápětí. Teď budu muset dolů, abych dodržela pravidla slušného chování a možná ještě něco jiného. Sakra.

Nakonec se bez větších problémů vrátila domů. Rovnou si lehla na gauč a čekala, až nevolnost, způsobená přebytkem magie, pomine. Po chvíli vstala, namočila si ručník a obtočila kolem hlavy – výborně to pomáhalo na zbytkovou bolest.

 

Novinky se na ministerstvu šíří rychle; Markéta se vrátila dřív, už v devět, a hnala se kontrolovat, zda je její dcera v pořádku. Eithne jí ještě jednou převyprávěla celou událost (vynechala jen, jak se dostala na ono staré sídliště, rozebírat Harpa rozhodně nehodlala).

„Promiň,“ řekla nakonec, „teď budou vědět, kdo jsem.“

Markéta mávla rukou, jako že se tím nemá zabývat. Určitě jí to je nepříjemné, myslela si Eithne, jen to nedává najevo.

„Zajímalo by mě, proč tě chtěli zabít a jak tě našli?“

„To kdybych tušila...“

Přesně, jak ji mohl najít? Nikdy dříve na tom sídlišti nebyla a neplánovala tam jít. Butler měl na sobě hábit, takže ji těžko mohl nenápadně sledovat – nebo byl nějakým způsobem neviditelný? A proč tedy útočil z postranní uličky a nepustil jí rovnou Avadu do zad? To nešlo dohromady. A co měl znamenat ten magický černý obláček? Byl vůbec Butlerův, i když vyskočil odtud, kde stál? Každopádně o něm musel něco vědět, protože nezačal útočit dřív, než onen stín zmizel, stlačen Eithne do bodu.

„Poslyš... toho chlapa asi propustí,“ pravila opatrně Markéta.

„COŽE? Za pokus o vraždu?!“ vyjekla Eithne. „Mají vůbec mozek? Vždyť se může vrátit a zkusit to znova!“

„Ano, ale jeho právník namítá, že de jure by to nebyla vražda, protože jseš... víš co...“

„On má právníka? Kde na to sehnal prachy? A jaký sakra de jure?!“

„Nevím,“ Markéta se tvářila nešťastně, „asi mu půjčili známí nebo rodina... Nebo to byl takovej ten právník zdarma. A... v zákoně píšou, je to strašně blbej zákon, já vím, a měli by ho změnit, ale je tam napsáno, že zabití neživého není vražda. Podle definice.“

„To je diskriminace.“

„Ano, je.“

„A ke všemu, zprvu nevěděl, kdo jsem.“

„Řeklas jim to?“

„Ne. A ani... nemohu to nijak dokázat.“

„Ale jo, veritasérum a chvilka trpělivosti. To oni umí, neboj.“

„Hm. Potřebuju kontaktovat bystrozory...“

„Kdo vás měl na starosti?“

„Potter a toho druhého neznám,“ odpověděla Eithne, „ale byl mladý a kudrnatý.“

„Lindsay, asi. Pracují spolu.“

„Dobře, tak zítra jim pošlu sovu. Ale tam k vám na ministerstvo už ani nepáchnu,“ informovala Markétu, „to stačilo. Ať si sjednaj schůzku někde jinde, třeba v Londýnském parčíku. Pokud mě vůbec budou chtít vidět.“

 

Dálnice. Byla dostatečně daleko, ale Lloyd Lindsay stále slyšel její hukot, na pokraji dunění. Kdovíproč ho to uklidňovalo. V dětství se mu zdávalo o obrovských liduprázdných městech, osvětlených tisíci halogenových lamp. Bílé záře vitrín protínaly tmu jako ostrůvky vakua; obchody postrádaly zboží, bledé manekýny stály v neměnných pózách. A na hranici slyšitelnosti - hukot, jenž vám rozechvíval každý nerv v těle. Až později si uvědomil, že je to zvuk dálnice. Od té doby ho vyhledával; a vyhledával taky blikající halogenky a neon, svítící do noci.

Seděl v ošoupané kavárně ve druhém patře starého, kdysi obytného, domu. Až na dvojici v rohu byl jediný návštěvník. Dobře se mu tady přemýšlelo.

Případ, se kterým se setkal dneska, byl poněkud divný. Zaprvé, naskakovala mu husí kůže z té údajné oběti pokušení, Eldarové. Vypadalo to, jako kdyby se kolem ní ztrácel obvyklý svět, a místo toho ho nahrazoval jiný, ostřejší a cizí. Určitě to nedělala schválně, vzhledem k tomu, v jakém stavu byla, když přišla k nim. Zeptal se koleg na shertiny a dozvěděl se, že prý je svět potřebuje k tomu, aby se nerozpadl na cucky, že podobně jako mozkomorové nemají duši a, co víc, nesnáší abstraktní magii. Něco z mozkomora na té naší slečně určitě je, pomyslel si Lloyd.

Zadruhé, Eldarová povídala něco o tom, že před samotnou Avadou Butler vypustil mihotavý černý stín, již ji zprvu napadl. Butler potvrdil, že ho viděl, ale dušoval se, že nebyl jeho a že ho zprvu považoval za klam zraku. Opravdu velmi rychle zmizel, řekl. To proto, že jsem ho zneškodnila, odpověděla Eldarová, jinak by se vrhl proti mě. Jak jste ho mohla zneškodnit, když jste nevěděla, jakého je druhu? divil se Harry. Uškrtila jsem ho prostorovou smyčkou, vysvětlovala, šlo to, protože byl nehmotný. Z toho ani Lloyd, ani Harry nebyli moudří, pečlivě si to však poznamenali.

Lloyd tušil, že Butler toho o zmíněném jevu ví víc, ale z nějakého důvodu o tom nechce mluvit. Bojí se? Čeho? Svého zaměstnavatele Leroye už asi ne, když nakrásně vyložil, kde se zdržuje a kde ho bystrozorové hned na to zatkli za přechovávání zakázaných artefaktů černé magie a za vydírání. Na otázky, proč přinutil Butlera zabít právě slečnu Eldarovou, zarytě mlčel. No nic, veritasérum jim obojím zítra rozváže jazyk; u této procedury musí být přítomni právník vyslýchaného a jisté další osoby, které nemohli tentýž den tak rychle sehnat.

Dopil čaj. Byl neskutečně hnusný, ale Lloyd v něm nacházel jakési masochistické potěšení. Už za něj zaplatil a tak se teď jen pomalu sebral a odešel.

 

Eithne věděla, že není zas tak strašně mladá. Koneckonců, bylo jí třicet dva, a většina jejích vrstevníků měla rodiny a kupu dětiček. Ona byla sama a taky nejspíš navždy zůstane. Občas ji to hlodalo, avšak se těch myšlenek naučila zbavovat. Nemůže milovat, nemůže mít děti. Tečka.

Proto se taky nechtěla odstěhovat od matky – představa, že by musela žít o samotě a nikdo kolem by neměl zdání o jejím tajemství, ji děsila. Viděly se jen večer a o víkendech – ráno Eithne odcházela dřív než Markéta vstávala. Občas se samozřejmě hádaly, hlavně proto, že Eithne měla neustále pocit, že se k ní její matka chová shovívavě, jako k nemocnému dítěti. Na to rozhodně nebyla zvědavá – vždyť měla víceméně dobrou práci a respekt u mudlů.

Taky občas přemítala, co bude dělat, když její kolegové zestárnou a ona se nezmění. Coltey byl o něco starší než Eithne a vypadal stále jako dvaadvacetiletý. V kouzelnické literatuře bylo zmíněno, že shertin nezemře, dokud není zabit úmyslně nebo v nějaké nehodě. Zkrátka, neumírají na stáří.

Nebo se ho nedožívají a autoři knih si to vyložili jinak... Jak často se shertinům dějí životunebezpečné nehody? V těch vesnicích, co žili, asi měli docela klid. Takže opravdu jsou věčně mladí; o šedivějících shertinech nikdo nic nevěděl.

Eithne si nebyla jistá, jestli je to dobře nebo ne. Mudlovští transhumanisté by si dali useknout obě nohy, jen aby měli takovou nesmrtelnost, ale ti taky většinou nevěřili na posmrtný život.

Když jste nesmrtelný mezi nesmrtelnými, je všechno fajn. Když mezi smrtelnými... jsou tu jisté problémy, které musíte vyřešit. Ale, koneckonců, vždycky může odejít do nějaké shertinské vesnice a ukecat tamější obyvatele, ať ji přimou mezi sebe. Tím se naplní první, fajnový scénář.

Z nějakého důvodu si na tyto své nedávné myšlenky vzpomněla, když další den ráno, v pátek, posílala sovu, jak slibovala matce. Odpověď dorazila obratem – řekli, že na všechny zmíněné otázky se dnes Butlera zeptají a že ji budou průběžně informovat, jak probíhá pátrání.

Po vyučování schválně zašla na středisko, aby vyhledala Richarda Harpa. Nebyl v práci; řekli jí, že si vzal dovolenou na dva týdny. Eithne byla zvědavá, jestli je hodlá prochlastat nebo se obrátit na psychologa. Poslední scénář by se jí nezamlouval: čím méně se mezi mudly šíří informace o magii, tím líp. Chvíli přemýšlela o tom, jestli za ním má zajít, avšak zdržovat se v neznámých končinách vzhledem ke včerejším událostem jí nepřipadalo bezpečné. Zjistila si tedy Harpovo číslo a zavolala mu.

Podle hlasu zřejmě statečně bojoval s kocovinou, ale jinak byl v pořádku. Rozchodí to, pomyslela si, už není malej.

Vrátila se domů dřív. Nic nebezpečného se nestalo. Dokonce našla nějaké jídlo v lednici.

 

V sobotu odpoledne jim na prahu přešlapoval Coltey. Vypadal rozrušeně; hned u dveří začal vykládat Markétě o tom, že ho dneska v jednu, když si šel zrovna pro oběd, přepadl nějaký magor, zřejmě kouzelník. Podařilo se mu přemístit dřív, než ho John stačil chytit a patřičně potrestat (třebaže si nebyl jistý, jak). Dokonce mu ani neviděl do tváře.

Colteyovi se nikdy dříve nic podobného nestalo, až na ten incident se Smrtijedy, ti ho ale unesli tiše a beze zbytečného mávání hůlkou. Tenhle byl zřejmě amatér, ale ne zas takový, jako Eithnin, jak ho tak poslouchala.

Takže druhý shertin napaden. Nemůže to být náhoda.

Na oplátku Eithne vyprávěla svůj příběh. Coltey si náhle vzpomněl, že taky viděl něco podobného agresivnímu obláčku kouře a taky to stihl včas zlikvidovat. Co myslíš, že to bylo? ptala se Eithne. Coltey jen krčil rameny.

Proč, proč by je měl někdo zabíjet? Jaký to má smysl? Že by nějaké druhové předsudky? V takovém případě by ten dotyčný měl jednat osobně, pro větší potěšení. Nebo najat někoho, kdo sdílí jeho nenávist. Butler však nevěděl, kdo Eithne byla; podle všeho o tom neměl zdání ani Colteyův útočník. Používali by jiné taktiky.

Z druhé strany, neznámý terorista zaměstnával amatéry. Jako kdyby nevěděl přesně, jak se takové věci dělají; jako kdyby nedokázal vše promyslet do důsledků... nebo naopak dokázal a měl cíl je vylekat, ne zabít, protože věděl, že si s útočníky poradí. Ale proč? Přestali by tím pádem dělat cokoliv, co dělali doposud? Nedávalo to smysl.

Napsala další dopis na ministerstvo, s podrobným objasněním Colteyovy situace. Nevěděla, zda to může být užitečné, ale měli by mít všechny informace, které mohou dostat ohledně toho případu.

Ve tři jim na dveře zaklepal Lindsay (veškeré silné a složité zabezpečení domu zrušili, jen co Voldemort padl). Zapsal vše, co mu Coltey řekl, poděkoval za informaci a vypadl. Zdálo se, že nebyl moc nadšený, že ho sem poslali, konkrétně mu poněkud vadila Eithnina a Colteyova přítomnost. Nemohla mu to mít za zlé, takhle holt shertinové na kouzelníky působí. Dalo se to vydržet (Markéta to dokázala lehce), nemuseli jste si toho zprvu ani všimnout (jako Eithne při jejím prvním setkáním s Colteyem), bylo to ale nepříjemné. Asi. Nemohla přeci vědět, co doopravdy cítí, když jsou nablízku.

 

Ticho. Ticho... zíralo okny, skrze zvuky deště. Pod každým zvukem je ticho. Pod každým světlem je tma. Pod každým jsoucnem – nicota.

Nick Botton si nebyl jist světem. Od té doby co dělal tuhle práci... nikdy. Díval se na kapky deště a věděl, že to nejsou kapky deště, protože... proč vlastně ne? Byly mokré, byly průhledné. V zimě se měnily ve vločky.

V jaké zimě?

V čím světě?

Myslel si, že život pro něj bude rutinou, vybledlou kopií reality, co znával z dětství, a doopravdy tomu nějakou dobu tak bylo, avšak teď za každým rohem číhala hlubina. V každém stínu – celý vesmír. A v knize, co psal – silueta věčnosti. I když to byl jen text v počítači. I když... to je jedno.

 

Lloyd byl přítomen u výslechu Butlera, a potom i Leroye. Oba mluvili pomalu, jakoby zhypnotizovaní, zrak rozostřen.

Butler potvrdil téměř vše, co říkal v normálním stavu. Kromě informací o stínu – přiznal se, že ho onen oblak kouře vedl a že s jeho pomocí našel slečnu Eldarovou. Nevěděl však, co to bylo za věc či kouzlo, a Leroy mu doporučil příliš se nevyptávat.

Leroyovo svědectví bylo pomotané, jakoby mu někdo změnil paměť. Mluvil o věcech a událostech, které si očividně protiřečily; nemohl ani přesvědčivě odpovědět, co dělal a kde byl několik posledních dnů. Na otázku, proč nařídil Butlerovi zabít Eldarovou, pravil, že dostal náhlé vnuknutí. A její fotku, kterou ukázal Butlerovi při vysvětlování jeho úkolu, prý objevil ve třetím šuplíku odzhora ve svém psacím stole (bystrozorům se tento předmět doličný nepodařilo najít). Avšak si byl absolutně jist, že Colteye nikomu neporoučel a že vůbec neví, kdo to je. O obláčku kouře chvíli říkal, že je to mimozemšťan, potom že zlý duch, a nakonec, že vůbec neví, na co se ho to ptají. Byl úplně popletený.

Bystrozorové usoudili, že o tom všem musí informovat Eldarovou a Colteye. Tentokrát to vzal Harry. Lloyd měl shertinů už pokrk.

 

Příštích několik dní byl klid. Eithne stále chodila do práce; Harp stále byl na dovolené; stále si všichni jakoby usmysleli zapomenout na tu nehodu s 4D kinem. Mozer ani ostatní se už na nic neptali. Byla jim za to neskonale vděčná.

Asi po hodině, co oni s Colteyem likvidovali to Prolnutí a Smith a Baker zametli zbývající stopy, do sklepu přišli mudlovští technici v bezpečnostních skafandrech. Když zjistili, že je vše v pořádku včetně radioaktivního záření, umožnili vstup do budovy obyčejným smrtelníkům. Urychlovač pro jistotu zastavili a nepoužívali ho.

Eithne se zase začala vídat s Bottonem. Nebyla na něj moc zvědavá, ale co se dalo dělat; byl to přece jen příjemný člověk a nic špatného neprováděl, ani vlastně nebyl příliš vlezlý. Bavili se o všem možném: o lidech, světě, struktuře vesmíru... Naprosto nic osobního. Přesto Eithne měla nejasný dojem, že toho o ní Botton ví více, než mu kdy řekla, a že si je dokonce vědom jejího tajemství. Možná Harp... ale ne, byla si jistá, že se neznají. Asi za to Eithnino tušení mohl Bottonův klidný hlas a takový jeho typický výraz ve tváři. Prostě filozof, no.

Ve středu se dozvěděla, že bude muset svědčit u soudu Butlera a Leroye. Nebo aspoň tam být. Samozřejmě, že to bude na ministerstvu a kvůli ní nic měnit asi nehodlají. Sakra. Ale aspoň tam tentokrát bude s Colteyem... nebo ne? Může on vůbec dostat dopis soví poštou, aniž se chudák pták rozmlátí o okno? Co ho navštěvovala, neustále je měl všechna zavřená. Nechápala, jak se doposud neudusil.

Mělo se to konat další den ráno, ve čtvrtek. Zavolala do práce, že se necítí dobře, a že nutně potřebuje jeden den volna – moc často o takovouto laskavost neprosila, proto jí vyhověli. Studenti budou mít radost.

Podzim se chýlil k zimě; v noci začal padat první sníh. Stále tu byla nazelenalá tráva a žlutooranžové listí – takže ve čtvrteční ráno výsledek vypadal zajímavě, zvláště pod krásnou modrou oblohou bez mráčku.

Eithne se rozhodla tentokrát nepoužít barvící lektvar na oči. Nejspíš to bylo kvůli němu, že jí minule začaly krvácet slzné kanálky. Přece jen v sobě měl magii. Místo něj si vzala černé sluneční brýle, poměrně staré. Jediný hábit, který našla doma a který jí byl, měl taky černou barvu. Cítila se jako mafián. Nebo jako padouch ve filmu o superhrdinech.

Spolu s Markétou se přemístili rovnou z předsíně. Při takovémto způsobu odchodu je nejtěžší nezapomenout si obléct venkovní boty a neokounět po úřadech v modrých papučích. Protože Eithne byla shertin, mohli minout všechno to splachování do záchodků a ježdění telefonní budkou; někdy přemýšlela, zda by se dokázala přemístit i do Bradavic – samozřejmě čistě teoreticky, stejně by po tom hned zemřela. Nefungovaly tam stroje na elektřinu – a jí by rovnou přestal fungovat mozek.

Zjevili se v té velké hale, a i přestože Eithne utlumila zvukovou vlnu, vyvolali poměrně velkou pozornost. Ne však nadlouho; všichni spěchali do svých kanceláří, aby nedejbože nepřišli pozdě. S matkou se rozloučila před výtahem – Markéta jela nahoru, Eithne dolů. V kabince se od ní všichni snažili držet co nejdál, když si vytírala kapesníkem pramínek krve z nosu. Asi se to tu rozkřiklo.

Měla ještě chvíli čas. Nechtělo se jí jít do soudní síně, bude tam určitě aspoň deset lidí a čím méně stráví pod jejich zkoumavými pohledy, tím lépe. Koneckonců, rozhodla se ještě počkat na Colteye, i když si nebyla jistá, zda to oznámení dostal taky. Měla se ho zeptat na Skypu, úplně na to zapomněla... Horečka z přítomné magie pozvolna narůstala.

Další porce lidí, přivezená výtahem, obsahovala Teda Smithe. No co, vždyť tady na Odboru záhad pracuje, uvědomila si Eithne. Dali se do řeči, Eithne poněkud mdle, Smith však zřejmě nikam nespěchal. Byl poněkud zapšklejší, než si ho pamatovala, a taky mnohem méně energický. Mohla to svést na ranní dobu, ale přece se zeptala, co mu je.

Smith se křivě usmál. Vůbec se to k němu nehodilo.

„V posledních dnech byli zavraždění několik mých kolegů. Včetně Seana,“ pravil pomalu. „Vy asi moc noviny nečtete, že?“

Eithne nevěděla, co říct. Byl to docela šok. Naštěstí se na chodbě zničehonic zjevil Coltey.

„Nazdar,“ zazubil se.

„Hm, dobré jitro,“ pozdravil ho Smith. „Já už bohužel musím jít, včera se nám polámalo několik strojů, co byly považovány za nezničitelné, takže teď nikdo neví, jak je opravit,“ smutně se usmál. „Možná se ještě uvidíme,“ řekl a s těmi slovy si to namířil ke konci chodby. Mlčky ho pozorovali.

„Co mu je?“ zeptal se Coltey. Eithne se mu podívala do očí. Coltey měl kliku, protože jeho duhovky byly nejspíš původně tmavohnědé a po proměně se jen trochu zabarvily dočervena. Nemusel je skrývat.

„Pozabíjeli mu polovinu kolegů. A Bakera taky, pokud si na něj pamatuješ.“

Coltey přikývl. Chvíli jen tak stáli a zírali kdo kam – Eithne do podlahy, John na protější stěnu.

„Našli pachatele?“

„Nevím, nestihla jsem se ho zeptat. Tos právě přišel.“

„Hm.“

Dalších pět vteřin ticha. Potom promluvili oba najednou:

„Myslím, že bychom už měli...“

„Nezdá se ti, že je to... Ehm. No tak potom, jdem,“ souhlasil vzápětí Coltey. „To počká.“

Soudní síň byla obrovská a hrozivá, tvaru amfiteátru. Nebyli si jistí, kam si mají sednout, podle pokynů již přítomných však svá místa našli rychle. Byla poněkud stranou od ostatních. Asi záměrně.

Nejprve přivedli Butlera. Soudce mu pokládal standartní otázky: co, kde, proč. Občas se s ním přel o jeho svěděctví pod vlivem veritaséra. Právník mu co nejzdvořileji skákal do řeči. Od Eithne někdy chtěli potvrzení slov Butlera nebo její verzi událostí, ne však moc často. Coltey tam zřejmě byl jen na ozdobu. S průběhem zasedání pomalu bledl a dostával nezdravě nazelenalou barvu, oči se mu leskly horečkou. Eithne zřejmě nevypadala o nic líp, hlavně s tím špinavým kapesníkem. Naštěstí měla s sebou ještě papírové ubrousky.

Gordon Butler byl odsouzen k jednomu roku v Azkabanu. Podle mudlovských měřítek to bylo poměrně málo, ale musí se připočítat fakt, jak strašné místo ten Azkaban je. Dvanáct měsíců tam bohatě stačí ke ztrátě zdravého úsudku. Ke všemu, Butler nikoho nezabil a ve všem se přiznal.

S Leroyem to bylo těžší. Všichni pochopili, že byl tehdy pod nějakým vlivem, nedokázali však určit jeho druh a už vůbec ne kdo ho navodil. Nakonec se shodli, že nejlepší bude zatím poslat Leroye do nemocnice na zotavování a vypsat mu obrovskou pokutu za přechovávání zakázaných předmětů. Butlera zjevně tehdy vydíral pod oním vlivem, takže mu to nemohli přičíst.

Kdyby se Eithne necítila tak blbě, možná by se nudila. Teď měla dost práce s tím, nepozvracet se v soudní síni a neudělat si tak ostudu. Papírové sáčky! Teď by se sakra hodily!

Opřela si lokty o lavici, našla polohu, ve které jí bolelo co nejméně částí těla a jala se prohlížet hrubé zdivo protější stěny. Čím to je, napadlo ji mdle, že se kouzelníci jakoby zastavili na úrovni středověku? Psát propiskami bylo mnohem přijatelnější, než husími brky, a nehrozila vám záplava inkoustu při nešetrném zacházení. Taky ji kdysi ve škole štvaly pergameny – zápisky z hodin, co patřily k sobě, se pak musely hledat po celé ložnici a často i společenské místnosti. Nemůžete celý rok psát na jeden svitek. Sice tehdy Eithne vyznávala víru racionálního poflakovačství, takže možná by se jí roční poznámky z některých předmětů vešly na list A4, ale co jiní studenti? Jak se v tom proboha mohli vyznat?

Najednou si uvědomila, že nikdo nemluví. Konec zasedání? Už bylo načase...

Rozhlédla se po místnosti. Tváře lidí byly napjaté. Něco se dělo.

Za stěnou, která oddělovala soudní síň od chodby, se začaly ozývat kroky. Jejich hlasitost a frekvence se pozvolna měnila od obyčejných spěchajících, jakými jdete na schůzku, když ji chcete stihnout včas a zbývá vám jen několik minut, až po utíkající jako o život. Přitom Eithne pocítila neurčitou změnu mimo slyšitelný klapot podpadků – přicházelo to z té stěny proti ní, změna ovzduší, světa, reality...

Podívala se na Colteye. Jejich pohledy se setkaly, našel si její oči skrz tmavá sklíčka. Něco tady nebylo v pořádku.

Jedny z utíkajících kroků se vzápětí zastavily a jejich majitel rozrazil poměrně těžké dveře soudní síně. Byl to Smith. Udýchaný a beze svého monoklu; ten se mu houpal na řetízku, připnutém k prsní kapse pracovního hábitu.

„Padejte odsud, všichni, rychle,“ vyrazil ze sebe do zaraženého ticha. „Něco se posralo a... a vy dva tam nelezte!!“ trhaným pohybem ruky ukázal na Eithne a Colteye, načež se obrátil a pokračoval v běhu.

Přítomných v soudní síni bylo příliš mnoho na tak malý východ. Po chvíli panické tlačenice, ne nepodobné té ráno v metru, se Eithne i Coltey ocitli na chodbě. Logicky se hned obrátili ve směru přicházející zkázy. Eithne si sundala brýle, teď už to bylo jedno.

Zdivo chodby pohlcovala strukturovaná tma. Měla v sobě prudce barevné mžiky, jako televizní obrazovka při špatném signálu. Vypadala naprosto bizardně a nereálně.

A za ní, bílou vysmívající se stěnou, se pozvolna sunula nicota.

Nicota.

Eithne z toho naskočila husí kůže. Otočila se na podpadku a následovala ostatní uprchlíky, co nejrychleji. Mohla se samozřejmě přemístit... ale cosi jí říkalo, že tak blízko zlomu reality, kde svět přestává existovat, dělat miniaturní červí díru by bylo celkem hloupé.

Lidé ze setrvačnosti mířili k výtahu. Musí tu někde být nouzové schodiště, přece... A ano, bylo, ale strašně úzké a točité, takže jste si nebyli jisti, zda nebude rychlejší počkat na výtah a probojovat se do kabiny. Eithne se rozhodla pro schodiště – bylo pro ní nesnesitelné čekat a vědět, že se TO blíží, že s každým jejím výdechem se vzdálenost mezi nimi zkracuje přinejmenším na centimetr.

Musí pryč, pryč odsud, a pak se přemístit. Doufala, že se ta  věc zastaví sama, že prostě zemře, že si ukousne kus světa, nažere se a odejde... Protože nicota, čiročiré nic - ni prostor, ni čas - se nedá snést. Bylo tam světlo, bílé, ale věděla, že za onou skořápkou přestává existovat „za“. Nějak. Prostě to cítila. A nemohla to zastavit – nebo ano? Neměla zdání jakým způsobem. Coltey taky asi ne. Myslel si snad Smith, že se pokusí?

Spolu s davem zaměstnanců ministerstva vyběhla po schodech nahoru do haly.

Ta samá bílá prázdnota už pohltila strop – shora. A v rozích mezi krby rašily její růstky – bílá skořápka oblá, jako u nějakých nestvůrných hmyzích vajec, pučících do prostoru a požírajících každý jeho centimetr, každou vteřinu, každý atom. Ne, myslela si Eithne mdle, ne, to není možné, nemůžete jen tak vymazat svět, to nejde!

Mihotavá černota zaplavila podlahu a většinu stěn. Připomínala suchou tančící povodeň, plnou barevných třpytek a krutosti.

Musím se pokusit to odtlačit zpátky, jinak všichni zemřou... Byla to logická myšlenka, opravdu by to měla zkusit, jen se přemoct přistoupit k jednomu z těch vajec, ničících svět, přemoct ten paralyzující děs a pokusit se, aspoň to zkusit, aspoň jednou...

Eithne vykročila na tančící podlahu. Její postava na ten povrch nevrhala stín, černota jakoby byla z jiného světa – nebo spíš posledním, roztříštěným zbytkem našeho vesmíru. Opatrně se přiblížila k jednomu z oslnivě bílých vajec v rohu u prvního krbu, velikosti menšího křesla.

Představila si, jak má vypadat realita, pravý prostor, čistý čas a hmota a tou představou vší silou mrštila po nicotě.

Vejce se smrsklo o několik decimetrů v poloměru. Pokračovalo však v růstu se stejnou rychlostí, třebaže už z redukovaného tvaru.

Udělala to ještě několikrát. Nádrž nicoty se pokaždé stávala menší, její expanzi však nebyla schopna zastavit. Připomínalo to rakovinu, nádor, způsobující smrt světa. Nebylo úniku – i když Eithne stlačila ono vejce na pouhopouhý světelný bod, po několika vteřinách z něj byl útvar velikosti tenisového míčku.

Nešlo to. Prostě to nešlo.

Musí restartovat vesmír ze zálohy.

COŽE? Odkud se ta myšlenka vzala? A i kdyby nakrásně, tak jak...

Věděla to.

Nejprve zastavila čas.

Tváře kouzelníků ztuhly v zmraženém okamžiku. Jejich výrazy byly směsicí paniky, děsu a nepochopení, v různých proporcích. Čím blíže stál člověk k bělobě nicoty, tím více hrůzy se odráželo v jeho obličeji. Chápal, že není úniku.

Oslnivá bílá pokračovala v expanzi, avšak pomaleji a ne na všech místech stejně.

Očima vyhledala v davu Colteye. Neznatelně přikývl, jakoby odsouhlasil, že ví, co má dělat.

Jenže Eithne to nevěděla. Jak mohli existovat mimo čas? Jak TA věc mohla existovat mimo čas? Jak..?

Shertin uvnitř ní však začal uskutečňovat svůj plán.

Vše zbělalo. Tentokrát jinak, prostor se obnovil. Museli však vrátit veškerou informaci, hmotu, čas, život.

Eithnino vědomí bylo všude a nikde. Vědomí jiných... taky, komunikovaly mezi sebou, nemohla však zachytit jejich rozhovor. Vedli ho na jiné úrovni, než byly obvyklé myšlenky a řeči. Nechápala to. Nechápala nic.

Zvolna si začala vzpomínat, jak má vypadat svět. Záblesky obrazů jí protínaly mysl – avšak si byla jistá, že je to jen vrcholek ledovce, že ten obrovský stroj uvnitř ní, uvnitř jejího mozku, doposud téměř absolutně tichý, se spustil a začal v sobě odvíjet velký kus reality. Aby ji mohl vrátit. A nepotřebuje k tomu Eithne samotnou.

Stromy. Listí, žluté mžiky, tanec smítek prachu v paprscích –

Kamení a úlomky lastur na pláži neznámého ostrovu –

Nedávno vybuchlá supernova, tichá vlna ionizovaných částic, mezihvězdný prach –

Korály na mořském dně, ryby, měkkýši, vlnky vody –

Meteoritní krátery Měsíce, pokryté lehkým nánosem jemného písku –

Mrakodrapy. Neonová záře, blikání reklam, auta, lidé, lidé, lidé –

Deštný prales. Velký neznámý druh hmyzu leze po kmeni stromu –

Světlo. Elektrony. Jádra atomů. Magnetická pole. Slabé interakce –

Eithne Eldarová nechápala a neřídila nic. Jejímu vědomí bylo dovoleno jen pozorovat, co dělá zbývající část její podstaty.

Chyba, která způsobila nestabilitu, nalezena a odstraněna.

Spouštím poslední fungující verzi.

 

Opřela si lokty o lavici, našla polohu, ve které jí bolelo co nejméně částí těla a jala se prohlížet hrubé zdivo protější stěny. Čím to je, že se kouzelníci jakoby zastavili na úrovni středověku..?

Soudní proces se blížil ke konci. Dva bystrozorové se zvedali, aby odvedli Leroye; sekretář si srovnal brýle na nose a shrábl papíry do tašky. Soudce se taky měl k odchodu, stejně tak všichni ostatní lidé v legračních hábitech. Eithne se obrátila na Colteye s nevyřčenou otázkou, ten kývl, vstal a začal bokem couvat ke konci dlouhé lavice. Eithne ho následovala. Něco uvnitř ji hryzalo, něco velmi podstatného, nedokázala však vylovit z paměti předmět svých starostí.

Coltey se s ní na chodbě rychle rozloučil a přemístil se pryč. Zřejmě nevěděl, že je to neslušné takhle uprostřed budovy, tak aspoň za něj utlumila zvuk. Nikdo ho neviděl ani neslyšel, v tuto chvíli bylo okolí podivuhodně prosté lidí. Ti uvnitř síně se ještě sbírali.

„Dobrá práce,“ řekl za ní známý, klidný hlas.

Vyděšeně se obrátila.

Nick Botton se usmíval. Byl v hnědém kostkovaném saku a kalhotech stejné látky. Osvětlení pochodní způsobovalo, že se jeho oční důlky zdály neuvěřitelně hluboké a čelo vystouplé. Světlé oči se mu leskly žlutavými odrazy.

Vzpomněla si. Na nestvůrná vejce nicoty, na tančící tmu i na to, co bylo potom...

„Jak...“ začala.

„Je to vaše práce. Jste pro to stvořeni.“

Zaraženě se odmlčela. Stále se ještě nemohla vyrovnat s tím šokem. Nechápala nic. Botton pokračoval:

„Čas je na chvíli zmražen, můžeme si v klidu popovídat.“

„Jak můžeme být mimo čas?“

„Taky nejsme. Vnější čas samozřejmě běží... i když vlastně ne, a vy to víte... zkrátka, zastavil jsem veškeré děje tohoto světa kromě vybraných.“

„Kdo jste?“ zeptala se Eithne podezřívavě.

„To je těžká otázka. Myslím, že něco jako hlavní administrátor.“

Eithne pozvedla obočí. „Vy tvrdíte, že jste bůh?“

„V žádném případě. Starám se o zdejší realitu, stejně jako vy, jen v poněkud větším měřítku, ale ani zdaleka neřídím všechno.“

„Zdejší?“

Nick Botton si povzdechl. Najednou vypadal o několik let starší.

„Poslyšte... chtěl jsem mluvit jenom s vámi a s nikým jiným. Nevím, asi proto, že vás znám nějakou dobu osobně. Doopravdy mám výslovný zákaz se o tom s kýmkoli z vnitřních obyvatel bavit, ale dá se obejít a vězte, že mě to stálo opravdu hodně práce. Chci, aby to věděl ještě někdo. Myslím, že si to zasloužíte, a nejen vy...

Využívají nás. Tento svět je simulace na kvantovém superpočítači Luna, situovaném v Moři Klidu na Měsíci.“

Eithne si pomyslela, že je to opravdu hloupý žert.

„Po určité době výzkumu umělé inteligence lidé zjistili, že vytvořit ucelenou osobnost „shora“, naprogramovat ji přímo, není dost dobře možné nebo trvá příliš dlouho. Rozhodli se tedy rovnou simulovat svět, kde by se základy rozumu mohly narodit jako děti a vyvíjet se přirozenou cestou, učit se, chodit do školy, bavit se s jinými rozumnými bytostmi. Bylo to mnohem jednodušší a z nějakého důvodu méně nákladné. Náš svět je hrůzná extrapolace genetického algoritmu – rodí miliardy osobností, každou s vlastním vědomím a city, a z nich vybírá ty nejlepší pro svůj účel. Ostatní se po ukončení životního cyklu mažou.

Konkrétně my vyrábíme inteligence humanitního zaměření, schopné filozofy a teology, proto taky v našem základním programu je založena možnost magie. Někdo tam nahoře si myslel, že by to byl dobrý nápad simulovat pro tento účel svět jedné série knih, velmi populární na začátku století.“

„Hm... takže jsme... knížka?“ Eithne neskrývala ironii. Třebaže ji její společník opravdu děsil. Stáli v podzemní chodbě v záplavě ticha zastaveného času. Bottonův lhostejný hlas se odrážel od blízkých stěn.

„Ne zas tak úplně. Shertinové tam například nebyli. Jste tu ze systémových příčin.“

„Cože?“

„Děláte to, co děláte. Vesmír plný magie, vysokoúrovňových změn zaběhnuté reality, je velmi nestabilní. Pokud byste tady nebyli vy, rozpadlo by se to všechno, jen co by první kouzelník vzal do ruky hůlku. Vytváření neuronálních sítí podobných biologickým je velmi přesná věc a potřebuje alespoň zdání regulární fyziky.

Od toho, aby se ten cirkus držel aspoň v nějakých mezích, jsou tady shertinové. Jako protipól humanitnímu chaosu,“ ušklíbl se. Nevypadalo to hezky – zvláště ne ve svitu zmraženého ohně pochodní. Neptala se už, jak je možné, že fotony stále letí. Byl to cirkus, to měl Botton sakra pravdu.

„Dobře,“ řekla Eithne rozvážně, „pokud my jsme tu od toho, abychom vše drželi pohromadě, něco jako živé lepidlo, tak co se pokazilo posledně?“

„Byla to chyba v základech, záměrně vyvolaná virem. Který sem omylem přinesl jeden ze zaměstnanců, co si chtěl někoho stáhnout k sobě do počítače.“ Nepozastavil se nad bizardností této věty, všimla si Eithne. On to ten chlap opravdu asi myslí vážně.

„Virus byl velmi primitivní a polointeligentní, ale dostatečně chytrý na to, aby ze začátku našel obranný systém oběti a pokusil se ho ochromit dříve, než začal samotné mazání dat. To byly taky ty neumělé pokusy o vraždu vás dvou a ještě stovky dalších shertinů a asi stejného počtu kouzelníků . Někteří z nich přece jen byli zabiti.“

„Ale my jsme ho...“

„Ano, našli, zlikvidovali a spustili celý systém ze zálohy.“

„Hm.“ Na to se opravdu nedalo nic rozumného říct. Najednou mu uvěřila a vzápětí se cítila ošizená – všechen svět, co kdy viděla, byl jen iluzí, cizím výmyslem. V práci se snažila rozkopat základy reality – a ony doopravdy žádné neexistovaly, byl to jen přelud, krmení pro budoucí otroky a pro prasata na porážku. A ona má tohle všechno naopak chránit před jakoukoliv sabotáží... Chtělo se jí z toho zvracet.

„Když vám to pomůže, tak vnější svět, ten, kterému stvořitelé říkají reálný, je naprosto stejný jako ten náš, až na magii a letopočet. Veškerá fyzika byla prý programována podle jejich nejlepšího svědomí. Oni ji taky tak potřebují, aby jim běžely ty naše mozky, po kterých tolik prahnou,“ znovu se zašklebil. „Neví, jak přesně funguje vědomí, a tak jednoduše okopírují celý vesmír.“

Nakonec se Eithne odhodlala říct to, co se jí nějakou dobu honilo hlavou.

„Když takhle využívají cizí životy... víte, zdá se mi to jako pěkně nezákonné.“

„Co přesně? Dávat možnost vědomím rodit se, žít a umírat, nachlup stejně jako ve vnějším světě? Některé z nich vyberou pro posmrtný život – my dva to rozhodně nebudeme – ale vemte si, že ve vnějším světě si nikdo tím posmrtným životem taky jist není. Je těžké se přít o právech a utlačování, když nevíte, jaká přesně práva má utlačující strana a zda nejsou náhodou menší, než ty vaše.“

Chvíli mlčeli. Eithne to nedokázala strávit. Těžko něčemu tak šílenému někdy uvěří, i kdyby chtěla.

„Kolik ještě existuje... simulací?“

„Stovky. Možná tisíce. Je vlastně pravděpodobnější, že žijete v simulaci, než v takzvaném reálném světě; některé jsou od něj neodlišitelné. A nikdo neví, zda ten vnější svět taky není někde simulován, aby kontroloval všechny subsvěty, které běží v jeho rámci. Realita je vůbec velmi složitá věc,“ usmál se Botton.

„Měla jsem se dát na matematiku,“ posteskla si Eithne, „ta je aspoň univerzální.“

„No vidíte. Ne všechno závisí na konkrétním světě, kde žijeme. Vždycky tu zůstanou obecné principy, protínající celý vesmír odzhora dolů.“

„A... vy jste rostl tady? Jak vás vůbec... najali, jestli se to tak dá říct?“

„Ano, jsem zdejší. Potřebovali někoho, kdo by spravoval takové nejobecnější věci. Dříve tam od toho měli chlapa-programátora, ale ten holt jezdil domů na víkendy a svátky, a zastavovat celou simulaci kvůli němu bylo zbytečné plýtvání. Řekli mi, že jsem nejvhodnější kandidát a že to buď dělám nebo mi mažou paměť. Vybral jsem si to první.“

„Viděl jste někdy vnějšek?“

„Jen skrze kamery. Komunikuji na obě strany – s nimi i s vámi. Jsem něco jako spojka,“ posteskl si, „a kontrolují každý můj krok. Ale protože tady běží čas rychleji a oni tam nahoře občas mají neděli a někdy jsou prostě líní, nahlodávám jim slídící programy, aby mi taky dávaly možnost osobního života. Aspoň jednou týdně.“

„Takže... nikdy se nedostaneme k pravdě. Nevíme, kde ji hledat; nevíme, co to je. A veškerá náboženství a esoterická učení jsou nejspíš taky odnoží evolučního algorytmu – vybírají ke svým účelům ty, kteří jsou schopni jim uvěřit a chovat se tak, jak tvrdí jejich přikázání. Možná vám dají možnost žít po smrti – ale nikdo neslibuje, že ten život bude věčný. Vždyť ani přibližně nevíme, co nazývat realitou! Je to děsivý svět, nemyslíte?“

„Složitý. Neskutečně zapeklitý. Ale z druhé strany, posledně jste si stěžovala, že ten náš vesmír vám připadá malý, ne? Teď to musí být přesně naopak.“

Eithne mlčela. Měl naprostou pravdu. Když víte, že nemáte prostředky a sílu, ale máte možnost, chcete bojovat. Když jste si naopak jistí vlastní neporazitelností nebo věčnou omezeností, nechcete už nic.

Když víte, že svět je obrovská, nekonečná záhada, kterou nejspíše nikdy nerozřešíte, ale můžete to zkusit, chce se vám žít.

Eithne měla náhle něco, co postrádala celé dlouhé roky. Cíl života.

Chtěla se vymanit ze své klece, z klece, co ji obsahovala, a z další, co obsahovala tu předchozí... a dojít až na konec, do jiných světů pod neznámým sluncem nebo pokračovat ve své pouti donekonečna...

Mělo to ale smysl? Nebylo by lepší zůstat na místě a dělat svoji práci – a zkusit jít do hloubky světa, najít ony všeprotínající principy, o kterých mluvil Botton, místo nekonečného letu do výšky?

Nebo spojit oba tyto postupy?

To si bude muset pořádně promyslet.

---