Budíček

Vstávání. Kapitola, která by sama o sobě vydala na celou knihu. Muži dříve narození znají zcela jistě pojem budíček, neboť se povinně účastnili základní vojenské služby a v celé její délce je každé ráno budil jejich kolega ve zbrani písknutím na píšťalku a hlasitým zařváním „Budíček“. Po pár minutách následovaly povely jako „…Nástup na rozcvičku“…, „…Osobní hygiena…“, „…Nástup na rajóny…“, apod. Takto začínal téměř každý den, výjimkou byly pouze víkendy, někde jen neděle. Jistě si na to vzpomínáte a určitě tento okamžik nepatřil k těm oblíbeným…. Ti mladší, později narození, se mohou kouknout na nějaký seriál z vojenského prostředí, třeba „Chlapci a chlapi“. Tak nějak to probíhalo. Ale dosti vzpomínek. Ostatně budíček zažíváme my pracující v každý pracovní den, jen nás místo kolegy v uniformě budí ráno rádio, mobil nebo u těch šťastlivějších jejich žena nebo muž (žijeme v rovnoprávné a velmi otevřené společnosti). Ti konzervativnější jsou neustále věrnými zastánci klasického budíku, i když dnešní doba a tržní hospodářství ovlivnila i jejich klasický vzhled. A technická evoluce se podepsala i na jejich digitalizaci, takže dostat koupit klasický budík našich babiček bude čím dál tím obtížnější. A pak se stereotypně vydáváme nejprve na záchod, pak do koupelny, obléct se a nasnídat a hurááááá do práce (zpátky ni krok, pánové). Ovšem někdy nám tento stereotyp naruší nečekané zaspání. Neznám nikoho, kdo by ještě nezaspal alespoň jednou do práce, školy, brigády či jinam. Následuje pak hluboké přemýšlení nad alespoň trošku pravdivou a hlavně uvěřitelnou příhodou, proč jsme se nedostavili včas do práce nebo proč jsme rovnou vůbec nepřišli. Nejčastěji to vyřeší potvrzení od lékaře. Díky bohu za naše zdravotnictví a vstřícnost našich lékařů. Mám však pro vás naprosto zaručené řešení jak nezaspat….Pořiďte si dítě. Alespoň u mne to funguje zcela zaručeně. I když jsem si dítě prvotně nepořizoval s tímto zámyslem, jeho pravidelné vstávání v určitou hodinu je vedlejším produktem výchovy a péče o dítě a jeho taková jakási odměna za péči o něj. Zvláštní forma poděkování, ale jak se říká „Vše zlé je pro něco dobré..“.

            Vypadá to, že náš syn má už „z výroby“ v hlavě zabudovány hodiny. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit to, že se každý den s pravidelností budí v 5 hodin ráno a pokud se mu okamžitě nedostane vyžádané pozornosti, svou nelibost vyjádří hurónským řevem, který by vytáhl z brlohu i medvěda, jež je právě uprostřed tvrdého zimního spánku. Nýbrž ale bydlíme tam kde bydlíme, medvěd je pro nás nedostatkovým zbožím a tak nezbývá, než jeho roli nahradit láskyplnými rodiči. A rodič je pojem zahrnující jak matku, tak i otce. Deduktivně i mě. A tak i já, nejen moje žena, si každé ráno hraji na medvěda a snažím se vyloudit alespoň náznak úsměvu na tváři našeho milovaného lovce. Postavou sice malinkou, leč svými činy velkou osobností. Chtíc nechtíc se tedy vyhrabeme z našeho vyhřátého brlohu a s ještě zalepenýma a napuchlýma očima se popaměti odpotácíme do kuchyně připravit našemu malému tyranovi ranní dávku Sunaru. Následuje boj. Tyránek se flašce s mlékem dennodenně brání tak urputně, že krmení připomíná spíše pěstní souboj, při kterém často dojde i na použití synových tesáků, které se s chutí zakousnou tu do ruky, tu do jiné časti těla, která je zrovna k mání. Je tedy nasnadě, kdo z tohoto souboje vychází většinou vítězně. O bojových kvalitách našeho syna vypovídá i fakt, že jak já, tak žena, chodíme do zdejší optiky pro nové brýle tak často, že nás prodavačka podezírá ze vzájemného domácího násilí. Kdyby tak věděla, kdo je u nás tyran…

            Tak nic, skóre našeho syna je ani nevím kolik ku nule. Má opravdový talent na vítězství a vždy dostane to co chce. Mohl bych se od něj učit a kdybych uměl jen z poloviny prosazovat své zájmy jako on, byť jsou v Maslowově pyramidě potřeb na úrovni základních, životně důležitých potřeb, byl bych zajisté majitelem prosperující společnosti s čistým obratem, pohybujícím se řádově v milionech. Jenomže já jsem já a náš syn je ...vítěz....
Každé ráno po cestě do práce přemýšlím, jak obrátit skóre tohoto každodenního boje v náš prospěch. Leč do dnešního marně, takže skóre se mění neustále na jedné straně a vyhlídka alespoň jeho srovnání, se neodvratně vzdaluje. Snažím se tedy každé ráno v zaměstnání nedát na sobě nic znát, vyloudím takový ten typický marketingový "keep smiling" a pozdravím či prohodím pár vět. Dlouho jsem bojoval s myšlenkou poptat se a zjistit nějakou radu od svých starších kolegyň. Nechtěl jsem si však přiznat reálnost situce a mé mužské ego nechtělo být vystaveno jako vděčné téma drbů mých kolegyň. Nicméně osudný den jednou přišel a já se začal opatrně a diplomaticky (naivně jsem se domníval) vyptávat. Nemusím vám říkat, že mě ihned po pár větách odhalily a začaly mi dávat celou řadu rad, jak prodloužit spaní našeho syna, samozřejmě s neskrývaným úsměvem na tváři. Opět se mi potvrdilo, že cizí neštěstí pobaví nejlépe. Nicméně žádná z rad nezabrala. Nutno podotknout, že jsem alespoň zjistil, že je náš syn zcela normální a většina dotázaných kolegyň si tímto bojem taktéž prošla. A jejich skóre? Prohrály. To byla ta dobrá zpráva z mých výzvěd. Tou horší bylo jejich téměř shodné prohlášení, že se to prý zlepší samo, postupem času.....V ten okamžik se mi vyloudil úsměv na tváři s vidinou opětného klidného vstávání a hlavně víkendového si užívání "postelového válení se". Avšak jak rychle mi zmrzl můj usměv na tváři po jejich odpovědi na moji otázku: "Holky, a jak dlouho to tak trvalo?" Jakoby byly snad smluvené, všechny odpověděly stejným časovým horizontem tří až čtyř let. Tak dlouho? Kdo to má vydržet? To snad není možný..... A další hrůzné myšlenky se mi honily hlavou....

            Musím vám sdělit, že mi ještě dlouho trvalo než jsem tuto informaci vstřebal a hlavně se s ní smířil. A tak je to u nás každé ráno stejné, vedené pod neustálou taktovkou boje mezi námi a našim synem a nutno říci, že vítězí!!!!!! Je úplně jedno, zda jde o pracovní den nebo o víkend. Je mu teprve rok a tak oba se ženou odpočítáváme dny a v zoufalé víře se modlíme, aby den vyvěšení bílého praporu našeho syna dorazil na bitevní pole dříve než v těch mými kolegyněmi avizovanými třemi či čtyřmi lety...