***

 

S pocitem nutnosti útěku do sebe,

Po odmítnutí venkem, pokusech vyšplhat se,

Nábězích k svahu establishmentu,

Po nechuti ze sebe i beznaději ze snah,

Při vrčícím mozku, nezastavitelném,

V přemílání neštěstí a křivd, vybavuje se mi

Tekoucí voda – potok na úpatí

Kopce.

                   Po rychlém zklidnění

Přijde milosrdný hypnos.

                                      Neštěstí

Nepřišlo samo od sebe, nepřišlo ani

Ze samoty. Člověk, který leží vedle

Je prorostlý láskou ke mně a odjedu-li,

Rád by se probudil až při mém návratu.

 

Jestliže

Nejsme schopni tvořit nově,

hovořme aspoň za sebe.

A jestli

Musíme tvořit, protože nás táhne nutnost;

Je-li mi dáno do vínku se trápit

Od třinácti let – tak aspoň sám za sebe.

Protože porušením nevinnosti –

spekulováním nad sebevyjádřením,

Mučením se mírou talentu, chabostí

Toho, co ze mě leze a tím vším,

Stejně zapomínám na to

Důležitější, až naposledy

Konečně zapomenu na Jediné…

 

Nejsem sám na světě,

Netrápím se nedostatkem lásky,

Nesedím

Na břehu potoka, co letí z kopců

A když sedím,

Je to klidný spánek duše;

Dovednost vytvořená z vloh,

Vyplňující prostor mezi mnou a soudci toho mého,

Odizolovala bolest, z níž vše vzniklo

Jako bych byl jen jejím vodičem.

 

A potom místo lásky přicházívá fetiš.

Tak někdy se soumrakem, slepý

Bezdomovec s mrdkou v očích.

A snadná pomoc. Zapomenutí

Při jeho dovednostech. Prodání

Těla a uvědomíte si, že

To, co šlo pryč první,

Už někdy v osmnácti letech, byla duše.

(a kde zbyl pak ten pocit, že nic nezmizelo?)

Protože nešlo jinak – a při pohledu

Přes propast všednosti, z útesu rozplesání,

Z něhož už vyprchala radost,

Vyhlídkou na skálu družnosti a zapojení, oblou,

Kluzkou pískem přitakání,

Tam co se potkává zlá rodina s milenci, co si

Nemají, co říct, při tomhle pohledu

Musela dražba ducha přijít.

 

To gesto, které vzniklo spolu s výsledkem,

Výsledkem očekávaným, ba přijatým,

Se zapomněním, ztrátou čistoty a s ní i

Impulzu a smyslu, tohle gesto

Bude čistší, než kdybych se zapojil –

(ale jak po tom přesto dodnes toužím – to mi leží v hlavě).

 

A je to proto, že anorektická liška

Po návratu z dlouhého lovu do nory,

Nese si vůni krmelce vzadu v čenichu.

A přemítá, jaké je to asi ve chlévské mrvě.

 

Na cestě za prodáním těla,

Potkává liška lásku.

A ta ji drží a poslouchá tikot

Nevěrného srdce.

A liška vezme její srdce,

Jak srdce laně u krmelce

A v tlamě poválí ho trochu, vyplivne

A znova. Stále stejný příběh –

Čím víc jsi blízko, tím jsem dál.

A jenom někteří smí ještě blíž

A to jen proto, aby zlhostejněli. 

---